Klapzubova jedenáctka (1954)/XVI

Klapzubova jedenáctka (1954)
XV	XVI	XVII

Údaje o textu
Titulek:	XVI
Autor:	Eduard Bass
Zdroj:	BASS, Eduard. Klapzubova jedenáctka Národní knihovna České republiky
Vydáno:	Praha: Státní nakladatelství dětské knihy, 1954
Licence:	PD old 70

»Argo«, řádný poštovní parník Tichomořské společnosti, který obstarává pravidelné spojení San Franciska s Aucklandem a jihovýchodní Australií, měl plavbu velmi neklidnou. Opustil Honolulu na Sandwichských ostrovech za nejkrásnějšího počasí a podle plánu měl přistati za sedm dní v Pago-Pagu na Tutuile v souostroví Samojském. Čtvrtého dne projel rovníkem, ale obvyklá slavnost, jíž námořníci i cestující oslavují tuto událost, tentokráte se nekonala, neboť od rána řádila bouře, jež zahnala skoro všechny cestující do kabin. Jen nejotrlejší z nich dovedli, přivázáni na palubě, vzdorovat šíleným úderům větru a pozorovat zuření strašlivých vln, jež se rvaly mezi sebou a společně útočily na rozhoupaný a rozkomíhaný parník. Pravilo se, že nebylo pamětníka takové bouře v těchto končinách, kam až monsuny, končící se pravidelně na výši ostrovů Fidži, nedosahují. Argo se jen stěží prodíral letícími a padajícími horami vod a pod strašlivým tlakem západní vichřice nedovedl udržet svůj jihozápadní směr.

»Srazilo nás to hodně na východ,« prohodil o polednách kapitán W. H. Grindstone k oné hrstce ošlehaných a promočených vytrvalců. »Argo je statečná loď, ale celkem je lépe, když v takovém běsnění běží po větru.«

»Tady má aspoň kam běžet,« křičel mu v odpověď jakýsi pan Scrooge, který už tuto cestu dělal po dvaadvacáté.

»Ale nechtěl bych teď být mezi Novou Kaledonií a Šalomounovými ostrovy. Tam bychom už asi byli rozdrceni na padrť.«

Kapitán Grindstone jen pokýval hlavou, zvedl prst k čepici na pozdrav a používaje mrtvé chvíle mezi dvěma nárazy vichřice, kráčel ke vchodu do podpalubí. Ale nedošel daleko. Právě když míjel kabinu telegrafistovu, otevřely se její dveře a telegrafista ho zavolal dovnitř. Pobyl tam asi osm minut a když vyšel, nepokračoval již dřívějším směrem, nýbrž vracel se velmi rychle zpět k velitelskému můstku.

»Stalo se něco, kapitáne?« zavolal na něho pan Scrooge, když míjel jejich skupinu.

»Mám nějakou zprávu,« křičel kapitán. »Jděte dolů do salonku, přijdu vám to říci.«

Šli tedy dolů, kde vzduch nebyl nijak příjemný, kde se však mohlo aspoň hovořit, a čekali. Grindstone přišel poměrně brzy. Sesypali se na něho s otázkami. Neodpověděl hned, nýbrž vytáhl z kapsy papír.

»Je mi líto, pánové, ale dosavadní zdržení bude ještě větší. Právě jsme chytili jiskrovou depeši, kterou parník Timor volá o pomoc. Naletěl na úskalí někde u ostrovů Manahaki.«

»Vy ovšem tomuto volání vyhovíte, kapitáne?« zeptal se Hon. G. L. Fisher, jenž se vracel z kanadského sjezdu Přátel Světového Dobročinění.

»Už jsem dal rozkazy. Myslím, že není jiné lodi, která by mohla Timoru přispět.«

»Kdy míníte, že bychom jich mohli dostihnout?« ptal se pan Scrooge.

»Stěží před zítřejším polednem!«

»Probůh! A vydrží Timor tak dlouho?« naléhal Hon. Fisher.

»Těžko říci — ale telegrafoval jsem jim, že už jedeme na pomoc.«

»Znáte tu loď, kapitáne?«

»Nu, počet registrovaných tun vám z hlavy neřeknu, ale setkal jsem se s ní několikráte v Brisbane. Postavili ji před dvaceti lety Scott a Sturdy v Liverpoolu. Běží poctivě svých devět mil, tedy na hlavní trati už s ní nic není. Dali ji také na západnější linii, než je naše. Brisbane, Nová Kaledonie, Fidži, Honolulu, Vancouver. Dělá tam dobrou službu a starý Eliáš Sweet si s ní v monsunech vždy věděl rady.«

»Pravíte, že jezdila západně od naší trati, ale Manahaki jsou přece východně od ní?«

»Z toho vidíte, co se dělo včera na téhle straně rovníku. Sweet telegrafuje, že je to chytlo u ostrovů Tokelan a hnalo na východ. Ostrovy Nebezpečí šťastně minuli, ale na nějakém skalisku severně od Rakahangy Timor uvízl.«

»Hm — Timor, Timor,« bručel pan Scrooge, »to jméno jsem poslední dobou někde četl. Timor… není to parník, na němž jedou z Australie Klapzubové?«

»Zcela správně,« přikývl kapitán. »Jsou to, jak Sweet telegrafuje, jediní cestující na palubě Timoru.«

V tu chvíli všichni přítomní vyskočili.

»Kapitáne, přece nenecháte Klapzuby utopit? Kdy že jste říkal.? V poledne? Ne, musíte tam dorazit dříve! Dopoledne! Ráno! Za svítání! Můj bože, devět k jedné, a teď že by měli utonout? Argo to přece dokáže! Je potřebí více uhlí? Zaplatíme je!«

Kapitán Grindstone se stěží ubránil záplavě těchto výkřiků. Ale nové otázky jim rázem uvízly v hrdle, neboť se otevřely dveře a telegrafní úředník zasalutovav, podal Grindstoneovi novou depeši. Kapitán ji přelétl očima a četl pak nahlas:

»Bůh vás žehnej za vaše rozhodnutí! Jste jediná naše naděje, ale pospěšte rychle. Timor nasedl na hřbet skaliska a nemůže odolat strašlivému příboji. Uzavřeli jsme spodní komory, ale nárazy jsou takové, že se loď musí v noci rozštěpit. Stateční Klapzubové pracují s mužstvem, leč není záchrany, nepřijde-li pomoc včas. Všechny naše signály zůstávají bez odpovědi. Argo je jediný, jenž odpověděl. Nechť Prozřetelnost mu dodá křídel!«

Bylo chvilku ticho. Prolomil je pan Scrooge:

»Jakou máme rychlost, kapitáne?«

»V těchto vlnách sotva osm mil.«

»Pět set dolarů pro námořnické vdovy, zvýšíte-li to na deset.«

»Zastavte bouři, pane Scrooge, a Argo jich udělá dvanáct!«

»Bouře, nebouře, musíme přece být do večera u Rakahangy!«

»Učiním, co se dá. Ale nemůžeme tam být před jedenáctou hodinou zítra dopoledne.«

Kapitán odešel a cestující rozčileně přecházeli salonkem.

Novina se již rozšířila i do kabin a nejeden smrtelně bledý pasažér vplížil se do salonku, aby se účastnil rozpravy.

O šestnácté hodině požádal kapitán pana Scrooge o šek na pět set dolarů. Argo se probíjel rychlostí deseti mil. O sedmnácté hodině se v anténách zachytila nová depeše:

»Bouře nepřestává a trhlina se šíří. Nelze spustit čluny. Paluba je rozbita a všechno s ní je smeteno. Pospěšte!«

O dvacáté hodině bouře poněkud povolila. Argo zvyšuje svůj běh na jedenáct a půl. Krátce nato nová depeše:

»Pokusili jsme se spustit čluny. Rozbily se všechny o boky Timora a o skaliska. Ztratili jsme z posádky čtrnáct mužů.

Vlna za vlnou se žene přes palubu, neboť loď se rozštěpila do jedné třetiny a zvolna, ale znatelně klesá.«

Argo odpověděl:

»Vydržte stůj co stůj! Letíme k vám a ráno tam budeme!«

Timor odvětil:

»Ráno je pozdě. Bůh s námi!«

A nato nastala příšerná přestávka.

Komíny Arga chrlily miliony jisker do temné noci. Všude po palubě se choulily skupiny cestujících. Občas někdo z nich došel pod velitelský pavilon.

»Jaká rychlost, kapitáne?«

»Dvanáct a půl!« zaznělo shora.

»Nelze zvýšit?«

»Bojím se o kotle.«

A zas nastalo ticho a všichni, zaryti v rozčilené mlčení, zírali v tmu, jež nedávala naděje.

Hodinu před půlnocí začaly antény zase pracovat.

»Timor se rozštěpil skoro úplně. Sbíjíme vory, jež nás nemohou zachránit. A přes to pracujeme. Není zoufalství v mužstvu, neboť naši cestující dávají všem příklad. Je velké bratrství smrti mezi posádkou a dvanácti Klapzuby. Nechť Bůh je odmění za vše, co pro nás v poslední hodině vykonali.«

Argo odpověděl:

»Hrdinové timorští, vytrvejte! Zde už bouře přestala, u vás přestane zakrátko! Vyřiďte mistrům světa, že cestující i posádka Arga je obdivují. Činíme vše, abychom přišli včas. Jedeme třináct a půl míle za hodinu. Vydržte přes půlnoc! Odvahu! Odvahu! Odvahu!«

Pět minut před půlnocí nová depeše:

»Timor se roztrhl. Já Samuel Ellis, telegrafista Austro-Kanadské Společnosti, jsem sám na přední půli lodi, jež se potápí. Viděl jsem, jak vlna smetla vor, na němž byl zbytek Timorovy posádky. Klapzubové byli na druhém, na konci lodi, kam otec Klapzuba dal vynésti jejich zavazadla. Zdá se, že tito hrdinové zešíleli. Ve svitu blesků jsem je viděl, jak vytahují z vaků všelijaké věci. Pak přišel konec. Všechno zmizelo. Jsem sám. Voda už vniká pode dveřmi. Můj stroječku, jak bych tě mohl opustit? Slyšíš to hřmění a cítíš ty nárazy? Šplouchá to u nás, šplouchá. Ale v tobě, stroječku, je svět a život. Ty mne spojuješ s těmi, kteří nemusí umřít! Umř…«

Telegrafista Arga vstal a vytřeštěnýma očima zíral na proužek papíru, na němž stroj vyťukával značky. Ale marně čekal, až bude slovo umřít dokončeno…

O páté hodině ranní dorazil Argo na desátou rovnoběžku nad ostrovem Manahaki. Moře bylo hladké jak obloha nad ním. Spuštěné čluny schytávaly trosky voru, na nichž se udrželi jednotlivci z timorské posádky. Byli vysíleni, promrzlí, na půl omdlelí, ale zachráněni. O šesté hodině bylo za skaliskem Manahaki objeveno několik prken, zbytek nějakých dveří, na nichž se křečovitě držel telegrafista Ellis. Argo zvedl kotvy a začal křižovat ve větších kruzích. Všechna kukátka na palubě pátrala v zelených vlnách a každý úlomek trámu, každý cár plachty připoutal jejich pozornost. Do desáté hodiny byli z Timoru zachráněni všichni, od kapitána Sweeta až po nejmladšího plavčíka.

Poslední nález učiněn o půl jedenácté. Jediný člun, který ještě v tu dobu byl na vodě, narazil při návratu na malý předmět. Pan Scrooge, který se účastnil pátrání, nahnul se a vylovil jej z vody. Byla to stará kopačka.

Klapzubové zmizeli beze stopy a Argo odjel, odvážeje cestující i obě posádky, pohroužené v teskné mlčení.