Ke tříkrálové aféře

Údaje o textu
Titulek:	Ke třikrálové aféře[red 1]
Autor:	Karel Hašler
Zdroj:	Národní listy, roč. 67. č. 26. s. 3 Národní knihovna České republiky
Vydáno:	27. 01. 1927
Licence:	PD old 70

Sleduji od počátku průběh Čapkovy silvestrovské aféry, která tak rozvířila naši veřejnost a přes to, že se mi při tom ježí zbytek vlasů na hlavě, jsem rád, že se snad konečně jednou ustálí názor na satiru vůbec a politickou zvláště. Nebyl bych se svým názorem vměšoval veřejně do této záležitosti, nebýt „Večerníku Českého Slova“, který uveřejnil zprávu, která není tak docela pravdivá. Větérek od Orlíka zavanul cosi k sluchu redakce VČS., která honem bez jakýchkoli informací tento závan uveřejnila už proto, že se týče příslušníka strany jejího listu. Bude-li se redakce VČS. přáti, jsem hotov jí poskytnouti přesnější informace. Nechci se dnes o tom šířiti, neboť tento článek nemá účelu polemického, nýbrž chci jím pouze objasniti své stanovisko vůči politické satiře u nás.

Zažil jsem již mnoho nepříjemností pro své satirické hry a vtipy, znám nedůtklivost našich lidí lépe, než kdo jiný a vím také zdroj naší nedůtklivosti. Náš národ je ve své povaze příliš ideální, hledí nesmírně vážně na své poslání ve světě, tvoří si nedotknutelná dogmata, staví modly, každá naše politická strana jest přesvědčena, že jediné její vůdcové jsou spásou národa a její příslušnici jeho výkvětem.

Běda tomu, kdo se postaví na stanovisko Matěje Poctivého a začne si z toho všeho dělati „psinu“.

Šli jsme i tak daleko, že jsme ani v zákoně na ochranu republiky nezapomněli chrániti hlavu státu před satirou. Jsme malým národem, máme málo těch, jichž si můžeme vážit a proto si tuto vážnost hájíme bojem i proti satiře. To, čemu se lidé jinde smějí, považujeme za urážku. Císař Vilém, který jistě byl mužem železné kázně a vládcem státu, který touto kázní byl prodchnut, sbíral originály svých karikatur, reprodukovaných v nespočetných humoristických časopisech německých i cizích. V Paříži jsem viděl nedávno v jedné revui scénu na omlazovací methodu. Na kulisách byla namalována nemluvňata v peřinkách, otvory v plátně prostrčeny hlavy herců v maskách omlazeného „tygra“ Clemenceaua, presidenta Poincaréa a j. Každý zpíval o sobě verš, který byl hodné peprný, obecenstvo se smálo, tleskalo a nebylo proto afér, ani polemik. Anglický král jest postaven v tomto ohledu na roven každému jinému občanu, vystaven nejen satiře, ale i v případě urážky na cti si může zjednati zadostiučinění jedině soukromou žalobou. Ba i bývalé Rakousko, tak úzkostlivé o dobrou pověst svých korunovaných hlav a representantů státu dbající, dávalo satiře i karikatuře volnost projevu. Ve starých „Šípech“ byly karikatury ministerských předsedů, mistodržitele Thuna a j. v každém čísle.

Naproti tomu jsem zažil jednou v Nár. divadle, kde zesnulý Mošna v kterési úloze obdrže zlatník se zeptal, není-li to „žižkovák“ a tehdejší žižkovská městská rada se ohradila proti této poznámce dopisem, zaslaným ředitelství s podotknutím, že jinde také padělají peníze. Já sám jsem byl jednou po převratu volán na policii a kárán samotným ředitelem, protože jsem v kabaretu zpíval a vtipkoval o tom, že se v republice krade. Kdyby tehdy policejní ředitel místo pokárání mého vtipu se byl zamyslil a pochopil jeho poslání, jistě jsme dnes neměli Šaldovu aféru, neboť právě toho případu se tehdy můj vtip týkal.

Politická satira má své veřejné poslání. Vychovává, zpracovává a opravuje názory.

Satira jest jakousi formou kritiky, které každý veřejně působící občan jest vystaven.

Ke cti a chvále našich censůrních úřadů doznávám, že toto poslání pochopily a je i respektují. Hrál jsem v Rokoku satirickou revui „Kdybych byl presidentem“, v níž nešlo o kritiku samého presidenta, nýbrž o kritiku jeho postavení ve státě a poměru občanstva k němu a censurní úřad neškrtl jediného slova vyjma apotheosy ku presidentově oslavě, protože nepovažoval revuální scénu za vhodnou k takovému projevu, což jsem konečně i sám nahlédl.

Tehdy se stalo něco, čeho jsem neočekával, a sice, že sám president projevil přání tuto satiru viděti. Bohužel k tomu nedošlo, protože se tehdy položila vláda a pan president měl asi jiné starosti.

Byl jsem jednou pozván do společnosti pana presidenta, jednak že se zajímal o kabaretní činnost válečnou a i o tu kaceřovanou satiru poválečnou.

Měl jsem dojem, že se pan president velmi dobře bavil, ačkoliv jsem nešetřil ani přítomných členů tehdejší vlády a nakonec se o satiře vyjádřil velmi příznivě, ale zároveň litoval, že máme dosud jen satiru a schází nám humor. Zároveň mi hned odůvodnil proč. Náš stát není dosud zcela konsolidován — pravil — náš národ není dosud docela spokojen a proto máme jen satiru. Až budeme konsolidováni a spokojeni, budeme mít humor a satiru nebudeme potřebovat. Dokladem toho je skvělý humor Angličanů.

Aféra v Čapkově vile nabývá dnes takých rozměrů, že snad se stane předmětem parlamentního jednání, a proto je na místě posouditi i její oprávnění či neoprávněnost.

Přes to, že jsem nikdy nár. demokratem nebyl, byl jsem za něho považován, protože jsem nikdy nevtipkoval na dra Kramáře. Snad bude při této příležitosti zajímati, proč jsem tak nečinil. Dvě osobnosti jsem vždycky pomíjel: osobu presidentovu a osobu dra Kramáře. Oba jsou a byli v našem veřejném a politickém životě tak exponováni, že se nemohli vyhnouti situacím, které přímo po satiře volaly. Při těchto příležitostech jsem vždy litoval, že jak dr. Masaryk, tak i dr. Kramář žijí ve dvou osobách. Byl bych rád šlehl po presidentovi, ale bál jsem se, že zasáhnu toho dra Masaryka, který pracoval pro osvobození národa. Byl bych rád ťal ministerského předsedu, či poslance dra Kramáře, ale bál jsem se, že zasáhnu muže, jehož vítal nadšené celý národ jako svého vůdce při návratu z vídeňského žaláře. Zásluhy i věk obou těchto mužů působily na mne tak hluboce, že bych tento dojem nikdy nechtěl zkaliti sobě ani jiným třeba i místným vtipem.

Bohužel vzájemný poměr těchto mužů je zkalen tak, že se zapomíná, čím národu jsou a z této zapomětlivosti těží jiní na újmu konsolidace státu, spokojenosti národa, a oddalují tak dobu, kdy budeme mít humor a nebudeme potřebovati satiru.

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

1. Fejeton reaguje na ostrou kritiku Karla Čapka v českém tisku počátkem roku 1927, kdy vyšlo najevo, že na jeho silvestrovské oslavě byli za přítomnosti prezidenta Masaryka nevkusným způsobem(?) karikováni přední čeští politici - Kramář, Šmeral a Šrámek. Viz např. Silvestrovská zábava v Hulvátově (Národní politika 19.1.1927) nebo Opravdu manýry z Hulvátova (Národní listy 18.1.1927). Reakce Karla Čapka byly zejména v Lidových novinách (dosud nepřístupné).