Klíč/XV

Klíč Viktor Dyk
XIV	XV	XVI

Údaje o textu
Titulek:	XV
Autor:	Viktor Dyk
Zdroj:	DYK, Viktor. Krysař. Praha : Levné knihy KMa. ISBN 80-7309-064-3. S. 58-77.
Licence:	PD old 70

Paní vily Dobré naděje (jak zlomyslný dovede být název!) se uchýlila k dětem. Snažila se být taková jako dříve. Činila vše, nač si vzpomínala, že to činívala jindy. Nebylo to však totéž.

Kteréhosi odpoledne (den se už krátil a šera bývala tak smutná) hrála si s dětmi na schovávanou. Měla je hledat. Šla z cesty na cestu, prohlédla křoví. Nikde nic.

Zbýval jediný kout a tam se bála jít. Poblíž zdi, kterou přečníval známý jasan, vedla pěšinka k malým vrátkům do polí. Od onoho večera po té pěšince nešla.

Stála nerozhodně pod starým dubem, z něhož pršelo listí. Za keři u zdi se kmitly Liduščiny šaty a bylo slyšet veselé šuškání dítek. Cítila, že nemožno zde déle váhat. A vkročila, rozechvělá, na ona místa.

Mlčky ukázala rukou na koutek, v němž se děti ukryly.

Vybuchly nad tak dlouhým hledáním v smích. Ale matka se k jejich veselí nepřipojila. Všimly si toho. Odvrátila od nich tvář, nemohla zatajit slzy.

„Maminka pláče, maminka pláče!“ zvolal udivený Otík. Neříkal to tenkrát Emil Šop?

A Lidka svraštila mladé čelo v komické vrásky a zeptala se:

„Ublížil ti někdo, maminko?“

Neptal se tak nějak tehdy on?

Matka se už nepřemáhala. Prudce zaplakala hlubokým, bolestným pláčem.

Vzpomínka byla příliš mocná. Nesnesla té blízkosti. Strhla všechny tak uměle postavené hráze. Nebylo ničeho než bolest srdce.

Posléze se paní vzpamatovala. Hladila jemně vlásky dětí a šeptala:

„Máte maminku rády, moc rády?“