Klasické jazyky a estetická kultura

Údaje o textu
Titulek:	Klasické jazyky a estetická kultura
Autor:	Dr. Otakar Zich
Zdroj:	Národní listy, roč. 61, č. 263. s. 9 Národní knihovna České republiky
Vydáno:	25. 09. 1921
Licence:	PD old 70

Čím více se blíží doba, kdy se má reformovati naše střední škola, tím zřetelněji vystupují do popředí dvě základní otázky, proti nimž vše ostatní znamená jen podružné drobnosti: je to boj o náboženství a o klasické jazyky. Chci promluviti několik slov o této druhé věci, a to ještě jen s jediného hlediska, totiž estetického.

Škola má vychovávati lidi pro život; tak se právem říká a usuzuje se z toho, že má vychovávati prakticky. Odtud námitka proti klasickým jazykům, že jsou neužitečny a že jich tedy na střední škole nepotřebujeme. Vskutku je praktický význam ostatních věd mnohem větší a klasické jazyky, takto posuzovány, ovšem neobstojí. Ale postačí nám pouze pouze praktické hodnoty pro život? Myslím, že nikoli a že — vedle hodnot mravních — jsou to hodnoty estetické, jež mají pro nás pronikavý a hluboký význam životní. Pud, dychtící po kráse a hledající ji, je v nás velmi mocný; chceme nejenom, aby byl náš život pohodlný a blahobytný, ale i krásný, ba obětujeme této kráse rádi leckterý statek jiný, neboť cítíme dobře, že v ní je ideál.

Není ovšem pochyby, že musí býti zajištěny nejprve dobré podmínky existenční, aby se kult krásy a především kult umění mohl volně rozvinouti. Tato myšlenka, ač velmi střízlivá a tedy leckomus, jenž je pro umění nadšen, nemilá, je pravdivá a musíme tedy i s tohoto uměleckého stanoviska přiznati, že volání po výchově více než dosud praktické je plně oprávněno. Jako vzor, jímž bychom se měli říditi, bývá opět a opět uváděna Amerika; leč heslo „amerikanismu“ není v tom směru šťastné. Právě v Americe ukazují se — proti Anglii na příklad — vedle skvělých stránek takové kultury pouze praktické, technické a hospodářské, i její stránky stinné. Považujeme-li naši evropskou kulturu za příliš nepraktickou a tedy jednostrannou, je kultura americká taktéž jednostranná a jejím nejsmutnějším rysem je právě nízká úroveň estetická. Je zarážející skutečností, že země, kulturně tak vysoko stojící a hospodářsky tak bohatá, je umělecky tak neplodná. Zrodila sotva několik vskutku velkých básníků, ještě méně výtvarníků a vůbec žádného skladatele (hudba je ovšem umění nejméně „praktické“). Ale nejenom to; i umělecká úroveň amerického obecenstva je, s našimi poměry srovnána, velmi nízká. V Americe dívají se lidé na umění jen jako na zábavu — jednu z mnohých — a honí se především po sensacích. Takový kult virtuosů na př., jaký se tam pěstuje, označili bychom tu v Evropě jako úpadkový zjev uměleckého vkusu, a reklamu, jakou tam divadelní podniky provádějí, cítili bychom jako znehodnocení umění.

Nepopírám, že se tento „obchodní duch“ objevuje i v umění evropském; ale nezachvacuje je celé, nedává mu jednotný svůj ráz, zůstává výjimkou, skrývá se; a hlavně: my všichni cítíme, že tu v umění není na místě. V celku platí nám umění dosud a stále za věc ideální, nad všednost povznesenou, ba svatou, a v celku máme pro toto jeho vyšší poslání plné porozumění. A toto celkově čisté ovzduší evropského umění podmiňuje právě zrod a růst velikých umělců u nás, kdežto americké obchodní ovzduší je dusí — přes dobré podmínky existenční. „Lepší“ umění je nucena Amerika dovážeti z Evropy.

Příčina této mnohem větší potence umělecké — jak aktivní, t. j. tvůrčí, tak pasivní, totiž vnímací — je v tom, že evropské umění má svoji starobylou a slavnou tradici; tradici, jíž ovšem umění americké nemá a jíž si nemůže zakoupiti ani nahraditi sebe štědřejší podporou umění. Tuto naši uměleckou tradici musíme si zachovali; ta tvoři veliké plus kultury Starého světa proti kultuře Nového světa. Bylo by katastrofou pro naše umění, kdybychom se od této tradice chtěli odervati a ji zahoditi. A nezničili bychom tím jedině své umění, ač na př. pro náš československý národ značí umění jednu z nejkladnějších našich kulturních položek.

Zkoumáme-li povahu a původ této umělecké tradice evropské, vidíme, že pramení z kultury antické, jež tvoří její základ. To byl nade vše pomyšlení mohutný zdroj, jehož síla neochabla přes více než dvě tisíciletí. Hellenská kultura stvořila kulturu římskou a po velikém převratu, způsobeném křesťanstvím, znovu ožila v renaissanci. A renaissancí je prostoupeno všechno další umění evropské, ba možno říci, že my všichni dosud jsme v podstatě lidmi renaissančními.

Tento renaissanční ráz našeho umění to právě jest, co liší uměleckou kulturu evropskou od americké. A tento ráz třeba mu zachovati, nechceme-li, aby pokleslo, ne-li dokonce zaniklo. Že pak tento renaissanční duch jest podmíněn pěstováním klasických jazyků, jest na bíle dni. Ovšem je třeba pěstovali je tak aby v nich tento, v podstatě své antický duch opravdu byl. A tato nezbytná podmínka je podle mého mínění rozhodujícím momentem v otázce klasických jazyků. Závada není v nich, nýbrž v tom, jak jim bylo až dosud vyučováno. Vina byla v učitelích, kteří se nedovedli povznésti nad suché gramatikování a slovíčkářství; klasičtí filologové sami poškodili své předměty nejvíce. Ovšem, je pravda, že se leckdo z nás setkal na studiích s takovým zkostnatělým pedanstvím i v jiných oborech; tu se jevil dějepis, škola života, jen jako snůška suchopárných a nudných dat, onde zase matematika, škola myšlení, jako prázdné a mechanické formulkaření. Ale co jinde bylo výjimkou, bylo u klasických jazyků takřka pravidlem (jež ovšem mělo též čestné výjimky), takže se opravdu musilo zdáti, že ta nuda a ztrnulost, ubíjející mladistvé duchy studentů, je v těchto předmětech samých. A jistě si pomyslí mnohý ze čtenářů, že z té krásy antické kultury vlastní na studiích — ničeho neměl. V tom je, opakuji, tragická vina klasických filologů; nedovedli zjednati svým předmětům, ač měli k tomu štědré možnosti a příležitosti, široký kruh přátel, přátel, jichž by teď předměty ty potřebovaly. A přce — jak snadno toho mohli dosíci! Co krásy tu bylo, mimo niž se šlo při čtení autorů bez povšimnutí! Co výhod na př. proti matematice! Když jsem vyučoval počtům na střední škole, slýchal jsem často odznámých, že z té matematiky také — ničeho neměli. Než matematika ukázala se býti užitečnou a před pokroky techniky, z valné části jí podmíněnými, sklání každý hlavu. Klasické jazyky však nemohou nám nabídnouti žárovku nebo telefon, i žádají si přátel nezištnějších.

Ovšem mýlili se ti i oni, kteří „ničeho neměli“ ať již z klasických jazyků, či z matematiky. I když neměli přímo z těchto předmětů zisku, měli vždy veliký zisk nepřímý. V nich naučili se přesně myslit, a jasně se vyjadřovat (což není totéž), krátce osvojili si formální vzdělání logické.

Považuji za věc veliké důležitosti a hlubokého významu, aby střední škola podávala i formální vzdělání estetické; a v tom vidím obzvláštní poslání jazyků klasických. Ovšem je nutno, aby z nich bylo těeno po té stránce co nejúčinněji. Zajisté je nutno, aby příliš veliký počet vyučovacích hodin, jim přikázaných, byl ztenčen ve prospěch předmětů jiných, především jazyka mateřského a jazyků moderních. To je požadavek, plynoucí ze skutečnosti, že máme samostatný svůj stát. Musíme se usilovněji dívati i do sebe i mimo sebe — a doháněti, co bylo dříve bez naší viny zanedbáno. Ale nebylo by, jak jsem dovodil, s prospěchem (a ani s národním naším prospěchem), kdyby klasické jazyky byly snad vůbec odstraněny, nebo okleštěny tak, že by bývalý typ gymnasia vlastně zmizel. Nechť zůstane zachován aspoň zhruba pro ty, kteří touží po estetické kultuře ducha; jsem přesvědčen, že jich je v našem národě dosti a že takových lidí každý národ potřebuje.

Co je žádoucí, ba nutné, jest ovšem, aby bylo vyučování a vůbec siudium těchto jazyků důkladně zreformováno. Nemíním psáti o této reformě, to je věci klasických filologů. Podstatu její naznačil jsem v předešlém: studium klasických jazyků nesmí býti cílem, nýbrž jen prostředkem, směřujícím k vyššímu konci. Stručným heslem bylo by to možno říci: nikoli vyučování klasickým jazykům, nýbrž klasické kultuře — zvláště literární a umělecké — na podkladě jazykovém.