Knihař vlastenec

Údaje o textu
Titulek:	Knihař vlastenec
Podtitulek:	„Z nočních potulek“ Tyla Horníka
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky novověké. Čásť druhá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 233–250. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Psáno roku 1834

Do mortuis nihil nisi bene.

Byloť za oné roční částky, kdy se hlava i srdce našich panen jako posedlé na nových střevíčkách otáčí, jako se na rovině točívá hošíkův dřevěný vlk. Velevážní mudráci, jižto nesmírnou říši paní Přírody v dosti úzké mírky již vtěsnati se pokusili, mezi čtvero známých ročních počasí onu hořejší částku nepřimíchali; my pak, lehkovážní světáci, ji předce slavíme, jí ke cti rozličných rejdů provozujíce a vysokým hlasem pokřikujíce: Masopust! Masopust!

Byloť o masopustě. I podobaloť se věru, že ledový rozum tenkráte všechny toužebnosti, ježto v mase člověčím obývání svoje mají, ze řetízku pustil. V krabičkách i truhlicích šviháků našich leželo houfem drahých lístků z veřejné zastavárny. I já měl jeden, avšak lístek na pověstný, všemi troubami již po zvědavé Praze rozhlášený bál, připravený ofouskovatělými pány školáky, aby se podíval svět, jakýchže užitečných i potřebných — blaho vesmíra obmýšlejících — měšťanů tanečníků na mládeži své se dočeká!

Čtyry hodiny jsem strávil před zrcadlem. Byloť, jakobych se na ohledy postaviti měl před veškeré Prahy krásnou pleť, a nebyl bych na desáté jiné usmávce laskavého štěstí došel náhrady, kdyby se jediné mezi sty shromážděných krasotinek nebyl snad zalíbil uzlíček na mém hedbávném obojku. — Nezkušení na tomto světě, plném podivnosti, neračte úsměšně potrhovati nosejčkem. Známtě já taková nezalíbení ženská, i ty velké, smích a pláč vezdejšího života rozhodující následky nedbale uvázaného obojku! — Netřebať holkám našim zkoušeti a zpytovati muže, jako činívaly blázínkové panny, dokud milánkové jejich — předkové naši — rytířské boty nosili; netřebať holkám nynějším nahlížeti ve schránky ducha i srdce mládenců; jediné očkem mrsknutí na pěkný modrý frak, a blažena si najde dívčí dušinka pod atlasovou vestou tanečníka svého soucitné ženichovo srdce.

Konečně se mi zdálo, že jsem ničeho na svém oděvu nepřehlednul, čím bych se byl směl o děvu pokusiti a čím bych úplného byl nad srdcem ženským dosáhnul vítězství. Postříkav i ještě kapesní šátek voňavou vodičkou a druhý pár hebkých rukaviček i se dvěma límci na zásobu do kapsy strčiv, hodil jsem na sebe plášť, a jakoby už roztancovanou nohou běžel se schodů, před vrata. Fiakr tam již netrpělivě broukal.

Nevím, zdali se zkoumatelům lidského ducha už také potřeba býti viděla, slovem jedním, rázným, poznamenati cit, jakový se nás tance chtivých jonáků chápe, když na bál jedeme. Zajisté bych jim k tomu neradil. Neboť proměnlivostí času, vzdělání, chuti a mravu jednak by se každým věkem význam tento musel měniti. Bylo-li na příklad pocítění našich — salva venia — vousatých předků, jaké je naše, neopeřencův? Předkové naši chodívali také k muzice — (neboť je tanec odjakživa částkou slovanského života, a mám-li sobě představiti mistra Slovanů, an člověka robí z měkké, čisté hlíny, vidím, že se mu spokojenosť nad pěkným dílem jeví na tváři, že veselou si při tom bručí písničku a nohou poklepává jakoby k tanečnímu poskoku) — hudba a tanec rozléhaly se po všechny doby na paloukách slovanských, a jonáci tehdejší těšívali se, dostati se do kola, rovněž jako my se těšíváme, houpati se při Straussových kouzelných nápěvech. Avšak jakého mezi naším a jich těšením se rozdílu!

Jadrnou, širokobokou dívku vidím tamto lehkou nožkou polétati po hlavinkách polních kvítků; krev jí v žilách hraje, horem dolem zdravě proudí, po šíji a v tváři květy vyráží; tílko hoří ohněm sladkým, libostným, a oko mluví: Vizte veselou dívku slovanskou! — A jinoch stojí podle ní, ten mladý, silný javor, mládenec. Ohnivě otáčí rámě svoje okolo měkkých boků dívčiny, ňádra jeho cítí srdce tlouci v čisté schránce vtěleného anděla; z ruky v ruku, z oka v oko, z těla v tělo plyne blaženosť, a ryzí duše jeho ráda by se rozletěla v slovech: Tys můj život, duše moje, spása moje, dívko slovanská! — Tak to v šedém, blahém, slavném věku bývalo. Slze bych vyléval nad plesy našimi.

Neráčilo by se pohlednouti na bál časů nynějších? — Aj, tu vizte stroje, velmi umělé! Jedni v drahých, hladem celé rodiny zakoupených suknicích; dotkneš-li se jich kde, zarachotí vycpávka a naškrobené prádlo. Druzí v drahých, mírkou dluhů obtěžkaných kabátech; dotkneš-li se jich kde, zazvučí to jako prázdný sud. A vzteklice jim šlape na paty — jako beze smyslů necudně se drží ve křížku, oči jsou dvě svíce vilnosti a uhoněná prsa lapají otevřenou hubou po větru. Teď zarazí! Stroj v kabátě skloní se před mašinou v suknici, rtové jeho doteknou se rukavičky její — a oběma-li laskavou jest bohyně milosti, promluví panáček:

„Darf ich so frei sein — ist’s gefällig, Fräulein?“ — a panenka se taktéž poděkuje za podané — krejcarové cukrátko.

Avšak málem byl bych zapomněl, že na mne čeká fiakr, a že ho jalové čekání za časů bálečních tak velice mrzívá, jako čtenáře časopisů, an se konce roztáhlé povídky dodělati nemůže. I pospíšil jsem si, abych se dostal do vozu, a jižjiž jedna noha na stupníčku vězí a druhá — v tom se kdesi za mnou ozve usedavý nářek.

Tma bylo jako v kotrbě urozených, lelky chytajících panáčků, a studeno jako v srdci zatvrzelých boháčů. Nebe zdálo se mi, že se také chystá na maškarádu; neboť se bylo celé zahalilo v černé domino a pro kratochvil zatím na podnožku svoji, po nás pozemských bálečnících, husté kotouče sněhu metalo. Nemohlť jsem rozeznati osobu, ježto tu vydávala žalostivé stesky, po sluchu toliko bylo mi soudit, že to hlas dívčí. A protož i co rozhlášený zástupce a ctitel pokolení ženského rychlou nohou jsem opět skočil na zemi. Žádný potutelný smích, uštipálkové! Bez ohledu, bez hledání zisku byla moje ochotnosť — neboť byla holka asi dvanáctiletá. Argantická lampa pouštěla na ni po jedné straně světlo, ana se tu krčila za pilíř, i nemohlť jsem se ubrániti myšlénce, že bych asi ještě o tři stupně v přívětivosti své poskočil, kdybych se týmže způsobem s holčicí potkal o čtyry leta později — nota bene, kdyby se i v téže míře rozvinul krásy její květ, v jaké se mi nyní jevila mladistvá poupátka.

„Co pláčete, hubinko?“

„Zabloudila jsem.“

„Kde zůstáváte?“

„Ve Smrtelné ulici.“

Až mně ledový mráz údy při tom jménu prorazil! Nebylť to zvuk, na který se těšilo ucho tanečníkovo.

„Švihni do koní, Pavle!“ dávám rozkaz brumlavému fiakrovi. „Nebude ti na škodu, jestli se hezky brzo ve Smrtelné ulici octneme.“

Holčice, jakoby se starým známým, sedla se mnou do kočáru a přívětivě se mi přivinula k boku, an jsem ubohou promrzlou pláštěm zahalil. Bezpečí, potěšitelná moje slova a snad i radosť, že se veze, rozehřály brzo jazyk dívčiny k štěbetavému hovoru; a takž jsem se mezi tím, co uháněl vůz „po tom pražském mostě, na němž rozmarinka roste,“ mimo nadání zevrubného popisu rodiny dočkal, bez nížto bych nyní méně líbezných dob v životě svém počítal. Dozvěděl jsem se, že jest holčice dceruška vdovy, pozůstalé po knihaři Světelském; že se jmenuje Bětunka a že má sestru Johanku, o šest let starší; a ta že má hezké modré oči a že pilně pomáhá matince v denním výdělku pěkným, ženským šitím; ona sama, totiž Bětunka, že byla dnes odpůldne u paní tety na Starém městě — a že neví, jak mohla zabloudit, ježto již na stokráte byla tou cestou šla.

Slova dívčí nebyla sprostá, řeč její zněla příjemně i byla svědkem lepšího šetření a chování domácího. Stalť jsem se posléze žádostiv, poznati blíže celou tu osiřelou rodinu, ač jsem byl nejmladší její článek jen bezděky, obyčejnou srdce mého ochotou, vzal do vozu. I zastavili jsme konečně ve Smrtelné ulici; Bětunka skočila s kočáru, mne, nevalně se zpěčujícího, táhnouc za ruku. Nepatrný domek učinil krokům našim zastávku. Tmavá předsíň šklebila na mne hluboký svůj chřtán, a makaje v temnostech za holkou, volající na Johanku, aby posvítit přišla — smáti jsem se musil neobyčejnému úvodu a průvodu na juristský bál.

Obvyklou po té chodbě nožkou došla se mnou Bětunka brzo až ke dveřím, a kročivšímu přes práh objevilo se ve prostranném čtverhraníku dosti rozmanité divadlo. Tři tenounké lojovky a dva kahánce hořely v něm výše níže, buď jak na polámaných stolech, buď na ošumělé židli a nízké stoličce stály. Viděl jsem, že tu as pět rozličných rodin přebývá. Sedm postelí rozestaveno bylo podle všech čtyr stěn, a ve dvou koutech slámu viděti bylo nastlanou, na ní pak pytlové plátno a kus hrubé houně. Na podlaze jakýmsi černidlem, tlustou čarou, vyměřeno bylo pět oddělení, každé do čtyr hran, i vykázáno takto jednotlivým rodinám, jak daleko jim volno pouštěti se právem v příbytku obecním. Na podlaze byl by mohl hráti na vrhcáby, tak pravidelně se dle povah a obliby obyvatelů špinavá pole s umytými střídala.

V jedné takové příhradě sedělo sedm osob po zemi; otec nádenník, žena nosička, zpukřelý otec nádenníkův, bývalý vozíčkář, a čtvero pěkných větviček matky nosičky, dva zrzouni kluci vedle dvou křivohledých holek. V kole mezi nimi, z veliké hliněné mísy, plné rozpukaných bramborů, valil se hustý kouř jakoby z vápenky. Tatínek právě milostného kloučka ve vší laskavosti pohlavkoval, a matinka rvala dovádivou dcerušku, an se bylo prostomilým robátkům zalíbilo, shltnouti nepeřené koroptvičky, které si byl starý dědoušek třesavou rukou oloupal.

V jednom koutě, podle holé slámy, krněla se baba, před sebou a kolem sebe majíc vyklopenou nůši hadrů, kteréž nyní vybírajíc, dle dobroty je na rozličné hromádky skládala. Bezděky upamatoval jsem se na báchorku o čarodějnici, ježto ubohé princezně dala přebrati za dvanácte hodin plný sud peří z rozličného ptactva.

Nezbyloť mi času, ohlednouti se s podobnou pozorností po všechněch odděleních veliké světnice, nebo Bětunka hopkujícím krokem byla přiskočila k matince, kterážto s nemalým obdivem se dívala dceruščinu průvodci, rovněž jako ostatní nájemníci hlavu zvedali, točíce ji po neznámém, neobyčejném hostu.

Avšak sotva že byla matka dosti dobře vybranými slovy poděkování svoje za mou ochotu skončila: přišla starší dcera, modrooká Johanka — i dostalo se nyní na mne, s obdivem zraků otočiti a nespustiti jich z milostného hosta. Anděl strážce byl se vtělil v dívčí podobu a opatrovnou ruku svoji držel nad veškerou tady rodinou. Nebyloť možno, zdálo se mi, aby nehoda zatemnila domácnosti oblohu, kde takovéto hvězdy, jako Johančiny oči, svítily. Krásněji neviděl jsem zardívati se ranní oblohu na oblakotyčném hradě páně Krakonošovu, jako se líce zarděla Světelské Johance, spatřivší mezi svými neznámého šviháka v oděvu bálečním. Mělatě hrubou, hnědou sukničku, bělavou na ní zástěrku, tmavozelený kabátek s malými šůsky — oblek, jakým tílka jejího lepý zrůst nejen úplně v oči bil, alebrž i větší jakési půvabnosti ještě nabýval. Okolo hlavinky, pod bradu, byla si proti větru otočila černý šátek, jakož v obyčeji mívají děvčata na venku; a takž vykoukaly z tmavé této obruby dvě tvářinky, na něžto kdybych byl směl hodně dlouho koukati — rád bych se byl všech juristských bálův odřekl.

Nepočítám se právě k oněm, jichžto slova jediným slunečním pohledem dívčím v páru se rozcházejí, aneb jichžto jazyk jediným slovem ženským umrzuje v nehýbavý, neplatný kus masa: dosti zmužile a protož i dosti oblíbeně umíval jsem po léta studentská v hovoru zatáčeti se s dívkami: avšak kdy si na večer zpomenu, an jsem poprvé se potkal s Johankou — s chutí bych se nazval blbým, nezpůsobným abecedářem. Že jsem odpovídal i otázky dával, na to se ještě pamatuji; že však hluboká moudrosť z mých slov nevysvítala, uzdálo se mi v okamžení tom pozorovati, když matka vdova s názvukem jakéhosi úsměchu na Johanku doléhajíc, řekla:

„Nezdržujme — drahého nám sice hosta; mladého pána již nohy i židle pálí.“

Nechybila se cíle daleko. I fiakr v tom bičem na okno zaklepal, a já co z hlubokého sna procitlý skokem se vzchopil se židle.

„Rozkošnou zábavu!“ přála mi, spěchajícímu ze dveří, sladinká dívka, „a přijďte nám povědít, s kterou jste nejraději tancoval,“ napomínala mě přívětivá matka. Přání to i napomínka zaznívaly v uchu mém tak líbezně, že jsem se nadíti nemohl líbeznější melodie zaslechnouti na lázeňském sále.

I vkročil jsem. Dodělávali právě Straussův „das Leben ein Tanz“. Byl jsem tomu povděčen, maje v úmyslu, alespoň ještě několik okamžení bez překážky kochati se v tom „Přijďte k nám“ — a Johančině „Šťastné zábavě!“ Ale tamto sbor s čela pot si utírajících doktůrků in plena spe; tuto přítel s blaženou novinou, že se mu ta i ona ku všechněm tancům zaslíbila; onde půlvědrové rukávy, a onde trojctihodná vlásenka — všecky tyto hlavní částky ozdobného bálu tak náhle a přechvatně mou pozornost zabavily, že mi sotva bylo lze rozhoditi na vše strany „dobrých večerů“, „poníženého ruky líbání“, „samodílných servusů“ a „třípozičných komplimentů“. I museloť ve spěchu a zmatku několik slovíček v nepravé místo padnouti, neboť jsem znamenal zde onde vrásky na čele, úsměch na ústech, na sobě sám ale bratrské tanečníků pošťuchování.

Ne šeptati, na troubu anděla k soudu troubícího byli byste mohli zatroubiti: „Pozbyl jsi rozumu?“ já bych vás byl, starostliví kamarádi, neslyšel. Stálť jsem arci tělem mezi vámi, v tom dvousloupovém sále; duší ale stál jsem ve Smrtelné ulici. Nyní teprva, an jsem se uviděl v lesku na sta voskových svíček, pod pěknými oponami, mezi šperky, zlatem, drahým kamením: nyní teprva s hrůzou i bolestí uviděl jsem také znova chudý, starosti plný příbytek Johančin. Nehodný, falešnými kostkami metající osude! — Diamanty a ty rubíny, zlaté řetízky a skvostné náušnice — ten tisícizlatový blesk byl bych mohl snésti na jedinou hromadu a ozářiti jej tisícerou svíčkou: nebyl bych našel dívku v hrubé, hnědé suknici, v černém šátku kolem krásné hlavinky, dívku, ježto doma seděla v tiché samotě, mezi černými stěnami, při planoucí tenké lojovce!

Ach, milé, drahé — drahé otcům, drahé manželům — bálečnice! Rád bych v tu dobu byl vstoupil na pavláčku, z nížto vám tak libě znělo pětmecítma lahodících nástrojů, že se nožky vaše, byť i přikované byly, pohnouti musely, rád bych tam byl vstoupil na místo těch čarodějných nástrojů a hlasem prosebným, dotíravým, kárajícím i lahodícím takovou byl začal galopádu, že by se vám srdce, byť i okované, bylo muselo pohnouti.

„Červeno-barevné, těsno upnuté tanečnice, nalíčená, nastrojená číhadla!“ — tak bych byl začal medovou sladkostí na vás, pravé dcery tance; o mužské, hrubé ty hmoty, ani slovem se neotíraje. „Prosím, nedejtež vstupovati zármutku v srdce svá, jestliže vám ošemetní lháři o lidské bídě skuhrají. Nedejtež kroutiti sobě mozkem pod zakroucenými kadeřemi, že by se někomu na světě hůře vedlo nežli vám. Tak nazvaná chudina se vám ve všech článcích vyrovná! — Vaše dobré? — I u nich věrně pobývá. Na hrdle vašem vidím skvíti se pramínky drahých perlí — po tváři chudých lesknou se potoky drahých slzí; na obleku vašem pyšní se stříbrotkané květy — na šatu oněch parádu vedou strakaté záplaty; ucho vaše potápí se v okouzlivém zvuku hudby, oněch ucho pojímá nářek bědující rodiny. Jejich zlé? I u vás hledá přístřeší. Jim se v bídě ze sklíčených prsou vyvinují vzdechy — vy, ubožátka, sotva že po tanci dechu lapáte; na nich splňuje se kletba: „V potu tváři dobývati budeš chleba zdejšího“ — vy sotva že se uhříceny ochlazovati stačíte; je ve klepetách drží hlad — vás těsná sněrovačka; na ně bledolící nedostatek doléhá, vy se prosbám tanečníků ubrániti nemůžete; na ně — avšak není-liž pravda, abychom toho již nechali? Marné jsou to světské klevety! Vy byste arci mohly na jednu noc všechněch těžkostí se odřeknouti, výlohy za jediný bál darem chudině přinésti, jen abyste světu utrhačná ústa zacpaly; vy byste se mohly potu, těžkého dechu a tísně zbaviti, a oněm by tváře osýchaly, bolestné vzdechy by zmizely a prsa by se volněji pohybovala: vy byste arci za jedno tiché doma posezení náhradu vzíti mohly na modlitbě vděčných sirotkův; ale vy to neučiníte! Vy znáte svoje ustanovení a víte, jak sluší vykonávati povinnosť! Ať si vylévají slze, ať si trudí bledé líce, ať se vinou na ztrhaném loži, ať je studeno na jich ohništi a prázdno v žaludku, ať si psáno stojí. Cokoliv nejmenšímu učiníte, učiníte mně: — vy to neučiníte! A kdybyste se jediným rejdovákem zapsati měly do zlaté knihy toho učitele nad námi: vy to neučiníte! Já vás dobře znám.

Ať se vinou chudší sestry v bídě, strachu,
My se nalíkáme bálečního prachu!

to je heslo vaše — toho se pevně držíte! A protož jenom hop, hop, útlocitné tanečnice! hop, hop! do kola. Škoda dalších slov!“

A hle! o divu, o mohutné řeči, naprosto přemítané jenom na mysli! Všecky ty strakaté řady se již pohnuly, již k divokým skokům napínají lýtka. Z pavlače, z pětmecítma lahodících inštrumentů šumí Lannerovy houpavé! — Ach, i ve mně to šumělo jako zvuk o dva takty později potkávajících se fagotů a píšťal; a boje se ještě větší disharmonie, zaběhl jsem do nejvzdálenějšího pokoje, utišení hledaje ve sklenici Žernoseckého, jako plavec za času bouře v soudku oleje.

Jakoby ranní páry trhají se mi před očima další obrazové přepodivné noci. Vidím se opět v tiché své světničce, kladu se na lože — v uších mi hučí muzika, před očima poletují tanečnice, jakoby na sněmu kouzelnickém, a zavřev oči, vidím také Světelských modrookou Johanku, ana s hlavinky snímá černý šátek, vlásky jí na odhalený krček padají — další podívání tuhý sen mi zahalil.

Deset hodin bilo, an jsem oči otevřel. Sotva že jsem se přesvědčiti mohl, že jsem včera tancoval. Utichlým srdcem přemýšlel jsem o včerejším večeru a noci, a muselť jsem se sám s sebou vyvadit, že jsem si „jediný v Praze bál“ samochtě říkaje pokazil. Zpomněv si na Johanku a své abecedářské u ní chování, do hlasitého smíchu jsem se dal, jakoby dítě po pokoji hopkuje. Nevídáno sprosté, chudé holky! A pro ni jsem se byl snad u veřejné společnosti hrozných pošetilostí dopustil? Měltě jsem zajisté velkou příčinu, sám sebe notně pokárati.

Den se klonil ku konci. Bylo blátivo, a sníh se metal pěšky jdoucím do tváří. V plášti zahalen až po nos, utíkal jsem po mostě a z Mostecké ulice zaměřil ke Smrtelné. Ne snad, abych byl opět spatřil Johanku, dětinství! vždyť jsem se byl ráno sám své hlouposti posmíval, alebrž abych matce vdově přinesl návěští, s kterou jsem byl včera nejvíce tancoval. A to jsem přece mohl? Samať mi o to říkala.

Vdova i obě dcerušky byly doma, an jsem vkročil do velké světnice. Ostatní nájemníci nebyli se ještě navrátili z denního lopotování — a jediné dvě robátka válela se na zádech po blátivé podlaze, zůstavena jsouce laskavému dohlídnutí paní Světelské. Zdálo se, jakoby se překvapení nad neočekávaným hostem bylo chtělo jeviti na tvářích matky i Johanky, alespoň je nástin jakési rozpačitosti podivně dělil od veselého rozmaru, jakýmž se malá Bětuška ke mně vinula. Neobyčejná vdovy srdečnost uhladila však brzy drsnatou cestku, po nížto z počátku slova naše klopýtala, a když jsem s nimi posléze k prosté večeři přisedl, rozlíval se již hovor náš v břehu volném, odstrašující cizotou nestěsněném.

Hodina, strávená v hovoru s krásnou pletí, mezi pěkné počtena budiž v životě jinošském. Jenom nedej Bůh, aby z hovoru toho stalo se na odiv stavení ženské učenosti, ta rovnou mírou jako husí žvatlání se mi protiví. Jesti však mezi oběma, — mezi tmavostinným borem učenosti mužské totiž, a mezi suchoparnou planinou sprostnosti ženské střední cesta, kteráž vedouc okolo důležitějších věcí života nežli okolo čepců a tanců aneb románků a básniček, ducha zabaviti musí v hovoru a v srdci mládeneckém onu uroditi úctu, ježto nejsilnějším i nejkrásnějším bývá úvazkem dvou panických srdcí.

Rozmluva moje se Světelskými měla vskutku do sebe takového názvuku. Z bálu a tanečnic dostali jsme se na potřeby lidské; i podivil jsem se prostým, avšak na základech vlastní zkušenosti stanoveným zásadám. Neobyčejnoť zajisté, slyšeti v ústech tak schudlé rodiny slova podobná; leč tu mi tak přirozená býti se zdála, že mi ani okamžikem nenapadlo, v jaké to sedím světnici.

Učinil jsem zmínku o nebožtíkovi otci. Slzami zalily se matce i dcerám oči.

„Byltě poctivý muž — můj Václav,“ jala se s tichým pohnutím vdova mluviti. „Upřímnějším manželem a starostlivějším otcem nemůže se honositi v Praze žádná rodina, byl ale přece blázínek!“

„Ó nepokládejte mu i po smrti za zlé, matinko,“ přejala sladkým, prosebným hlasem Johanka řeč, „co bývalo otcovou blažeností.“

Bylo mi se strachem učiniti otázku, abych se třeba neslušně a snad i ještě bolestněji nedotekl paměti a srdce sirotkův, ale Johanka sama obrátivši se ke mně, mluvila dále:

„Matinka pokládá nebožtíku otci za slabost, co vlastně bylo posilou jeho v životě vezdejším. Spanilá to byla, avšak za časů našich, dle řeči jeho, nemnohým svítící hvězda, ježto slove vlastenectví.“

Nemaje slova k odpovědi, s užasnutím pohlížel jsem na dívku. Toho slova jsem se tu byl nenadál.

„Vlastenectví!“ spustila na to matka. „Jakéhož jemu i nám přineslo to vlastenectví užitku?“

„Stalo se již, drahá matko; nechtějme památku zemřelého tížiti vinou.“

„I kdož pak tomu chce! Ale nerada bych také, aby se náš milý pan host domníval, že mě vlastenectví tak neznámo jako amerikánské lesy. V čem pak záleželo to otcovo vlastenectví?“

„Každý dle nadání, dle stavu svého vyvoluje sobě cestu, po nížto dle zdání svého nejpěkněji se s vlastenectvím chodívá.“

„Ale cesty otce tvého bývaly tak úzké,“ odvece matka v zmáhajícím se rozhorlení, „že na nich ani kořínku na obživenou rodiny jeho zrůsti nemohlo. Ať náš milý pan host rozhodne. Vidíte, manžel můj měl takovou lásku ke všemu, co se české vlasti týkalo, a opět tak veliký odpor ke všemu, co se k cizozemstvu sklánělo, že jsa knihařem, nechtěl hrubě jiných kněh vázati, leda byly české.“

Musilť jsem se usmáti, jakkoliv pomyšlení na sporý výdělek za vazbu kněh českých nedalo smíchu ve mně vzniknouti. Nemohlť jsem jinak, nežli přisvědčiti k steskům povážlivé vdovy.

„Miluji zajisté také jazyk náš,“ pravila, „miluji národ, jehož dcerou se býti cítím, ale k čemu hladověti pro plamenné srdce? Blaženosť byla nebožtíkova, kdykoliv si takořka zahrávati mohl vazbou knihy české. Tu lepil, rovnal a hladil, milo se bylo arci podívati na hotové dílo, ale jakž na jeho z díla užitek? Taková práce jednou za čas přihodila se, co zatím kněh cizích jazyků leželo houfem po stolech, avšak ty ležely, až se prachem zasejpaly, bez vazby.“

„Nepřicházela k nám přece nouze, milá matinko,“ jala se prosebně odmlouvati modrooká dceruška.

„To ne!“ dosvědčila srdečně paní Světelská. „Dokud jsme otce na živě měli, uměl se schopnými pracemi starati dobře o svou rodinu. Mohlo býti ale ještě líp; mohlo se něco uložiti na léta budoucí, nemusili jsme bez všeliké pomoci zůstati na smutné sirobě!“

Slze, ne tak hořké nad nemožností vlastní, jako nad smutným osudem dcerušek milých, vyronily se citlivé ženě po tváři.

„Máš ještě vděčnou dceru, matinko,“ zvolala prudkým citem překvapená Johanka a vzchopivši se, padla matce okolo krku. „Máš ještě rukou mých, a protož nechtěj zoufati! Postarám se, abychom brzy opustily trudící tě obydlí, abys si polehčila za dnů starosti! Nezasmušuj nám jenom otcovu památku nelibými připomínkami!“

Přirozený ženský stud ji ale nyní opět odloučil od prsou matčiných; zapýřená, zástěrkou líce ukrývajíc, spěchala přede mnou ze dveří. Matka byla sepjala ruce, a sepjaté držíc na prsou, tiché požehnání posýlala za dcerou.

Nikdy se mi nebyla dívka zjevila v tak vábné postavě. Zdáloť se mi v okamžení tom býti možno, že panic před pannou kolena sklánívá; zjevilať se mi Johanka jakoby v záři vyvolených.

Broukání na zlé povětří a nedůstatek paliva — rozmluva totiž vstupujících nájemníků jinak zatočila i naší rozmluvou.

*

Vrátil jsem se domů. Pečlivost vdovy Světelské o věci pozemské a blaho dcerušek — dětinská šetrnost dcery Johanky k nebožtíku otci a odhodlanost pro matku — mezi nimi pak bezstarostná dovádivost rozkvétající Bětunky vznášely se mi před očima jakoby dobří duchové a opatrovníci domácího štěstí.

Avšak nade všecky vynikala nyní postava otcova. Knihař Světelský objevil se mi co očištěný tvor, vyploulý z černého jezera pozemských poklesků v krásnou, věčně skvělou říši. Vlastenectví — jakž on sám i jeho domácí zalíbení v češtině, horlení o jazyk otcovský a z něho pochodící zahrávání s českými knihami nazývali — zdálo se mi býti loďkou, na nížto se byl šťastně dovesloval k bráně věčnosti. A počalť jsem o vlastenectví rozmýšleti, jakožto o věci u nás dosti zhusta jmenované, ač nevím, jestliže poznané? — a hle! v tomto rozmýšlení tanulo mi na mysli, jakoby veškerý země obor jediný byl dům, jediný v domě tom otec hospodář, jediná otce tohoto rodina, počet synů a dcer. A řekl otec synům svým: Pokoj s vámi! Veselte se a buďte blahými!

I dalť jim naučení, dalť jim prostředky, jakž by dospěchali obecního cíle — té zlaté blahosti; a synové poslouchali slova jeho, a nad veškerým rodem vznášelo se blaho!

Ale zlí a dobří bývají synové domu každého, jednak silní, jednak slabí bývají údové rodiny. — A nenávistí naplnila se srdce zlých, a zbraní se opásala bedra silných — a bědování povstalo mezi dobrými, nářek mezi slabými. Ale otec byl řekl všechněm synům: Pokoj s vámi! Veselte se a buďte blahými! — a duch jeho roznítil se bolestným hněvem, vidoucí, že nedbají všichni na slova jeho.

Ale od věků přebývalo s otcem milosrdenství, a milosrdný hospodář vyslal k synům nejstarší dceru svou, kteréž bylo jméno Láska, aby pověděla bratrům jedné rodiny, že jedno a stejné jest právo všechněch synů k blahosti, kterouž jim byl otec zaslíbil. A slova Lásky byla jsou líbezná i v srdce padající, že i zlí studem zvolati musili s dobrými: Láska, Láska! — jakkoliv u vnitř bránili, aby se nezakořenila slova sestřina.

Zhynuli věkové.

Láska ještě docházela od bratrů k bratřím, avšak byla to jen nastrojená Láska; dcera otcova byla se s bolestí navrátila k srdci otcovu. A obludy, kteréž po jejích cestách kráčely mezi bratřími, byly povolné dívky, nebráníce ani tomu, an jim podivno spílali. Nejčastěji slýchati bylo vlastenectví. A to vlastenectví stalo se učitelem synův i jich dětí, křiky tropíc o jednom a stejném právu všechněch údů rodiny — a ušil švec botu, kuchtík krmě omastil, písničkář rýmy dokoval, a každý z nich dílo svoje vysoko nesa v pravici, volal: Vlastenectví! Vlastenectví!

Zhynou věkové! Trouby andělův volati budou: Soud! Soud! Švec a kuchtík i písničkář tu státi budou pohledu hrdého. Avšak větrové hučící ze všech úhlů a smítající neřád všeliký, rozsypou jich nalíčenou postavu. A počet k soudu shromážděných zástupů zhrozí se třech kostlivců, přiznávajících se k vlastním jmenům, která slovou: Pýcha, ctižádosť a zisk!

Zahalí obličej uplakaný Láska — a z ňader žalostných vyvine se postesk: Neznali jste Lásku!

Ledový mráz projel mi tělem, studený pot stál na čele mém. Jakoby vyděšen hrůzou posledního večera, vzchopil jsem se od stolu svého a bezděky vyklouzlo s hlubokým povzdechem ze rtů mých: Nedejž mi, otče, býti mezi počtem synů, kteří nepoznali Lásku!

Utišila se mysl — postava knihaře Světelského mírně se na mne usmívala. Nad ním nemohl jsem opakovati vyřknutí Lásky nad šeredným trojlistem. Ach, jeho slabosť, jeho vášeň — jeho vlastenectví — bylo živlem jeho života, života bez pýchy, bez ctižádosti, bez zisku!

* * *

Smýšlení jeho, jakž mi se dále z ústního podání vdovy manželky a osiřelé dcery objevilo, později snad na světlo vypravím. Těším se prozatím, že jsem na konci roku (1834) ukončiti mohl slovem o Lásce. Dejž dobrý Bůh, abychom my všickni vespolek i rok nastávající s Láskou začali, v Lásce setrvali i dokonali!