Kdo jsou a co chtějí sociální demokraté/V.

Kdo jsou a co chtějí sociální demokraté Bohumír Šmeral
IV.	V. Sociální demokracie a škola	VI.

Údaje o textu
Titulek:	V. Sociální demokracie a škola
Autor:	Bohumír Šmeral
Zdroj:	Google Books (plný text přístupný pouze z USA)
Vydáno:	Praha: Nákladem tiskového výboru Českoslovanské sociálně demokratické strany dělnické (časopis »Zář«), 1906. s. 55 - 68.
Licence:	PD old 70

V době, kdy velká vlna demokracie a pokroku valí se Evropou, kdy Rusko střásá se sebe okovy samovlády, kdy Francie ukončuje dějinné dílo rozluky státu od církve, kdy v Anglii parlament modernisuje školské zákonodárství, kdy i typ katolického státu, Španělsko, začíná se vzpírat klerikálnímu jhu, u nás klerikální reakce odvážně zvedá hlavu. Chystá se k herodesovskému činu, k hromadné vraždě, kterou tisíce, statisíce dítek, budoucnost a naděje širokých vrstev lidových, mají být duševně zmrzačeny, ubity, připraveny o vlastní rozum, vlastní vůli, vlastní život a sníženy na nemyslící, tupě poslušné nástroje cizích zájmů.

Rána, již chystali se klerikálové zasadit obecnému školství prováděcími nařízeními zemské školní rady v Čechách, jimiž »vysvětlen« měl býti loni ministerstvem vydaný školní a vyučovací řád, znovu upozornila širokou veřejnost na nebezpečí, které hrozí svobodě školy. Už dnes naše obecná škola daleko není tím, čím by měla být: jasnou hlasatelkou čiré a všech předsudků prosté pravdy. Již dnes třídní stát učinil z ní pro sebe pomůckou třídního potlačování. Již dnes ve škole klerikalismus zatlačuje pravdu. Učitel proti svému vlastnímu přesvědčení musí dětem lhát, při přírodopise a fysice nejprostší zákony přírody musí zamlčovat nebo falšovat z ohledu na náboženské báchorky. V dějepise místo výkladů o velikých hnutích lidových mass, které jsou vlastním nositelem dějin, musí se omezit na popisování vražedných válek a velebení krvežíznivých potentátů. Nesmí dětem vštěpovat smysl pro spravedlnost, svobodu, rovnost, naopak, musí v nich probouzet ducha otrocké poslušnosti, poddanosti, úcty před falešnými autoritami, odporného pokrytectví. To, co jest rodičům dítěte nejsvětějším přesvědčením, ve škole učitel má nakázáno třeba proti své vůli líčit jim jako zločin. Tak chce škola třídního státu poštvat děti proti rodičům, poštvat je proti jejich vlastní třídě, vycepovat z nich zrádce vlastních otců a matek, vlastních bratrů a sester. Už dnes škola nepřipravuje chudé děti pro potřeby života, nýbrž pro kasárenskou dresuru a kapitalistické potlačovaní.

A tyto poměry mají se ještě zhoršit. Klerikálové nemají dosti na vlivu, který mají ve školství dnes. Nemají dosti na tom, že podle zákona v každé místní školní radě zasedá farář, v každé okresní školní radě vikář, že v zemském výboru referentem o školství je kanovník Burian. Nemají dosti na tom, že i jako jediný zástupce učitelstva zasedá v zemské školní radě kanovník Blanda. Nestačí jim dvě hodiny týdně, které dnes jsou věnovány v každé třídě vyučování náboženství, nestačí jim, že volnost vyučování všem ostatním předmětům je z ohledu na ně co nejvíce přistřižena. Prováděcí nařízení, chystaná zemskou školní radou, ukázala, že jejich plány jdou dále. Škola má být úplně podrobena moci církve. Na modlení, návštěvu kostela, procesí, na účast při klerikálních parádách má se klást větší důraz než na vyučování. Libovůle kněze má rozhodovat, do jaké míry mají být školní dítky k účasti na těchto klerikálních podnicích donucovány. Kdyby kaplanovi napadlo školní dítky každý den vodit do kostela a na procesí, v zimě, v létě, po celý rok, má jeho vůle být zákonem a rodiče, kteří by z jakéhokoliv důvodu ho neposlechli (ať proto, že nemají děti do čeho obléci, nebo že se bojí, aby nenachladly a se nerozstonaly, nebo že prostě klerikální ceremonie odporuji jejich přesvědčení) mají být trestáni pokutami a vězením! Učitel i řídící mají býti před knězem poníženi, mají mu být v mnohém ohledu skoro podřízeni — církev zase tak jako ve středověku chce se stát neomezenou vládkyní škol, aby pomocí škol stala se neomezenou vládkyní národů i státu.

Je přirozeno, že tyto úklady činěné obecné škole musely vyvolat krajní odpor těch, kterým na svobodě školy záleží, musely v prvé řadě vyvolat krajní odpor sociálně demokratického dělnictva. Sociální demokracie jako strana na vědeckém podkladě založená má největší zájem na tom, aby pravé vědění stále pokračovalo a stále více se šířilo do nejširších vrstev. Jí není žádná obět příliš těžká tam, kde se jedná o to, aby škola byla ochráněna před zhoršováním, ona jest odhodlána vynaložit vše, aby školu přivedla na vrchol dokonalosti. Nejen zlomit ve škole vliv klerikalismu, ale učinit ze školy opravdu ústav moderní, vyhovující všem vymoženostem vědeckých a vychovatelských zásad dnešní doby, otevřít školu pravdě a otevřít ji všemu lidu bez rozdílu, to jest naší touhou a naším úkolem.

* * *

Osvobodit školu ze jha klerikalismu, vydobyt na státu školu svobodnou, to vlastně stejně jako dobytí politické demokracie bylo dějinnou úlohou měšťáctva. Buržoasie jako třída nezbytně potřebuje průmyslu, z něhož hrabe své bohatství, s nímž nabývá i pozbývá své moci. Ale postup průmyslu předpokládá postup inteligence, vzdělanosti dělnických mass při průmyslu zaměstnaných. Nejvlastnější její prospěch měl by proto buržoasii nutit k boji za svobodu školy.

Vidíme také v době, když bylo měštáctvo ještě revoluční, vzestupující třídou, když muselo si ještě s krajním napjetím sil vydobývat svá práva proti šlechtě a feudálnímu státu, že jedním z předních jeho požadavků byla svobodná škola. R. 1848 poprvé tekla v Rakousku na barikádách krev za svobodu školy. Po porážce revoluce z r. 1848 vítězný absolutismus sice zase sklonil školu pod klerikální jho, ale sotva počátkem let šedesátých absolutismus podlomený neúspěchy války italské padl, buržoasie znovu řadí se přes fanatický odpor církve k ráznému boji za svobodomysné školské zákonodárství. Těžké musela sice překonávat překážky, vášnivý její boj o školu trval sice ještě déle než půl desítiletí, ale konečně přece skončil plným úspěchem. Roku 1869 byl schválen říšský zákon školský, zákon opravdu dobrý, pokrokový, který zlomil klerikální nadvládu nad školstvím a který mohl se stát základem skutečně moderní úpravy našich školských poměrů, kdyby se byl býval vyvíjel ve smyslu svých vlastních zásad dále a ne směrem opačným.

* * *

Jak se to stalo, že dobrý říšský zákon školský 1869 tak brzy byl pokažen? Ještě dnes tento zákon je v platnosti, ale dnešní naše škola už není ani stínem školy z počátku let sedmdesátých. Římské kutny, které s tak velkou námahou z ní byly vytlačeny, dnes už zase v ní se roztahují a jejich troufalost více a více roste.

Jak se to mohlo stát?

Příčinou toho není nic jiného než zrada, kterou rakouská buržoasie vykonala na škole a na svých vlastních zásadách. V tom ohledu potvrdila se i v Rakousku na buržoasii zkušenost, které učí nás dějiny měšťáctva všech států. Buržoasie je všude příliš zbabělou, než aby plně splnila svůj dějinný úkol. Dokud je na počátku své politické dráhy, dotud stojí nepřátelsky proti mocnostem minulosti, proti aristokracii, klerikalismu, absolutismu. Do té doby je nositelkou svobodomyslnosti, demokracie. Do té doby není nad ní urputnějšího nepřítele církve. Jenom pro smích jsou ji »křesťanské legendy«, ve francouzské revoluci hlásí se k evangeliu osvícenství, sesazuje boha s trůnu, v Německu bibli zaměňuje za materialistické spisy Holbacha a Helvecia, u nás vede velký boj za náboženskou svobodu. Jakmile však vývoj poměrů postoupí, jakmile s rozvojem výroby začne se u nohou mešťácké moci rozvíjet a růst nová třída, proletariát, hned nastává úplný obrat v měšťáckých hlavách. Instinktivně vycítí buržoasie, zde že rodí se nepřítel, který povolán je jednou srazit její vládu. Hned uzavírá příměří s dosavadními svými úhlavními nepřátely, v obětí šlechty, církve a státu hledá záchranu proti proletariátu. Čím ostřejší je třídní boj, čím zřetelnější třídní protivy, tím křečovitéji tiskne se vládnoucí třida na církev. Čím mocnější je hnuti dělnické, tím nábožnější jest buržoasie. Strach přivádí buržoasii znovu od Voltaira k církvi, strach ji učí podobně jako barbarského divocha věřit v bohy a se modlit — ovšem že ne strach před přírodními zjevy, nýbrž před společenskými silami, které už dnes na všech stranách kypí a připravují novou budoucnost. Není náhodným, že zákon, jímž nejvíce klerikálové podryli zdárnou působnost školského zákona z roku 1869, školní novela z r. 1883, byla vydána skoro současně v téže době, kdy připravován byl výminečný stav v lednu 1834 nad Vídní prohlášený a následující na něj několikaletá krutá persekuce sociální demokracie po celém Rakousku. Školní novela, která úplně protrhla zásadu mezináboženské školy, ustanovivši na př.,že řiditel školy musí náležet témuž náboženskému vyznání jako většina žáků, vyrostla ze stejné příčiny jako pronásledování sociální demokracie: ze strachu buržoasie před vzrůstající moci dělnictva.^[1]

Postup dělnictva poroste stále více a tak musíme být připraveni, že v otázce školské bude na buržoasii stále menší spolehnutí. Už dnes chovají se naši měšťáci ke škole úplně lhostejně. Viděli jsme, jak klidně snášejí vliv klerikálů v obecních, okresních, zemských školních radách. Zejména vynikla jejich lhostejnost při boji proti pověstným prováděcím nařízením zemské školní rady v Čechách. Dnes má proto svobodná škola jenom jediného spolehlivého a mocného zastance — sociální demokracii.

* * *

Cílem sociálně demokratických snah na poli lidové výchovy je svoboda školy, všeobecné, rovné právo na vzdělání všech členů společnosti. Dnes jen malá menšina v obyvatelstva může navštěvovat střední a vyšší školy. Ke studiu nejsou při tom ještě připuštěni děti nejnadanější, nýbrž pravidelně děti rodičů, kteří mají majetek. Největší části lidu dostává se jen naprosto nedostatečného vzdělání v obecných školách; také později nemohou si nemajetní potřebné vědomosti dodatečně osvojit, poněvadž jsou tak přetíženi těžkou tělesnou prací svého povolání, že mimo v ní nemají na nic jiného pravidelně ani čas ani smysl. Cílem sociální demokracie je dále, aby odstraněn byl dnešní rozpor mezi prací tělesnou a duševní. Práce duševní považuje se za výsadu, práce tělesná za příhanu. Socialismus chce vydobyt možnost účastniti se práce duševní všem, chce vybojovat práci tělesné úctu, která jí stejně jako prací duševní přísluší. Každý člověk má míti možnost vážně zabývat se prací tělesnou i duševní. To ovšem bude možno teprve v socialistické společnosti, kdy rozumným rozdělením práce zkrácena bude pro každého doba pracovní na nejmenší míru a kdy každý bude míti proto čas věnovat se duševnímu zaměstnání. »Pokud skutečně pracující obyvatelstvo,« plaví Engels ve své knize proti Dühringovi, »je nutnou svou prací tak zaměstnáno, že mu nezbývá času k účasti při obstarávání společných záležitostí společnosti a při řízení práce státní, právní záležitosti, (umění, věda atd), do té doby musela být vždycky zvláštní třída, která zbavena jsouc skutečné práce tyto záležitosti obstarávala. Teprve velkoprůmyslem docílený ohromný vzrůst výrobních sil dovoluje rozděliti práci na všechny členy společnosti bez rozdílu a tak tím pracovní dobu každého tak omeziti, že všichni mají dosti volného času, aby — theoreticky i prakticky — účastnili se všech záležitosti společnosti. Teprve nyní jest tedy každá vládnoucí i vykořisťovaná třida zbytečnou, ano, stala se překážkou společenského vývoje, a teprve nyni bude bez slitování odstraněna, i kdyby měla sebe více bezprostřední moci v rukou. Dnes dosáhly výrobní sily takové moci, že čím dále dostávají se do tím prudšího konfliktu s panujícími výrobními řády. Dnes je plodnost práce tak ohromně rozvinuta, že ještě jen sespolčení výroby jest s to odstraniti dnešní marnění výrobních sil na jedné a hromadnou chudobu na straně druhé. Zároveň však to, že společnost osvojuje si výrobní prostředky, jest zárukou neustálého, stále pokračujícího rozvoje výrobních sil a nekonečného stoupání výroby samé. Poprvé sice, ale přece jest tu možnost pomocí sespolečněné výroby zajistit všem členům společnosti jejich existenci, existenci, která bude nejen po stránce hmotné dostatečnou a den ze dne bohatší, nýbrž která jim bude zaručovat úplně svobodný rozvoj a uplatněni všech jejich tělesných i duševních schopností.«

Už pro dobu nejbližší klade sociální demokracie řadu požadavků, jimiž má býti tento cíl lidové výchovy připravován. Dle usnesení sjezdu československé sociální demokracie v Českých Budějovicích jsou požadavky ty shrnuty v následující resoluci:

Sjezd žádá:

A. Aby se každému zajistilo dosazení vzdělaní přiměřeného jeno schopnostem:

1. Zřizování a udržování nutných mateřských školek a dětských zahrádek, jakož i škol obecných, středních a vysokých státem.

2. Zákaz práce dětské.

3. Bezplatnost vyučování a učebných prostředků ve vSech Sstavech vychovávacích a vyučovacích.

4. Úplně bezplatné zaopatřování chudobných žáků ve škole povinné a dále chudobných a schopných chovanců ve všech ostatních vyučovacích a vychovávacích ústavech.

5. Úplné odloučení školy od církve.

6. Školství své spravujž každá národnost autonomně. Vzhledem k tomu však, že si této autonomie národové dosud nevymohli a zemským zákonodárstvím hrozí školství nebezpečí reakce, přísluší rozhodování o základních principech ve věcech školských říšskému parlamentu, zbudovanému ua podkladě všeobecného, rovného a přímého práva volebního.

7. Nejvyšším úřadem vyučovacím budiž do provedení autonomie národní říšská rada školní, v níž by byli zastoupeni učitelové i lékaři, zvolení svými soudruhy v povolání, většinu její nechť však zvolí obyvatelstvo ze svého středu všeobecným rovným, přímým a tajným volením, rovněž tak buďtež složeny školní rady zemské, okresní a místní jako úřady podřízené.

8. Počet žactva nepřesahuje v jedné třídě 30.

9. Zrušení jednotřídních a dvoutřídních škol. Zřizování měšťanských škol i v obcích venkovských a to takovým způsobem, aby každému žáku byla umožněna jejich návštěva.

10. Důkladné vzdělání učitelů.

B. Aby se státem zajistilo nutné minimum vzdělání, žádá dále sjezd:

11. Devítiletou povinnou návštěvu školní (do dokonaného 15. r. věku), vyučování v nutných světských předmětech vyučovacích, zahrnujíc v to vyučování mravovědě, zakládům práv, vůbec státoobčanskym právům a povinnostem, ústavě a zákonodárství, základům národního, hospodářství a finanční vědě. Vyučování přihlížej především k požadavkům praktického života a vyvíjení samostatné soudnosti žáka; reálie mějtež proto převahu nad učením theoretickým, názorné vyučování a vlastní úsudek žákův nad pouhým učením na paměť. Názorné vyučování budiž doplněno vyučováním práci. Při školách obecných buďtež zřízeny dílny učební, v nichž by se vyučovalo počátkům řemesel.

C. K zajištěni nezávislosti školy a učitelů od tříd, konfesí a stran žádá sjezd:

12. Stejnoměrné a slušné placení (služné a pense) učitelů státem; obcím a zemím přísluší právo přispívati na podporu svého školství.

13. Učitelstvo nechť podléhá disciplinárnímu řízení senátu, jenž budiž složen z učitelů volených svými soudruhy v povolání.

14. Volbu inspektorů a řídících učitelů provádí podřízené učitelstvo ze svého středu.

15. Postup dějž se dle stáří služebního.

16. Kvalifikace budiž veřejná.

17. Methoda vyučovací budiž úplně svobodnou.

V komunálním programu, rovněž na sjezdu budějovickém schváleném, pak mimo jiné vysloven jest následující požadavek:

„V ohledu kulturním budiž obcí podniknuto vše, aby vyučování na všech učilištích bylo bezplatné a aby se žactvu dostalo bezplatných učebních pomůcek. Pro dítky škole nepovinné zřizovány buďtež dětské opatrovny, feriální osady atd. Kde toho nelze, zimní a letní ošetřovatelny, kde by dítky po čas zaměstnání rodičů nalezly opatrování a zušlechtění. O dítky škole povinné budiž i mimo školu postaráno, by po čas zaměstnáni rodičů nezůstaly bez dozoru, poskytnutím praktického poučování a ušlechtilé zábavy. Pro dítky, které byly k výchově přikázány, neb které od rodičů vychovávány býti nemohou, zříseny buďtež vychovatelny pod dozorem odborných sil. Pro mládež škole odrostlou buďtež péčí obce pořádány výchovné a odborné přednásiy a ušlechtilé zábavy. Vedle museí, sbírek a pořádání výstav zřizovány buďtež knihovny, veřejné čítárny, občasné theoretická a praktické kursy o výživě, o první pomoci při nehodách, o právech a povinnostech občanských v obci, státě a pod.“

K některým z těchto požadavků budtež zde připojena podrobnější vysvětlení. V prvé řadě pokud se týká poměru školy k církvi. Žádá-li sociální demokracie úplné odloučení školy od církve, neznamená to, že by chtěla znásilňovat rodiče, kteří ještě mají opravdu náboženské přesvědčení a kteří chtějí, aby jejich děti byly nábožensky vycvičeny. V tom by jim nikdy žádný sociální demokrat, jenž uznává zásadu, že náboženství je věcí soukromou, jistě nebránil. Ale o jedno se jedná: Aby náboženství nebylo vyučováno ve škole a aby dokonce školní vyučování neovládalo. Do školy patří věci rozumu, věci víry patří do kostela! Každá církev, když chce vychovávat děti těch, kdož jim je dobrovolně k výchově svěřují, má dosti prostředků, aby je vychovávala mimo školu. Nechceme, aby byla škola náboženská, křesťanská neb židovská neb mohamedánská, tak jako křesťanskými, židovskými, mohamedánskými nejsou počty, přírodopis, fysika, věda, umění, filosofie. Chceme bezkonfesionelní školu, ve které by vyučováno bylo jen věcem přirozeným, které neprotiví se rozumu a skutečnosti. V důsledcích toho ovšem žádáme, aby klerikálové nerozhodovali také o správě školy, aby vytlačeni byli kněžští zástupci z místních, okresních i zemských školních rad, za to však aby do podobných sborů byli všeobecným rovným hlasováním voleni zástupci učitelstva a občanstva.

Poněvadž škola obecná jest dnes jediným zdrojem vědění pro nejširší kruhy lidu, proto žádáme, aby ji stát věnoval největší pozornost. V poměru ke gymnasiím a realkám a dokonce v poměru k universitě, kteréžto ústavy zřízeny jsou hlavně pro žáky z majetných tříd, nakládá stát s obecnými školami v pravém slova smyslu macešsky. O věcný náklad škol musí se starat finančně bez tak ruinované obce, osobní náklady (platy učitelů) uvaleny jsou na bedra zemí, jejichž hospodářství už tak jako tak končí (na př. v Čechách) pravidelným deficitem. Stát, který tolik milionů vyhazuje na vojsko, nemá na školy peněz. Trpí, aby žáci byli umístěni v naprosto nevyhovujících místnostech, jednotlivé třídy aby byly přeplněny, obecné školy aby postrádaly nejnutnějších učebných pomůcek. Je lhostejným k tomu, když učitelé jsou odměňováni žebráckou almužnou. Třídnímu státu neleží na srdci osud dětí třídy porobené — nápravu v tomto ohledu zjedná jedině třídní hnutí proletariátu, sociální demokracie.

Požadavek bezplatného vyučování a úplně bezplatného zaopatření chudých žáků ve škole (odst. 4.) je požadavkem ryze socialistickým; jeho uskutečnění má být přechodem k době, kdy starost o tělesnou i duševní výchovu mládeže přejde na celou společnost. Bezplatné zaopatření chudých žáků jest ostatně předpokladem pro zásadu, aby všem dětem byly brány vzdělání stejně otevřeny. Jinak zase bylo by toto právo pro chudé jen na papíře. Bezplatnost vyučování na obecných školách je zavedena ve Švýcarsku, ve Francii, v Prusku a v mnohých jihoněmeckých státech. Ve Francii a Spojených Státech, asi ve 100 obcích kantonu curyšského, na obecných školách v Londýně, Štokholmě, Amsterodamě dostávají žáci bezplatně všechny učebné pomůcky. Paříž vydává ročně milion franků na školní jídelny, ve kterých žáci dostávají v poledne buď úplně zadarmo nebo za nepatrný poplatek teplé obědy. V Roubaix, Lille, Montluçonu a mnohých jiných francouzských městech, kde se dostali socialisté do obecního zastupitelstva, dostávají rovněž školní dítky ve škole teplé obědy a mimo to vždy dvakrát za rok, na podzim a z jara, nové šaty. Podobné usnesení učinili socialisté v obecním zastupitelstvu Jmoly, San Rema a jiných měst italských. Všude dle souhlasného svědectví učitelů objevily se dobré výsledky těchto opatřeni ihned také na prospěchu žactva ve vyučování.

Zbývá nám na konec promluvit ještě několik slov o poměru sociální demokracie k učitelstvu. Jako si váží sociální demokracie školy, tak váží si i stavu učitelského. Vždycky, když učitelé hlásili se o zlepšení svého stavu, vždy měli v sociální demokracii účinnou a ochotnou podporu. Mohli na ni spoléhat, když domáhali se zlepšení svých platů, mohou na ni spoléhat, když bojují o svou osobní a politickou neodvislost, zejména když bojují za zrušení hanebného disciplinárního řádu, u ní nacházejí porozumění, když se domáhají pro sebe akademického vzdělání. Zkušenost také učí, že tam, kde jsou sociálně demokraticky uvědomělí rodičové, tam že panuje nejlepší shoda mezi učiteli a rodiči školních dítek, tam že rodiče mají porozumění pro práci učitele a že ji v rodině dle své možnosti a dle své schopnosti podporují. A to vše nedělají sociální demokraté snad z důvodů demagogických, aby si učitele politicky zavázali, aby vylákali v případu voleb na nich hlas. Toho jsme si vědomi: Který učitel jest opravdu inteligentním, který stýká se s lidem, v jehož středu žije a působí a který otevřenýma očima zírá kolem sebe, ten nemůže odepřít našemu hnutí sympatií. A kdybychom chtěli lovit v řadách těch ostatních, ti by svou příslušností k našemu hnutí mohli nás spíše poškodit než by nám prospěli. Ne tedy z politické vypočítavosti stojí sociální demokracie na straně učitelstva, nýbrž z přesvědčení, že tím se staví na stranu spravedlnosti a pak také z vlastního zájmu. Vždyť většina těch, které učitelé vychovávají, jsou děti lidu, a my dobře víme, že svobodné, nezávislé občany jen svobodný, nezávislý občan může vychovávat, kdežto otrok vychovává jenom otroky!

Pohříchu musíme říci, že v učitelském stavu jakožto celku není ještě takové pochopení pro sociálně demokratické hnutí, jak by se za těchto okolností dalo očekávat. Jsou v něm sice jednotlivci opravdu pokrokoví, ale velmi mnozí učitelé dosud tonou v indiferentnosti, ne-li dokonce ve zpátečnictví. »Nár. Politika« jest jim jedinou duševní potravou, úsměv pana faráře nebo dokonce pozvání k farské hostině největším štěstím. Přes to, že sami svým postavením jsou proletáři, dívají se na dělníky s vysoka a lepí se na šosy pánům, na venkově sedlákům, ve městech měšťákům. Nemají porozumění ani pro zájmy svého vlastního stavu, pro svou vlastní organisaci. To bylo vidět i za boje našeho proti prováděcím nařízením, ve kterém učitelstvo, o nějž se přece vedle dělnictva hlavně jednalo, nesplnilo svou povinnost tak, jak ji splnit mělo.

V tomto ohledu jest povinností pokrokových příslušníků učitelského stavu, aby vytrvalou prací šířili kolem sebe mužnost, sebevědomí. Budou-li svědomitě pracovat, dočkáme se toho, že učitelstvo jako celek vybředne ze zajetí klerikálního pokrytectví a nacionálních frásí a že bude stát tam, kde jedině je jeho místo — jakožto přední stráž na dráze pokroku!

Dělníci však i tehdy, když je snad dělí ještě od učitele různost politického přesvědčení, nikdy nezapomenou, pokud jde o školní vyučování, že proti učiteli, který ve škole plní svou povinnost, nesmi se nikdy stavět a že působením na děti musejí vyučovací jeho práci podporovat. Tím podají důkaz, že zájem o vzdělání je jim nad všechny ostatní zájmy, tím prokáží svou inteligenci, vyspělost, tím ponenáhlu u učitelstva vynutí si respekt, který prospěje nejenom jim, nýbrž celému našemu hnutí.

*

Socialismus jest loupeží dětí, chce rozvrátit rodinu, vyrvat děti z náručí rodičů a s rodinou zničit základy kulturní společnosti! Tak obviňují sociální demokracii její nepřátelé. Ovšem, co slovo, to lež. Stoupenci dnešních společenských řádů, činíce nám výtky, viní nás ze svých vlastních zločinů. Dnes, jak jsme ukázali, prostřednictvím vlivu, který na školu vykonává třídní stát a pomocník jeho, klerikalismus, provádí se soustavné loupení dětí: dětská srdce jsou štvána proti tomu, co rodičům je svatým, dětský rozum jest vědomě a úmyslně otupován, aby nemohl poznat pravdu, dětská vůle je s rafinovanou plánovitostí ničena, aby v životě bez odporu otrocky se podřizovala rozkazům uchvatitelů moci. Teprve škola, o níž sociální demokracie usiluje, vrátí zase dítky rodičům, pro děti bude zdrojem nezakalené, čisté, poctivé pravdy a pro lid bude nejdůležitějším prostředkem jeho osvobození. Proto zejména dnes, kdy klerikální úklady proti škole stávají se stále smělejšími, všichni ti, jimž záleží na pravdě a spravedlnosti, na vzdělání a svobodě národa, musí býti prodchnuti jediným heslem: Za rudým praporem pro svobodu školy!

---

1. „Když buržoasie ponechává dělníkům k životu právě jen tolik, kolik jest nutno, nemůžeme se diviti, že jim dává jen tolik vzdělání, kolik jest v jejím zájmu, a to není jistě příliš mnoho. A nemůže jinak býti. Neboť buržoasie může od vzdělání dělníků málo doufat, za to musí se ho mnoho bát.“ (Engels: „Postavení pracujících tříd v Anglii.“)