Klíč/XVII

Klíč Viktor Dyk
XVI	XVII	XVIII

Údaje o textu
Titulek:	XVII
Autor:	Viktor Dyk
Zdroj:	DYK, Viktor. Krysař. Praha : Levné knihy KMa. ISBN 80-7309-064-3. S. 58-77.
Licence:	PD old 70

Šla jarní krajinou. Hluboký úvoz vedl k řece. Dala se převézt. Za řekou byly louky a pole, cizí kraj. Lehký vítr ohýbal stéblo trav a cuchal její vlasy. Bezděky je urovnávala, neschopna myšlenky ani vzpomínky.

Došla k trati. Zadívala se na koleje, určité a neměnné koleje, které přece vedly tak daleko. Cizina, jiný kraj, jiná města, zapomenutí!

Telegrafní dráty bzučely. Jak vzrušený a neochabující hukot! Kolik smrtí a životů nesly ony dráty, kolik osudů! Ohromné rozlety, úžasné vzrušení, mohutné vášně! A to vše dohromady vlívá se v napětí a úsilné hučení neměnící svého výrazu.

Vzpomněla, jak jako děcko poslouchala ráda píseň telegrafních tyčí. Snila tehdy o podivném štěstí. — — Smělý let do neznámých dálek, dobrodružné výpravy srdce. Z jejích snů nezbylo nic.

Telegrafní dráty tehdy hovořily. — Děti chtějí všemu rozumět. — To hučení bylo slibné. Nyní mělo hořký zvuk žalostných nutností. Osudy zevšedněly, dobrodružnost vybledla. Nebude už nic?

A ještě jedenkrát se vrátil Emil Šop, dříve tak hovořící tóny hudby. Z hučení zněla jeho slova. Říkal nyní, co mu jeho hrdost bránila říci? Nezapomněl tedy ještě na ni, že má moc mluvit k ní přes země a moře?

Bezděčně rozpjala ruce. Oh, není tu nikoho kromě telegrafních tyčí. Paní vily Dobré naděje se hořce usmála. Vzpřímila se a šla dále omamným jarem. Nad její hlavou jásala píseň skřivana.