Kniha Rút/Kapitola I.

Kniha Rút Rudolf Dvořák
Úvod	Kapitola I.	Kapitola II.

V dnech vlády Soudců nastal v zemi hlad,
i vyšel z Betlehema Júdského
muž usadit se v kraji moábském,
on, žena jeho a dva synové.
Muž Elímélek slul, choť Noëmi,
dvou synů jména Machlón s Kiljónem,
Efrátští byli z Judska, z Betléma.
A všedše v moábský kraj zbyli tam.
A umřel Elímélek, Noëmin muž,
i zbyla ona a dva synové.
Ti vzali sobě ženy moábské,
jich jména jedné Orpá, druhé Rút.
Tak bydleli tam deset asi let.
A umřeli též Machlón s Kiljónem —
po muži, synech žena zůstala.
I zvedla se a její nevěsty
a vracela se od moábských niv.
Neb uslyšela v kraji moábském,
že rozpomněl se Jahve na svůj lid,
by dal jim chléb. I vyšla ze sídla,
v němž bydlela, s ní obě nevěsty,
šly cestou navrátit se v Júdskou zem.
A děla Noëmi k svým nevěstám:
»Vy jděte, vraťte každá do domu
se matky své; Bůh budiž milostiv
vám, jak i vy jste byly k mrtvým těm
a ke mně; Bůh dejž klidu dojíti
vám jedné každé v domě mužově,«
a políbila jich; tu ony svůj
hlas pozdvihše se daly do pláče
a pravily jí: »S tebou vrátíme
se k lidu tvému.« Řekla Noëmi:
»Jen vraťte se, mé dcery, proč byste
šly se mnou; zda snad ještě syny mám
v svém lůně, by se stali, muži vám?
Jen vraťte se, mé dcery, jděte, neb
jsem stará již se státi mužovou.
Leč bych i řekla: chovám naději,
neb v této noci stavši mužovou
se, syny zrodila jsem, chcete si
snad počkat na ně, až by dorostli?
Zda pro ně chcete vy se uzavřít
a mužů nepojmout? Ne, dcery mé —
Mně pro vás bolestno jest velice,
že vyšla na mne ruka Jahvova.«
Tu ony hlasu svého pozdvihly
a na novo se daly do pláče.
Pak políbila Orpá švegruši
(a šla), leč Rút se přidržela jí.
I děla (Noëmi): »Hle švakrová
tvá vrací k lidu se a bohům svým,
nuž, vrať se ty též za svou švakrovou.«
A odvětila Rút: »Ty nenuť mne,
bych opustila tě a vrátila
se od následování tebe; neb
kam půjdeš ty, tam půjdu také já,
kde ty spočineš, já spočinu.
Lid tvůj lid můj a Bůh tvůj Bůh i můj,
kde zemřeš ty, tam zemru také já
a budu pohřbena tam. Jehóvá
tak učiň (nyní) mně i nadále.
Neb smrt jen odloučí mne od tebe.«
A viděla, že odhodlána jest
s ní jít, i přestala jí domlouvat.
Šly obě pak, až vešly v Betlehem.
A stalo se, jak vešly v Betlehem,
že celé město bylo na nohou
(jen) nad nimi (ženy) pravily:
»Je tohle Noëmi?« I pravila
jim: »Nenazývejte mne Noëmi,
mne Marou zvete, nebo hořkostí
dal zakusit mi Mocný přehojně.
Já plna odešla jsem, prázdnou mne
teď vrací Jehóvá; nač říkati
mi Noëmi, když ponížil mne Bůh
a Mocný obmyslil mne trudem zlým.«
Tak vrátila se Noëmi a s ní
Rút moábijská, její nevěsta,
z niv moábských zpět navrátivši se.
A vešli do Betlehema v čas, kdy
se počínaly tam žně ječmenné.

Vysvětlivky

Kap. I. (str. 11., v. 23.). »Nenazývejte mne Noëmi, mne Marou zvete.« Celé místo opírá se o etymologii slova Noëmi, jež značí tolik co »dobře se mající«. Noëmi nalézající se v trudné situaci pociťuje, kterak jméno to nijak neodpovídá skutečnosti, i praví, že hodí se pro ni spíše jméno Márá (Marie), dle etymologie tolik co hořká, trpkostí naplněná.