Klapzubova jedenáctka (1954)/VI

Klapzubova jedenáctka (1954)
V	VI	VII

Údaje o textu
Titulek:	VI
Autor:	Eduard Bass
Zdroj:	BASS, Eduard. Klapzubova jedenáctka Národní knihovna České republiky
Vydáno:	Praha: Státní nakladatelství dětské knihy, 1954
Licence:	PD old 70

Co svět světem stojí, nebyla obec Dolní Bukvičky tak slavná jako tehdy, když se rodina Klapzubů vrátila ze své cesty s mistrovstvím Evropy v kufru a princem Waleským v mužstvu. Všecky světové listy přinesly podrobnou mapu, na níž byla Klapzubovic chalupa označena tlustým křížkem a zvláštní dopisovatelé jezdili do Bukviček, aby milionům čtenářů vylíčili, jak je budoucí anglický král v zapadlé české vesničce živ. Ale byla-li zvědavost civilisovaného světa veliká, ještě větší byla zvědavost Dolnobukvičanů na nového obyvatele. Z novin se dověděli, kdo k nim přijede a v obou hospodách se denně vedly rozčilené hovory o tom, jak by měli pana prince uvítat.

Největší trápení měly však staré babičky, které dětem po-vídávaly pohádky. V těch bylo vždy plno princů a princezen a teď se děti k babičkám hrnuly a chtěly vědět, jaký bude ten anglický princ. Jestli také bude mít šaty celé ze zlata, přijede-li ve zlatém kočáře nebo na bílém koni se zlatými kopyty, bude-li mít na čele hvězdu a po boku diamantový meč, zabil-li už nějakou saň nebo chystá-li se teprve k hrdinským činům. Dolnobukvičkovským babičkám šla z těch otázek hlava kolem. Samy chudinky jakživy prince neviděly a teď najednou všecky jejich báchorky měly být do týdne přezkoušeny pohledem na skutečného, živého prince s královskou krví v žilách. Babičkám proto nebylo nijak hej, až ta nejchytřejší z nich na to kápla.

»Děti,« povídala jednou, když na ni zase drobotina i starší lidé naléhali, »ještě jste se mne nikdy neptaly, z které země ti princové a princezny v pohádkách pocházejí. Ta země je báječná země Tramtárie, ta je za devaterými horami a za devaterým mořem. V Tramtárii je všechno do slova a do puntíku tak, jak jsem vám to vyprávěla. Princové tam chodí ve zlatě a princezny mají zlatou hvězdu, královny tam předou len na zlatých kolovrátkách a králové se dělí se svými zeťáčky o království, zvířátka tam radí a pomáhají svým pánům a hloupý Honza všecko vyhraje. Draci tam řádí na horách, města jsou potažena suknem černým nebo červeným a v nejtemnějším lese vyvěrá pramen vody živé i pramen vody mrtvé. Daleko, pradaleko je ta krásná země Tramtárie, tak daleko, že se tam ještě žádný člověk nedoplavil. Žádný parník tam nedojede a žádné letadlo tam nedoletí, jen malé děti, jsou-li hodné, mohou se tam dostat někdy večer, když zavrou oči a andělíček je přes to devateré moře přenese. Ty pak vidí všechny ty divy, o kterých jsem vám vyprávěla, ale když se vrátí, zapomenou, kde byly a co viděly a vzpomenou si na to až zase po mnoha letech, až jsou tak staré jako já. Pak mohou o tom zase vyprávět malým dětičkám a tak je šťastná země Tramtárie známa jen vám dětem a nám starým. Ostatní lidé znají jen obyčejný svět, kde skoro už není králů a princů, natož pak aby chodili ve zlatě, kde si člověk musí umět poradit sám a žádný mraveneček mu v nouzi nepomůže, a kde Honza musí být moc chytrý a obratný, aby to někam dotáhl. Taková obyčejná země je i Anglie; za kolika horami leží, to vám nepovím, ale pan učitel říkal, že je jen jedno moře mezi ní a námi. A tak tam chodí a žijí lidé zrovna jako u nás, a ani ten princ nebude o moc jinačí, nežli tamhle správcův Jeník, který v Praze študuje na doktora.«

Touhle řečí zachránila babička Navrátilová pohádky, ale děti jí přece jen tak zhola nevěřily. Pořád si myslily, že přece jen bude ten anglický princ něco jinšího nežli obyčejný student, a v sobotu, kdy měli Klapzubové přijet, ani v poledne nejedly a hajdy do městečka na nádraží.

Bylo tam lidí tisíce tisíců, z celého okolí se tam sešli, aspoň na čumendu, aby viděli, jak vypadá englický princ a pak co ten bukvičkovský chalupník, jak on to asi chytře navlíkl, že si i s englickým králem pohovořil.

A tak bylo nádraží přeplněno i silnice před ním a kluci seděli v korunách jeřábků. A když vlak vjížděl do stanice, spatřili už zdaleka starého Klapzubu, jak stojí na spodním schůdku vagónu a bafčí spokojeně z královské lulky.

V tu chvíli začala hrát hasičská kapela »Kde domov můj«, stará Klapzubka se dala do strašného pláče, všechny ženské hned plakaly s ní, obecní policajt vypálil za nádražím moždíř, kluci křičeli »Sláááva!« a »Nazdááár!« — zkrátka byla to mnohem větší sláva, než když se vracelo vambeřické procesí. Starý Klapzuba se spokojeně pochechtával a mával beraničkou, až se vlak zastavil. Pak sestoupil a zrovna trefil na plačící Klapzubku.

»I setsakra vejkop, matko, vždyť ty pláčeš jako o funuse!«

Klapzubka jenom škytla a padla mu kolem krku, div mu královskou lulku nevyrazila. V tu chvíli už se taky z vagonu hrnuli její synové. Dva a dva nesli vždy jeden kufr, jen Honza na začátku nesl velký kufr sám. A na konci seskočil ještě jeden hoch, taky v cestovní čepici, jako ostatní, a ten si také nesl kufr sám. A teď všecky děti z Bukviček otevřely huby a volání slávy najednou zamrzlo.

Ten dvanáctý byl anglický princ — s kufrem — v čepici — ušmouraný — babička Navrátilová měla pravdu, zlatí princové jsou dnes opravdu jenom v Tramtárii.

Ale hned se strhla veliká rvačka mezi domácími kluky. Každý z nich chtěl nést Klapzubův kufr a nejvíc se jich dralo o tu čest u pana prince. Ale starý Klapzuba kluky okřikl; Klapzubáci si až dosud všechno obstarali sami a ani teď si od nikoho sloužit nedají. A tak se kluci směli jenom tlačit kolem svých hrdinů a nejvýš jen máknout jim na šaty. A při vší slávě nesli si Klapzubové své kufry v průvodě sami a anglický princ zrovna tak jako oni.

»Ono to má svůj dobrý háček,« vykládal později otec Klapzuba v hospodě. »Jeho englický veličenstvo dalo ke mně svýho syna do učení a to jsem ještě neviděl, aby se učedníkovi posluhovalo. Když se na ten vandr dal, musí si svůj pinkl nosit sám. Nejlepší král je ten, který má nejmíň lokajů, ledaže by se mohlo říct, že žádnej král je pořád eště lepší než ten nejlepší.«