Kníže Karel Schwarzenberg

Údaje o textu
Titulek:	Kníže Karel Schwarzenberg
Autor:	Ferdinand Menčík
Zdroj:	Kalendář Čechů vídeňských na rok 1894. Ročník III. Vídeň : Klub rakouských národností, 1893. s. 35–37. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Karel III. Schwarzenberg
Související články ve Wikipedii: Karel III. Schwarzenberg

Každý národ sestává z několika tříd společenských, a blaze každému národu, když všecky třídy o jeho rozvoj stejně se starají. Známa jest každému čtenáři bajka o žaludku a údech těla, a jak údové k rozumu přivedeni byli, nechtěli-li, aby celé tělo a oni s ním zahynuli. Tuto bajku máme na mysli, když čtenářům našim na mysl přivésti chceme zásluhy urozeného muže, jehož jméno již znamená celý program národa našeho, a jehož slova, týkající se českého státního práva, nalezla a naleznou ohlasu vždy v srdci každého vlastence. „Až do těch hrdel a statků“ jako větrem po všech vlastech českých se roznesla a opět zazní…

Karel kníže Schwarzenberg, vnuk slavného vítěze Lipského nad Napoleonem, narodil se v Praze dne 5. července 1824, jsa synem podmaršálka knížete Karla ze Schwarzenberga. Ukončiv studia právnická na universitě v Praze, vstoupil do císařského vojska, a v letech 1848. vyznamenal se v Italii proti nepříteli, zvláště dne 27. července při přechodu přes řeku Voltu. Tu vydobyl si kníže téměř před očima otce svého vojenský záslužní kříž. Když r. 1850. polní tažení v Italii ukončeno bylo, jmenován byl rytmistrem, a roku 1854. majorem, a po čtyřech letech vzdal se činné služby (1857), ale podržel hodnost svou majorskou.

Tehdy zemřel jeho otec, a knížeti Karlovi nastalo spravovati rozsáhlé statky, které náležejí mladší větví knížecího rodu Schwarzenbergského, jež roku 1790. založena byla; podle hlavního sídla Vorlíka se starožitným hradem Zvíkovem sluje „linií vorlickou“. Tehdy otevřela se mu nová dráha, a veřejný život český tak ho zaujal, že se mu s plnou horoucností svého přesvědčení oddal. Cítil se býti šlechticem českým, a uznávaje váhu království českého i práva jeho zastával neohroženě, a jsa oddaným rodu rakouskému, právě tím více horoval pro užší svou vlasť českou. Od roku 1860. účastnil se v životě politickém, který tenkráte opět se probudil. Byl prvním předsedou sboru, který o zbudování Národního divadla se přičiňoval, avšak hned mu to přineslo nepřátelství a nepřízeň, že v krátké době úřadu svého se zřekl, ač nepřestal nikdy národní podnik se všech sil podporovati. Když později nátlak na kruhy šlechtické přestal, byl velice činný v české hospodářské společnosti jako její předseda; jest pak známo, že působení zastaveno bylo následkem toho, že společnosť tato odepřela účastniti se výstavy r. 1873., když nepopřáno království českému takového místa, na jaké mohlo právem nároky činiti. Jako místopředseda českého musea, a po smrti hraběte Martinice jako předseda řídil po několik let ústav tento, pro který za jeho správy zemskou pomocí vystavěna byla nádherná budova, která na vždy zdobiti bude stověžatou Prahu. Od roku 1880 byl předsedou reorganizované zemědělské rady české, a svými zkušenostmi a bystrým hospodářským rozhledem přispěl znamenitě k rozvoji hospodářství v Čechách. A tu získal si jménovitě srdce všech rolníků českých nejen svou vlídností a přístupností, ale zvláště svým šlechetným jednáním oproti rolníkům, kteří v něm nespatřovali více svého bývalého nepřístupného pána, nýbrž svého rádce a lidumila.

Když roku 1879. nastoupil národ český opět dráhu politické činnosti, kterou domoci se chtěl toho, čehož ani deklarací a opposicí proti vídeňskému parlamentu se nedomohl, byl i kníže Karel Schwarzenberg mezi poslanci, kteří po skoro dvacítileté přestávce objevili se ve Vídni, a skutečně zase těžiště politické přesunulo se do rukou české šlechty. Ovšem hned záhy opustil sněmovnu, nebo jmenován i on dědičným členem panské sněmovny, kde kolem něho seřadilo se více osob, kterým jméno jeho bylo zároveň heslem politickým. A tu pak při jiných příležitostech, zvláště při jednání o universitě české, podařilo se důmyslným a rázným slovům jeho, že českému národu dostalo se ústavu, který po dlouhá léta mu byl odpírán a ještě tehdy německou přítěží měl býti obvěšen. V souhlasu a pak v zářivých očích děkujících poslanců českých bylo čísti službu, kterou kníže národu učinil. Také ve sněmu českém za doby této osvědčil se jako zastance práv. Ve vídeňských punktacích se neúčastnil, ale že přece tolik ve prospěch užší vlasti nalezl dobrého, že by usmířením obou národností země i říše získala, přijal i ustanovení jako základ k tomu, aby poměry národností obou byly urovnány. Snad již hned způsob, jakým smíření státi se mělo, nezdály se mu býti vhodnými a proto r. 1892., když shledal, že národ český staví se proti výkladům úmluv vídeňských, vzdal se činnosti politické, přenechávaje pole mladším silám. Avšak myšlénky jeho proto přece žijí, a opět osvědčily se na schůzi 1. listopadu r. 1892 v Praze pořádané a všemi národními stranami navštívené, kde opět historické právo české za hlavní program stran pouze v prostředcích se různících bylo ustanoveno.

Za své působení jmenován kníže Karel Schwarzenberg od různých obcí a spolků členem čestným, a od císaře r. 1881. vyznamenán byl řádem zlatého rouna, nejvyšším to vyznamenáním rakouským.

R. 1853. pojal v manželství Vilemínu, princeznu Oettingen Wallersteinovou. Dítky jejich: kněžna Anna, provdaná za hraběte Františka Thuna, českého místodržitele, Gabriela, provdaná za hraběte Františka Sylva-Taroucu, Ida, provdaná za Jana hraběte Lažanského a Marie. Dědičný princ Karel (narozený r. 1859), poslanec, Bedřich, doktor práv a místopředseda zemědělské rady.