Kniežky o šašiech/Třetie strana těchto kniežek

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Třetie strana těchto kniežek ukazuje, co to miení, že tak šachy sázejí a tak jimi jezdie, jakož vídáte, když v šachy hrají, až pak všechny najposléz v pytlík zberú[editovat]

Král a králová naprostřed sedíta mezi šachy; a jeden král na levé ruce s svú královú, a na pravé druhý. Tiem králem, jemuž násedí královna na levé ruce, to se miení, aby král nebo pán nebyl tak obvázán ženú, jakž by nemohl svých činóv číniti svobodně. A druhým králem, ješto na pravé ruce má svú královú, to se miení, že ten král, jemuž po králové královstvie přišlo, ješto jest dědička byla královstvie toho, má pamětlivějie čest ohrázeti dvoru jejíe, aby zemené její přirození byli toho vděčni jemu. Čte se v kronice, že král Přemysl byl pojal kněžnu rakúskú, jménem Margaretu, po níž měl Štyrsko i Rakúsy; pak potom netbal na ni, neobmyslil toho, aby kniežecí potřebu měla, až se sželilo zemanóm jejím přirozeným, vzbudili ciesaře proti králi. A král nebyl také zachoval svých českých pánóv, že i boj ztratil i zabit, a tak Rakúsy a Štyrsko od Čech odešlo.

Že pak podlé krále a králové prvnie miesto držie popi, řekl sem dřieve; nemieníť kněží tu popi, ale starce múdré, urozené, bývalé v přihodách, rozomné v práviech. Takovíť vše mají býti při králi, aby měl král při sobě vždy statečnú radu. Čtem, že král Asverus vždy měl při sobě starších sedm kniežat, ješto jim práva svědoma byla, jichž radu měl ke všeliké poctě, a ti pod jeho mísú první sedali. Druhé miesto od krále v šachové hře rytieři držíe. A to ukazuje, že rytieře sázejí u dvoru ihned zdola podlé těch kmetóv, ješto k radě slušejí. Ale zdá se, že by rytieři, že viece pracují než staří oni, měli nad ně počest mieti; ale zdá se jim to jako mladým bez rozmysla, to i také všem: rytieřstvo všeho má dotisknúti, na němž se jest rada ustanovila. I jest veliká hróza nepřátelóm rytieřský zástup, avšak nad to strachují se, uzřie-li múdré a úkladné proti sobě. Neb většie věci dějí se silnú myslí než silú těla; ale má býti jedno s druhým. A kakžkoli silného rytieřstva viece jest třeba, však mezi nimi třeba jest úkladných rádcí a rozomných, bývalých v pótkách. A když ty starce nad mladé ctie, to jest odplata i jich mladosti, v níž sú bez příroka pracovali. Protož mladí poctievají starších, neb túž i vy odplatu vezmete, když dojdete starosti, ctně pracujíc. Rochové najdál od krále mají své miesto. A ti úředníky královy znamenávají, jakož sú pražský najvyšší purkrabie, najvyšší komorník zemský, najvyšší sudí, najvyšší písař a podkomořic. Dřéve sem řekl něco, ale o těchto čtyřech také mám řéci.

A to řku najprv o všech vóbec, ež to, že roch daleko od krále sedí, ukazuje, že tu, kdež nenie samého krále, v nich jest moc jeho; a má roch rytieře podlé sebe, aby toho dotiskl rytieřskú mocí, což slušie k úřadu jeho. Dieť svatý Pavel o takových úředníciech: „Ne darmoť má meč. Slúhať jest Boží ku pomstě zlým a k chvále dobrým. A ktožť se moci protiví, Božiemu se zpósobu protiví. Nenieť odjinud moci, jediné od Boha. A chceš-li se nebáti, jediné čiň dobře, a budeš od nie chválu mieti.“

I tohoť mlčeti nechci, žeť sem ty slýchal, anoť dějí, by nemohl niktož dobrým, nábožným býti světcké úřady drže. Nenieť to pravda. Ktožť by dobrým a statečným byl a právě nábožným, vší svú nadějí vzpoleže na Bohu, nade vše miluje Boha a silen jsa v pravdě všeliké a u vieře pravé, úřadť by jeho zlým neučinil. Ale úřady takovým zlým a nepevným v dobrotě a v spravedlnosti bývajíť příčina zlosti a pádu a hněvu Božieho. Ale svobodněť to řieci mohu: By tomu Buoh chtěl, by dobří, nábožni, ješto sú pravého, múdrého a statečného náboženstvie, v české zemi úřady měli, aneb ti, ktož úřady držie, by s rozomem dobří byli a nábožni, v nichž by byla milost pravdy ke cti Boží a k obecnému dobrému.

Veď král David nebylť jest nenábožný, a veliké královstvo drže, řeklť jest sám Bóh o něm: „Nalezlť sem muže podlé srdce svého,“ a mievalť jest války i boje. Též Abraham, když krále plenili, v jehož byl království, pojem tři sta branného a osmnádcet, odjal plen nepřátelóm a svého synovce zprostil od nich, a zjímav je králi přivedl. Daniel byl úředníkem u pohanského krále a též Josefu faraona. A proč kto mní, že Buoh dal křesťanóm královstva, než na to, aby je ke cti Božie a k úžítku obecnému pósobili a ku pokoji křesťanskému? Zdali pak dobří králi nemají dobrých mieti úředníkóv? Protož ještěť to řku jako i dřieve: By tomu chtěl, aby dobří, múdří, nábožní úřady měli, aneb by ti dobří a rozomní byli nábožni, ktož úřady držie a mají, a přesto vidí-li kto, že by nemohl v úřadu slúžiti Bohu, pro úřad neztrácej Boha, ale viz, by oklamán nebyl v svém úmysle, chtě v pokoji nábožen býti; ono opustíš, a tohoto snad nedosiehneš. Dieť svatý Pavel: „Jsi-li slúha, proto svobodně služiž Kristu, zuostaň v tom povolání, v němž tě jest povolal Kristus.“

Jižť řku oněm zvláštím čtyřem zemským úředníkóm, z nichž jeden má pis zemský v své moci, druhý jest komorník najvyšší, třetí sudí, čtvrtý purkrabie pražský:

Komorník má v své moci ty menšie komorníky, ješto pohoniti mají k súdu, z úmluvy upomenúti, na vzvod poslati, má také komorník aneb i odhádati za to, což jest prosúzeno dědin toho, ktož co prosúdil. Má každý úřadu svého pilen býti a tak i ten komorník najvyšší, aby tí menší komornici nezklamávali ižádného ani omlúvali, a aby nedrželi lidí viece táhnúc než jich jest právo. Viz také ten komorník najvyšší, aby bývali každému vydání komorníci ku právu jeho; neb mnohý úřadu věře a dckám zemským, přijme zápis o svój statek, a nepomóž-li úřad jemu, což učiní, než tak bude Bohu žalovati, že jest stavena pravda jeho a prokopána neřádnú mocí, a bude to i jiným praviti, aby se téhož vystřiehali a ne tak věřili těm zápisóm.

Sudí, ten řeč a žalobu slyše aneb líčenie těch, kto se súdie, má to na pány vznésti, co by nalezli. I jest toho sudiemu pilnu býti, aby ani svým nedómyslem neb netbáním, aby ani z úmysla stranu drže proměnil řeč, jinak vznesa na pány, než jest líčeno. Neb maláť bude v sloviech proměna, žeť v úmysle veliká bude. Druhé měl by sudí řečníky zpořiediti, aby nedrželi přieliš lidí. A také nechtie tak řečníci žalovati, jakož ten žaluje, čiež jest věc, ale po své hlavě učiní žalobu, že pak ten, ktož žaluje, přísahy dopustiti jest nebezpcčcn. I mnimť to, když by to někak bylo zpósobeno, že by listy dávali s žalobami, mohlo by snad upřiemějšie býti a viece by lidí mohli odpósobiti.

Třetí z těch najvyšších úředníkóv má v své moci pis zemský, aby to bylo pod jeho mocí znamenáno, co jest usúzeno, co-li kto zapíší sobě, več-li se podvolé. I máť ten úředník pilen býti těch písařóv, k úřadu svému aby věrné připúšťal a rozomné. Řeklť sem dřieve: Nevěrný písař učiniti móž velikú škodu nebo křivdu, a nerozomný móžť také o velikú věc mnohého, ač i nerad, obmeškati.

Čtvrtý úředník jest purkrabie pražský. Toho jest úřad, když bude komorník na zájem vydán, aby také poslal posla svého, zdali by kto chtěl odbiti úřad, aby toho pak pomstil jako všie země popravce, aby jiní strach k témuž měli. Má také purkrabie všech horkých násilí, výbojóv, únosóv, nádvoří popraviti, silnic střieci před lúpežníky. A když to bude dotud bral, panoval s úřadem na odsúzeném, jakož právo běží, a budú jemu odhádány dědiny. Potom má purkrabie pražský vzvésti jej na to odhádanie a připraviti ony jeho protivníky, aby stúpili toho jemu, aby to tak jako své vlastnie dědičstvo držal. Ale veliký v tom jest neřád všel v obyčej: když kto ustáv právo bude bral s úřadem dotud, až i budú jemu dědiny odhádány, pražský purkrabie vezme kopu a leč posla s ním pošle, naňž se nic neobrátie a nesstúpie jemu; a tento dav kopu u větších bude zmatciech nežli dřieve. Neb dřieve ještě vzal s úřadem něco, a tuto mocna jeho neučinie, a úřad již nepomóž jemu bráti. A tak mnohú nespravedlností mdléť a vikleť se stolice králová.

To pak, ješto pieškové před jinými šachy napřed sedie, miení, že král, králová, kmetové zemští mají lid obecný na péči mieti, neb všichni stojie obecným lidem a bez lidu obecného nic by nebylo panstvo samo. A najprvé nebylo jest pánóv ani králóv, než lid obecný; a když hrdost lidi prošla, že chtěl druh nad druhem panovati, aby zřiezenějie lidé byli a pokojnějie, jsú královstva, panstva Božím pořádem zjednána.

Protož ty všecky majíť pilny býti obecného lidu pokoje úřady svými; neb jsú obecnému dobrému v svých úřadech zpósobeni a Bohem zjednáni. A ktož tbáv nebude obecného dobrého svým úřadem, utrpíť krutě, a ktož úžitečně obci ke cti Boží a v milosti pravdy svój úřad povede, utěšené slovo uslyší od Boha, an die jemu: „Měj diek, věrný a múdrý slúho! Byl si nad málem věren, nad velikú tě ustavím věcí. Vejdi v radost svého Pána!“ A to, že jsú prázdná pole, když bude šachovnice posázena, a že jich tolikéž bude jako osedlých, ani méně ani viece, neb každý král dva jest úřady obsedl a dva má před sebú prázdná, ješto by také osésti mohl je svými, ukazuje, že nemá král viece zemí dobývati, nežli by lidmi a tvrzmi osésti je mohl; a také viece lidu mieti, než by jim mohl potřeby mieti, nenie múdré.

Nenieť také i to naprázdno, žeť pop a roch s královy strany na takémž sedie poli jako i králová, a s králové strany na takémž jako král. A to se tiem miení, že ti rádce královi, ti úředníci, ješto sú jako s královy strany, nemají králové protivni býti, ale mají jako na týchž polích seděti, hlédajíc libosti jejie v tom, co jest slušné a ctné králové, neslušieť vaditi, a jestiť příslovie: „Nočněť žežhulka všecky ptáky překukuje.“ A tomuť, což řku, i u menších domóv neb dvoróv rozomějte. A také, ktož u králové dvora jsú v úřadě, majíť i královí k libosti býti, nejedno králové pochlebovati.

Jest i o tom řieci také, co jest to, že onen šach jezdí jinak a onen jinak, jakož vídáte, když v šachy hrají. To máme tiem rozoměti, že k jednomu úmyslu táhnúc všichni k obecnému dobrému —, podlé rozličných stavóv a úřadóv každý má své zvláštie činy. Ale každý šach po těch čtveroúhlých polích jezdč napomíná, že ač onen jiné má své činy a oncn jiné, pro to žádný nemá z oněch čtyř vyjíti šlechetností, točíš z rozšafné opatrnosti, z smiernosti hodujie, z síly statečné mysli a spravedlnosti. Protož drž se každý řádu svého.

Býváť, že chtě někto neřádně nad to, než jest, větší býti, bude mení než to, co jest byl. Jest také obyčej v šachové hře, že cos buď hovořie, své jako rozochvujíc a svým tušiec a těšiec je. A to miení, že slušie králóm, kniežatóm, pánóm svój lid ochviti a těšiti dobrú řečí, pištci, trubači, bubenníky, hudci. Čtem, když lid Boží israhelský a lid pohanský leželi vojensky proti sobě, a když uslyšeli pohané, že se oni rozveselili, velmi se lekli řkúc: „I co jest to? Nebyliť sú ani včera ani před dnem třetím tak veselí!“ A v té úžesti obrátili plece, poběhli, a tito pobitie získali.

A tak i o králi Davidovi čtem, ješto jest byl muž podlé srdce Božieho, že měl zpěváky a bubenníky na svém dvoře i jiné takové, ješto veselím rozochvovali mladé dvoru jeho; kakžkoli čtem, že jest v jediném Boze měl svú naději, avšak jest i takových užíval věcí jako daróv Božích. Neb když jednoho svého věrného chtieše vzieti k dvoru svému, chtě jemu viery jeho dobrým bydlem a poctú odplatiti, vece královi: „Stárť sem já, jižť mne pištci, bubenníci, zpěváci králova dvora nerozochvie[1]; ale jsem-liť před králem nalezl milost, přijmi král miesto mne syna mého.“ Aj, z té řeči starce toho věděti jest, že i svatý král David měl na svém dvoře taková dvořanóm svým utěšenie.

Pieškové hru šachovú počínají a všickni jednostajné trhnutie mají, že u prvé, doniž nepočnú bráti sobě, každý móž na třetie pole, ale potom jedno s jednoho na druhé upřiemo; jedno, ač by který šach byl na kosu jemu, na úhel u pole jeho na pravú stranu neb na levú, tak móž každý šach vzieti. A dojde-li do konce deky, též bude právo mieti jako králová po takých jezdě polích, jakožto poslednie bylo, na něž jest vysedl. Pieškové lid obecný znamenávají; ti v čas pokoje mohú í na dalšie trhy a v svých meziech; ale počne-li se nepokoj neb bylo-li by z mezí vyjíti, tak jedno bliz mají choditi ostražitě.

Že pak piešek jedno vždy jde před se, ukazuje, že obecný člověk jedno svú věc má před se jednati, ale jich vyšší mají pokoj jich ukládati. Neb - jakož sem řekl - ktož chce to neřádem pósobiti, ješto neníe jemu poručeno, nad to, než jest, větší býti, bývá meni než to, co jest byl.

A že piešek tiem chodem, jakož jde, nebéře šachóv jiných, jedno ač na kosu bude k jeho poli šach který, to ukazuje, že i obecný takový člověk, když nepřietel bude jemu jako na kosu s pravé neb s levé strany, života neb sbožie jeho chtě zbaviti jeho, móž podlé toho práva, ješto die latině: Vim vi repellere licet, odraziti nepřietele a jieti jej při jistině. Neb tak řkú ona latinská slova, že násilé násilím móž odehnati; avšak dorčeno jest ono právo: cum moderamine inculpatae tutelae, točíš tak má moc mocí odehnána býti, až by to však bylo uskrovněno, aby nebyl viece učíně, nežli by bylo pro svú obranu učiniti. Protož když kto dá někomu políček a on jedno proto zabie, již jest viece učinil než k své obraně, nenie bez viny.

To pak, že piešek všecku dcku projda jako královna jezditi bude, ukazuje, že stateční i z obecného lidu přicházejí k dóstojenství. Aj, David rovný byl člověk, došel toho, že dal jemu král svú dceru, až pak došel í královstvie. Takt i piešek, když všicku dcku projde, bude jako zet králový a po královně právo jejie bude mieti.

Král v šachové hře prvním trhmitím móž vyjeti, jakož který šach vyjezdí, jestliže nemá stráže na se; avšak vyjede-li jako roch, dále nemá jeti jedno na třetie pole. Neb králóm, pánóm velikým neslušie dne jednoho mnoho ujezditi; neb jezdie s velikú lájí a ve mnoze jsú někteří, ješto nemohú stačiti daleké jiezdy. By daleko král nebo pán chtěl pojednú jeti, ztrhali by mnoho koní. Čtem o Jakubovi patriarše, když bral se do svého kraje s velikú čeledi a mnoho stád žena, a bratr jeho vyjel proti němu dávaje mu vítanie, řekl k bratru: „jed napřed; jáť znenáhlajíti musím, mámť dietky i rozličnú čeled i dobytek, ať by mi mdlejšie nezhynulo.“ A tak král šach, ač móž po prvém vytrhnutí na každú stranu okolo sebe, však jedno na jedno pole, a nic dále. A svého nemá strčiti s miesta jeho, aby tu sám seděl.

Takéť i králi nemají svých jměnie brátí. A to, že král, když najprv vytrhne s miesta, pojme královú s sebú, ukazuje, že kamž chce muž, chce-li tomu, má žena s ním jíti. Bývá i to v šachové hře, že šach dadie králi, i pohnú jím a jako hanbu učinie jemu; a někdy ztratí některého svého, sám utiekaje, nebude-li dobře ohrazen svými. A pakli dadie mat královi, ztracena jest hra. Pakli jemu všecky poberú, také jest hru ztratil. Protož, králi, chovajte svých, aby mohli s nimi kralovati, a hlédajte na nich toho, ať by vás rádi ostřiehali; a také obec chovaj a ostřiehaj krále svého, neb i včelyť zhynú, jakž nemají krále svého.

Královna neb králová vždy jedno jezdí na kosu; nejezdí nikdy jako rytieř, ale jako pop móž někdy vprvé vytrhnúti. Neb móž někdy králová neb paní poraditi úžitečně, ale nemá choditi jako rytieř s dékú, má se tiše mieti, neb stud a tichost lépeť ženy ozdobuje nežli mužský chod. To pak, že jedna královna vždy jedno po bielých polích jezdí, a druhá po černých, ukazuje, že dvoje sú panie, a oboje dobré a ctné; jedněm jest tak míla ctnost čistoty, že ji vesele držie; druhým, ač nenie od mysli míla čistota, ale stud majíc k tomu, kdyby slúly nečistými, držé čistotu. Obéť jest dobré a šlechetné, jediné střezte se všech takových, leč mužóv leč žen, ještoť zlé slovo mají anebo ješto sú které skrze ně překlamovány, styďte se obierati s nestydlivými a strachujte se všech nečistých.

Pop na kosu jezdí na třetie pole, a tak vždy jezdí po polích jednostajných, neměně jich. Opatrnost znamenává jiezda po kose; a že na třetie pole jezdí, znamenává, že ti kmetové, ješto k radě a k súdovým nálezóm slušejí, trojieho se mají držeti: jedno, aby pravému, kdež mohú čím, pomáhali, avšak ne proti právu, když jeho za jisto vědie práva; druhé, když radie komu, aby věrně radili; třetie, když súd mají vydati, aby tak vydali, jakož jest doveden. A toť jest, žeť súdce nemá měniti nálezu, by z jednakého dóvodu jinak jednomu a jinak druhému chtěl súd vynésti. jakož pop po šachovnici jezdě nemění polí, ale vždy jedno jezdí po jednostajných.

Rytieř jezdí na třetie pole s černého na bielé a s bielého na črné, takže odpolu kosú jde a rovně odpolu. Neb tak se ta tři pole držie spolu, že prostřednie jedno jediné rohem dotýče toho, ješto jest takovéž jako ono, ale druhého jest dotklo svým životem, ješto nenie takovéž. To, že na kosu jede rytieř, opatrnost a múdrý úklad znamenává; a že jede rovně, to udatstvie a sílu miení. A tak obé to spolu má rytieř mieti, i udatstvie í opatrnost; opatrných a úkladných úmyslóv má udatstvím a silú dotisknúti. Udatstvie bez s múdrosti bláznivé zaklopocuje, a úkladové bez dotisknutie mocí a silú co přinesú? Ale múdrému udatnému i co ostojí? Aj, silná věc nedvěd, chytralá liška, rúčí zajiec, ryby u vodě, ptáci lécí vysoko: avšak vše to uchodí úkladem člověk, snažnosti a síly přičině k tomu.

I to jest do šachu rytieře znamenati, že donidž sedí na svém miestě, jedno na tři pole móž odtud; a když před roch se hne, odtud bude na čtyři moci, a sede-li před král, bude mocí na šest polí; a bude-li prostřed dcky, móž osmi polí ostřéhati. Toť ukazuje, že rytieří statečnému přibývá udatstvie: donidž jest v pokoji, má jako člověk péči na smrt, nchonosí se svým udatstvem; ale vyjede-li ku pomoci královu úřcdníku, rozochví se, udatnějí bude; pakli před král předstúpí, opět bude udatnějí; a když bude prostřed pole v pótkách rytieřských, tu se ovšem váží všeho pomně, že jest to stav jeho ; leč živ leč mrtev učiní to, což naň slušie. Ale druzí v pokoji budú velmi honosní a udatní řečí, bude ždáti osmonoh sobě nepomysle na to, by měl umřieti, a když potká jej, jehož nemyslí, neměv za to, by tak tvrdě potkalo jej, lekne se, zapomene sebe, bliz smrt uzře. Neb což kto prvé obmyslí, móž to potkati udatnějie, a což na koho vnáhle spadne, viece jím pohne.

Roch jezdí upřiemo bliz neb daleko na každú stranu, má-li cestu, ale nemuož přes jiného, a tak doniž jsú šachové každý na svém miestě, dotud roch ani král neb králová nemohú nikam; neb nebylo by třeba krále ani jeho úředníkóv, kdyby lidé byli v svých řádech podlé prvnie pravdy lidem přirozené. A že nemá jeti přes jiný svój kámen roch, to miení, že úředník králóv nemá i najmenšieho zahubiti svého, ač by chtěl i nepřieteli královu uškoditi. A i z nepřátel nemá jedněch minúti, odpustě jim, aby druhé potřel, ale vše, co jest protivné pravdě v úřadu jeho, má hubiti. A že nejezdí roch na kosu, ale jedno upřiemo, ukazuje, že ti královi úředníci nemají lsti v svých úřadech mieti, ale zjevnú pravdú jíti mají, a mají zevně býti k úřadóm svým přivolaní.

Slušie se i tomu podiviti, co jest to, že v šachy hrávše sespú je v pytlík naposledy. To nám přivodí ku paměti, že se nám všem též stane. Jsú zde na světě králi, kniežata, páni, mladí, staří, malí i velicí, si i oni, právě jako šachové po šachovnici rozsázeni, oni v tomto duostojenství a onen v tomto, až najposléz smrt vše sbéře jako v pytlík. Král, ješto zde s kněžnú neb s královú počestně sedal, neb králová s králem, kdes jich miesto v pytlíku bude. I řkuť to najposléz králóm, ještoť die Písmo, a tu řeč i jiní všichni znamenajte chce-liť ji kto obmysliti, každého dotýče -, kterak die Písmo: „Á, králi, nynie rozomějte: Vezměte smysl všichni, ješto súdíte zemí. Služte v bázni Hospodinu a s strachem se veselte.“ „Slyšte, králi, a rozomějte. Přichylte k pravdě uši svoji, ješto lid pod sebú jmáte a líbo j*, že se trú okolo vás zástupy lidu; dánať jest vám moc od Boha najvyššieho, a onť skutky i myšlenie vaše súditi bude. Nebudete-li právě súdili, hrozněť se vám v své moci ukáže. V těch, ktož sú nad jinými, najtvrzší súd bude. Staneť se s menšími milosrdie, ale mocnýmť nastanú mocné múky. Neskryjeť se ijeden Bohu, ani se čie velikosti Buoh bojí; neb jest on učinil velikého i malého, chudého i bohatého.“ Protož každý se v svém stavu opatř!

Vidíme dobrotu i spravedlívost i moc Boží, vidíme, an jakžto z pytlíka vynímaje šachy sázie po šachovnici, onoho tamto a onoho tamto, onoho takto a onoho takto, a jedinéť je opět sbéře jako v pytlík. Služmež jemu, dokudž čas máme, každý v svém stavu, nebo nevieme, vskuoře-li v pytlíku budem s tiem se rozlúčiec, co jest zde na světě, a to vezmúc s sebú, což zde budem zaslúžili.

A tak jsú skonány kníežky o hře šachové s výkladem rozomu nravného[2].

Dajž to, Jezu Kriste králi,
abychom zde tak v šachy hráli
a potom se do věčné radosti dostali!
Amen.


  1. neroznítí, rozpálí, dodají chuti (k životu)
  2. mravoučným