Kniežky o šašiech/Druhá strana těchto kniežek

Kniežky o šašiech Tomáš Štítný ze Štítného
Prvá strana těchto kniěžek	Druhá strana těchto kniežek	Třetie strana těchto kniežek

Druhá strana těchto kniežek ukazuje, co postava kterého šachu znamenává

A najprvé řku o šachovnici. Mudřec onen mienil jest Babylon, to veliké město, šachovnicí a zed obrubú, ješto ten s počet polí znamenává, ješto sú podlé obruby měrú té zdi. Ale já řku, že i vešken svět móž těmi všemi polmi v šachovnici znamenán býti. Neb vezmeš-li počet jedniem haléřem, počna na prvém poli, a budeš čistí pravým ryčartem, vždy na každé pole obapol viece polože, na druhé dva, na třetie čtyř, na čtvrté osm a tak vždy obapol viece, až by i došel poslednieho, takť by tu mnoho vyšlo peněz, žeť se nezdá podobno k pravdě. Né, by jediným hrachovým zrnem počal ten počet klásti od pole prvého, než by tak přeběhl všecka pole v šachovnici, sám to převrz^[1], mohl-li by tolik zbožie^[2] mieti, aby mohl hrachu tolik zaplatiti!

To pak, že je šachovnice čtveroúhlá a opět se dělí ve čtyři strany čtveroúhlé, znamenává, že najvětšie královstvo neb panstvo střiedmé neb najmenšie hospodářstvie, má-li trváti v svém pořadu, má mieti jako rovné úhly čtyři ony čtyři šlechetnosti, jimiž má ve všem pořád býti, a bez nich čím věčšie věc bude, tiem zbořenie bude většie. Jedna jest rozšafná opatrnost, druhá smíernost, třetie síla mysli statečně, čtvrtá spravedlnost. Každé královstvo, každé panstvo, každé hospodářstvo, ač í malé, má na ty čtyři úhly změřeno býti: aby opatrnost byla smierná, v silné mysli a spravedlivá; spravedlnost opatrná, smierná a v silné mysli, statečná; silná mysl spravedlná, opatrná a smierná; a smíernost opatrná, silná a spravedlná, aby nikteréž z druhých tří míery nevycházelo. A v kterémž královstvu bude pořád těch čtyř úhlóv, jakož z kamene ve čtyři úhly tesaného pevná zed bývá, takéž pevné bude to královstvo; ale ač v čem z toho ujma bude a nerovnost, dotud v sobě tléti bude a hynúti, ažť najposléz zboře se i padne. A lidé ten pád vidúc, vzviklí hlavami a kaks zahvíždíc vzdivie se pádu tomu řkúc: „Á, kak jest sešla veliká věc! Kak tito a tito řádně to královstvo aneb to panstvo pósobiechu, kak jest skrze toho neopatrnost neb nesmiernost neb hubenstvo neb nespravedlnost sešlo a zahynulo!“ A cožť řku králóm, tomu i páni menší i větší rozomějte; neb každého panstvo jest královstvo jeho.

O králi šachu

Šacha krále byl udělal mudřec onen jako člověka v rúše krásném na stolici a v koruně, an drží jako vardu^[3] okrúhlú v ruce králové jabko a v druhé ruce huol upřiemú. A tak ten šach byl udělán najkráše a zřiedlen byl mimo všecky s jiné. Neb i král Člověk mázřiedlen býti mimo všecky jiné v své osobě. A když král jest tak zřiedlen mezi všemi, á, kak by měl toho pilen býti, aby nikdy i v jednom šeredství viděn nebyl, ale aby poznán byl ve všíe ctnosti a šlechetnosti, aby všem míl byl a všichni žádali života jemu ve cti a v chvále!

Má král, zře na královú vnější ozdobu, v úmysl vzieti, aby nejedno^[4] k oku tělesnému měl tu krásnú postavu a tu zřiedlnost^[5]; neb ta králová příprava ukazuje a učí krále, kaký by byl. Kaká útěcha postavu a znamenie dobrého mieti, a toho dobrého nemieti, ješto ta příprava a to znamenie ukazuje!? Protož spatř král svú královú mimo jiné zřiedlnú přípravu^[6] a podlé toho také zřiedlen^[7] buď v šlechetnostech a v dobrých mraviech, aby mohl spravedlivě mietí čest a chválu.

To, že ten král, ješto šach sluje, by jako člověk, napomíná krále, aby člověkem se pomněl a neměl hlúpé zvěří, němé tváři nerozomné obyčeje maje, ale aby užíval smyslu a rozumu člověčieho, krotě v sobě zvieřecie neřádné žádosti a dětinné obyčeje. É, kam král zajde, dá-li nad sebú ukrutnosti, smilstvu, opilstvu a dětinné mysli panovati! Nebude-li zpósobné mysli, kam jej od spravedlnosti zavedú jeho pochlebníci, stojiec po svém, aby jim i cizie dával, sirotčie a lidí prostých! I dieť Písmo: „Běda zemi, v kteréž král dietě jest a jejiež kniežata ráno jedie a stojie po opilstvu!“ Neb opilý ten jsa, ten nebude. Čtem, že jedna žena před ciesařem Filipem súd měla, a když ciesař odsúdil, odvolala se od jeho súdu řkúc, že se odvolává od súdu ciesaře Filipa opilého k němu opět, až střiezev bude. Protož pomni se král člověkem, ne nedvědem ukrutným, ne zajiecem strašivým, ne husí, ješto vždy k vaně, ne opicí všetečnú. Atak i o mnoho jiném. A nejednoť krále miením; každýť jest král v své čeledi a v svém panství, kakžkoli čím kto jest větší, tiem má pilnějí sebe V řádu býti, neb nehoda jeho mnohých bude nehoda. A když má se král člověkem pomnieti, viz, co jest člověk!

Člověk jest zvieře rozomné a smrtedlné, a jest tovařisky a přietelsky bytedlné zvieře. A svatý Jeroným rozkládá to, kak jest nedal Bóh rohóv člověku, ani nehtóv velikých aneb zubóv, jakož to jiné zvěří líté dal jest; ale smysl dal člověku, aby smyslem nade vším mohl panovati. Protož král člověk svú rukú žádného neurážej, ano i ta včela, ješto jest za krále mezi jinými, nikdy nebode žehedlem, jako bodú jiné včely. Proč pak král člověk chce svú rukú bíti koho, a moha jinak toho popraviti^[8]?

Že jest člověk smrtedlné zvieře, i král na to pomni, že má umřieti, a hlédaj Božie milosti, ať by Buoh dal pokoj v svém království onoho světa, a pilen buď činiti pravdu. Neb nelze j' duši odpočinúti, jediné v pravdě, a jelikož bude protiven pravdě, s tolik bude v nepokoji.

A že jest přieznivé a bytedlné i tovařiské zvieře člověk, die mistr Seneka: „Ačs‘ nad jiné povýšen, však přietele měj obera sobě, s nímž by jako sám s sebú mohl rozmlúvati.“ Ale i v tom jest veliké třeba opatrnosti, by mohl hodného sobě nalézti přietele. A také na to má král smrtedlným člověkem pomnieti se, aby tiem, že jest králem, nevzpýchal, ale vždy pomněl slova toho, ješto jest Buoh řekl jednomu králi: „Vódcí sem tě učinil lidu svému, buď jako z nich jeden!“

To jest pravda, má král velebně nad jiné se ukázati; ale vždy to má v svém srdci mieti, že jest člověk jako jiný, a jedno pro pořád v lidech, aby vedl a držal lidi v pravdě, dal jest Bóh jemu většie miesto.

Rúcho krásné na králi ukazuje, že jakož král má v své velebnosti krásné rúcho mimo jiné, takéž má v svých mraviech a obyčejích mimo jiné zřiedlen býti v slušné kniežecie tichosti, v neplaché řeči. Aniž slušie králi kteréžkoli mnoho mluviti řeči; každýť brzo omrzí, ktožť mnoho mluví. Učilť jest mistr Aristotileš Alexandra, aby úmluven byl s lidmi svými, alevšak aby v nepotřebné řeči nepřielišil, řka: „Lépet' jest, aby lidé chýlili hlavy, skóro-li král promluví, chtiec slyšeti, nežli by se nasytili mluvenie jeho přieliš hustého.“

Počestno jest také králi nemieti obyčeje s chaternými a s lchkými lidmi, aby nezlehčal úmysl jeho; neb král jde vókol s velikú věcí a má se s lidmi obierati velikými; zlehčé-li v úmysle od lehkých lidí, nebudeť řádů králového, v lecicos lehcí a chaterní potáhnú jej. Protož dobřeť krále ozdobuje veliké, urozené lidi při sobě mieti.

Toť pak řku také: Ačť móž král i z lehkého pořádu nadati, kohož chce, zbožím, ale ne každému móže dáti panské mysli. Jest v písmě světské múdrosti a máme to v přísloví, že staré zbožie činí šlechtu. Ale taktoť knihy ony o zprávě kniežecí přivodie k rozumu, že ne zbožie činí šlechty, ale proto ten šlechtí se, kto jest ot dávna v zboží, že jde s velikými lidmi vókol, maje zbožím příčinu k tomu. A týmž protivným urození zplanievají, když od dávna v chudobě budú, že jdú vókol s chaternými. Avšak doniž mají svých předkóv pamět, bude-li pomoženo jim, spieš najdú svých předkóv stopu. Protož král rozuměj tomu: mysl člověčí jest jako slunečný poprslek, ješto kako věz skrze stklo projde, takovú barvu na se vezme, jakéž barvy stklo bude; takéž pójde-lit' král vókol s lehkými lidmi, zlehčieť v úmysle.

I jestiť veliká ozdoba králi mieti při sobě lid od dávna urozený, a tak bude i obecného lidu dosti mieti. Neb dá-li král chudému něco, ten jedno sám sebú bude slúžiti králi a dědin nakúpí, chtě bohat býti; ale dá-li pánu řádnému, ten i svého přičině na své lidi naloží a se všemi králi bude slúžiti.

Má také velebnost králová milostivé a ochotné řeči býti; i tot' divně krále ozdobuje a míla lidem činí. Die mistr Valerius: „Ta pochotnost, když král milostivě a laskavě bydlí s svými, i hrubého lidu mysl proj de a obměkčí i vztvrnie oči nepřátelské.“ Protož velmiť činí krále míla lidem, když někdy i křivdu strpí svým proti sobě, řka něco k tomu kratochvilně milostivého, jakož se die o jednom vévodě, že jeden mládenec u jeho dvora objal jeho dceru a poceloval před jejie mateří. A kdy vévodina stála po tom, aby jemu hlavu stěli, řekl vévoda: „Ztepem-li ty, ješto nás milují, co sami těm učiníme, ješto nás nenávidie?“ I vzal chválu vévoda milostivý i z vyrčenie tak kratochvilného.

Čte se také o jednom králi, když komorníci jeho, jsúc oponú od něho přehrazeni, mniece, by král spal, zpravovali jeho řečí utrhavú; a on to slyšc, hne tiše oponú řka: „Odejděte dále, ať král neuslyší; slyšíť opona.“

Také král Pyrrus, když před ním pověděli, že jeho jedni v svém kvasu o něm zle mluvili, kázal jim před se a otázal jich, mluvili-li sú to o něm. Jeden řekl: „By nám bylo víno stačilo, sent' by to byl, co bychom mluvili teprv.“ A tú tak směšnú odpovědí byl král obměkčen a vzal dieku a chválu od střiezlivých z své šlechetnosti, ješto zpilí jsúc zle mluvili o něm.

Velmi také krále ozdobuje, když poznán bude, že nikdy nepovie křivého slova; nebo viece jest vinen bohatý, když křivdu povie, nežli chudý. Má se král tak v své řeči zachovati, aby jeho každému slovu věřeno bylo. Veliká jest nemúdrost do krále, ješto bude kakés své příhody rozprávěti, ano to vie i poslední, že to pravda nenie. A kak móž kdy věřití těm svým pochlebnikóm, ješto řkú jemu jako pochlebujíc a klamajíc jím, že sú s ním tu byli, když bude praviti co takového, ješto sám vie, že to pravda nenie? Ale takž to i jest, jakož smyslí.

Nemá také král z lestného srdce chytrú řečí slibóv činiti neb přísah, jinak mieně, než ti rozumějí, jimž slibuje neb přisahá. Čtem, že jsú některá královstvie zahynula proto, že králové jich činili tak lestné přísahy. Aniž má král bez velmi pilné potřeby z obyčeje cos buď bráti na svú přísahu, a pakli kdy vyjde i taková přísaha od něho, má na to pomnieti. Praví o Alexandroví Valerius, že jel s vojskem k jednomu městu u velikém hněvu, chtě je obořiti. A jeden mudřec byl z toho města rodem a byl vzácen Alexandrovi. I šel před Alexandra, chtě milost uprositi tomu městu; a Alexander uzřev jeho, rozoměje, že chce prositi za to město, prvé se uteka k řeči, vece; „Na tom přisahám, žet' toho neučiním, zač mne budeš prositi!“ A mudřec, tu přísahu uslyšav, vece: „Králi milý, za tot' prosím Tvé Milosti, zboř a zahlaď to město a nedávaj milosti jemu.“ A král, aby nebyl křivě přisáhl, dal milost městu tomu a nezbořil jeho.

Má také král manželstvo držeti; neb nenie to lidské, manželstva nedržeti. Vídáme čápy, holuby i jiné ptáky, ješto samec i samice mají péči o dětech, oba je krmiec, že držie sobě jako manželskú vieru. A když člověk má péči o svých dětech, netolik aby je odchoval, ale aby i ve cti byli, má tak muž jako žena držeti manželstvo, aby jich děti nebyly cizoložňata a ženimčata^[9]. Ačt' jest to někdy bylo, že muž mohl viece žen nežli jednu mieti, Bóht' tomu v křesťanství nechce. A pravíť Písmo i o múdrém Šalomúnovi, že když své ledvie k ženám přichýlil, obláznělo srdce jeho. A tak řku ještě: Slušiet' králové velebnosti rúcho krásné, ale i mravi krásní a šlechetní obyčeji a hluk lidu urozeného.

Stolice krásná králová velebnost královú ukazuje, a tať miení, aby král pevně seděl a daleko zřel a všem byl zřiedlen. I praviť, že trón králóv spravedlnost tvrdí, a pro nespravedlnost přivodí Bóh královstvo z jednoho lidu do druhého. Protož, chce-li král dobře kralovati a na své stolici seděti pevně, má vysoko sedě daleko zřieti a má svým zrakem zbořiti veliké křivdy, násilé, lsti, má býti štít dobrým k obraně a zlým kladivo, aby je zetřel. Neb budú-li úřad odbíjeti, únosy v zemi činiti, výboje, války, jímatí se, kto s koho móž býti, nebude-li král jedněm jako druhým práva přieti, pomáhati, viklet' se králová stolice, nesedít' právě král takový. Kdyžt' král pokoj činí V svém království, všichni žádají zdravie jeho; ale skrze kteréhož neřád, nepokoj bude, všem jest s ním teskno. A lehko-li jest, když přezří svým, nezná výbojóv, únosóv, násilí, že se budú v cizie dědiny v sirotčie vázati, cizie prodávati, práva jich stavovati, odúmrl spraviec, ješto nenie; protivnéť jest taková bezprávie činiti a trpěti.

A kto to móž řéci jinak, než že to král činí, což jeho činie, a on jim nebrání toho? Dobrýmť škodí, ktožť zlým odpúštie. Chce-li král spravedlný býti, aby na své stolici pevně seděl, aby se pod ním neviklala, má mieti v svých úřadech a v svých radách ty, ješto se Boha bojie, ješto lakomstva a vdřidustva netbají a nemilují bezprávie.

Ještěť to řku. A kto móž řéci jinak, než, jacíž sú královi úředníci, milostníci čelední, takýž král jest. É, slyšte, králi, Davida krále, tent' die: „Nevinní a upřiemí drželi se mne“, a ten slúžil předně, jemuž čistota míla a šlechetnost. A tak ten král kraloval zbožně a líb sa Bohu. To pak, že král sedě na tróně drží vardu okrúhlú jako jabko v své ruce a v druhé huol upřiemú, ukazuje, že má královstvie v své držeti moci, a aby se všech strán bylo dobře opatřeno, aby bylo v své celosti, aby nezahynulo ani panstvo neb rytieřstvo, ani kupci nebo měšťané, ani sedláci neb řemeslníci. Nebo kdyby v onom jabku i najmenšie ščrbina^[10] byla, nebylo by celo a tak slušno. A protož i prut nebo huol upřiemú drží král v ruce, aby pomněl, že bíti má ty, ktož řád a pokoj bořie v království jeho. Nebo dobrým škodí, ktož zlým odpúštie, a jme-li kto v tenato vlka, pustí-li jeho, jedno že chytřejí bude, ale neodpoviet' se masa jiesti.

Králová koruna krásná jest věc, ale těžká. To ukazuje, že ctný jest stav králový, ale pracný. A kdeť móž čest bez práce býti? Čtem o jednom králi, když měl býti korunován, vzal v ruku korunu i jal se jie ohledovati řka: „Ó dóstojná koruno, krásna jsi, ale těžka! Kto by právě znal, co jest práce a nebezpečenstvie v tobě, by před ním na zemi ležala, nezdvihl by tebe.“ Ale když jest člověk přirozen ku práci, nemá se muž lekati potu. Protož vždyť to pravím: Královýt' jest stav svatý, když král chce V pravdě Bohu tiem slúže kralovati a pokoje hlétlaje obecného, ne jedno chtě živ sobě býti, ale i k úžitku jiným.

I bývají čtyřie květové v koruně se čtyřmi kameny drahými. Ti čtyřie kamenové znamenávají, že zvláště král má oněmi čtyřmi šlechetnoštěmi ozdoben býti, točíš opatrnosti, smierností, silú mysli a spravedlnosti. Kterýž král nemá těch všech čtyř kamenóv drahých v své koruně k své králové velebnosti, nenieť řádné jeho kralovánie. Neb na neopatrného přijde neřád z nedojiepie; nesmierný nemá rozumné opatrnosti a viece jest hlúpé zvěři podoben nežli člověku; nesilné král mysli a neudatné co kdy učiní statečného? Řiekajíť: „Hubené srdce nikdy cti nedojde.“ A pro nespravedlnost Bóh převodí králevstvo s jednoho lidu do druhého.

Ale když král má ty drahé čtyři šlechetnosti, ani smrt odejme královstvie jemu, ale z toho královstva v lepšie přijde a zde ostane ve cti a v chvále jméno jeho. A to bude i jiným králóm ku ponuknutí, aby takéž v šlechetnosti kralovali, slyšiec chválu řádného jeho kralovánie.

A také král múdrý svým zřiezením mnohokrát drží královstvo, v němž kraloval, v dobrém řádu. A mníte-li, byť dotud byl pokoj podržal se v naší zemi, kdyby to nebylo zpósobem šlechetného ciesaře Karla i krále českého? Až pak po něm dotud neřád se rozmáháše, až i příde túha s hořem. Opatrnost králova v tom záleží, aby hledal, aby neztrácal Božie milosti, ale dosáhl jie. A tak má král mietí Boha v svém srdci, v svých ustech i v svých činech u velikú počest věda, že všicku svú moc má od něho do vóle jeho jako šafář a vládař jeho. A bude-li v tom věrně cti a vóle Božie hlédati, uslyší od Boha s utěšením, an die jemu: „Měj diek, dobrý a věrný slúho; byls nad málem věren, ustavím tě nad i velikú věcí. Vejdi v radost Pána svého!“

Tomuť jest i Aristotileš učil Alexandra. A tak Alexander, když byl k Židóm přitrhl a Židé vyšli přijímajíc jeho proti němu, zvěděv, že sú slúhy Boha jediného, ssedl s koně proti jich biskupu a poklonil se jemu ve jmě Božie a mnohými svobodami obdařil ty Božie slúhy, a Židóm veliký jako špitál učinil tu v Jerusalemě sluhám Božím, ješto nestojiec po světu hlédali služby Božie, aby v tom domu mievali pokoj. A tak v tom domu býval svatý Jan Křtitel, když přicházel k chrámu Božiemu; v tom domu Spasitel náš s svými apoštoly večeřal u veliký čtvrtek; v tom domu byli se apoštolé zavřeli, když Syn Boží byl vstal z mrtvých a ukázal se jim řka: „Pokoj vám!“ V tom také domu i o letniciech Ducha svatého přijeli; pak v tom domu neb v takovémž, když křesťané drželi Jerusalem, byli křižovníci z bielým křížem.

I jestiť králóm prvnie opatrnost Boha hlédati, Boha ctíti v sluhách jeho. Chce-li král ty v obtieženie bezprávně porobiti, ješto mají svobodni býti ke cti Božie, viz, by sám poroben nebyl od Pána Boha. Diet' Bóh v Písmě: „Nedotýkajte se mých mazaných!“

I v tom, cožť k královstvu slušie, má opatren král býti, aby statečným rytieřstvem, múdrými rádcemi, lidem obecným, těhaři, řemeslníky bylo královstvo ohrazeno; neb v království těch všech jest třeba.

Chvalna je do krále i ta opatrnost, aby měl dobře hrady špižované lidmi, ztravú i oděním i poklady peněžitými.

Bych pak mnoho mluvil o smíernosti, dávnoť jest to vyneseno, že jest vše vhod dobro a že ctnost záleží v střiedmě mieře, a obapol ctnosti jest ohyzda. Ohyzda jest, když co nebude své hodujie miery dotahuje neb dotaženo; a bude-li hodujie miera přetažena, také jest ohyzda.

A řekl sem také o silné mysli, že nikdy cti nedojde hubená mysl. A o spravedlnosti to dořku ještě, že spravedlné jest králi spravedlivě, silně, smierně opatrnu býti, spravedlné Božie cti hlédati, pravé Božie slúhy ctíti, obecného dobrého hlédati, každému přieti a pomáhati práva jeho, všecky, ktož k království příslušejí, za své mieti, svých milostníkóv na obecné nespúštěti. Svému vlastniemu rytieřstvu správně má král ochoten a štědr býti pomně, že oni i s nebezpečenstvím svých životóv jsú ruka jeho, ale proto cizieho jim nedávati pod úmluvú, že die: „Dávámť, k čemužt' sem s právem,“ a pak nepopravíti toho, když tací vdrzí lakomci dále se vieží, než jde na krále. A ač pak někdy vrátie dědinu, ale vyživúc a vyprodadúc lesy, nábytky^[11] i rybníky, když tehdyž pomstíť Buoh té nespravedlnosti, těch, ješto takú trpie křivdu, hlas uslyše, řeč svatého Augustina. Slyšte, králi křesťanští! Slyšte a k srdci připusťte, nechcete-li toho věčného ztratiti královstvie, ješto jest skrze Pána našeho Jezu Krista šlechetným králóm připraveno, ežť die svatý Augustin: „Ne proto dieme zbožnými své krále a své ciesaře, že snad dlúho kralovali, mocní byli, své nepřátely přemáhali, veliká města vzdělávali, zde pamět svých jmen ostavili, ale dieme je zbožné neb zbožnými, kteříž sú bohobojně kralovali, vieru plodili Boha ctiec, Bohu se klanějíc a čest a chválu Božie šířiec, Bohu z svých modlitev na však den vzdávajíc obět za své hřiechy a za svá rozličná obmeškánie; a když je ctili klekajíc před nimi jich poddaní aneb jim přieliš pochlebovali, tak v srdce hrdosti nepustili pomniece, že takéž sú lidé jako jiní; a byli-li sú snažni obecného dobrého; a jsú-li tiem viece smilstvo krotili v sobě, čím by byli lidí se nebojiec mohli je páchati svobodnějie; a měli-li sú královstvie nebeského větší žádost nežli zdálšieho, a to vědúc, že tam mnozí nad nimi budú, ješto zde pod nimi byli; a byli-li jsú milosrdni, spravedlni, štědři; ač se kdy na koho uhněvali, jsú-li to ochotenstvím a štědrostí nahrazovali; a jsú-li i jiné měli šlechetnosti z úmysla upřiemého, aby se slíbili Pánu Bohu svému.“

Králová

Králová^[12] mezi šachy byla jest též podobnosti jako král učiněna, jediné že znáti bylo, že jest žena. Neb králová má čest od krále svého, ale má se proto pomnieti ženú, žensky chodiec, tiché, ženské mající obyčeje. A cožt' řku králové, též i jiné panie rozomějte.

I slušiet' králové najprvé Boha hlédati a zachovati křesťanskými obyčeji, a pak také' milost krále svého, míle a ochotně s ním bydléc, počestně, múdře s svú šlechetností, v své přípravě vedle vóle jeho, hlédajíc libosti jeho, aby oddechl král s ní v utěšení po těžké práci úřadu svého. Neb dána jest muži žena také i k utěšení podobnému.

Viziž králová, by v ničemž neukázala nemilosti aneb hrdosti proti králi. I dnesť Písmo vzpomíná hrdost oné králové Vasti řečené, ješto, když bieše král její poslal k ní, aby připraviec se v koruně vešla k hostem jeho, chtě jim ukázati krásu její, a ona pohrdala tiem, nechtěla přijíti. A skrze to kniežecím nálezem vyvrhl ji král z královstvie, aby jejie neposlušenstvie, kdyby vyšlo bylo bez pokuty, nebylo příčina jiným ženám, aby takéž svých mužóv nehrdaly přikázaním. Neb všecky ženy berú příklad na králové.

Řádná králová v bázni Božie, v pokoře slušné, v milosti služby Božie i v jiných ctných a šlechetných obyčejích mnohým paniem jiným bude příklad, a hrdá, frejovná, světa tohoto milovnice takéť jich po sobě potáhne mnoho, jimiž i na onom světě bude vinna. A takt' o té hrdé králové praví Písmo, že jest z královstvie pravým súdem vyvržena, a Hester^[13] šlechetná k království vzata na jejie miesto, ješto ctně v bázni Božie kralovala, nade všecko vážiec Boha, slúžiec Bohu, milostiva jsúc srdcem, ne zlému Amanovi, ale lidu Božiemu, protiž němu byl zlý Aman v hněvu krále vzbudil, i byla milost obdržala před králem lidu tomu.

Té šlechetné a bohobojné králové a milostivé slušie královým i všem paniem velikým následovati v bázni Božie, v modlitbách i v tom, aby nuzným byly milostivy, před králem, před svými pány prosbú i provinilým pomáhajíc, ne těm, ješto z úmysla a úklady škodie dobrým, ale ješto náhodau někakú k vině přišli, do nichž jest čáka polepšenie. Majíť také králové a panie veliké i v tom následovati králové této, když budú v přípravách podlé svých stavóv, aby hrdosti z toho nebraly v srdce. Neb takéť jest ta králová v své krásné králové bývala přípravě, ale ne pro svú myslici, ani jest z toho vešla hrdost V srdce jejie, ale řekla jest na modlitbě, péči maje na to: „Však ty vieš, Hospodine, kak mi jest to mrzko znamenie hrdosti na mé hlavě, když se musím podlé svého duostojenstvie okázati!“ Čtem také o světie Elžbětě, že také na to mievala péči, že musila k libosti muže svého choditi v rúše krásném, ale to jest ukázala, že jí jest to nelíbo ani bylo k mysli, neb bez něho a po jeho smrti netbala, by se komu líbila rúchem krásným, ale chodila ráda v rúše prostém.

Čtem to také, že Judith, vdova mladá a krásná, chtiec v krásné přípravě před Oloferna, aby pomohla z núze lidu svému, slíbieci se jemu v své přípravě, snažně na modlitbě Boha za to prosila, aby nevelnula sama milosti k němu. Neboť velikéť jest nebezpečenstvie mysli s takými přípravami vókol jíti. I jestiť třeba snažně za to prositi Boha, aby ty, kteréž podlé svých stavóv strojie se tak, aby se jiným v tom slíbily, aby samy k těm milosti nevelnuly, jímž se tak strojie, a aby čistota mysli, jiežto v stud všeliká oplzlost, pěstún byla jich dobrého slova a jich cti.

Slušieť králové, paniem, pannám k té čistotě táhnúti mysl a po té státi, ješto stud k frejóm^[14] činí a k takovým tajným milostem^[15]. Mílať jest múdrým ta čistota, a ktož smilnú milostí neoslne^[16], mrzkat' mu jest všeliká oplzlost. A nejedenť vzchválí rozpuštěné veselé dvořky^[17], a sám k sobě přijda nedieť, by to dobré bylo tak nestydatě vókol jíti s těmi freji. Pannám bráti nepotřebie od těch, ješto jim nejsú příbuzný. Ó, kak by toho nebyly někdy králové a jich hofmistryně přezřely^[18] pannám! Dosti o tom! By tomu Buoh chtěl, by i samy hofmistryně byly daleky takých frejóv a samy jich nepomáhaly! Aj, kakt' na dlúhé dny i pohanských paní ctnost čistoty má svú chválu! Svatý Augustin praví o jedné; té jméno bylo Lukrecia. Syn ciesařóv byl ji zamiloval nestydlivě, ale ona daleko byla té milosti, a dotud lécal^[19], aby jie došel, až i přišel v noci v pokoj její, a nahý meč drže vjedné ruce, druhú jí ujal^[20] a řekl k ní: „Mlč! ját'jsem; mluv se mnú!“ A ona mlčala v té otrapě^[21], a on s sliby i s hrózami žádal na ní povolenie, a nemohl mieti. I řekl k nie najposlcdy: „Aj, když mi nepovolíš, zabita budeš! A tento pacholek, ješto jest v tvém domu, takéť bude s tebú zabit a budeť náh k tobě na lože položen; a budet' to proneseno, žes s ním tak nalezena, a proto zabita.“ A ona bojéci se i po smrti slova toho, povolila jemu. A pak poslala po svého otce a po bratří a po muže a po jednoho římských starost a řekla před nimi: „Syn cíesařóv přišel v dóm mój, vrah miesto hosti. A ty, muži mój, věz to, žeť jest jiného muže sled na tvé posteli! V těleť sem porušena, ale myslít' jsem čísta ostala. Z vinyť se vynímám, ale pokutyt' nechci býti prázdna, by která nečistá na mně své nečistotě příklad měla, ale chtěla-li by od viny příklad mieti, vezmiž příklad i od pokuty!“ A tak mluviec tu před nimi svú rukú dala sobě nožovú ránu a zabila se. A Římené u veliké cti ji pochovali. Ale svatý Augustin nechválí účinka jejieho. Neb kakž jest koli povolila, povolila. Jest menšie zlé bez viny od jiného zabitu býti, než s vinú se zabiti: menšie zlé zlé slovo nejsúc vinnu, než i bez zlého slova vinnu býti. Protož múdřejie Zuzanna učinila, ješto radějši chtěla kamenována býti bez viny, než by před lidmi netrpěla, a před Bohem vinna byla.

Slušie také králové i paniem velikým po múdrosti státi. A téť jest bázen Božie počátek, bez téť právě žádný múdr nenie. Slušie také králové i paniem velikým V dobrých knihách čísti, ješto učíe a napomínají, aby Bóh byl V srdci a šlechetnost, a rozum v potřebném osvěcují, zlé hyzdie a dobré chválé. Takť die Písmo: „Slyše múdrý múdrost, múdřejí bude a rozomný má jiné zpraviti a zpořiediti.“ Protož rozomná králová, bude-li své panny vésti k bázni Božie, velikú odplatu z toho bude mieti. Protož i řku: Hodíť se múdré a šlechetné králové v dobrých knihách kratochvíl mieti a rozom bráti; neb všeliké písmo vdechnuté Bohem úžitečno jest. Chce-li také králová, aby ji vpravdě za múdrú měli, střez se ženských lehkosti a těch přírokóv^[22], jimiž obecně ženy ukárají^[23], a trať to na sobě^[24].

Najprvé neukazuj, byť líbo to bylo, že by komu tělesně míla byla. Majíť také ženy obecný přírok^[25] ze všetečnosti, že vše chtie vždy věděti, i tajné věci, a potom to pronesú dále. Čte se v Římských skutciech, že se v Římě stalo, že šel pacholík s otcem v radu mezi římské pány, a když přišel domóv, mátě jeho tázala, aby jí pověděl, co sú páni v radě mluvili; a robenec nikakž nechtěl pověděti řka, že nemá ijeden rady pronositi. A čím se robenec^[26] viece tvrdil, nechtě jie pověděti, tiem pilnějši mátě chtieci zvěděti, až se i hroziti počne robenci. A robenec, nemoha jie odbyti, zamysli řka: „Milá matko, neprav toho žádnému, platilať by to má hlava! Toť sú páni v radě uložili, aby každý muž dvě sobě ženě pojal.“ A ona, uslyševši to od syna, také pod tajemstvím pověděla to druhé, a ta opět dále, až pak obecně zberúce se všecky ženy římské hlukem šly před římské pány volajíc, aby jim té křivdy nečinili. A páni se tomu vzdivie, co jest to, zdali jest zázrak někaký, vidúc láji ženskú, any volají jako bez smysla ostyděvše se, až ten robenec i povie pánuom, kterak jej mátě k tomu nutíla, chtiec na něm zvěděti, oč sú páni v radě byli, a nemoha jie odbyti, že jest tak musil to zamysliti^[27], aby jie tudy odbyl.

Jest také na ženy přírok, že nestrpie toho rády, což muž zapovie. A tak pravie toho potvrzujíc, že dal muž jedné ženě pušku^[28], ptáčka v ní zavřev, a zapověděl jí, aby pro nic v tu pušku nenahlédala a neotvierala jíe, že jest tam ptáčka vsadil, aby jeho nevypustila. A ona nestrpěvši toho, otevře pušku chtiec zvěděti, co by tam bylo, a ptáček vyletí. A tak muž pozna všetečnost její.

O druhé takto pravie, že byl muž jehlu polékl^[29] v dieře někaké a zapověděl ženě, aby nevčinievala prstu do té diery; ale on nepovie, proč. A tato, nemohúc strpěti toho, sáhne tam prstem a splišti to poléčenie, že jí jehla prst probodne. A muž uzře, ana prst probodený uvázala, nalaje jie z jejie všetečnosti nemúdré.

O třetí pravie takto, že muž byl jed postavil v konvici a zapověděl ženě a řka: „Neroď píti z konve této, jedť jest v ní; umřeš, napieš-li se.“ Avšak ona nestrpěla, než vždy se napila, i umřela.

Bývajíť také mnohé ženy, že vždy pře proti mužóm držie^[30] a jsú jim odporny. A tak přihodi se, že jeden muž pójde s ženú přes lúku a muž bude řéci: „Dobře jest lúka přiholena.“ A žena die: „Přístřížena jest,“ až s tiem vejdú na břev^[31], tak se krykujíc^[32]. Muž die, že jest přiholena, a žena die, že jest přistřižena, až tu žena upadne u vodu se břvi, a tonúc bude ještě prstoma jako stříci^[33] vyzdvihši ruku ukazujíc, že jest střižena. Ajkdyž utone, pójde muž proti vodě, nade břví hledaje jie; a lidé potkajíc jej otieží^[34] jeho, co by tu činil, a on povie: „Upadla mi žena se břvi a utonula, i hledám jie.“ A oni vecechu^[35] jemu: „Hledaj jie zdola břvi; po vodě dolóv plove.“ A on vece: „Vždyť mi se jest ve všem protivila; mámť za to, žet' plove proti vodě.“

Dvé jest ještě, v němž ženy obecně přírok mají: jedno, že se druhé líčie, a jiné se s kúzly a s čáry obierají. Řkuť o ličidle, žeť jest to věc velmi stydká^[36], s těmi se mazadly^[37] pósobiti; a k tomu, kteráž pósobi se těmi ličidly, ztratiť barvu přirozenú a budeť jako vařená, vytáhnúc barvu z lící přirozenú. A ješto s čáry a s kúzly se obierají, ó, kak se rozličně chytrým babám aneb i mnichóm dadie klázniti^[38] nebo žákóm^[39]! Viem to, že jeden mnich, čině se v těch kúzlech a čářiech uměl, klamal panie, dával jím někaké stkleničky, aby svój pot v nich daly jemu, že tiem něco přivésti jim chtěl, po němž jsú ony stály, a k tomu bral od nich penieze za to, ano jedno tant byl. A nad to, by mohly co své vuole jmieti kúzly a čáry, neměly by toho proti Bohu učiniti; neb každé kúzlo, každý čár, každý lék^[40] jest přestúpenie křesťanské viery a slibu, ješto sme slíbili na křtu.

Jest na ženy také i ten přírok, že přechytré umějí omluvy i v tom, ješto je zjevné, že jest křivda, a zvymlúvají. A tak slepcova jedna byla chytře nevěru proti muži učinila, a Buoh dal prozřieti tomu slepému, aby tu lest své ženy uzřel. Ale ona i v tom omluvu nalezla řkúc: „Protoť sem to učinila, aby ty prozřel; věděla sem, žet' Bóh skrze to otevře oči.“ A také muž jeden káral ženu z něčeho řka: „Svýmať sem to očima viděl.“ A stál s ní nad někakú vodú. A ona omlúvajíc se vece muži: „Móžeš mi lépe věřiti než svýma očima. A ty teď vidíš očima, bych s tebú byla V této vodě, avšak to vieš, že tam nejsma.“ A tak muže s toho, čeho jest dobře jist byl, svedla.

Takových básniček u pravdě příkladných i vieceť pravie. Ne by to vše pravda byla, ale že tiem kárají lehkost ženskú. Protož řkuť to krátce: Každá múdrá žena trať to v sobě, v němžť má přírok ženská lehkost, a králová ovšem, aby od nie zmúdřely i dvořky jejie a opatrny byly.

Má i v tom opatren býti dvór králové neb velikých paní, aby múdré, ctné a opatrně měly hofmistryně proti tělesným milostem. Neb oheň tělesné milosti^[41] i železné přemáhá mysli a přechytrým úkladóm naučí milost, a jelikož ke lsti osvietí vtipnost^[42], s tolik oslepí oči pravé múdrosti, že ti, ktož zajdú v ty milosti, nerozmyslé se, co potom bude. I jest veliké třeba opatrnosti, aby byly prázdny šeptóv, túlaní a samy s mužmi neostávaly; dotud šepcí, ažt' se něčeho i došepcí nehodného; v túlaní také Dina, dcera Jakuba patriarchy, podávena^[43] a unesena; dcera krále Davidova, když sama s bratrem ostala, nemnieci^[44], by ji co od něho potkalo, podávena.

A by se toho pak nikteréž nepřihodilo, kto ji uzří v takých věcech neopatrnu, móž do nie zlé domněnie mieti. Chciť i to pověděti, kak divný úklad Jozefus rozprávie o jedné mladé a krásné ženě. Tenť pravie takto, že jest byla v Římě jedna slovútná žena, ve cti, v kráse, v urození a v čistotě pronesena. K té byl zapálen v milosti jeden rytieř, a když pokusil se rozličnú službú podlé těch světských milosti obyčeje, až k ní i slal, slibuje jí veliké dary, aby jemu povolila. Ale silna byla žena tato v svém úmysle. Avšak došel jie ten rytieř úkladem kněze jednoho pohanského. Ten výmysl učinil takovýto: Vida ženu tuto podlé bludu pohanského, že toho hlédá pilně, chtieci se bohóm slíbiti, šel k ní a pravě jí, že jeden z ejiptských^[45] bohóv zamiloval ji, ctnost její vida, a chce v takovémto chrámu sám k ní přijíti a tu zjeviti tajné věci, aby to učiniec obět bohu tomu, ostala sama jediná té noci v chrámu a tu spala. I přivedl^[46] to ten pop^[47] chytrý, že i muž, znaje čistý úmysl té panie, povolil jí toho. A ten pop skryl tajně rytieře onoho tu v chrámě a všecky z chrámu vypósobil a světla zhasil i sám vyšel a dveře zavřel o té paní. A ten rytieř svój čas uzřev, přišel k té paní pod jménem toho boha, jehož ona čekáše. A ona bohem jeho mniec^[48], byla mu povolna. On odešel od nie dřéve světla^[49]. A ona pronesla to před mužem i před přátely, že ten bóh byl k ní přišel a měl s ní svú vóli a pravil jí některé tajné věci. Pak třetí den potkal ten rytieř tu paní a zevil^[50] jí to, že on s ní tak byl. A ona teprv přišla sama k sobě, roztrhši rúcho své a přišla k muži svému a své jemu pověděla chytré a nevěrné obelštěnie žádajíc, aby lsti bylo pomštěno. A muž její pověděl to ciesařovi a ciesař ten chrám zbořiti kázal a na těžký múky dal popa toho i s těmi se všemi, kteříž sú toho příčina byli.

Pop

Popy^[51] nazýváme v šachové hře to kamenie^[52], jímž onen mudřec kmety zemské mienil, múdré, staré, rozomné v práviech, ješto dávným obyčejem a příhodami zkusili rozličných věcí a čtli kronika a psaná práva, a k tomu smysl majíce přirozený hodni sú a hotovi k statečné radě, jsúc chvalných obyčejóv a šlechetného úmysla, jimž čest a pravda míla. Neb když ten, ješto má smysl přirozený, slyše múdré řeči, múdřejí bude, a ktož jest rozomný, hoden jest miesta toho, aby vedl jiné a pořiedil.

I byl jest ten kámen udělán počestný kmet, an sedě čte na knihách; ale nynie ke knězi podobno činie to kamenie. A ta dva rohy mieníta ruce k Bohu vyzdviženie, neb kněžie tak zdvíhají ruce, za lid prosíec Boha. Takoví kmetové i nekněžie, že jsú starší z lidu, častoť jsú v písmě nazváni latině presbyteri. A pak mnie mnozí, by presbyter jedno kněz byl; pravda, že kněžie naši podlé svého úřadu jsú v duchovních věcech starší naši, ale pro to v královstvu dobře zpořiezeném třebať jest k obecnému dobrému a k obecné radě kmetóv nekněží, ješto by i k krveprolití spravedlivému raditi mohli.

Všech těch starcóv najprvnější má pilnost býti, aby dětinných daleci byli obyčejóv; neb písmo a rozum í přirozenie nedá starému dětinnu býti. Diet' Písmo: „Běda dietěti stoletému“, točíš starému, ješto jest dětinných obyčejóv. A Šalomún jakož bohatého lživého viece hyzdí a chudého pyšného, takéž i starého nemúdrého. Rozomť to ukazuje, že by starý měl múdr býti, neb zkušenie mnohých věcí mělo by jej múdra učiniti. Jest-li kto mladých obyčejóv drže úřad starých, nemóžť rada jeho býti úžitečna, neb, ač hodně i poradí, ale nebudú poslúchati rady jeho řkúc: „Kéž sám tak činí!“ A zdali nebrání přirozenie starému býti mladě živu, když i moc tu odejme jemu?

Druhé ti, ktož k radě zemské příslušejí, mají pilně znamenati práva, hodná-li jsú, pravá-li, křesťanská-li; a bylo-li by to potřebie, aby v čem byla opravena, měli by to na krále vznésti, aby on to opravil ne sám z své moci, ale s plnú radú a se všie obce povolením. Ale třeba jest v tom veliké opatrnosti a daleké v dlúhé časy; ač by to nynie hodno bylo, také-li potom hodné to bude, a aby některých hodné nebyla záhuba druhých, bez nichž by královstvu ujma byla.

Třetie kmetové ti mají po tom pilně státi, aby před se šli jich nálezové, nebylo jich usúzenie mdlé jako nepevná pavučina, ješto v ní malé mušky uváznú, ale veliký štmel proletí ji, a potom tudy proletie i malé mušky. Neb ten neřád bývá, že vynesú některý nález a za právo ustavie nětco, malý tiem bude svázaný, ale veliký příjda i zboří to a nic jemu nebude proto, a potom i malí nebudú držeti toho. Dieť Písmo: „Nebývaj súdcí, nebudeš-li moci mieti.“

Čtvrté ti, ješto k těm nálezóm sú ustavení, mají se zápitie^[53] na však^[54] den vystřieci^[55], aby vždy při sobě byli. A netoliko od zápitie vínem mají střiezvi býti, ale aby jich nezapojila ani milost k někomu ani nenávist nebo hněv, ani strach ani naděje, neb ty věci mnohokrát súd převracují.

Páté řku těm, ješto se o něco radie s nimi, že ve dvém mají opatrní býti. Najprvé, ktož má komu poraditi, raď jemu věrně, nemieně zklamati jeho. Druhé, když radí komu, tak raď, aby k ničemuž bezpřiemně nenutil jeho, aby onen neřekl potom: „Kázal mi to učiniti!“, když by se zle zvedlo jemu, že by snad neuměl toho tak vyvésti, jakož jest rádce mienil, aneb že by v tom bylo jiného něco, jehož jest mienil, aneb neuměl rádci pověděti. Protož, ktož radí druhému, řci ty opatrně: „Jest-liť tak, jakož pravíš, byť má věc byla, taktoť bych já učinil. Mněť se zdá, že by to k tomu hodné bylo.“

Šesté ti, ješto k radě slušeji, mají tajné věci tajný mieti. Dieť Aristotileš Alexandrovi: „Ktož tajemstvie pronosí^[56], postihneť jeho zlé velmi brzo; nemóžeť bezpečen býti před příhodami zlými.“ Ó, čím lépe toho, což tajné, ižádnému nepraviti, než povědúc i prositi, aby toho on nepravil! Divné, že onoho chceš mocen býti, aby on tajil tajného, a sám nemoha toho utajiti! Ano i slyšeti tajnú věc nebývá hodno. Jeden druhému chtěl nětco tajného pověděti řka: „Toběť to poviem, ale jedinémuť sem to přieteli pověděl.“ A ten vece: „Když jest tajné, neprav mi, snadť, by, jemužs také pravil, pronesl, měl by domněnie do mne, bych já to pronesl.“

Sedmé ti kmetové, ješto súdie, mají to slovo vždy v srdci mieti, ješto Buoh die skrze proroka: „Právě^[57] suďte, synové lidští!“ Nemáť súdce pro nic na světě nálezem proti právu ijednomu pomáhati, když na súd přijde. Neb die Písmo: „Malého i velikého rovně súditi budeš!“ By, chtě chudému z milosrdenstvie pomoci, súd vydal proti právu, zleť by učinil. By také súdce práva věděl někoho, avšak podlé toho, jakož jest súd doveden, má súd vydati, nemóž-li toho podobně jinak dovésti. Byť súdce jinak, než jakož súd doveden, měl súditi, než jest právo ustaveno, že by snad někoho práva věděl jinak než súdovým dóvodem, viece by z toho bývalo zmatkóv. Protož, ktož súdy vynosie, majíť se bez pohnutie práv držeti ustavených.

I jestiť těm kmetóm a těm rádciem veliké třeba opatrnosti. Neb což silú a udacstvím činíe rytieři, což vládnúce úředníci královi, což súdem sudí, což dielem a řemeslem lid obecný, to vše skrze radu múdrých a věrných má býti ke cti králově přivedeno a k dobrému obecnému.

Rytieř

Rytieř^[58] mezi šachy tak byl udělán, že zřiedlna^[59] na něm byla rytieřská počest; neb rytieře v čest pozdvihují pro ukázanie viery a statečnosti. A tak rytieř postúpá ve cti z sloty v múdrost, a skrze časté příhody. Praví jedna kronika o jednom kniežeti afrikánském: Ktož u boji statečně činil sobě, dal jemu rúcho zlaté řka: „To rúcho slušie na muže silného, jakýž ty jsi; neb jakož oheň ani rez nepřemóž zlata, tak moc nepřátel nepřeľmáhá tebe, ani rez lenosti chytila se jest tebe.“

A protožť rytieři z práva mají počest mimo jiné téhož rodu v rúše, v mise rytieřské i ve mnohém jiném. A na to pomniec, majíť také mimo jiné v ctnosti a v šlechetnosti býti; neb ta čest, ješto ji činie někomu, co jest jiného, než ukazuje, že v tom jest ctnost a šlechetnost, jemuž činie takúž počest? A když by v něm nebylo toho, v pravdě by to nebyla jeho čest. Protož ku pravé cti táhni se rytieř a k šlechetnosti, Boha hlédaj, od něhožt” jest všecko vítězstvo i dobrodružstvie. A ktož sú kdy v své hrdosti jiné mněli, oklamávaliť sú se.

Z statečných rytieřóv byl král David, avšak vždy Boha měl před očima a řiekal, že neúfá v své lučiště ani v obranu meče svého, ale v pomoc Boží. Mějž rytieř múdrost, jíež jest bázen Božie počátek a dokonánie, nade vše Boha milovati a k tomu táhnúti, aby z Bohem mohl mieti věčné bydlo libějšie jemu. A cožť by to bylo, zde ve cti, v zboží, dobrém bydle tělu pobyti, ano jest zde nelze tomu ničemuž trváti, když by skrze to nebylo přijíti u věčnú čest a u věčné zbožie k milému Bohu? A kdyžť jest Bóh kakás divná pravda všeho, é, múdří rytieři, proti pravdě zbožie zdejšieho nesahajte ani cti zdejšie, ničehož nevažte nad Pána Boha, jenž ve všem chce pravdě, a tiem zbožím, tú ctí, tú silú těla, jimž vás jest Bóh daroval, podlé svých stavóv Bohu služte, ne pro svět, ne pro frejieřky, ale ke cti Božie a k obecnému dobrému pracujte a řád rytieřský držte. Móžť rytieř zbožie mieti, po cti státi, pohodlé tělu, jelikož ku potřebě sobě učinil, ale ne tu má cíl býti žádosti jeho, by v tom chtěl kochati se, ale aby to měl ku pomoci v svém stavu slúžiti zbožím zdejším, náklad maje podlé Božieho zpořiezenie, ješto příslušie k stavu tomu, tú ctí, tú počestností, kterúž má od Boha, míl jsa dobrým a hrozen pravdy protivníkóm tú silú a mocí těla, aby zlé, neřádné tlačil, ne leckohos bez práva, ale podlé práva ustaveného.

V tom pak také záleží čest rytieřská, že jim slušie věrnu býti, a ten by správně ztratil jméno rytieřské, kterýž by nedržal viery. A ktož sú vieru znamenitě ukazovali, í dnes to dobrým zpominají. A tak psáno jest v jedné kronice, kak byl věren rytieř jeden kniežeti svému. Neb když král jeden mienil to knieže v noci zahubiti, učinil jemu toho večera dobré bydlo před sebú a dal jemu píti silné víno chtě, aby se podpil a nevystřehl se úkladu toho. A rytieř kniežete toho proslyšav, co král miení, chtěl věrně pomoci své hospodě^[60]. Když šel s ním od dvora do domu jeho, uznamenal, ano od krále špeh před domem; i počne ten rytieř jda hádati se s svým pacholkem a tak v duom vejdú. A pověda kniežeti svému králóv úklad, obleče jeho v rúcho pacholka svého; nechaje tam v domu pacholka, vyvleče knieže z domu a tepa jej jako svého pacholka a laje jemu jako pacholku. Pak vrátí se sám do domu jako k kniežeti a jako tam polože knieže, pójde sám do své hospody. A tak zklama špehéře^[61] tyto. A v noci z své hospody spusti se zdi své knieže po provaziech. A tuto přijdúc kniežete v domu nenaleznú, i jmú pacholka a rytieře toho. A pak král to zvěděv, kak jsů pomohli kniežeti svému, otázal své rady, co by ti hodni byli, ješto jej tak zklamali. A když řekli jedni: „Této smrti jsú hodni,“ a druzí: „Tétoj“ král řekl: „Jistě tito smrti nejsú vinni, ale hodni sú všie cti, že sú tak věrni byli pánu svému.“

Majíť i spolu sobě rytieří věrni býti a má jeden druhého čest vážiti za svú čest. A kdyby to bylo, nepal by se druh nad druha a nebylo by těch bláznivých bez potřeby zamlúvaní k sedání neb s ostrým honěnie, ale by milost byla mezi nimi. Hrozenť jest nepřátelóm rytieřský zástup, když uzřie milost a vieru mezi nimi; ale kde jest nesvornost mezi rytieřstvem, tu jest zlá čáka k vítězstvu. Bývalo jest to, že u vojště byli se svadiec, a pak snadně je nepřietelé doražovalí. Protož chváluť má milost a přiezen mezi rytieřstvem.

Bylať dva rytieře u věrné milosti a přiezni, akdyž král jme z nich jednoho a na smrt chce dáti, ten, jakož jat byl, poče toho velmi pykati, že jest doma ničehož nezpósobil, a řka, by mohl prodlenie své smrti mieti, aby to zpósobil doma, chtěl by rád inhed se zase k své smrti postaviti. A tento jeho tovařiš bude jemu na králi toho žádati a sám dá se zaň u vězenie. A když odšel onen, všickni tomuto za zlé měli, že se za toho dal, jemuž život platí, u vězenie, a řkúc: „I co mníš, byt' se na své postavil bezživotie?“ Ale tento vždy pravieše, že nemá ijedné chyby do viery jeho. A když ten čas přišel, nechybil onen najmenšie chvíle, ale k svému se postavil bezživotie. A král, vida tú rytieří takú vieru, podivil se tomu a hněv spustil s mysli, i odpustil tomu a potom pro jich vieru byl na oba laskav.

Dobrý rytieř držíť í nepřátelóm slíbenú vieru. Čte se o jednom v kronice římské, že když jat byl, smluvil se o šacuňk a prosil, aby jej pustili, řka: „Vrátímť se, nedám-li těch peněz.“ A vrátiv se k svým, nechtěl dáti peněz ani se chtěl zase u vězenie postaviti řka: „Oklamal sem je. Já sem mienil, že se k svým zase vrátím, nedám-li těch peněz; a to sem učinil.“ Ale Římené nechtěli, by jich rytieřstvo šli lstmi takými; kázali jeho svázati a donésti nepřátelóm.

Také se čte o někakém Markovi římském, že když byl jat s jinými od nepřátel a Římané také měli z oněch vězně, pak toho Marka pustili na postavenie, aby s Římany rozmluvil, chtěli-li by vězně za vězně propustiti. A když zdál k Římanóm to poselstvie, Římené otázali jeho, co by se V tom hodného zdálo jemu. A on odpověděl a řka: „Já mám za to, že by Římanóm hodné nebylo učiniti to, což žádají Karthaginenští, neb někteří jsú v jich vězení velmi staří, z nichž sem já jeden, a druzí velmi mladí, takže obojí k válce nejsme hodni. Ale vy máte oněch silné muže a dobré vódce.“ Aj, viery muže statečného! Ne toho, co by hodné bylo jemu, hlédal, ale na to zřel, co jest obci hodné. A také viery zdržal svým nepřátelóm; věda, že na múky pójde, však šel a postavil se svým nepřátelóm, jakož slíbil.

V bituňciech má sobě rytieřstvo věrno býti spolu. jakož čtcm o Davidovi, že upřiemý byl a věrný na bituňciech, že netolik rádi jeho mievali za starostu v rytieřských věcech, ale pak i za krále bylo jim jej mílo mieti.

Jest také jako zvláštní slib rytieřský vdovám, sirotkóm i jiným sprostným lidem pravdy pomáhati, brániti jich před násilím. É, pomněte toho slibu a střezte se, aby sami zámutkóv takovým lidem nečinili, radú nebo skutkem tisknúce je od jich zbožíčka, od jich pravdy, od jich pokoje, k škodě, k nákladóm je připravujíc, to na králi vysluhujíc, ješto naň nejde, práva jich stavujíc. Velmiť také ozdobuje čest rytieřskú přemohúc býti milostivu; rytieřskét' jest svítěziti, ale to jest obyčej líté zvěří, přemohúc i rozsápati. Zuořiv a udaten má býti rytieř proti nepřieteli, donidž se brání; ale když se poddává, má milostiv býti jemu.

Roch

Roch^[62] znamenává králova úředníka. Ten šach byl udělán muž počestný, an má huol v rukú, neb má králóv úředník v zemi počesten býti; a hól moc znamenává a upřiemost holi spravedlnost. Neb jakož neslušie v ruce huol neupřiemá, takéž mají nespravedliví činové býti v moci. Takový úředník má králi i obci upřiem a věren býti, králova neopúštěti a na obec nespravedlného nezamýšleti neb na jiné menšie úředníky; učiní-liť taký úředník vinna nevinného, chtě pod tú omluvú pobrati zbožie jeho, dvojeť zlé učiní: jedno neprovinilé zbožie vezme a druhé, že vinna spraví nevinného a vezme netolik zbožie jeho, ale i čest jeho, zlým jej učině.

Pomním to, že túžiechu jílovští horníci na Guglvajta; mnich bieše kakýs a vládnieše od ciesaře Karla, českého krále, a řiekáchu: „By zlými nás nečině bral zbožie naše, ještě bychom to trpěli; ale béře naše, zlými nás čině.“ A tak nechtiece trpěti toho, á, kak bohaté hory zlaté opustili i zapustili, že viec do této doby nemohú přemoci vody, a co sú na to naložili a co zlata obmeškali!

Mnohokrát zlí, nespravedlní úředníci od krále vládnúc učinie, že i král bude slúti zlý, nespravedlný, a snad i bude, když jim přezří jich nespravedlnost. Ó, co toho neřádu trpěla jest země tato, ano vieží se bezdušci v cizie dědiny, cizie prodávají, práva stavují! Avšak něktoť i ostanú ale po nás, ješto uzřie, k kakému to konci přijde! Ale nechaje toho řku: „É, kto vládnete, strach Boží nad sebú mějte, cti hospodě neujímajte, ani jich zbožie, ani komu z obce bezprávni buďte, a čehož komu hospoda přeje, toho jemu Šafář neujímaj!“

Mušejíť také úředníci k utrhavým řečem trpělivi býti; ižádnýť se všem nemóž slíbiti. Jakžť kto bude povýšen v úřad, něktoť mu i bude záviděti, a také budú, ješto mušejí pro svú závinu trpěti od úředníka, a ti všichni utrháním řečí utrhavú jako k cíli budú střéleti k němu. A mnozí také z viery řkú, něco chtiec polepšiti a vystřieci; o nichž die mistr Seneka: „Kára-li tě kto a ty vinen, dobřeť jest učinil; a paklis nevinen, chtělť jest dobře učiniti.“ A toť jest vše přemoci trpělivosti. I králi velicí chválu mají, že sú taková utrhánie neb káranie strpievali.

Byl jeden popaden, ješto lúpil na moři, a přiveden byl před Alexandra krále. A když jemu vece Alexander: „Pročs lúpil, nedada pokoje na moři lidem?“, a ten směle vece proti králi: „A proč ty lúpě nedáš pokoje všemu světu? Že já jednu lodí vezmu, nazýváš mě lúpežníkem, a že ty s vojskem jezdě lúpíš, ciesař sloveš! Byť se mně štěstie obrátilo, já bych byl dobrý; ale čím tobě viece jde pod ruku, tys vždy hoří^[63].“ Aj, kakúť jcst řcč tak veliký král strpěl, a řekl tomu: „Chciť tvú chudobu proměniti, aby svú zlostí štěstie nevinil.“ I nadal jeho, že jemu nebylo třeba lúpiti.

Také ciesaři jednomu řekl jeden v oči: „Ó ukrutníče!“, a on to míle strpěl, tiše, jediné že řekl: „Bychť byl, neřekl by.“ A když i králóm řečmi utrhají i jich vládařóm, má vládař v obyčej to mieti, když má pokutu nad kým učiniti, aby vztáhl v tu chvíli, když jím hněv točí, aby pro hněv neupřielišil. Tak byl jeden řekl: „Nemohuť ho bíti, hněvť mě jest naň.“

Ten také vládař, ješto má menšie vládaře usazovati, slyš básničku tuto, aby jich neměnil často: Byl jeden hajný lesóv před svým pánem obžalován, a on v hněviech kázal jej náha na lese v létě přivázati, aby múchy a komárové uštípali jeho. Pak po dobré chvíli poslal tam, aby ohlédal posel, kak jest jemu; a posel, uzřev na něm much veliké množstvie, chce je sehnati s něho. A on prosil jeho, aby jich nesháněl, řka: „Tytoť sú již syty; sžéneš-li je, přiletieť lač- nějšie a budúť mě štípati viece.“ A posel vrátiv se povíe to pánu, že nedal hajný sytých much s sebe sehnati, aby lačné přiletiec víece jeho neštípaly. A pán příde k sobě skrze to řka: „Tento se již naměl, a jest bohat; zbavím-lí jeho vládanie a chudému poručím, bude mě chudý lačný viece žíti.“

I v tom vládaři opatrní buďte, nerýte na se žalobú neb závistí, netiskni s vládaníe jeden druhého. Čtem to, že Aman vládl krále Asvera vším královstvím jeho, a Mardocheus byl u vrat králových; a král, znaje vieru jeho, laskav naň byl. A ten Aman záviděl jemu i ryl naň, až to byl svú lstí přivedl, že mněl, by oběsil toho Mardochea, a novú šibenici byl připravil jemu. Ale Pán Bóh, ješto těch lestných úkladóv nenávidí, proměnil to, že ten sám Aman oběšen na té šibenici, a Mardocheus vstúpil v úřad jeho. Protož vládaři a šafáří nerýte na se, bojte se Boha! Ktož druhému jámu kopá, víz, by v ni sám neupadl Božím zpósobem a přepuštěním^[64].

Piešci

Již o piešciech řeč pozdvíhnu. Každý byl udělán v člověčí postavě a s takovým znamením, ješto obchod^[65] lidu některého znamenává. Neb osmer jest obchod lidu obecného: jedni zemi klidie^[66], druzí stojíec dělají svá řemesla, třetí sediec, čtvrtí jsú kupci, pátí apatekáři, šestí hospodáři, ješto hostí chovají, sedmi měští služebníci, ješto brány zamykají, mýto a tržné vybierají, osmi těkači^[67], špehéři, lotři.

Že z těch pieškóv každý byl v člověčí postavě, ukazuje, že i lid obecný nemá býti jako skot, ale Boha rozomětí a v jeho bázni býti, věrně hlédaje obchodu svého, drže se jednoty křesťanské viery. Neb menší i větší, ktož věrú pravú a dobře činí, pravdy se drže, ješto jest prohlášena v křesťanstvu, budú spascni skrze Pána našeho Jezu Krista.

Prvý, sem řekl, piešek že ty miení, ješto zemi klidie, víno, obilé, ovoce, dobytek plodiec a vešken svět živiec. Dieť mistr Tulius, že ze všech obchodóv nenie lepšieho a úžitečnějšieho, ani jest co po urozených lidech dóstojnějšie než zemi kliditi. Šťastní oráči, kdyby sami své dobré znali! Á, toť by jich dobré bylo, by nemúdré nechali purnosti, svád, závistí, hněvóv, opilstva, i bydlili v prosté upřiemé pravdě Boha ctiec, z svého věrného nadělánie almužnú, ofěrú, desátky duchovnie živiec i pány světské úroky svými!

Druhý piešek byl jako kovář neb tesař. A tiem máme všecky ty rozoměti, ješto stojiec dělají svá diela. Tiť všichni od Boha budú odplatu mieti, když v Boží a svých bližních milosti věrně dělají svá diela a v bázní Boží milost a snažnost i mysl příložíe, aby úžitečné jich dielo bylo. Neb v jich diele malým obmeškáním veliká škoda móž přijíti; když kovář netbándlivě kuje, zajme koňovi, obmešká jezdce neb kóň ochromí; i v tesařském neb zedničiem diele pro malý neobmysl zkaženo bude veliké dielo. Protož všichni takoví dělníci k síle smyslu a k takovému dielu obmyslu mají přičiniti, mysl k tomu l přiložiec, což dělají.

Třetí piešek byl jako písař, ješto súdy a zemské věci popisuje. Ó, kak jest věrných i rozomných třeba k tomu, neb veliká věc záleží na nich! Nebyl-li by věrný písař taký, nechciť o to i mluviti, kak jest zlé bylo; nebyl-li by rozomný i a snažný, mohl by někoho, ač i nechtě z úmysla, o velikú věc zmeškati.

Chválí svatý Augustin jednoho v tom obecném pisu, ješto maje vyššieho nad sebú v tom pisu, však když ten vyšší chtěl nětco, jehož neslušalo, učiniti, ten menší jemu v tom nepovolil, vážil se pro pravdu hněvu jeho. Řkuť i také těm písařóm, ještoť knihy píší: É, nekazte dobrých knih, křivě píšíc pro svú netbánlivost! Nejedno toho pilni buďte, aby rovné bylo pěkné písmo, ale aby i dobrým črnidlem bylo psáno, a nade vše, aby nepsali neprávě. Všemť řku řemeslníkóm jedniem slovem: Věrně a obmyslně dělajte k úžitku lidem svá řemesla, ne jedno svého úžitku v tom hlédajíce!

Čtvrtý piešek kupce a trhové lidi znamenává. Těm se slušie pilně střieci, by neutrhl jich črt v trhu na svú stranu, když by kupujíc neb prodávajíc zklamati druhého chtěli, cenu v trhu, mieru chváléc nebo hyzdíec viece, než jest pravda. Krátceť řku: aneboť jest i kupci i trhovému člověku lsti, nevěry, křivdy oželeti, aneb nebes.

Pátý piešek apatekáře^[68] znamenával. A toť sú kuchaři lékařovi; ti mají toho pilni býti, kak jim rozkáží lékaři, ta lékařstvie a ty apateky^[69] připraviti, a aby věděli neomýléc se, které komu má dáno býti. Hanba mi jest řieci, ješto pravie: „Dva chtěla, on jiné a on jiné apoteky; a apatekář to jinak proměnil, že každý byl proti úmyslu svému v hoří^[70] s tiem.“ Pravie, rytieř byl jeden a mnich druhý. Rytieř chtěl apatekú pomoc mieti, aby se bujen ukázal, na noc leže jedné paní. Pak tak jeho projala ta apateka^[71], že té noci musila jemu ta paní skřínku^[72] svú dáti, aby se nepronesl^[73], chodě ven často. Neopatrnost lékařova mnohéť zbavuje života a nemoc obtieží, když neznaje právě přirozenie nemocného a nemoci nepoznaje, sám z své hlavy vymysle sobě, lecicos vezma bude nemocného mistrovati, až jeho i dokonce dokazí. Jsú také obecní naši apatekáři, kuchaři, pekaři, sladovníci i pivovarčie; i tiť mají rozumně a snažně k lidskému zdraví svá řemesla pósobiti, lidského nadělánie nekaziec a obilé dobrého svým netbáním v sladiech neb v chlebě a nedovaření piva. Ze všehoť jest hřiech a hanba neřádného, a čest před lidmi i od Boha odplata, ktož to řádně zpósobí, co jest v rukú jeho.

Šestý piešek miení ty hospodáře, ješto v městech a na cestách hosti chovají. Ti mají svým hostem ochotni býti, aby oddechli v utěšení, ješto na cestě pracovali, a cestu mají ukázali hostem neznámým, kde by opět dobrý nocleh mieti mohli. Mají také v svých domiech hostí svých obránce býti, ale ne proti právu; neb byli-liť by zloději, lúpežníci, tiť vpravdě nikdiež příměřie nemají mieti. Má takový hospodář pilně se toho vystřéhati, aby se někto cizí nepřimiesil k hostem jeho, ješto by krádežem nebo lúpežem neb špehem uškodil jim, ani takového dobytka má chovati, ješto by zjedl, což oni svým koňóm dadie. Ktožť do cizieho domu přijde, má hospodář věrně a snažně hlédati pokoje jeho a vystřiehati jej z nehodného.

Sedmý piešek znamenává obecné městské služebníky, ješto mýta berú, ungelty^[74] vybierají, brány zamykají, hlédají, aby mieru pravú dávali krčmáři, obročníci. Všemť řku takovým jedniem slovem: Každýť má věren a snažen býti v tom, co jest jemu poručeno.

Osmý piešek těkače, špehéře a lotry znamenává.

I řkuť to těkačóm^[75] najprvé, že mají pilni býti, aby neobmeškávali svých poselství, neb mohlo by snad škodno býti někomu, by za pól dne bylo poselstvím neb méně obmeškáno. Protož pilně také zápitie mají se střieci, neb toť v cestách obmeškává. A opilý posel činí hanbu pánu svému, že řkú, že jest to nemúdrý, že opilého u poselstvie poslal.

I těmť řku, ktožť sú na špeh poslání, jakž umějí najmúdřejie věrně mají nevěrni býti svým; řku věrně, když sú z Bohem. Mámeť to v Písmě, že i svatí lidé v špehéřství bývalí proti lidu Bohu protivnému.

Ale stavu lotrového v ničem nemohu pochváliti, neb shola vizi jich úmysl převrácený. Své mrhají, a cizie by rádi měli, velikú škodu učinie jiným, a sobě nic nepomohú. Nevědie, co by zlého sešlo jimi, kdyby to bylo na jich vóli. Boha se nebojie, lidí se nestydie, jediné, že se něco ostýchají šibenice, a všecka jich kratochvíl kostka. Ó, co trpie pro svú lotrovú mysl, kak sú nejednomu hubenstvu a nejedné psotě poddáni, nechtiec někomu poslušenstvím poddáni býti, chtiece býti soběvolni!

Bývajíť také někteří lotrové mysli a nicť nejsú nazí a bosí lotři. Toť sú ti, ješto svého nechovají, kladúc bláznovú rukotržnost za štědrost a opatrnost za skúpost, nechtiec na to pomnieti, že jest vše vhod dobro; ale mílo jim, když je budú v krčmách chváliti, že ti, ktož živú je, budú řieci takovému mrháku: „É, kak jest dobrý, šlechetný, Štědrý, svobodný!“ Ale viz, coť pak řkú, když již takový mrhák v dluhy zajde a nuzen bude! Budú řéci: „Dobré nebožátko, ale sobě najhorší, velmi zašel!“ A dotud dobrým nebožátkem slúti bude, ažť řkú: „Pravýť jest horúcník, také zbožie zmrhati jemu!“

Nechválímť neopatrné skúposti, ako i štědroty bláznivé, rukotržné^[76]; ale vše vhod dobro. Tu jest na rybníce mieru vzieti. Z kteréhož rybníka viece jde ven než do něho, dotud bude ubývati vody, až zhyne ten rybník; a do kteréhož viece jde než z něho, dotud se prýští voda zhóru, až přemóž tu hrázi, ješto jest k tomu rybníku udělána, až někdy i protrhne a vše spolu ztraceno bude. I řkuť, žeť se jest i skúposti húževné pilně střieci^[77], i té lotrové mysli roztržené a rukotržné.

Utrhne-li kto zbožie v dluhy zajda, kdyžs nechtěl své vóle utrpěti, aby v dluhy nezacházel viece maje, kak utrpíš méně maje? A bude-liť lichva rósti na tě, viz pak, by nemusil vyséstí i ze všeho!

Kostka^[78], ta také mysl lotrovú ukazuje. I jest šeredné po kostce státi a kostce tak se dáti zapáliti. Mnohoť se zlého drží kostky: lánie škaredá, řeč peská, řečí bláznivé proti svatým i proti Bohu, křivá věrovánie, přísahy, svárové, vraždy, po prohrání kostečná těžká nemoc, zlodějstvo. A z těch věcí to jest zřejmé, že ďábelským přístrojem kostkářstvíe běží a že ďábel jest strójce temnosti. Najvětšie kostkovánie v noci bývá; budúť ve dne spáti kostkáři, a v nociť se zberú kostkovat, a leč kto zíště, leč prohrá, vždyť jest zlé jeho: zíště-liť, zle jest dobyl toho, a prohrali, také nenie dobré jeho.

---

1. uvaž
2. majetku
3. míč
4. nejen
5. vzhled
6. úprava, okrášlení
7. proslulý
8. trestat
9. dítě zrozené souložnicí, ne vlastní manželkou
10. štěrbina
11. movitý majetek
12. královna
13. Ester
14. zálety, záletnictví
15. láska
16. neoslepne
17. dvořanky
18. přehlédly, strpěly, dopustily, prominuly
19. létal
20. chytil
21. útrapa, trýzeň; omámení
22. pohan
23. haní, kárají
24. pusť to od sebe, vyhni se tomu
25. pohana
26. hoch, chlapec, mladík
27. vymyslet
28. nádobu, pouzdro
29. nalíčil, nastražil
30. se s muži hádají
31. kláda sloužící jako lávka
32. hádat se, přít se
33. stříhat
34. zeptají se
35. pravili, řekli
36. hanebná
37. mastmi
38. omamovat
39. student, příp. světské nižší duchovenstvo
40. kouzelný prostředek k léčení
41. lásky
42. důvtip
43. znásilněna
44. netušíc
45. egyptských
46. dokázal
47. kněz
48. považujíc ho za boha
49. před svítáním
50. vyjevil, pověděl
51. kněz; v současné hře šachové: střelec
52. kámen, šachová figura
53. opilost, opilství
54. každý
55. vystříhat, uvarovat, vyhnout
56. vyzradí
57. spravedlivě
58. voják, rytíř; v současné hře šachové: kůň
59. zřejmá, patrná, viditelná
60. svému pánu
61. špeh, vyzvědač
62. v dnešní hře šachové: věž
63. horší
64. dopuštěním
65. zaměstnání, stav
66. vzdělávají, obdělávají
67. běžci
68. lékárník
69. léky
70. horší
71. ten lék mu způsobil takový průjem
72. nádoba na tělesnou potřebu, nočník
73. neprozradil
74. clo ze zboží
75. běžeč, posel
76. marnotratné
77. vystříhati se
78. hra v kostky