Ke dni Máchovu

Údaje o textu
Titulek:	Ke dni Máchovu
Autor:	Jindřich Vodák
Zdroj:	VODÁK, Jindřich. Cestou. Praha : Melantrich, 1946. s. 150–153. Moravská zemská knihovna v Brně
Vydáno:	Čas 16. XI 1910
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Karel Hynek Mácha

Karlu Hynku Máchovi dostalo se skvělé náhrady za nechápavost, se kterou bylo jeho dílo básnické napoprvé přijato. Sto let minulo od jeho narození a jeho jméno je dnes obklopeno slávou. Napsalo se něm tolik a tak, že se nemohlo napsat víc, a udělalo se pro něj tolik, že sotva co ještě zbývá udělat mimo ten pomník. Máme obšírné jeho životopisy, máme vydání jeho prací laciná i drahá, úplná i ve výborech, úzkostlivě věrná i upravovaná, autografická i tištěná, máme kritické studie dlouhé i krátké, širší i užší, máme ilustrační doprovody k jeho dílu, starší i novější, horší i lepší — máme pro Máchu všecko, co jen můžeme mít. Opravdu lze s uspokojeným svědomím slavit stoletou památku jeho narození.

Tož jen krátký, úhrnný pohled na něj. Nazývají ho prvním průkopníkem novodobých proudů literárních. Ten první průkopník zanechal nám ve své hlavní básni obraz, jenž obsahoval mnohem víc než pouhé napodobení Byronova Vězně Chillonského. Byl to žalář, jakým byl tenkrát život, temný, studený, podzemní žalář, kde každý paprsek světelný měnil se v noc. Ve tmách a chladu té noci mladý člověk krvavě se potil hrůzou. Tam venku voněla a kvetla hvězdná májová noc, plná čarovných výdechů a zvuků, plná nadějí a slibů, chuti a síly ke krásnému životu. Chystala se k plesnému růžnému ránu, kdy širou dálí budou hýřit barvy a tvary v rušné, kypící rozmanitosti: větřík bude libě vát zelenými dolinami, bory budou šumět a hlaholit slavnou písní drozdů, divoké husy vzletí nad lesy, lehké člunky budou se kmitat po jezeře, luzné dívky budou si zpívat na březích vod. A ubohý mladý člověk v temném žaláři byl vyloučen ze vší krásy a radosti, neviděl před sebou nic než potupnou, trudnou smrt. I hleděl k mrtvému měsíci, jak se přes něj přehánějí mračna, a ptal se ve strašném žalu: „Proč rukou otce vyvržen stal jsem se hrůzou lesů? Čí vinu příští pomstí den? Čí vinou kletbu nesu? Ne vinou svou. V života sen byl jsem já snad jen vyváben, bych ztrestal jeho vinu! A jestliže jsem vůlí svou nejednal tak, proč smrtí zlou časně i věčně hynu?“

Byly to neobyčejné, nebývalé a smělé otázky, jež ten rozervaný malkontent vrhal v tvář bohu a společnosti svým tichým, zmučeným hlasem. Za jeho otázkami bylo slyšet už blížící se revoluci. Ne takovou, která se odbude pochybným chvilkovým hrdinstvím barikád a ozbrojených povstaleckých čet, ale takovou, která v bezpečném, nutném postupu přetvoří všecky názory a s nimi všecky řády. Jistě, první náš pěvec revoluční to byl, ten mladý Mácha; dovedl procítit své lidství, jeho mocnou, prudkou touhu po svobodném, úplném, šťastném rozvití a provolal v odbojných otázkách své právo i svou obžalobu. Po otázkách Máchových přišli politikové, kteří mluvili povýšeným hlasem o právech lidských, zvěstovali jejich příští a žádali ve jménu jich volného, samostatného rozvoje pro svůj národ. Vyvstali básníci, kteří duchem žili zcela v jiných zemích a jiných prostředích, slunnějších, zářivějších, šťastnějších, a horovali o tom, jak přenesou k nám jejich bujný rozkvět schopností a tvůrčích pudů. Zahemžili se zástupové proletářů, kteří se pokládali za stejně vyvržené, za stejně nespravedlivě podělené jako vězeň Máchův, a ptali se hrozivým, vymáhavým sborem: čí vinou kletbu nesu? proč smrtí zlou časně i věčně hynu? Přede všemi těmi tedy byl on, šestadvacítiletý Karel Hynek, obyvatel tmavé světničky za krupařským krámkem. Napsal: „Leč výjev jediný tu krásu jitra zkalí.“ Uprostřed opojné májové přírody ukázal šibenici s truchlivým odsouzencem a zavzlykl nad ní hořce i bolestně: proč? čí vinou? vždyť pro něj také byla určena všecka ta nevýslovná krása!

Mladý muž, jenž takto procítil své lidství, musil jinak milovat, nežli se dotud obyčejně milovalo. U něho vyvržený zatracenec měl tu milenku co pán, a jeho láska byla těsně sloučena s osudnými otázkami jeho bytí, s otázkou života a smrti, práva a bezpráví, platnosti a nicoty. Máchova Jaroslavna dívala se s balkonu do tiché noci nad mořem, a místo aby snila o miláčkovi, šeptala si: „Ó jak touží srdce mé se vznésti vzhůru k světlu, které svítí světu! Ó že člověk tak jest vzdálený od slunce, jež vzešlo na Golgatě, jehož jiskrou celý jestiť svět —“. A když Mácha „jako omámený“, jako „ztřeštěnec čertový“ vyrazil od Márinky, jejíž první i poslední políbení zahořelo mu na rtech, byl by chtěl vypuknout v nejtrpčí výčitky proti všem mocnostem všehomíru, že hubí tolik půvabu a duševní líbeznosti; jeho láska byla hněv nad bídou, nad nespravedlivostí sudby, nad hnusem nízkosti, nad příšerou smrti — bouřila a jitřila všecky bolesti a bezmezné touhy jeho citlivé bytosti. Ale také arci poesie Máchova musila být jiná, nežli dotud u nás byla. On, se svým jemným nočním uchem, slyšel ve tmách zpívat prameny. Jeho verše měly být verši velkých, temných dramat ronícími se z nejvnitřnějších hlubin citů a myšlenek. Měly rozestírat daleké obzory, se vším jejich barvitým a mnohým a dychtivým životem a měly v teskných pianissimech rytmovat celé přívaly lkavého hoře a zoufalých úvah. Měly být lahodné a hebké jako šepot mechu a vzdech růží, dumné a bolné jako tah mračen a padání kapek v temném sklepení, plynné a svobodné jako pohled klouzající po rozsvíceném jarním kraji, obrazivé a živé jako věci samy — měly být hudbou, mírnou a čistou, vystihující každý záchvěv bohaté duše a zabírající ve svůj tok značnou šíř zjevů a dojmů a představ.

Ano, byl pozdní večer, tehdy, kdy odmítli Máchovo dílo, dusný a těžký večer. Ve vzduchu však už bylo cítit první máj s jeho růžnými, zářnými, radostnými jitry. Mácha mohl je toliko tušit, nebylo mu souzeno dočkat se jich; musil zahynout následky požáru — živlu, který ničí staré, zchátralé stavby, aby mohly vzniknout nové, pevnější, světlejší, prostrannější a zdárnější. Na jeho díle tkví smutek marného, nesplněného snu: „Miloval jsem na noc vzešlé světy — jasné světy z jitra doplanuly. Miloval jsem z jara krásné květy — bujné větry pryč je zavanuly.“ Jeho smutek není už zcela naším smutkem, jeho unylost není naší unylostí, ale jeho verše zůstanou nám navždy nejkrásnějšími verši z prvních jarních zábřesků naší nové doby.