Kniha Rút/Úvod

Kniha Rút Rudolf Dvořák
	Úvod	Kapitola I.

Dvojí jest význam, který náleží bibli, této knize knih. Širší, v němž jeví se nám bible náboženskou knihou křesťanství, jež s rozšířením křesťanství stala se společným majetkem všech národů světa, užší, jenž spatřuje v bibli literární pomník národa hebrejského. V poslednějším smyslu možno definovati bibli jako velkolepou anthologii literatury národa hebrejského, jež sestavena sice s jednostranného stanoviska nábožensko-politického, nicméně při povaze poměrů podává nám úplný obraz veškerého snažení a cítění národa isráélského. Z účelu, jaký vytkli sobě židovští pořadatelé bible doby předkřesťanské, totiž podati knihu pro poučení náboženské a morální svých vrstevníků, jakož i pravidla kultu a společenského života, vyplývá přirozeně netoliko výbor, nýbrž i jeho uspořádání. Převážná část této literatury náleží prose, i poësie však jest zastoupena plody, jež pojistily dávno již národu hebrejskému čestné místo v poesii světové. Poësie hebrejská má ovšem svůj vlastní ráz. Neuznávajíc, aspoň tak, jak nám zachována, pravidel metrických, řídí se jediným parallelismem. Jádro vlastní poesie spočívá mimo poëtický obsah jen ve vznešené mluvě. V ohledu tom jeví se poësie hebrejská z části spíše tím, co my uvykli jsme zváti básní v prose, i jest někdy dosti nesnadno vymeziti hranici, kde prosa přestává a poësie začíná. Mimo jednotlivé zpěvy, jež nalézáme vetkány ve vypravování historické a jež kritikou uznány za zbytky národní poësie starohebrejské, nalézáme tím způsobem i jednotlivé části vypravování, jež celou povahou svojí, obsahem i mluvou jeví se nám nejvýš poëtickými. Uvádíme jako příklad velkolepé líčení potopy v Genesi kap. VII 10 a n. Pokud povahy poësie hebrejské se týče, náleží, jako vůbec poësie semitská, převahou lyrice. Hrdinné činy vykonané za doby Soudců vyvolaly sice i opěvání skutků těch pěvci (Debórá, Simsón), celkem ale zůstaly látky epické vyhrazeny historii, třeba se zdá, že část vypravování historických v Pentateuchu, Josuovi, Soudcích a knihách Samuelových má základem svým, jak řečeno, staré zpěvy epické. O poësii dramatické u starých Hebraeů nemůže býti řeči ani tam, kde skutečně více osob se vyskytuje (kniha Jób), tím méně tam, kde staly se pouhé pokusy dramatického rozčlenění (Píseň písní). Píseň písní zůstává skvostem erótiky hebrejské, kdežto kniha Jób jest nejkrásnějším výtvorem oblíbené u Hebraeů poësie didaktické s převahou živlu lyrického. Právě tak převládá i v elegiích (na př. Pláči proroka Jeremiáše) rozhodně živel lyrický. Vlastní lyrika repraesentována Žalmy, pokud nenáležejí poesii didaktické, a řečmi prorockými. Pokud knihy Rút se dotýče, nepočítá se v obor poësie Hebraei, již považovali ji, jak zdá se, aspoň původně za dodatek knihy Soudců a Samuela za spisovatele. Teprve později vykázáno jí samostatné místo, a sice v literatuře básnické, kde položena mezi Píseň písní a Pláč Jeremiášův. Se stanoviska našeho jest Rút rozkošnou idyllou rodinnou. Ti, již považují ji s kanónem hebrejským za dodatek knihy Soudců, kladou vznik její, jak odpovídají tomu i některé vlastní udaje knihy Rút, ok. 900 př. Kr. Badání moderní vykazuje jí místo pozdější, kladouc ji z části do doby zajetí babylónského (VI. st. př. Kr.), z části, však velmi pravdě nepodobně, do doby Ezrovy. Děj sám spadá ovšem do doby Soudců (a sice asi do XII. st. př. Kr.). Pro historii biblickou má kniha Rút význam genealogií Davidovou, jíž Rút končí a o níž jinde v bibli (knihách královských) podrobností se nedovídáme. V ohledu tom zdá se více než pravděpodobným, že byla právě tato genealogie, jež zdá se jinak se stanoviska knihy Rút jako básně dosti nevhodným přídavkem, hlavním účelem spisovatelovým, jehož úmyslem bylo poukázáním na původ nejslavnějšího všech králů isráélských Davida doporučiti júdsko-dávidovskou monarchii dědičnou naproti odpadším 10 kmenům. Pokud vnější formy se týče, čítá kniha Rút 4 kapitoly a celkem 85 veršů (dle kapitol 22 + 23 + 18 + 22). Verše tyto odpovídají ovšem spíše tolikéž uzavřeným skupinám myšlenkovým než veršům v našem slova smyslu. Při překladu, pro který užito nejjednoduššího tvaru veršového (blankversu), zvětšil se přirozeně počet veršů. Překlad sám pořízen tak, by přes formu metrickou, o niž má více než originál, přiléhal co nejtěsněji (pokud bylo lze přímo slovně) k textu původnímu. Jak zdařilo se to, ponechává překladatel soudu jiných. Překlad jest ukázkou básnického převodu poësie starozákonní; následovati budou po řadě Píseň písní, Jób, Žalmy atd. Překladatel doufá, že oživí tím způsobem zájem na četbě nejen poëtických knih biblických, ale bible vůbec, jehož ona jako kniha knih zaslouží měrou nejplnější.