Karolina Světlá, její život a její spisy/Část I.
| Karolina Světlá, její život a její spisy Teréza Nováková | ||
| Část I. | Část II. | |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Část I. |
| Podtitulek: | Karoliny Světlé život |
| Autor: | Teréza Nováková |
| Zdroj: | NOVÁKOVÁ, Teréza. Karolina Světlá, její život a její spisy. Praha : nákladem spolku pro vydávání laciných knih českých, 1890. s. 5–56. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
| Související: | Autor:Karolina Světlá |
Mysleme si naši slovanskou Prahu, jak vyhlížela před šedesáti lety. Kol do kola obklíčena byla baštami. Na místě nynějších úpravných předměstí stály buď nepatrné, po různu roztroušené domky aneb rozkládaly se vinice, zahrady a pole. Ani Novému městu, které dnešního dne má vzhled veskrze moderní, nevedlo se v některých částech lépe. Temněšedé zdivo jeho bran a černé obloukovité otvory v něm dívaly se na skromné zahrady zelinářské, často jen prkenným plotem ohrazené. Mezi zahradami pilných občánků stály tu tam také villy, které přepych boháčů si vystavěl, překrásnou pečlivě pěstovanou zahradou si obtočil a vysokou, bílou zdí ohradil. Marně bys hledal šumot hlasův a kročejů, hrčení vozův a vozíčků, pískot, zvonění, dunění, které dnešního dne naplňují ulice i náměstí Nového města a četných předměstí; v některou hodinu panovalo v nich tak posvátné, uspávající ticho, jaké dnešního dne za všeobecného průmyslného ruchu a množství dopravních prostředků poskytuje sotva některé náměstí maloměstské.
Jen ty cesty, které vedly přímo ku Starému městu, prokazovaly poněkud více živosti; neboť Staré město bylo hlavním zřídlem života pražského — zde nejvíce se vyrábělo, prodávalo, kupovalo, zde tepna průmyslu a obchodu neustávala prudce bíti. Zde skorem výhradně přebývalo bohaté měšťanstvo, průmyslníci, řemeslníci, obchodníci; kdežto Malá Strana hostíc v sobě většinu úřadův a řadu paláců vysoké šlechty, představovala jaksi aristokratickou, povznešenou Prahu a velebné Hradčany v zádumčivém svém snění byly jen pomníkem zašlých, slavných, hrdinských dob.
Staré město se vším svým ruchem a se smýšlením svého obyvatelstva bylo asi nejvěrnějším celkovým obrazem tehdejší Prahy — tam za vodou ve zkamenělé slávě jakoby se tajila minulost, jejíž runy již mnohým stávaly se nesrozumitelnými — tam zase na Novém městě v prostých zahradách, v rozkošných villách a na vzdušných vinicích, jež se kupily kolem bran Žitné, Koňské, Nové a Poříčské klíčila tajemná budoucnost, o jejíž pestré nádheře a jejímž pyšném rozsahu neměli staří Pražané ani tušení.
Projděme se Staroměstskými ulicemi. Prohlížejíce tmavošedá průčelí jejich domův, ozdobených rozličnými odznaky, obrazy svatých i světic, před nimiž kmitají se světla v pestrých lucernách neb lampičkách, prohlížejíce četné krámy, jimž podloubí ubírají žádoucího světla, stánky a krámky v bok kostelův a veřejných stavení vlepené aneb i na blátivé, bezedné půdě, neveselých městišť seskupené, naslouchajíce vřavě a křiku na tržištích, zpytujme, jaké asi bylo smýšlení četných davů, s nimiž se potkáváme, jak asi pohlíželi obyvatelé Prahy před šedesáti léty na poměry svoje národnostní, politické, literární, jakými se nesly snahami a tužbami a jak k uskutečnění jich pracovali.
Kdybychom se některého vážného měšťana, některé důstojné paní staré, panímaminky nebo pyšné úřednice pozeptali, nebo kdybychom osmělili se osloviti jednu ze stydlavých růžolících panenek, které tak chvatným krokem podle starých patníků se míhají, aby nutnými potřebami košík na ruce zavěsený naplnily: tu by jistě všickni, muži, ženy, i dívky prohlíželi si nás jako osoby nebezpečně pomatené.
Pražské, lépe české poměry literární, politické, národnostní!! Kdo z poctivých Pražanův a Pražaček let třicátých by sobě podobnými nemožnými nesmysly mozek namáhal! Počestný občan o politice, zvláště vnitřní, za doby přísného absolutismu ani nešpetne, a hledí zapomenouti, že jsou kdesi země, kde větší volnost panuje, že jsou i lidé, kteří neváhali kdesi pro uvolnění cosi učiniti. Národnost česká? — vždyť žádná není — ta někdy bývala snad — snad za jakéhosi Žižky — teď v Praze jen německy se mluví — také frančiny dosti uslyšíš a latině učenci píší — ale česky! Jest to řeč tak sprostá, že jen baby na trhu, mlékařky a některý ten svatojanský poutník jí mluví — dobře bude, až se všecka Praha po německu mluviti naučí, aby češtině, která nám před cizinci jen na ostudu jest, již bylo konec!
Tak a nejinak rozdurděně odvětil by nám starý, mladý, ať již v čisté, francouzskými drobty ozdobené němčině, ať v pověstném pražském jargónu, který řeč mateřskou a „druhou zemskou“ mísil způsobem úžasným.
Co do národního vědomí tedy panovala nad Čechami a zvláště nad Prahou ku konci desítiletí třetího tohoto století ještě dosti hustá tma. Jen na jednom místě šíří se záře. Již jsou skrovné jiskřičky rozdmychány, které právě tenkráte poprvé živěji zase zasvítily, když přísná noha chtěla je na dobro udusiti, již vzplanuly během mnoha desítiletí, zvolna, zvolňoučka ve veselý ohníček! Věrná ústa, věrné ruce stále jej živí, aby vzrostl a mohutným světlem protrhl tmavá mračna na obzoru vlasti. Avšak památná Praha, srdce vlasti, málo přijímá v sebe plamen jeho záhřevný. Hlouček vlastimilů je příliš malý, skrovný, po celé vlasti i za hranicemi roztroušený, aby dovedl přemoci zakořeněnou víru Pražanů, že jsou aneb za nedlouho stanou se zúplna Němci. Tablic, Holý, Polák, Kollár dlí v Uhrách, Zahradník, Markové Antonín i Jindřich (Jan z Hvězdy), Kamaryt, Vojtěch Nejedlý působí jako knězi ve vesnicích a městysech venkovských, právníci Šnajdr a Hněvkovský rovněž mimo Prahu se zdržují, Jan Ev. Purkyně dlí ve vzdálené Vratislavi a neméně daleko od vlasti žije Pavel Josef Šafařík. Klicpera professoruje ve Hradci Králové, Vocel, básník a starožitník, jest téměř stále té doby na cestách — poznáváme, že kroužek vlastenců pražských čítal jen Jungmanna, Palackého, Nejedlého, Čelakovského, Vinařického, Hanku, Presla. — Erben, Koubek, Vacek Kamenický, Jablonský, byli ještě jinoši pilně studiemi zaměstnaní.
Historie česká, ač upozornili na ni a pracovali v ní někteří nadšenci již na počátku doby vzkříšení (od Josefa II. do r. 1818) byla takměř nepovšimnuta; proto zůstávaly kamenné pomníky české slávy a utrpení stále němy pro lid pražský, proto přestalo obyvatelstvo rozuměti písmu, jež více než tisíc let napsalo do snivé, zádumčivé tváře české „matičky“.
Již tedy víte, že z úst postav, které kolem nás se míhají, nic neuslyšíte o národnostním a literárním ruchu, již pochopíte, že by vám bylo zajíti pod onen strop (který dle známé anekdoty, kdyby se byl zřítil nad několika vlastenci, byl by pohřbil všecku budoucnost českého národa), abyste se o snahách českých a prostředcích, jakými lze je uskutečniti, něčeho dověděli; již pranic se nedivíte, seznáte-li, že mezi rodilými těmi Čechy a Češkami pražskými málo bylo vzletu, málo nadšení, málo zájmu pro veliké cíle lidstva — vždyť jest to lid, který nejsvětější část své bytosti sám se sebe oklesťuje! Nedivíte se, že jen blahobyt, praktický názor životní mezi nimi vítězí, že, kdokoli z nich světlejším citem plane, v sobě jej tají a ututlává, chtěje býti jen a jen člověkem dle všeobecné šablony — a litujete jen toho lidu, který na tvář lepou klade si masku cizáctví, litujete především mládeže, která sotva z půdy jí vlastní trochu vyklíčila, z ní jest rvána, do nové přesazována, na jinou bytost násilně očkována,, litujete snad nejněžněji oné části její, dívek, kterým nepopřáno ani půdy rodné — zvyku a mluvy domácí — ani světla nebeského — vědění — a které takto truchle zakrsávají na škodu lidu svého a budoucích jeho pokolení. Ach, jest věru, proč se modliti, aby ohníček, který věrné ruce ve skrytu hlídají, vyhoupl se jako slunce na obzor „české“ Prahy!
Poznavše jak Pražané léta 1830. smýšleli a toužili, pokračujme ve své procházce Starým městem, která, vyzrazujeme to předem, má určitý cíl. Jsme na Staroměstském náměstí a tu se ještě ohlédněme po dvou starodávných mohutných domech, jež stojí naproti soše Mariánské, pak zajděme podle kostela Týnského do Dlouhé třídy, všimněme si písáren a tichých bytů velkoobchodníků zde se nalézajících, nahlédněme do Kozí uličky a dejme se zpět do Starých allejí (Příkopů). Minouce je vidíme na Koňském trhu místo, kde stávaly stánky zděné, v nichž se i peklo a vařilo, dáme se pak Perlovou ulicí na Trh uhelný, honosící se četnými domy obchodníků s potravinami, propleteme se různými temnými a dostatečnou vřavou obdařenými uličkami až ku bývalému klášteru Svatoanenskému, o němž nejtajemnější jsme doslechli mezi obyvatelstvem zvěsti.
Projdeme — a kde to jsme? U „královy lázně“, kam Václav IV. za spanilou prý lazebnicí docházel — a kde je nábřeží? To není — jest tu prostý břeh Vltavy, na jehož písku si děti skotačivě hrají, kde několik skrovných stromův a křovin činí s „košatkami“ rybářskými malou idyllu.
Ubíráme se podle „Papouškovy lázně“ do ulice Poštovské. Těžko ovšem do ní se dostati, je na kolik střevíců zatopena vodou — ale neškodí — vskočíme do kocábky! Zdá se nám ta pochmurná nyní ulice jaksi slunnější, veselejší; a dychtivě pozorujeme život v ní proudící, pozorujeme staré svaté obrazy na omítce a ve výklencích, až se zastavíme u dvou domů, z nichž jeden nazývá se „u tří králů“, druhý „u bílého preclíku“.
Jsme u cíle své procházky. Ve větším z domů těch nalézá se bytost, která právě nyní z celé staré Prahy r. 1830 nejvíce nás zajímá. Jest to novorozené, malounké děvčátko, černých očí, hojných černých vlásků, pleti trochu přisnědlé, které mladým milujícím manželům, za časů neveselých, vodou Vltavinou zle ohrožených, přinesl dobrý andělíček. Laskavý tatínek, z dcerušky neskonale se radující, byl ze starousedlé, poctivé rodiny Českobrodské, jejíž jedna větev dle podání za prastarých časů jako Rottova z Rottenberga na sněmy chodívala a v jejíž lůně zachovalo se mnohými potomky ryzé učení víry a mravouky českobratrské, Mladičká maminka byla po matce, prostosrdečné, rázné dívce z Příbramska, Češka; otce měla Němce z Porýnska, který slynul v kruzích příslušných vzácnou svojí osvíceností a vzdělaností.
Mnoho potěšení způsobil příchod prvorozeného děvčátka svorné rodince i chovala je jako drahé poupě. Avšak děvčátko nepřibylo na svět jen ku potěše milujících rodičů a prarodičů. Když se dobrý anděl chystal na pouť s dřímající dušičkou, tu zželelo se Pánu černé tmy vznášející se již po dlouhý čas nad lidem, jemu vždy tak věrným, nad lidem, který za víru Božskou života obětovati neváhal, který se k bytosti nejvyšší povznášíval nejčistšími ideály, který v dobách překrutých, ve svízelích nejhorších neustával zdvihati zraků k nebesům. I velel jedné z nejkrásnějších hvězd svých, aby splynula s duší děťátka očekávaného. Třpytný anděl vdechuje pak dar nebeský malounkému tělíčku zašuměl kolem něho slavnostně křídloma a posvěcuje dívčinku k úkolu budoucímu, dotkl se rukou pěkně sklenutého čelíčka. Děťátko dřímalo ve své kolébce; venku panoval hluk a lomoz, nebezpečím povodně ještě zvýšený, a Praha, ta pyšná, aristokratická, i ta šosácká staroměstská, plná předsudků zakořeněných, i ta ubohá, na bídném společenském a mravním stupni se krčící, kterou obecně chátrou nazývali, ta Praha šla dále obvyklou svojí cestou, nic netušíc, že nádherná hvězda nebeská tají se ve skromném domě Poštovské ulice, hvězda, jež v duši děcka vložena, aby ozářila kdysi nejen netečné, ospalé své rodiště, ale všecku vlasť k srdci svému přes vši převrácenost lnoucí.
Dítko vyvíjelo se tak neobyčejně rychle tělesně i duševně, že již okolnost ta mohla pečlivému okolí sloužiti za proroctví budoucího významu. Bylo mu půl roku, když mluviti počalo, o čtyři měsíce více, když již po domě se prohánělo. Když malé dívce, jíž ke cti patrona pražského a zvláště pobřežních jeho částí, dáno jméno Johana, narodil se bratříček; tu zpívala při jeho kolébce jako pečlivá chůva, ač jí bylo jen o půl druhého roku více než nemluvňátku.
Vůbec pozorovali při ní domácí jen samé neobyčejnosti. Místo panen měla koně za nejoblíbenější hračku, proháňka divoká s rozpoutanými vlasy, budování vzdušných říší na některé střeše, vykýři neb světlíku poskytovaly jí největšího uspokojení. — Malá ta hlavička v rámci tmavých, bohatých, nepodajných vlasů hostila v sobě takovou zásobu představ, obrazů, výmyslů, že div se nerozskočila. Byl tam nejen báchorkový svět, jímž oživovala všecky tajemné kouty rodného domu a známých ulic, ale také vše, co z vypravování příbuzných a známých v ní utkvělo. A toho bylo nemálo.
Babička vypravovala o dobách, které ztrávila na sv. Hoře u Příbrami u své tety, hospodyně proboštovy; učila Johanku a o tři léta mladší sestřičku její Sofii (bratříček svrchu zmíněný byl záhy zemřel) četným říkadlům, příslovím, pohádkám, obyčejům ročním, netušíc ovšem, že takto koná úkol důležitý. Otec, vycházeje s děvčátky na procházku do Prahy a za Prahu, vysvětloval jim památnosti míst nejen předních, ale i takových zákoutí, jichž si málokdo všímal. Připomínal si, jak za mladých, vlastně dětských let provázen býval ochráncem svým, panem Josefem a vyprávěl dětem vše, co mu starým přítelem o příhodách Prahy na konci předešlého a v prvních rocích devatenáctého století bylo svěřeno. A dychtivá Johanka uzřela jeviště všech těch svérázných a zajímavých příběhů, které nám o několik desetiletí později vylíčila ve vypravování „Pod starými krovy“. Uzřela také místo, kam její otec do stánků na koňském trhu k jakémusi vtipnému mužíčku chodíval, jemuž Černý Petříček říkali, a kde trůnila pyšná tandlířka „regentka“; zašla s otcem na pustý Trh dobytčí a tam dále jí otec svěřoval pověsti panem Josefem mu sdělené o domu „u pěti zvonečků“ a o rozvalinách bývalého kostela Božího těla. Jindy opět zabloudila malá společnost přes most na pyšnou Malou Stranu, kde se naskytlo Johance opět lecos nesmírně zajímavého, mezi jiným dům bratří Nattererů a palác šlechtičny, kterou jsme již uvykli nazývati po ní „paní Hlohovskou“. Na všech těchto procházkách upozorňoval pečlivý otec, vzácný lidumil, dcerušky své na třídy pracující, na lid, většinou dosti postrkovaný a opovržený a učil je vznešeným zásadám: „Milujte se vespolek“ — „milujte bližního jako sebe samy.“
Praha stará i novější, stále se proměňující, poutala Johanku k sobě poutem tajemným. Praví o tom po letech v neocenitelných svých Upomínkách (str. 20). „Dávno před tím, než jsem věděla, co to je národ a dějiny jeho, pravil mi jakýsi pud, že se šedými těmi pomníky minulosti mladé moje žití souvisí, že k nim náležím a ony ke mně, tušila jsem posvátný význam jejich, cítila jsem, co to je půda domácí a záhadné její vztahy k mysli z ní zrozené, tolikrát v pochybnost uvedené a vědou konečně teď dosvědčené.“
Ale kromě příběhů staropražských a vážných naučení lidumilných slyšela děvuška naše ještě jiné z úst otcových. Vypravoval o své rodině, o svých příbuzných, o svém dětství. Řada podivných, vysoce původních, ba, jak se Johance zdálo, téměř nemožných postav objevila se před ní: staří písmaři, blouznilové, lidé z dávného světa, důstojní, ač nešťastní potomci rodů, jež vytrvaly ve všem pokutování a pronásledovaní, z předáků patricijských schudli a v zapomnění klesli. Teprve když ji otec jednoho dne odvezl k prastrýcům a k pratetám do Českého Brodu, poznala ty, o nichž tak ráda poslouchávala, strýčky Cypriana, Melichara, Emericha, tetičky Lidušku, Josefku Böhrerovu a j. v. Dívala se k nim s jakousi plachou úctou a bázní a třeba se o Svatojanských poutích s mnohými z nich lépe seznámila a tajně náboženské jejich horování a disputace s dychtivou rozkoší poslouchala, ovládal ji přece v jejich přítomnosti nevýslovný ostych. Cítila temně, že je z kmene jejich, ale že již úplně jejich není.
My ovšem víme, že právě rodová páska s těmito podivíny hloubavými a blouznivými, za vznešenými pravdami víry a morálky s pominutím praktických prospěchů života se nesoucími, způsobila u malé Johanky, že z boje, který za nedlouho ji pojal, vyšla jako vítězka[1] (ach! jak drahé bylo vítězství to!). Víme, že v ní byla nejen tělesně ale i duševně krev z krve strýčka Melichara, kterého jí doma stále vyčítali, krev z krve přenešťastné pratety Johany, jejíž osud tragický po letech tak mistrně vylíčila připínajíc k němu bolestně slovy konečnými vlastní povahu svou. Zajisté, že jen duch v pravdě staročeský, který dlel v samorostlých předcích a jenž způsobem zázračným přenesen byl na tuto jejich vnučku a strýni, dovedl tak hluboko vejíti ve skrýš mysli národní, dovedl z toho, co z ní na světlo vynesl, zbudovati jim na paměť a oslavu pomníky, jaké jsou na př. „Poslední paní Hlohovská“, „První Češka“, „Nemodlenec“, „Frantina“, „Na úsvitě“.
V hlavičce malé Johanky upletla tedy vlastní fantasie ze zajímavého okolí těžící, vypravování otcovo, babiččino a konečně také hovor „pana Matesa“, cídiče bot u rodiny Rottových (který slynul vypravováním o všech pražských strašidlech, pověrách, duších zakletých a p.), síť velmi bohatou ze zkazek nejpestřejších. A každá nová oblasť, do níž se děvuška dostávala, přidala k síti té nové nitky. Tak na příklad velmi zajímala ji velikolepá domácnost „paní kmotry“, velitelky to domu obchodnického, bohatého a věhlasného, kde otec Johančin nejprve se učil a pak v pisárně působil. U „paní kmotry“ shromažďoval se výkvět pražských bohatých, vzdělaných a uměleckých kruhův a třeba vanul z ruchu toho duch cizí, nenárodní, který útlé české dítě zarážel, přece poskytoval vnímavému děvčátku výjevy plné bohaté barvitosti, které dlouho byly mu nezapomenutelnými.
Víte ještě, že na počátku své pouti stáli jsme u dvou mohutných domů náměstí Staroměstského proti sloupu Mariánskému; jsou to ony, kam malá Johanka docházela do skvělých společností své kmotry a kde „První Češka“ Jitka Schönbergova trávila neveselé svoje mládí.
Avšak „mráz cizoty“, který jen jako lehký vánek dotkl se čela Johanky Rottovy v síních kmotřiny budovy a kterého okamžitě se zhostila, jakmile domů do útulné Poštovské ulice se navrátila, chystal se co nevidět pojmouti ji celou, zasypati útlý květ její dušinky krutými závějemi.
Měla do školy, kam zdárné a čiperné děti celého světa nedočkavě se těší — a pro ni bylo to krutou křivdou! Poznali jste Prahu r. 1830, představíte si, že o šest let později nebylo s ní hrubé lépe. Vždyť i babička Voglova, samorostlá venkovanka z Příbramska, která takový poklad mudrosloví a poesie lidové v sobě chovala a oň s dětmi Rottovými se sdělovala, nemohla se dočkati té chvíle, kdy čeština již dokonce utuchne, a naléhala, aby vnučka její co nejvíce hovořila po německu, jako dívenka slušná a způsobná.
Škola čili ústav, kam Johanku dali, byl německý, vydržovaný dvěma poněmčilými Francouzkami. Vězení to, jehož dozorkyně předčily nad jiné učitelky nedostatkem jakýchkoli vychovatelských vědomostí, bezohlednou krutostí a naprostou nenávistí ke všemu, co českého, bylo v Železné ul. a naše Johanka, dítě neobyčejně živé, bystroduché, vší mechanické práci nezvyklé a hlavně němčině bolestně se vzpouzející, prožila v něm nesčíslné trudné hodiny.
Vstoupením do školy té počínají se útrapy ubohé české dívky — jedna stíhá druhou. Vidíme maličkou nejprve, jak hyne duševně i tělesně přikována jsouc k hrozné jí punčoše, nucena jsouc odříkávati stále slova jí nesrozumitelná; i tu při bolestných krocích na půdě hložím pokryté neopouštějí geniové svého miláčka, nesou mu útěchu, váním svých perutí vykouzlují mu vzdušný svět, v němž trýzněné dítě každovečerně se kochá. Přečtěte si o výletech Jitky Schönbergovy na půdu domu otcovského a poznáte, co se dělo ve chvílích fantastických v duši malé Johanky.
Poznáváme pak, jak nově přibylým důmyslným učitelem vzbuzen jest zájem její pro předměty školní a jak přemůže dítě odpor svůj k němčině, by vůbec jen mohlo se něčemu naučiti.
Budoucí kněžka lidu českého učí se, čte náruživě ráda — čte a učí se německy a francouzsky!
Johanka sedí ve skrytém koutě slunné pavlače rodného domu, kde ptáčkové v útulných klecích cvrlikají a statné, dovednou rukou matčinou vypěstované květiny kloní se a voní. Na klíně má knihu, v ruce listy nějakého časopisu. Je letní podvečer, vzdálení zvukové doléhají do ticha na pavláčce jaksi posvátně, tlumeně, nad střechami poletují holubi a vysoko nad nimi plují bělaví obláčkové, jež zvolna růžovějí. Dívka spustí oči s knihy, zadívá se k obláčkům, do světla slunečního, k volným, okřídleným holubům. O čem přemýšlí? Myslí si na učitele, jak ji, nedospělou dívku, nenávidí, že z české půdy vyrostla, myslí na hodiny dějepisné, kde příběhy jen a jen potupné o zbabělosti, nízkosti a otročení „rozšafných předků“ slyší, kterých si otec její dobrý tak vděčně váží, připomíná si slib otcův dosud nesplněný, že dá děti své, alespoň pro památku, učiti českému jazyku. — Proč, ach proč každičká ústa tupí český národ? Proč není to hanou býti Francouzkou, Némkyní — proč jen nad českou dívkou vznáší se stále krutá metla? Zle jí myšlénka ta v mladé duši pálí — a vášnivá obrana tlačí se jí na rty…
Zde alespoň nerušeně ve vlastenecké žalosti se kochá a blízkost míst jí milých, jí příbuzných, starých kostelů, klášterů, zákoutí přezajímavých působí na dívčinku konejšivě.
Není tomu tak všude. Vidíte ji státi na pavlanu, sklánějící se do houštin temnězelených veliké, krásné zahrady a prolévati na útlé květy, kolem mohutné zdi se rozvíjející, nejpalčivější, nejzoufalejší slzy. V podálí, mlhou jen lehce zastřena, jeví se stará slavná Praha, hrdě a sebevědomé vystupuje po pahorku Sionském a drahokamy své koruny, ty památné skvělé budovy hradčanské noří do purpuru nebe večerního. Rychleji splývají slzy po žhavých tvářích dívčiných — vždyť není to panovnice, mocí a nádherou všecko si podrobující, jest to žebračka jen skonávající, potupená, zloupená, ty červánky nejsou purpurem, jsou krví! Neřekli-liž jí právě malí ti Sasíci, jichž rodina na květnatém lemu Prahy královské zbudovala si rozkošný, závidění hodný útulek, že Čech a Češka nejsou ničím, že česká jest jen nízká chátra, blbé šosáctví, že všecko, čím Čech jest, co umí, jen Němci děkuje? Co se malá zkormoucená Češka nablouznila, naplakala na zahradním balkóně domu, který známá Johančiným rodičům rodina, z ciziny sem přišlá a na svůj prospěch tu se zvelebující, blíže Slepé brány si vystavěla.[2]
Plodem zoufalých chvílí, zde a v tajných koutcích otcovského domu protrpěných, byla pak úvaha o smutném stavu českého národa — která dostala se do ruky — učiteli, tak plamenně Johančino „češství“ nenávidějícímu! Nový boj, nová bouře, nový zármutek učitelem postrašené rodiny, která chránila se nyní dotknouti se jen slovem nitek, jež dívčinka z vypravování otcova kdysi pochytila a jimiž se jediné k lidu svému připoutala.
Přísný zákaz vyjadřovati myšlénky a úvahy „nebezpečné“ nepůsobil právě vydatné na naši rekyni. Poslechla tak dalece, že nepsala úvahy o neštěstí českého lidu — ale psala dále neunavně a náruživě — fantasie svoje, jichž od útlého dětství zásobu velikou ve své duši nastřádala.
Juž neseděla v prázdných chvilkách na slunné pavlači, skryla se v zapomenutý pokoj v zadní části domu, kde se uschovávaly zásoby oděvu, přivřela okenice, prádelník na stánek Mús proměnila a již plynuly jí z okřídleného péra „Zvuky loutnové“.[3] Jeden silný svazek, obsahující životopis, báseň, novelu, tragédii byl hotov, druhý započat.
Ale naše rekyně byla nepopíratelně ku přemáhání svízelů ustanovena: jako úvaha dostal se blouznivou její roztržitostí i almanah do rukou učitelových. Tenkráte svezla se na hlavu její bouřka větší všech předešlých: aby nestala se následkem svého nepopíratelného talentu výstředním tvorem ženským, aby nezvrhla se po jakési Francouzce, mužským jménem Georges Sand se zovoucí, aby neminula se úkolem „přírodou a Bohem jí ústanoveným“ — krátce aby nestala se spisovatelkou, musila ve třináctém roce přestati všem literním předmětům se učiti, musila přestati všeliké, dětskou literaturu převyšující knihy čísti.
Aurora Dupinova, provdaná za markýza Dudevanta, jejíž spisovatelské jméno „Georges Sand“ stalo se světoznámým, způsobila tehdejšímu šosáckému světu mnoho nesnází. Méně známy byly geniální její práce než rozličné anekdoty o jejím životě, o mužských šatech, v nichž si oblibuje, o místnostech, jež navštěvuje, o věhlasných mužích, s nimiž je v divných stycích. Pobouřená, předsudků nejzastaralejších plná společnost učinila z ní jakési strašidlo, všemu světovému pořádku záhubu věštící a přízrak ten vztýčil před paní Rottovou, matkou Johančinou, přehorlivý, přísný učitel. Ký div, že útlocitná paní, přes všecko svoje přání, aby se dcerám jejím dostalo vzdělání co nejúplnějšího, povolila žádostem učitelovým a ustanovila, že dcerušku zaměstnávati bude v domácnosti šitím a všelikou domácí prací, dopřávajíc jí při tom jen učby klavírní a francouzské.
Již nevidíme Johanky na pavlači mezi květinami, ptačím zpěvem a září červánků, jak čte a dumá, již neslouží jí vzdálená šatna za útulek blouznivé tvorby básnické, teď sedí při okně u stolku se stohy připraveného prádla a div srdce jí nepuká nad zbytečným životem.[4] Celé noci proplakává nešťastná Johanka před branou vědění a umění navždy, jak se domnívá, před ní zavřenou a k vlastnímu osudu pojí osud nešťastného svého lidu, nešťastného svého pohlaví. Všude pouta, ponížení, tma, — kde, ach kde naleznou všickni z prohlubně té cestu? Zraněnou její duši vše dráždí, nejprudčeji snad pohled na šťastnější smrtelníky, jimž kniha násilně z ruky vzata nebyla, jimž popřáno po celý život se s ní zabývati, v ní se kochati. A právě při rodinných shromážděních nucena jest setkávati se s dvěma jinochy, babiččinými to strávníky, kteří proti své vůli z pohodlného života venkovského „vyštváni“ byli na studie jim nejvýše protivné a obtížné! Ti knihu co nejraději odhazují a ona? — — Ó té doby nelidské, nespravedlivé![5]
Líně vlekou se poslední měsíce dětství zadumané Johance;[6] nejsmutnější obrazy: závoj klášternice, brzký úplný pád jejího lidu, tragické příběhy ze života ženštin snah jí podobných vznášejí se jí před očima. — A je tomu vskutku tak, jak si maluje mladičká, temnooká dívka, jež tak smutně z okna na dlažbu Poštovské ulice pohlíží? Jsou ženy v celých Čechách tak porobeny, není o českém národě jiných zpráv, než že jsou jacísi „vlastenci“ snad s bývalými „Waldensry“ totožní, že jsou nějaké bály, nesmírně sprosté, a že stařec na Pohořelci má sbírku českých knih většinou nových?
Ne, a tisíckráte ne!
Sluší považovati za zvláště nepříznivou okolnost v žití mladé Češky, tak vroucně se hlásící k lidu, jak myslila, dávno ztracenému, že nedolétla do kruhů, v nichž vyrostla, zpráva o tom, jak se křísí národ, jeho literatura, jeho věda. Mezi tím, co ona všecky své nejpěknější mladistvé naděje pohřbívala, rozmnožily se řady národovců, již kdysi jiskřičky národního vědomí ve veselý ohníček rozdmýchali, netušenou měrou. Již přestávali býti kroužkem zasvěcenců, v němž jen jednotliví členové sobě na vzájem rozuměli, již vnikal zápal jejich mnohými populárními spisy ve vrstvy lidu, již širší veřejnost počala si působení jejich všímati a nejeden poctivec, třeba s nimi nesouhlasil, neodepíral jim povinné úcty. Četní pak národové jinoslovanští, vidouce, že větev česká opět pučí a květy nasazuje, dařili snaživce nejvřelejším svým souhlasem a v úzký s nimi vstoupili svazek. Tato opora o velký kmen slovanský byla slabé ratolesti tehda posilou nemalou a přežádoucí. Mezi mládeží spolu s vědomím národním i volnější duch počal si raziti dráhu; v poesii vedle bývalých střízlivých vzorů zaplanula hvězda Angličana Byrona, hvězda romantismu o čarovných, divukrásných paprscích. Nepoznala malá Johanka Máchovy romantické básně „Máje“, který její fantastické mysli byl by býval tak srozumitelný, ač za dob, ve kterých žalost její líčíme, Máj již před sedmi roky byl vydán a tvůrce jeho skorem rovněž tak dlouho po krátkém životě na Litoměřickém hřbitově odpočíval. Nevěděla také, že i pohlaví jejímu popřáno bylo na velikém díle národním pracovati, že tu byla Marie Antonie, že žije Dobromila Rettigová, Vlastimila Růžičková, Marie Čacká, Bohuslava Rajská a konečně stkvěle nadaná, bystroduchá Božena Němcová — spisovatelky to nedostihující ovšem významem Georges Sandové — ale přece české spisovatelky!
Kromě českého odpoledního divadla nedělního, jež mimo děti z českých rodin (od nichž rodiče chtěli míti pokoj) navštěvovala jen třída služebná, ustavilo se také ochotnické divadlo u Kajetánů, divadlo stálé k vážnější činnosti donucující, a z představení těch plných vlasteneckého zápalu vznik svůj vzaly české besedy a bály, kdež se deklamovalo, zpívalo, blouznilo! Nebyly to nízké zábavy sprostého lidu, jak odchovanky německofrancouzských ústavů Johance namlouvaly, byly to kruhy vybrané, nejušlechtilejšího rázu, učenci, básníci, professoři, studenti, ovšem také drahně probudilých občanů — řemeslníků, k nimž počal se hlásiti leckterý šlechtic. „Potomkyně Vlastiny“ na českých besedách a bálech se nervaly — ony oplatily mužům překvapení památníky veršovanými jim učiněné, a samy památnou složily knížečku, jež o jedné z besed se rozdávala.
Že nevěděla zarmoucená Johanka alespoň o těchto vlastenkách! Byla by přestala věřiti, že jí a lidu jejímu cesta ku všemu ušlechtilému navždy je zatarasena.
Bylo to ještě částí kletby nezasloužené, vlasť českou po mnoho věků hubící a pronásledující, že i za doby rozvoje naší literatury a našeho života vliv jejich tak příliš zvolna přicházel ku vědomí českého měšťanstva. Kdežto na venkově, ve vesnicích a městysech působením vlasteneckých farářů a kaplanů, jichž byl počet nemalý a kteří byli nejen spisovatelé ale i rozšiřovatelé spisů (ku př. známý Šmidinger) lid býval dosti zásobován těmi malými českými svazečky na šedém papíře tištěnými, nemohla se česká kniha do středu českého měšťanstva jaksi dostati. Jak velmi zvolna i po větším ještě rozkvětu písemnictví a po dosažené volnosti politické to před se šlo, toho důkazem jsou slova, která ze středu spisovatelstva zavzněla r. 1867: „Jsou rodiny měšťanské, přes jejichž práh nepřijde za celý rok kniha zábavná, jsou rodiny, které snad dosud jaktěživy nepřijaly českou knihu na svůj stolek, za to ale knihami cizími jej mají postlaný.“ (Obzor literární.)
Na počátku pátého desetiletí našeho století měla se česká literatura u měšťanstva v Praze, ne-li hůře, tož jistě ne lépe než u vrstevníků jejich na venkově. Dobrušecký měšťan Fr. Vladislav Hek, později v Litomyšli usazený a jeho dvě dcery Ludmila a Vlasta zajímali se nejen o literaturu, ale pěstovali ji také. V Táboře, v Ústí nad Orlicí proniklo působení „paní radní“ Rettigové mnohé vrstvy měšťanstva, ve Hradci Králové vydatně působil Pospíšil na občany.
Kde nalézti dle obrazu, jejž nám „Upomínky“ a jiné ještě spisy o měšťanstvu staropražském podávají, mezi dcerkami jeho nějaké sestry Hekovy, mezi vážnými paními měšťanů a úředníků, nějakou Dobromilu? Marie Antonie, žijící v ústraní klášterním, vyšla z lidu, Bohunka Svobodová-Pichlová (Marie Čacká) byla dcera professorova vyrostlá od útlého mládí v důvěrném kroužku vlastenců. Jediné zpráva o mlynářově dcerušce Anince Hlavsově v Literárním soukromí poučuje nás, že ve tmě všeobecné proskočila tu tam jasná některá jiskra.
Chování se kruhů staroměšťanských, pokud nebyly se zúplna proměnily na německé, svědčí o známé umíněné konservativnosti, která někdy na jeho škodu té neb oné vrstvy našeho národa se zmocňuje. Kde přechází v houževnatost, má v některých případech svou dobrou stránku — zachovalať houževnatost opět jiných kruhů národu jeho bytí.
Na naši Johanku působilo oboje; nezdolná houževnatost lidu, z něhož pocházela po otci, učinila z ní vítěznou překážku germanisace a posléze vítězku nad cizotou samou; umíněná houževnatost pražského měšťanstva zabraňující každému osvěžujícímu vánku k ní přístupu, zkalila její dětství a mládí, ohrozila její zdraví a učinila ji v letech, největší svěžestí se obyčejně honosících, nekonečně nešťastnou.
Johanka dospívá ve statečnou dívčinu, bystrý její duch přese všecko strádání mohutněji rozepíná křídla; již se probrala z počáteční tupé zoufalosti a způsobem všemožným dobývá sobě duševní potravy. Také hustá clona, kterou poměry staropražské zastřely jí pravý stav věcí národních, se protrhává a ona poznává, jak je s lidem českým, tolikráte jako nebožtíkem oplakaným.
Čilá, výmluvná vnučka předčítá dědečkovi svému kromě domácích novin cizí listy „Augsburger Allgemeine Zeitung“ a „Die Grenzboten“, ve kterých vedle článků národním snahám skrovného hloučku Čechů dosti nepříznivých vyskytuje se i obrana jejich z řad našinců a některých šlechetných přátel. Jaké to podniká neohrožená mladá dívka boje slovné s dědečkem i ostatními členy kruhu rodinného na prospěch utiskovaných, buďtež to již její krajané či jiná větev slovanská jako najmě přebědní, proti porobě stále se bouřící Poláci!
Tato léta vývoje panenského jsou ve dlouhé řadě životních útrap Johančiných malým odpočinkem, malou oasou, okamžitým rozjasněním zachmuřené oblohy.
S Když jí bylo šestnácte let, po smrti jejího dědečka, splnil otec slib, o němž Johanka již na slunné pavlači starého rodného domu často dumala. Počala se sestrou svojí učiti se českému jazyku; poznala první českou knihu, básně to Boleslava Jablonského. Knihu tu a pak ještě mnohé jiné darovávala Johaně k slavnostním dnům jejím sestřička Sofie, později všemu českému světu známá jako Sofie Podlipská.
Láska Johančina k lidu a vlasti, tak dlouho tlumená, vypukla nyní v jasný žár.
Bylo to výsledkem jednak přirozeného duševního vývoje bystroduchého děvčete, jednak četby četných, nejvíce básnických děl českých. K tomu přičinily též návštěvy u přátel rodinných, správcových Jerieových, jejíž hlava byl vůdcem a rádcem několika českých evangelíků, kdysi pro víru a národnost zle pronásledovaných a mučených. Zkušenosti, jichž se Johanka dodělala na jejich zámečku, zrušeném to klášteře, hovory, kterým v zádumčivě poetickém tom zákoutí naslouchala, doplnily, co poznáním českobrodských příbuzných v její paměti uloženo bylo a mělo zajisté nemalý vliv na velikolepé práce „První Češka“ a „Poslední paní Hlohovská“.
Již nastával čas, aby dle společenského zvyku Johanka vstoupila „do světa“. Byla se pro hladké parkety salonní dosti vycvičila, navštěvujíc hodiny francouzské u dvou schudlých šlechtičen, o jejichž kroužcích a zábavách, k nimž šlechtičtí konviktisté spolu s žačkami zváni bývali, mnoho zábavného a zajímavého sama nám vypravuje.[7]
V zimě 1846. uvedla ji matinka do jakýchsi tanečních hodin, které se pro naši Johanku (ač jinak vášnivě ráda tanci se oddávala) staly spíše arénou potyček než bálovou síní. Nedbala nic čechožroutství svých ctitelů a horlivých tanečníků, horlivě za Češku se přihlašovala a českých tužeb se zastávala. Rozezlení, samostatností a neustupností slečninou nejvýš uražení lvové, žádali za malého plesu, který se na ukončenou tanečních hodin konal, na naší hrdince, aby všecko své vlastenecké horování odvolala — jinak že s ní nikdo tančiti nebude. Pochopíte, že si šestnáctiletá naše rekyně raději ihned mezi staré dámy usedla, než by mladým pánům po vůli učinila. Šarvátku tu zábavnou vylíčila nám později v malém, přerozkošném obrázku „Z tanečních hodin“, z něhož zableskne se na nás pikantní obrázek diblíka černookého, černovlasého, štíhlé, ohebné postavy, sršícího vtipem, duchem a rozmarem, na který snadno si doplníme slečnu Jiřinu Procházkovou, již spisovatelka ve své skromnosti poněkud střízlivě vylíčila.
Tanečníci Johančini zajisté nesnadno zapomínali a odpouštěli vzdoru jim učiněného, ale za to upevnila hrdinská tato episoda dívku v srdci a v úctě dávného známého a učinila jí z něho ctitele velmi závažného. Byl to rodák z Ještědí, krajiny to pojizerské a poslední české bašty na severu naší vlasti, syn rodiny velmi zajímavé, jíž ve farní vesnici Světlé pod Ještědem svěřeno bylo rychtářství po plných čtyřicet let. Mladý ten muž, velmi něžné a měkké mysli, byl ryzím synem staročeské rodiny, u níž byly pohádky, pověsti a vůbec všecky plody národní poesie a mudrosloví domovem, snad jako dědictví oné předkyně rodu Mužáků, která lesní pannou byla a při svém zmizení v jednu z obrovských lip před rázovitou rychtou se proměnila. Ale všecky ty zkazky pomalu v něm ututlávalo vychování a vzdělání zprvu na reálce Liberecké (kde zvláště v kreslení vynikal a cenou za svoji zručnost poctěn byl), pak na ústavu pro čekatele v Praze na Malé Straně. Když se první čas v Praze zdržoval a, nemoha od rodičů, četnou rodinou požehnaných, žádati podpory veliké, v rodinách zámožných vyučoval, byl rovněž tam dospěl, kam s tolikerou bolestí dostala se malá Češka Johanka. Stal se mluvou a věděním takřka Němcem a dobře se snášel s rodinami taktéž německými, kde vyučoval a kde pro svoji milou skromnost, svoje vzdělání hudební i literní velmi byl náviděn.
Netřeba snad dokládati, že mladým tím učitelem byl Petr Mužák (narodil se 9. března 1821.), jenž se stal později manželem Johanky Rottovy a professorem na c. k. českých školách realných, nejdříve v ulici Panské, pak v Ječné ulici se nalézajících, kde po více než třicet let velmi blahodárně působil.
Přišed asi na počátku let čtyřicátých do Prahy nevěděl hrubě, že se ve velikém tom městě cosi hýbá, co se zkazkami jeho milých hor v tak úzkém je poměru. Zcela náhodou přišel v kavárně u Splavinů na číslo Květů, v němž byla poznámka o kavárně v „lázních královských“, kde bývá vyložen též skrovný počet českých novin. Pospíšiv, aby zajímavou tu místnost poznal, byl Karlem Lamblem uveden do kroužku „vlastenců“, navštěvoval s ním přednášky Amerlingovy a seznámil se s mnohými vynikajícími muži českými, k nimž dotud jen s plachou úctou pohlížíval (mezi jinými s dr. Čejkou, Šumavským, Tomíčkem, Riegrem, Havlíčkem). Ve knihovně universitní opět sblížil se s Mikovcem, jenž upozornil jej na Slovník Jungmannův, Mužákovi pravým zázrakem se zdající. Mladý kandidát byl vroucí lásku k rodnému kraji svému vždy v srdci choval i bylo zcela přirozeno, že ihned se přidal k zaníceným vlastencům, jimž rozkvět lidu českého a šťastná jeho budoucnost tak velice k srdci přirostla.
Asi v této době vyučoval v jakési rodině Burianovic hudbě, a pro úspěchy, kterých se na svém žáku dodělal, byl odporučen také rodině Rottově, jejíž nejstarší dceruška Johanka se žákem Mužákovým ve hře na piano závodívala. Paní Rottové mladý čekatel velice se zalíbil pro milé chování, skutečné hudební vzdělání, ve škole varhanické získané, a pro skromnost až neobyčejnou. Ostýchavost jeho bránila mu, aby k dívkám Rottovým choval se tak přísně, jak si matka přála, a zvláště mladá slečinka Johanka, v níž kypělo hrdé vědomí jejích čtrnácti let, působila spíše na učitele svým zjevem, nežli on na žačku svojí autoritou.
Avšak nedlouho byl v domě Rottově, když oběma dívkám stal se velmi vzácným jako objevitel něčeho, o čem před tím tušení neměly. Zazpíval jim kdysi, když matka, dohlížejíc na přívoz dříví se vzdálila, zdánlivě německý učitel „Kde domov můj?“ Johanka zvláště byla, jako když s nebe spadne — ta čistota a krása českých zvuků — toť ještě pěknější, než jak mluvili příbuzní českobrodští! — Žádaly si dívky písně nové a nové; také matce, vrátivší se, velice v nich se zalíbilo. Mužák vypravoval jim leccos z malého českého kroužku, co budilo v nich úžas — a tak dostal se první zákmit vlastenectví do starého domu Poštovské ulice.
Pěkné ty hodiny byly pak přerušeny, když Mužák nastoupil místo ve Vocelově ústavu chlapeckém, které téměř všechen jeho prázdný čas zajalo. Rottovi, s nimiž teď málo se stýkal, vždy mile ryzí jeho povahu si připomínali a on také jich vzpomínal — zvláště Johanky. Umínilť si již od počátku, že na techniku se odebéře a po dosažení čestného postavení o ruku mladé hrdé a ideální žačky ucházeti se bude. Když pak došla ho pověst o neohroženém vlasteneckém činu, který v plesové síni vykonala mladičká dívka z rodiny měšťanské co do rodu napolo a vychováním zcela německé, které teprve v nejnovější době dostalo se rozhledu a poučení o českých tužbách a českém písemnictví, tu hluboce byl pohnut nade žní, k jejíž setbě jeho slova a vroucí písně přidaly asi část hlavní. Sbližoval se zase úsilněji s rodinou mu známou, aby byl blízek podobnému „divu“, jakým byla Johanka a jednání její na plesu; počal vyučovati r. 1847. malého bratra dívek Rottových Jindřicha a nosil ohnivé, všecky zájmy lidstva ve svém srdéčku hostící děvě hojně knih, zvláště vše, co tehdy v literatuře české, již dosti zdárně si vedoucí, vyskytlo se nového a cenného.
Zvláště úzce přilnula rodina Rottova ku svému učiteli za památných událostí r. 1848. Když vypukla na svatodušní pondělí bouře, byl právě pozván u nich k obědu a nemoha se již ulicemi všude barrikádami zahrazenými dostati domů, stal se ochráncem dam na místě pana Eustacha Rotta, který, aby uchránil svých závodů v ulici Karlově a na Malém náměstí a zabezpečil ostatní své jmění, po celý téměř týden mimo dům se zdržoval.
Jak hluboko vnikala Johanka do událostí bouřného r. 1848. a smutné doby reakce, jak přemýšlela o příčinách jejich, o dojmu, jakým nevyhnutelně působí a působiti budou na rozličné povahy a osoby jejího okolí a pražského světa vůbec: toho důkaz podala později ve svých pracích, z nichž jmenujeme v té příčině: „Bludička“, „Pán a sluha“, „Mlha“, „Z ovzduší barrikád“, „Tři chvíle“, „Satanáš“. Tenkráte ovšem pérem nevtělila city a myšlénky mocně ku světlu v ní se deroucí; bylať několik roků před tím v denníku česky psaném promlouvala o dělnických bouřích v r. 1845. a vzbudivši nevoli laskavého otce „nedětinskými“ těmi řádky, slíbila si, že nedotkne se již péra, jež nyní již po třetí tolik jí způsobuje mrzutostí.
Po roce 1848. leckde v měšťanstvu pražském zavládl volnější a češtější duch. Tak bylo též u Rottů, jejíž hlava vlastně vždy lnula k lidu, z něhož vyšli „ti rozšafní předkové“. Také paní Rottová z lásky ku dcerám počala navštěvovati české kruhy a uvykati mnohému, co tehdy v nich bylo neobroušeného, bouřlivého, ale což k její radosti během času representací v každém ohledu důstojnou bylo nahrazeno. Dívky účastnily se českých besed a jiných zábav. Tak byla Johanka již před bouřemi svatodušními přítomna besedě, kdež se seznámila se zamilovaným svým novellistou Tylem, jemuž po celý život zachovala nadšenou úctu.[8]
Hlavní zásluha o to, že v domácnosti Rottové, dosud zvláště vlivem dědečka Vogla skorem německé, udála se přeměna snahám českým tak příznivá, náležela vedle ideální lásky k vlasti obou dcer hlavně Petru Mužákovi. Přivedl tam bratry Lambly, Karla a Dušana, Šumavského, Fabkeviče a jiné Jihoslovany. On byl příčinou, že k Rottovům zavítala Božena Němcová, r. 1849. již spisovatelka velmi oblíbená; zavedl ji tam k rozkoši obou mladých dívek sice J. Franta-Šumavský, ale Mužák, který s Němcovou byl se krátce před tím seznámil v Ještědě, kam pro materiál ku tvorbě si došla (ovšem bezvýsledně!), byl ji k mladistvé své přítelkyni a žačce poukázal. Veliká důvěrnost zavládla mezi Boženou Němcovou a Johankou i Žofií Rottovými; Němcová chodívala k nim téměř každou neděli i s rodinou, ony navzájem ji navštěvovaly v sobotní odpoledne.
Němcová bydlela na Václavském náměstí vysoko v zadní části domu Geitlerova; u okna úponkovitými a listnatými květinami jako závoji na polo zastřeného sedávala a čítala návštěvnicím často dopisy a rukopisy jí zaslané, po mínění jejich při tom pátrajíc, aneb, což bylo dívkám velikou rozkoší, předčítala jim oblíbené svoje klassiky německé. Mladistvé tehdy posluchačce Johance ještě dnes, po tolika desetiletích, nezapomenutelný jest čarovný obraz krásné, nadšené předčítatelky, oděné v modrý šat s bílým límečkem a červenou stužkou na krku, ana opírá klassickou hlavu s bohatými, tmavými, sotva spoutatelnými vlasy o rám okna, zastřený zelení, jíž prokmitávala ponenáhlu modrá obloha s hvězdami a luzným svitem měsíce. Za přednášek těchto a konferencí je předcházejících, v nichž mívala mladší Žofie největší slovo, pletly dívky pilně, aby dle přání přísné matky úkolu svému dostály; později činila Johanka jako nevěsta a nastávající hospodyňka pokusy národohospodářské, vypočítávajíc, kolik lze poříditi k obědu za 25 grošů!
Ano naše blouznilka, která kdysi tak toužebně po závoji klášterním volala, byla zasnoubena. Mladý, rozšafný, myslí nejupřímnější a nejšlechetnější a snahami ušlechtilými se honosící přítel její nespustil bývalou žačku již se zřetele a již bylo ujednáno, že z Johanky Rottovy stane se mladá paní Mužáková, tím více, an Mužák po zkouškách odbytých stal se suplentem při c. k. české reálce a měl se za nedlouho dočekati ustanovení skutečného professora. V brzku již měla Johanka opustiti milou domácnost v Poštovské ulici.
Budiž nám za té příležitosti dovoleno promluviti několik slov o domácnosti té, jak nám vylíčena byla z hodnověrných úst. Byla útulná a příjemná. Vše, co v ní bylo, mělo svoji cenu, ne lichou, okázalou nádherou, ale důkladným vyhotovením a látkou. Z každého rysu bylo zřejmo, že jest tu dostatek, ba značná zámožnost domovem. O nevšední hospodářské dokonalosti domácí paní, o přísném vychování mladistvých dcer důkaz podával vzorný pořádek všude vládnoucí a výtečná kuchyně, kterou si za častých společností a dýchánků hosté neobyčejně libovali i pro hojnost její. Dům Rottových byl co nejvíce pohostinným, domácí paní vlídná, hovorná, avšak ve svém mínění vždy určitá. Kdokoli jednou tam byl uveden, přišel po druhé vděčně zase, cítě se jako doma. Všecko tu mile lahodilo: lesklý, důkladný nábytek, bělostné stolní prádlo, krásné nádobí a náčiní jídelní, květiny svěží a v teple prohřátých a jasně osvětlených jizbách dýchalo ještě blahočinné teplo srdce a duše, jež rodina celá ze sebe vydávala. Bylať pohostinnost v Praze, poměrně ještě malé, na denním pořádku; domácí plesy, pikniky, šarády a vše, co stalo se nyní bílou vránou, bylo velmi oblíbeno — ale nezřídka pořádaly se zábavy ony s tak určitým smyslem pro spořivost a skromnost, že mnohým, také tělesnou stránku na mysli majícím, bylo při nich nevolno. Toho v rodině Rottově nebylo — pro milé své hosty měli vždy štědrou ruku (jako vůbec!) a hleděli jim nejen příjemnou zábavou, ale i hojností nevšední všech požitků co nejvíce vyhověti.
Když vlasť česká po zmařeném snu volnosti začala upadávati opět v malátnost a když klesající její ruce ukovány byly na novo v pouta těžká a potupná: vidíme naši Johanku ubírati se z rodného domu v Poštovské ulici do nového útulku života.
Za krásného, jasného dne zimního dne 7. ledna 1852. o čtvrté hodině odpolední slaven sňatek její s prof. Mužákem v kostele sv. Jiljí (u Dominikánů), kde i manželé Rottovi byli oddáváni. Družbou mladé nevěsty byl dr. Dušan Lambl (později universitní professor na Rusi), družičkou, ženicha k oltáři vedoucí, milostná a nadevše milovaná sestra nevěstina Žofie; svědky pak bratranec nevěstin pan Čeněk Rott, známý nyní mecenáš, majitel velkoobchodu na Malém náměstí, a věhlasný dějepisec Karel Vl. Zap, kollega Mužákův, jenž s duchaplnou svou ženuškou Honorátou z Wišniowských byl se některý rok před tím z Haliče do Prahy přestěhoval. Honoráta, dáma půvabného aristokratického zjevu, byla vedle „básnířky lidu“ krásné Boženy Němcové jednou z ozdob svatebního průvodu. Lze směle říci, že celá česká Praha zajímala se o sňatek ten, spojení to dívky neobyčejně zanícené, přítelky Boženy Němcové, dcery rodiny, z níž byl se pomalu utvořil jeden ze středu českých snah a vynikajících jejich stoupenců — s jedním z nejnadšenějších učitelů české mládeže, mužem povahy nad jiné ryzí a upřímné.
Avšak nesnoubila se tu jen mladistvá bujará Pražanka se statečným rodákem Světelským — uzavírala ve stejné chvíli svazek posvátný a požehnaný Poesie s horami Ještědskými, z něhož obdařeni jsme byli nesčíslnými přespanilými plody, jež se zovou „Kříž u potoka“, „Vesnický román“, „Frantina“, „Nemodlenec“, „V Hložinách“, „Z vypravování staré žebrácky“, „Krejčíkova Anežka“, „Nebožka Barbora“, „Skalák“, „Přišla do rozumu“, „Ten národ“ a „Hubička“ a j. Nade vše jisto je, že bychom klenotů těch dnes neměli, které ruka paní Mužákové, která po rodišti svého manžela přijala spisovatelské jméno Karolina Světlá, vybrala ze srdcí a mysli lidu Ještědského a pak nejlepším svým uměním vyhranila, vyleštila; neboť lid ten byl mnohými útrapami nedůvěřivý a opatrný a jen ženušce milého rodáka a příbuzného cele se otevřel. Víme, že Božena Němcová nadarmo k němu pouti konala; k „císařské úřednici“, „kommissarce“ nemohl lid nedůvěru svou přemoci, duši svou jí otevříti.
Novomanželé odstěhovali se do svého bytu v bývalém klášteře Svatoanenském, jevišti to nejluznějších a zároveň nejhroznějších příběhů „pana Matesa“. Netušila mladá paní, usadivši se v romantickém tom zákoutí, že zkusí zde útrap mučivějších než byly útrapy bludných duší jeptišek, o nichž se sestrou v dětském věku tak vytrvale blouznívala…
Paní Johana i s manželem udržovali neustálý čilý styk s rodinou Rottovou, která nedlouho po svatbě byla se odstěhovala do ulice Karlovy (dům „u nevěsty“) a s kroužkem vlastenců ji navštěvujícím přibýval k němu mnohý živel čilý a bujarý, když slečna Žofie, seznámivši se s vlasteneckou rodinou Hemerkovou, poznala i soudruhy mladých synů, Vítězslava Hálka, Rudolfa Mayera, Jana Nerudu, Josefa Baráka a jiné. Netrvalo dlouho a celá mladší generace básníkův a literátů, která pak utvořila samostatnou, v naší literatuře určité postavení zajímající školu, scházívala se v pohostinném a útulném domě Rottově.
Kromě toho vstoupila mladá paní Mužáková v bližší styk s mnohými předními rodinami, jako s rodinou bibliotekáře a slovutného učence Ig. Hanuše, býv. univ. professora, s Honorátou Zapovou a jejím kroužkem, s četnými vynikajícími muži, jako Wenzigem, prof. Čejkou a j.
Že pak bohatě nadaného ducha svého neustala napájeti nejrozmanitějšími vědomostmi, nahrazujíc takto tisíceronásobně, čeho jí škola, jak vždy si stěžovala, neposkytla, stala se záhy sama vynikající osobností mezi českými dámami. Mnohý důležitý a delikátní úkol jí svěřován ve víru národního života.
Zájem všech kruhů tehdáž k sobě poutala vysoce nadaná Božena Němcová. Její manžel z úřadu byl propuštěn, a ona, chtějíc se docela věnovati spisovatelství, nemohla se na žádném praktickém, byť vedlejším, povolání ustanoviti. Kromě toho, přes vlastní nedostatek, byla kroužku jistých mladých snaživců podporou přeštědrou. Paní Johana Mužáková to byla, která i jinak ve prospěch slavné přítelkyně působíc, Němcovou ochraně paní A. Ullmanové odporučila a příspěvky českou společností složené jí odevzdala. Když do výhry byl dán skvostný dar spanilomyslné a šlechetné vlastenky hraběnky Kounicové z Voračických, dvanácte lžiček kávových se sběračkou a kleštěmi z těžkého stříbra (Božena Němcová byla hraběnce věnovala „Babičku“), byla to opět paní Johana, která o prodej losů se starala, tak že Němcové vyplynul z daru velmi značný užitek.
Náhle byla mladá paní z působení a styků svých nadobro vytržena. Narodila se mladomanželům dne 9. října 1852 dceruška, která ku přání matčině a na počest Boženy Němcové, křtu též přítomné, byla nazvána Boženkou. Děťátku tomu velmi čipernému, od obou rodičů stejně vášnivě milovanému, nebylo mnoho měsíců na tomto světě souzeno. K nesmírné žalosti prof. Mužáka a těžce nemocné mladé matky počalo churavěti psotníky a zemřelo dne 13. ledna 1853. Utrpení mileného dítěte, které, jak sama praví, čtyři neděle na očích jí umíralo, jeho časná smrt, byly prvními mraky, jež po době poměrně klidné a jasné zatáhly oblohu naší hrdinky. Boženka umřela, ale zoufalá její matka nechtěla tomu uvěřiti. Z rána i na večer oddávala se naději, že to není vše pravda, že se holčinka zase co nevidět před ní objeví zdravá, čilá, usměvavá… Když s lůžka povstala, paní Johana zavírala se do tmavých pokojů a tam mnoho hodin proplakala a prozoufala, působíc si tím pravidelné bolení hlavy, přímo nesnesitelné — ale pak zase vášnivě se vzchopila, spěchala ku pracovnímu stolku a chvějícími se prsty hotovila prádélko pro zmizelou a tak nevýslovně toužebně očekávanou Boženku, jejíž tělíčko zatím dávno v prach se rozpadávalo.
Nemohouce trapných vzpomínek bytu Svatoanenského snésti, hluboce zarmoucení mladí manželé odstěhovali se do bytu jiného, na nábřeží vedle nynějšího paláce Lažanského. (Bydleli tam ještě, když paní Johana psala svoji první povídku.) Nebylo to mnoho platno, pročež ustanovil něžný choť, že zajede se ženuškou o prázdninách k rodičům svým do Světlé, kde mladá paní dosud nebyla. Domnívalť se professor Mužák, že všecka ta krása Ještědská, kterou tak miloval, na smutnou chorou mysl ženuščinu dobře bude působiti. Ona zajisté ocenila líbeznost a velikolepost svého útulku, spřátelila se s mnohými, kdož později stali se jejími spolupracovníky — avšak tím, čím později byl jí Ještěd: nevyvážnou studnicí nejvzácnějších jejich spisů, památkou nade vše drahocennou všeho lidu českého, jak kdysi býval, než vlivy časové tvářnost svéráznou s něho setřely — tím tentokráte ještě se jí nestal. Měla mladá paní Mužáková stále na mysli, proč ji sem přivezli, jaké city přebolestné měla ta krásná příroda vyléčiti, a upadala hlouběji do svého bolu. Již to takové bývá, že vnucené útěchy bolest jen zvyšují…
Vrátila se do Prahy nepotěšena, stejně churava. Opět vidíme ji sedati v temných pokojích, hotoviti s horečnou pílí dětské prádélko pro Boženku, jež bylo jí pak jiným šťastnějším matičkám z příbuzenstva rozdati. Aneb sledujeme ji do domu otcovského, kde duchaplná, výmluvná sestra její Žofie jest středem společnosti mladších i starších literátů, znalostí svou jazykovou a literatur světových nad většinu jich předčíc. Mezi tím, co řeší bystroduchý, ohnivý ten kruh nejzajímavější záhady umělecké, sedí mladá, bledá paní Johana kdesi stranou v hluboké, trapné myšlénky pohroužena, naslouchajíc, ale málokdy slovem ve spor a hovory kroužku zasahujíc. Na láskyplné otázky rodiny a přátel poukazuje jen ku krutému bolení hlavy… Někdy spatřujeme ji na vycházkách, a tu jest sestra její jemnoduchá strážným jejím andělem, vypravuje jí vše, co by z literárního života českého i jiného sklíčenou sestru zajímati mohlo; byloť této jako za posledních let dětství zakázáno čtení, tenkráte ovšem z jiné příčiny.
K tělesným bolestem družila se strašná skleslost duševní, smysly vypovídaly jí časem službu, vystupovala z vlastního, určitého já, myslila, jak vypravuje nám, dvěma mozky, viděla se ve dvou osobách, — děsná příšera šílenství neustávala jí pronásledovati kalnýma očima, hrozivě vztýčenýma rukama.
Čtyři roky trvá přestrašná tato pouť, krvavou stopou znamenaná, — až konečně již z povzdálí objeví se křištálný zámek Poesie a hvězda Umění zaplane na čele kněžky těžce zkoušené.
Snoubenec snivé sestry paní Johany, slovutný lékař dr. Podlipský, prozkoumav její stav zdravotní, jenž všechnu již rodinu v čirou zoufalost vrhal, usoudí, že ztrýzněnou mysl mladé paní jen usilovná, k jistému určitému bodu směřující činnost duševní vyléčí. Radí jí ke studiu některého jazyka, z něhož pak zkoušce by se mohla podrobiti. Mladá paní vyhledá z mužovy knihovny příslušné mluvnice, ale při prohlídce své připadne na jméno přítele Georges Sandové pátera Lamennais-a, jenž vlastní blaho v lásce obětoval svému žáku, jehož byla milovaná dívka nevěstou. Nechávajíc překlad, ku kterému nejprve přikročiti chtěla, zcela stranou, zahloubává se paní Johana ve psychologickou studii o povaze a životě oné dívky.
Studie ta ve formě dopisů dívkou starší sestře zasýlaných roste jí pod rukou, každého večera se k ní vrací s radostí vždy větší. Sotva se zpronevěřila slibu kvapně kdysi v bolestném rozčilení složenému a péro opět do ruky vzala, uvedli ji andělé, stále z povzdálí ji provázející, anděl života — osudu a genius českého lidu tam, kam dávno cesta její směřovala: na dráhu básnickou. Ze studie francouzsky psané vyrostl malý román, a ten úsilím sestry Sofie a básníka Hálka octnul se zkrácen, přeložen a do poměru českých přenesen v první manifestaci kroužku mladých básníků „Máji“ pod jménem „Dvojí probuzení“.
Nechtěla tomu mladá paní věřiti, že by z nezkušeného péra jejího mohlo vyplynouti cosi, co by literatuře, vlastně přítomnému almanahu nebylo na škodu, a v úzkosti své volila pseudonym, aby alespoň jako pachatelka poznána nebyla. Nazvala se Světlou podle rodiště manželova, jí nadevše milého, které zatím byla lépe poznala, Karolinou po rozmilé malé neteři, vrstevnici to ubohé, ztracené Boženky.
Těch strachů, až 16. května 1858 objeví se „Máj“! A ejhle, objevil se, byl mladým světem nadšeně přijat, avšak žádný v něm příspěvek nelíbil se tolik jako „Dvojí probuzení“.
Od té doby v bohaté činnosti duševní a literární ubíhají paní Světlé dnové; předivem, které sosnovalo se v mladé její hlavince za let dětských, probírá se básnířka nyní pilně a pořádajíc jeho nitky, vybírá sobě jednotlivé, aby z nich utkala práce skvělé, podivuhodné. K nitkám těm přidává pak stále nové; ty, jež v horách, v lesích, na lučinách a v zahradách Ještědských zachytila (bělavé, třpytné pavučinky, pravé to babí léto rázovité minulosti lidu, její rukou proměněné, ustálené a upevněné) a ty, které přede sama ze srdcí a mysli přítomného svého okolí.
Nevycházel tehdy almanah, nový list, sbírka jakási, aby nechovala práce nové literární veličiny „Karoliny Světlé“. Tak stává se, že počet jejích děl vzrůstá měrou netušenou; do ukončení šedesátého roku básnířčina života napočítali jsme jich na sto, pomíjejíce menší prácičky, proslovy, aforismy, literární úvahy atd.
Na počátku byly to podniky Vítězslavem Hálkem redigované neb podporované (Máj, Zlatá Praha, Lumír, Slovanské besedy, na předním místě ovšem Květy od r. 1867—72), které obohacovala nejčastěji svými plody; neboť Hálek to byl, který naši básnířku do literatury uvedl a, hrd jsa skvělými jejími úspěchy, co nejvíce ku pilné činnosti nabádal. Styk s Hálkem vznik dal mnohým polemikám mezi oběma vysoce nadanými representanty naší poesie a nejen polemikám, ale i jedné z nejobšírnějších prací Karoliny Světlé, o které později, rozebírajíce její spisy, též promluvíme.
Na čem se oba zápasníci pro vítězství pravdy a krásy nikdy usjednotiti nemohli, byla ženská otázka. Avšak horlivá její zastankyně na konec přece zvítězila nad přítelem; otiskl pojednání, které zatím s velikou pochvalou jinde vyšlo, a osvědčil přízní ku příloze Květů „Ženským Listům“, že dal se alespoň poněkud na víru paní Karoliny Světlé. Ona sama vypravuje nám (v Literárním soukromí), jak prožluklá ta otázka, která neustává i nyní většinu našich předních spisovatelů a předáků sužovati, učinila mezi Hálkem a ní jakési napjetí, tak že se méně často stýkali.
Za pohřbu našeho „slavíka“, odletěvšího nám navždy v jeseni 1874, kdy národ velikolepou slávou snažil se ukázati svoji k němu vděčnost, byla jednou z nejtklivějších scén objevení se paní Karoliny Světlé. Pohřeb konal se z Pasířské (nyn. Palackého) ulice a byt, poměrně neveliký, nemohl pojmouti nesčíslné ty účastníky; ulice, dvůr, schodiště, chodby, vše bylo přeplněno obecenstvem. Avšak zástupy se rozstoupily, když blížila se dáma mohutné postavy v temném oděvu, tvář majíc hustým závojem zakrytu, dáma to, kterou všichni znali, již ale v poslední době málo kdo na veřejné ulici spatřil. Bylať se pro vzácnou paní započala ona dlouholetá trýzeň, prýštící z těžkého neduhu očního a čivního. Avšak z osamělé, tiché a zatemnělé své jizby vykročila přece, aby vlastnoručně položila věnec na rakev, kde odpočívalo bujaré tělo, schrána kdysi ducha ještě bujařejšího.
Neméně tklivými jsou vzpomínky v článku „Z české literatury“ (r. 1878.) a „Májová“, kterou r. 1885. Věnovala Karolina Světlá (v Příteli domoviny) Hálkovi, již na deset let odpočívajícímu.
Kromě Květů byly to hlavně Světozor, Matice lidu, Ženské Listy, Ruch a nejnověji Přítel domoviny, kam ukládala svoje práce.
Obrátíme se zase k pozorování života drahé naší básnířky. První, co nás v něm zajímá, jsou pouti na milý Ještěd, kam paní Světlá, dokud neskličovala jí choroba příliš neuprositelně rok co rok (asi do roku 1886), jako do své Mekky zavítávala. Za přednášky r. 1871. v bývalém Americkém klubu dám konané, za které předčítala překrásný svůj obrázek Ještědský „Námluvy“, zmínila se o tom, jak přese všecku radu opáčnou vždy jen a jen do drahého svého Ještědí zajíždí, snažíc se zachrániti ještě vše, co z původních rysů a vzkazek našeho lidu zbylo. Dovedeme si mladou paní představiti, jak převlečena ve kroj venkovský, sedí na bývalé rychtě „u Mužáků“, kterou držel nyní bratr professorův Josef, buď při červeném starodávném stole, buď na „falousku“, majíc kolem sebe kroužek sousedův a sousedek mladších i prastarých, kteří k dychtivému jejímu přání a ku pobídce rozšafného starého tchána jejího, rozpomínají se na všecky ty původní, rázovité, často tajůplné příběhy, o nichž se „krásná paní kommissarka“ (Božena Němcová) ničeho nedověděla. Vidíme ji, jak Ještědské hory učí se poznávati ven a ven, jak zachází v místa nejskrytější, nedostupná, k bublavým stříbrným studánkám, do hustých lesů mezi nejhlubší, žádným paprskem slunečním nerušený stín, ku křížům a na křižovatky tajemné, lidmi pověrčivou hrůzou obkličované, na příkré sráze, na nichž sotva se uchytává chaloupka nuzákova, na slunnou vysočinu, kde o samotě motýli se honí a horské květiny kořennou vůni vydávají, i do velikých skal, kde z lidí poslední připravil si příbytek. Všecka pak místa, která navštívila, za krátko zastkvějí se novým, významným leskem. Není jinak: lesní Víle, která na krátko u Mužáků jako hospodyně sídlila a jejíž duše dosud šelestí větvemi lípy před stavením se rozkládající, zželelo se rodu, který jí bylo náhle opustiti; i poslala za sebe náhradu, paní tak vznešenou, lepoduchou, snivou a mocnou, jako byla sama, aby tato její nástupkyně vrátila rodině hojné požehnání, o které neopatrnost předkova ji byla připravila. Místo zlata klasů ve stodolu před krupobitím uschovaného darovala druhá rodu Mužákova Víla celému okolí zlato poesie, zlato nikdy ceny nepozbývající, neuloupitelné.
Krajina jindy zapomenutá stává se nyní cílem četných vlasteneckých cestovatelů, již jsou zvědavi spatřiti kříž u potoka, obydlí Skalákovo, hrob krejčíkovy Anežky, statek, kde tak prospěšně si vedl Antonín Jirovec, Čihadník, kde se proháněla ptáčníkova schovanka Frantina a j. v.
Avšak nevypravovali jen vesničtí mudrcové a nábožné občanky „Pražačce“ o všem, co sběhlo se za starých časů v horách Ještědských; ku přání „přátel a příbuzných svých velemilých“ vzpomínala si i ona na „ty hrozné a černé domy Pražské a jaké ti boháči v nich měli smýšlení“. (Viz věnování k „První Češce“.) Psala jim pak „kroniky“ ze života Staropražského; tak povstala „První Češka“, „Zvonečková královna“, „Poslední paní Hlohovská“, „Černý Petříček“, „Drama sbořeného domu“.
Ze stavení „u Mužáků“, které stojí naproti kostelíčku Světelskému přes cestu, přestěhovala se paní Karolina Světlá s manželem svým prof. Mužákem po několika letech do Dolních Pasek pod Ještědem, a zajížděla nyní pravidelně sem do statku „u Barčiných“. Byliť staří manželé rychtářovi dávno zemřeli, mnohý poměr rodinný byl se na dobro změnil a nadto nedovoloval vzrůstající neduh plicní slovutné paní, aby tak vysoko stoupala. Ve statku „u Barčiných“ byla hospodyní jediná sestra prof. Mužáka, Josefka Sluková, k jejížto dětem, po těžce želené smrti své Boženky, přilnul láskou a péčí otcovskou. A choť jeho neméně rodinu si oblíbila; švakrová byla jí nejmilejší a nejvěrnější průvodkyní po pamětihodném okolí a uvedla ji na mnohou stopu povah a příběhů ve spisech Světlé podaných. Tato nejpilnější a nejdůmyslnější její spolupracovnice byla již jako „rychtářova Sefka“ pro čipernost svou známa a oblíbena po celém Ještědí. Znala nejen krajany a krajanky své, jejichž příběhy a paměti věrně v bystré duši své zachovala a kterým ryzím svým citem vždy porozuměti dovedla, ale uměla i mnohé vypravovati o styku selského lidu s pány, kteří ještě za dlouholetého rychtářování otcova byli mu bičem překrutým. Syn bodré této horačky působí jako učitel školy Dolno-Pasecké, jedna z dcer jejích, slečna Anežka Slukova, jest od r. 1878. Pravou rukou a strážným duchem slavné svojí tetinky. Ona to jest, která, spolu s něžným manželem, paní tak často churavou ošetřuje, ona domácnost její obstarává, jí básnířka práce svoje i korrespondenci svoji diktuje. Skrytá, jen málo intimními přátely oceněná činnost této jemnoduché, oddané dcery hor Ještědských, nemalou má zásluhu v životě našem literárním. Slovutná její tetinka v soukromém listě nazývá ji „svým zrakem, svýma rukama, ba i svýma nohama“. „Jestiť ona páskou, kteráž při mé stálé churavosti se světem mne spojuje; vymkne-li se mi, tož jsem méně ještě než tou poustevnicí, jíž se sama sobě zdám…“ praví vzácná paní u krásné své vděčnosti.
Roztomilé stavení Slukových, „stíněné košatou jabloní a červeným hlohem“, stalo se básnířce tak milým, ba milejším než kdysi rychta Světelská; na lavičce pod okny ráda sedávala, užívajíc širého, pěkného odtud po krajině rozhledu.[9]
V Praze opět súčastňovala se paní Karolina Světlá horlivě všeho veřejného života; kdežkoli chystá se co pěkného, nadšeného, co národu má prospěti, jej povznésti, vždy jest při tom ruka její. Tenkráte byla česká společnost takměř z jedné litiny, ač různé v ní se jevily odstíny; hlubokých roklí dnes ji přerývajících nebylo. Co Čech, co Češka, pracovalo o jednom společném úkolu, — žel že ti, již jednou ruku v ruce kráčeli, nyní různým se ubírají směrem, k různícímu se dílu přikládají ruce!
Chtějíce se alespoň o jedné episodě z časů těch zmíniti, jmenujeme velebnou slavnost svěcení praporu Sokola pražského. Myšlénka sokolská strhávala k sobě náhle všecka česká srdce, nalézala porozumění i tam, kam těžko bylo proniknouti: mezi starší pány pražského měšťanstva.[10] Zajímavo bylo viděti osmahlé, vráskovité ty tváře, šedivé ty hlavy o hustých vousech v čapce sokolské; nedružil-li se k ní úplný stejnokroj, tož alespoň čamara neočekávaně se vyskytla u pánů jindy dosti reservovaných. A což teprve mládež od ohnivého dvacetiletého jinocha až do čtyřletého klučíka, jenž vzdorným pláčem sokolského kroje u matičky si dobýval!
Přeslavný to byl den, když 1. června 1862. světil se prapor českými dámami Sokolu darovaný a paní Karolina Světlá to byla, která, obrátivši se ku shromáždění nadšeným proslovem, první a poslední hřeb do tyče praporové zatloukala; ona byla hlavní strůjkyní pocty bujaré myšlénce sokolské ženami českými připravené, ona byla praporu toho matkou. S úžasem tkvěly všecky zraky na neohrožené mladé paní, která vedla si s výsostí proroka k lidu promlouvajícího, s jejíchž úst linula se tak vzletná, ohnivá, významná slova, jakých se rtů skromné čety vlastenek dosud nikdo neslyšel. Uvedeme jen konec znamenité její řeči, vynikající v každé větě vzácnou hodnotou: „Žádáme si od vás, byste se vždy zastali slabého a před mocným se nechvěli, jen ušlechtilosti se kořili a lži a zradě vždy odhodlaně na hlavu šlápli, žádáme, byste otčinu vždy nade vše milovali a lidskost nejen v srdcích nosili, ale také ve skutcích jevili, žádáme, byste si cti nad život vážili a v ženě vždy viděli kněžku všeho dobrého a krásného. Toť přání, toť sesterské naše požehnání!“
Ve spolku svaté Ludmily, tehdy téměř jediném spolku pražských Češek, působila pí. Světlá mnoho let co nejhorlivěji. Avšak myšlénka dobročinnosti nedostačovala jí k rozřešení otázky ženské, o které neustávala přemýšleti a která hlavně zásluhou proslulého národovce a lidumila Vojtěcha Náprstka počala se i v Praze hýbati. Uskutečnila své tužby v té příčině teprve r. 1871. Založením „Ženského výrobního spolku českého“, který již na dvacet let co nejblahodárněji působí mezi mladým pokolením ženským. Spolku výrobního jest paní Karolina Světlá tvůrkyní, jako byla po mnoho let jeho starostkou; pokládala založení jeho za „malou splátku na ohromný dluh tříd vzdělaných k českému lidu“ (Upomínky str. 83.) a radostně podaly jí četné paní a slečny české ruce k dílu nesnadnému, veliké překážky přemáhajícímu. Mnoho svého neocenitelného času, valnou část vždy ohroženého zdraví, kus své duše věnovala slavná spisovatelka spolku a není divu, přihlašovaly-li se horlivé sběratelky ze všech krajů Čech. Vedle krásné, užitečné myšlénky bylo to její jméno, které k sobě vábilo, které podniku široce založenému dodávalo zvláštní stkvělé záře.
Pamatujeme se na jistý pokojík v domě „u Helmů“ ve Vodičkově ulici, který, nově byv přestaven, za hotel sloužiti měl. Pokojíček ten, úzký a neveliký, sloužil za dočasnou písárnu budoucího spolku, v něm přijímali se členové, v něm dlela ještě s několika dámami paní Karolina Světlá, radujíc se z každé desítky členů, která spolku přibyla. Kdožkoli vyhledával ji v jejím bytě (bydlela tehdy ve Smečkách v domě „u města Paříže“) nenalezl jí doma, i bylo se mu do malounké písárničky odebrati. Místnosti spolku a školy jeho, vyjma obchod plátenický, byly pak ve staré škole u sv. Trojice; a tu znova připomínáme si obětavou starostku, jak v místnostech dosti schátralých celé dny prodlévala a r. 1872. za veliké povodně milodary, prádlo a oděv pro stížené nešťastníky přijímala.
Spolek výrobní a zvláště učiliště s ním spojená vzkvétal měrou neobyčejnou. Ani tenkráte, když školy měšťanské počaly se zřizovati hojněji, když stát i obce, zvláště pražská, zakládaly praktická učiliště pro dívky škole odrostlé, jako: školy večerní, ručních prací, kresličské, vyšívací, neutuchl příval žaček do školy té (kdež namnoze vyučování poskytováno jest zdarma), okolnost to, která nad jiné svědčí o naléhavé její potřebě. Nejstkvělejší pak svědectví o časovosti a vhodnosti učilišť Ženským výrobním spolkem zařízených, bylo ustavení školy „Vesniny“ v Brně r. 1886, k níž si snaživá dámská jednota sesterské Moravy obrala školu pražskou za naprostý vzor. — Paní Karolina Světlá, nemohouc pro těžkou chorobu místo starostky více zastávati, zvolena již před mnoha roky protektorkou spolku toho.
Ještě jiným směrem pracovala ve službě otázky ženské; povzbuzovala mladé talenty, podporovala dívky snaživé radou a přispěním. Nic nedálo se ve kruzích mladých Češek, aby nejvřelejší její sympatie nebyla je k dílu dobrému posvětila.
Z těch, jimž nejnadšeněji k dosažení cíle životního pomáhala, jest věhlasná nyní básnířka Eliška Krásnohorská-Pechova; stala se pí. Karolině Světlé později nejdražší a nejdůvěrnější přítelkyní a nejpovolanějším životopiscem.[11]
O prvním svém setkání s Karolinou Světlou na plese u Riegrových-Palackých vypravuje Krásnohorská ve stati „Ze zkušenosti české spisovatelky“ (Ženské Listy r. 1888.). Bylo to roku 1862. a slovutná nyní básnířka byla dívčinou patnáctiletou, v níž česká veřejnost shledávala značný talent. Na pouti až k dosažení výše, které nyní dospěla, byla jí slavná romancierka neustálou věrnou přítelkou.
V rocích 1873—74 opověděl se u našeho miláčka (jak jsme již dříve podotkli) opět děsivý neduh oční a čivní; zakázáno jí psáti a čísti, vyhnanství do temných a osamělých pokojů opakovala se, řídké procházky po místech zcela tichých byla vzácná paní nucena konati s tváří hustým závojem zastřenou. Ještě r. 1878, když nedlouhý čas zřízen byl městský park na místě bývalých hradeb, vídávali jsme ji tam za klidných odpolední procházeti se opřenu o rámě věrné průvodkyně. Tehdy, nemohouc se docela tvorby zříci, naučila se práce svoje diktovati.
Avšak blížící se rok 1880, rok, který choval v sobě vzácný den padesátiletých básnířčiných zrozenin, přinášel těžce zkoušené paní radostnou úlevu; uměním prof. dra. Schöbla vyléčen neduh její oční — překrvení to sítnice — a jí dovoleno opět čísti a poněkud zájmů jí tak milých se účastniti, ovšem s velikým šetřením zraku a čivů. Jak šťastnou cítila se slovutná spisovatelka tímto vykoupením z děsného přítmí, v němž neustále věčná noc jí hrozila, poznáváme mimo jiné ze slov, kterými věhlasnému lékaři očnímu věnuje svůj spis nejnovější, memoiry „Z literárního soukromí“: „Nevyrovnatelným uměním, neskonalou trpělivostí zachoval jste mi nejdražší člověka poklad — zrak. Dovršte svou ke mně dobrotivost a dovolte, abych směla posvětiti Vám tyto skrovné řádky, v nichž však souhrn nejdůležitějších okamžiků mého života, života toho, jemuž jste vrátil světlem a zdravím — význam a štěstí.“
Nově zpružena, novou nadějí naplněna, dočekala se básnířka naše významného dne 24. února 1880, který, jak bylo povinností lidu českého, jí svatým, neskonalým díkem zavázaného, stal se národním svátkem. Po mnohé měsíce konaly se ve všech spolcích slavnostní večery a schůze; pozdravům, telegrammům, dopisům blahopřejným, deputacím, nesoucím významné dary a památky, kvítí a diplomy, nestačil se otevírati dům Mužákových, časopisy nepřinášely než podobizny, životopisy, příspěvky, illustrace k nejpřednější české básnířce se vztahující. Byly to takměř všecky vrstvy českého čtenářstva, jež oslavovaly svého miláčka: obce venkovské, zvláště v Pojizeří, besedy maloměstské, kruhy bujarého studentstva, jednoty paní a dívek českých v Praze i mimo Prahu, ba i ve vzdálené Americe připomínaly si s láskou den, kdy před 50 lety hvězdná duše vstoupila pod starosvětskou střechu domu Poštovské ulice.
Toho dne radostného dočkala se ještě láskyplná stařičká matka básnířčina. Ale v den jubilea druhého, 25leté památky vydání almanachu „Máj“ a „Dvojího probuzení“, — již stařenka nežila. Uložila se ku spánku r. 1882; šlechetný manžel její před 13 roky (v srpnu 1869) se světa se odebral.
Literární toto jubileum spadalo s padesátiletými zrozeninami drahé sestry básnířčiny paní Sofie Podlipské, která spisy svými v literatuře naší dobyla si místa co nejčestnějšího jako spisovatelka pro mládež, skladatelka spisů vychovatelských i novellistka. Vzácná tato paní oplakavši ztrátu slovutného manžela, jenž již r. 1867. skonal, potěšila se zdarem dítek svých, z nichž dcera Ludmila jest chotí slavného básníka Jaroslava Vrchlického a syn Prokop doktorem práv.
Od roku 1880, jsouc zase zdraví svěžejšího a uvyknuvši diktovati myšlénky své, rozvinovala slavná romancierka činnost velmi rozsáhlou. Máme z té doby některá její nejstkvělejší díla, jako „V Hložinách“, „Z vypravování staré žebračky“, „Miláček lidu svého“, tři znamenité cykly „Pod starými krovy“, „Prostá mysl“ a „Z našich bojů“, řadu tendenčních povídek pro lid, vzpomínek z r. 1848. a mnoho jiného.
Doba mezi básnířčiným padesátým a šedesátým rokem jest z roků nejpohnutějších v našem národním životě. Mnohá naděje vykvetla, kterou považovali jsme za poupě časné smrti ustanovené, národ náš zvítězil na leckterém zápasišti kulturním; avšak také mnohá rána rozevřela se tam, kde měli jsme bytost naši za nejzdravější.
Hukot národního záští, které opovídalo se dosud jen dočasným zabubláním, záhy děsným svým hlasem mísil se v každý projev veřejný — šíře a šíře rozkládal se otravný proud všecko přerývající a ničící. A s novými úspěchy vyskytla se i nová smýšlení, břitká jako meč dvojsečný, o nichž nikdo nevěděl, budou-li národa pavezou či zbraní samovražednou. Nebyl Čech Čecha již bratrem, byl mu milým či nenáviděným stranníkem.
Jakým bolem byla tu jata vroucí, nadšená duše naší básnířky! Každý poklesek v nerozumu či ve zpátečnictví národem spáchaný, každé slovo chabé, nemužné, každý projev nenávisti četných národa nepřátel, každý ústupek zbytečný, každá pochybnost o národa budoucnosti byly ostrými hroty k srdci jejímu namířenými! Jak slovem i pérem horlila proti směrům záhubným, jak svolávala pod prapor vlastní každého, jemuž osud v podobě nadání, výmluvnosti, energie udělil potřebných k boji za vlast zbraní, jak bezohledně „ostřím péra svého dotýkala se každého předsudku a bludu škodlivého“, jak zoufale truchlila, poznávala-li, že není již v každé mladé duši české, v každé mysli básníkově, ta naprostá obětavost a láska k národu, jakým vyznačovali se první spisovatelé jí známí a ještě kruh literátů, jehož Hálek byl středem! Jakých to asi rozmluv přeosudných byla svědkem pracovna její[12] útulná s tou památnou malou pohovkou, na níž již Božena Němcová zoufalé slzy přelévala nad nesplnitelnými, háravými tužbami svými? Dává nám básnířka tušiti, co vše bolestného se v duši její vlastenecké odehrávalo a jaké obavy hrozné v ní klíčiti započaly, v pracích svých: „Plevno“, „Miláček lidu svého“, „Z našich bojů“, „Věnec slzičkový“, „Rodáci“, „Tužby“ (Z naší přítomnosti) a „Několik slov o významu naší literatury“.
Těžká chmura rozložila se životem jejím, když v poslední době utuchla ve mnohých vrstvách národa víra v naši budoucnost, když (myšlénko hrozná!) vytýkáno jí jakýmisi osobnostmi, že povzbuzováním svým, pracemi literárními prodlužuje poslední zápas lidu… Hluboce ji ranil úkaz ten, jehož svědky byla poslední léta života jejího, „v němž“, jak soukromě se vyjádřila, „tolik jsem se nahorovala, naplakala, nazoufala — snad zbytečně…“
Útěchou ve všech strastech stále na velikou duši její dorážejících byla jí dvojí víra: víra v nezdolnou sílu lidu, která národ již tolikráte zachránila, v jeho strážného genia, jenž často mečem plamenným přeťal síť zkázy nás obepřádající, a víra v ušlechtilý šik opravdových vlastenek, které nižádnými námitkami nedají se odvrátiti od usilovné práce ve prospěch vlasti.
A věru, kdo má většího práva doufati v trojí tuto moc, než Karolina Světlá? Světlá, po jejíž boku strážný národa genius kráčeti neustával, ruku její k tisícerému dílu ušlechtilému veda, Světlá, která objevila sílu lidu toho opovrženého, jeho ušlechtilost pod drsným zevnějškem se skrývající, Světlá, která jest ryzí, obětavé vlastenky nejvznešenějším vzorem?
Ale nejen vzorem vlastenky, Světlá jest i vzorem ženy. Nikdy nevyskytl se v životě jejím okamžik, na který s nevolí bylo by jí pomýšleti, na obrazu jejím není poskvrny, není stínu. Jejímu biografoví není omlouvati cosi z žití minulého, jako učinil nedávný životopisec Němcové, podrobnosti z jejího života soukromého nebudou vítanou kořistí zvědavého a zlomyslného obecenstva, jako stalo se při slavné spisovatelce francouzské, Georges Sandové. Jen ten, kdo ví, jak rádo široké obecenstvo, zvláště mužské, hodí kamenem po postavě neobyčejné ženy, ženy umělkyně, dovede oceniti nesmírnou zásluhu, kterou získala si Světlá o ženskou naši otázku svým vzorným, jako křišťal čistým životem. A že nebyla to duše chladná, střízlivá, srdce flegmaticky v ňadrech bijící, která takto ve vznešenosti neporušené, jen za nesmírnými, ideálními cíly žití se nesla — o tom přesvědčili jsme se všichni z děl jejích…
Žena ta ducha velikého však slyne také citem něžným; nebylo jí přáno vychovati vlasti syny a dcery z krve vlastní, nenahrazena zůstala malá, ubohá Boženka, ale ona vřelou náklonností lne k drobotině bližší i širší své rodiny, k dětem a vnukům své sestry Podlipské, jediného svého bratra Jindřicha a všeho toho milého Ještědského příbuzenstva Mužákova. Darovala rozmilému tomu světu mnohý dárek stkvostný a děti jej přijaly s nelíčenou radostí. Není jejich povídek pro mládež mnoho, jen tři čtyři svazky, ale jsou plny ušlechtilé tendence mravní a vlastenecké.
Desetiletí uplynulo od prvního jubilea básnířčina, přes úzkostlivou obavu všech dočekal se vděčný lid, nesčetní její ctitelé a ctitelky šedesátých jejích zrozenin. Byl to den vzácnější než onen roku 1880; neboť národ náš uvykl vídati záhubu miláčků svých v rozkvětu jejich nejbujnějším, vzpomínal Třebízského, Hálka, Stránecké, Mánesa, Němcové… Ale tentokráte usmál se naň osud milostivý; nezkaleně radoval se ve slavnostní den přední své básnířky, která přes tíhu let mnohých dosud zářila duchem mohutným, bujarým a plodným.
Příběhy z roku 1880. a 1883. opakovaly se ve množství zdvojeném. Opět byl den 24. února velebným národním svátkem, jehož významem naplněny byly sloupce všech denních listů a týdenníků belletristických.
Nezapomenutelný byl to obraz, který dle líčení svědků věrohodných poskytoval vstupní salon v prvém poschodí domu „u kamenného stolu“ na Karlově náměstí. Stoly kol do kola seskupené sotva unesly překrásné kytice, věnce, květiny ve vásách, alba v nádherných deskách, umělé mapy a skřínky, cenné obrazy, knihy stkvostných vazeb, svitky adres a diplomův a celé haldy dopisův a telegramů ze všech končin Čech.
A v ovzduší tom plném čarovné, omamující vůně z růží, konvalinek, fialek, hyacintů zde nakupených, tlačily a střídaly se deputace pražských i venkovských spolků (mnohá, jako Poještědská, přišla až z daleka), spisovatelstvo, žurnalistika a četné vynikající osobnosti národní společnosti; — slova slavná i pohnutá zaznívala a všecky ty nadšené i zarosené zraky řečnic a řečníků upíraly se k zavřeným dveřím, za nimiž ve své ložnici, věrnými družkami, „plentami“ svými, jsouc obklíčena dlela ta, jíž všecka tato pocta byla uchystána. Jen ona v den 24. února 1890. neviděla pestré a hluboce významné nádhery, kterou uzavíral v sobě salon sousední; zdaleka jen dozníval do temného pokoje celodenní vír, způsobený neustávajícím příchodem deputací, přátel, poslův a listonošů. K velikému svému sklamání byla nekonečná řada ctitelů a ctitelek přijata na místě churavé jubilantky dvěma oddanými jejími přítelkyněmi: paní Schöblovou, chotí professora lékařství, a slečnou Dorou Hanušovou.
Mnoho ještě dní putovalo obecenstvo do básnířčina salonu, aby obdivovalo se vonným kyticím, prohlédlo vzácné dary čestné i přátelské, přečetlo všecky ty nadšené adresy o stech a tisících podpisů, ty básně čarokrásné, opěvající první českou ženu jako kněžku vznešenou, Vílu přelaskavou, bojovnici přeudatnou, — ty nesčíslné písemné pozdravy, kterým den šedesátých jejích zrozenin uvítal kde který ctitel, ve skromné chaloupce neb v paláci meškající, rádlo či lýru pěvcovu v ruce třímající!
Opět jednou zmizely alespoň na chvíli prohlubně v životě našem národní zející, opět jednou šla celá vlast za jedním radostným cílem, za oslavou Karoliny Světlé!
V životě Karoliny Světlé jest kus kulturní historie národa našeho, jako spisy její jsou zrcadlem ducha lidu českého. Tak jako národ její i ona těžce zápasila o duševní své bytí, když trpěl on, strádala i ona, když vzešel mu „Máj“, otevřela se i jí vonná zahrada poesie; její srdce jedním se srdcem národa bije tlukotem. Aby ještě dlouho cítil lid náš tu vroucí mocnou tepnu přichylovati se ke hrudi jeho, to jest všech upřímných dětí vlasti přání horoucné!
- ↑ „Byla jsem dle rodu z kořene tvrdšího, který hlodavému žíhadlu cizoty již po staletí vzdoroval, ale nemohla jsem se přece jen ubrániti, aby jedovatým svým dechem nespálila a nezničila nejpěknější, nejnadějnější ve mně puky“ praví na str. 134 Upomínek.
- ↑ Pisatelka těchto řádků stála jako školačka několik let než vyšly „Upomínky“ na pavláně, tehdáž ještě téže rodině Sasíků náležejícím. Netušila zvláštního jeho významu, dívajíc se do zahrady, právě poutem zimy spjaté. Dům Sasíků stával při továrně dobře známé, která se svým úřednictvem skutečně byla kolonií cizinskou. Za nejposlednější doby jest zahrada s pavlánem památným všecka vysokými domy činžovními obklíčena, nová ulice zde založena, okolí k nepoznání změněno. Zajímavo je, že později mnozí členové saské rodiny, jež Johance Rottové tolik žalných hodin způsobila, družili se k české společnosti. Ta je vítala a vyznamenávala s okázalou vlídností — jaké ku svému neštěstí jen Čech je schopen!
- ↑ Čteme v Upomínkách: „Nic nikdy v životě tak šťastnou mne neučinilo, jako tento tajný literární můj podnik; zapomínala jsem v závratné slasti tvoření, že píši německy, že ani jinak psáti neumím, že snad ani jinak psáti se nenaučím…“
- ↑ Praví nám o tom: „Jen žák nad jiné pilný a učelivý, vida se na základě výtečného školního vysvědčení odsouzena státi se učedníkem krejčovským neb kuchtíkem, byl by asi s to představiti si, co jsem cítila po orteli nade mnou vyřknutém, že se musím přestat rázem učiti, jelikož jevím k učení nadání šťastné a lásku i přičinlivost nevšední a že jediné za tou příčinou nesmím od nynějška nic dělati než šíti a v kuchyni pomáhati.“ Upomínky str. 222.
- ↑ „Budiž odpuštěno mé dětinskosti, že jsem upřímně žasla nad oným praktickým smyslem, na který jsem viděla, že jsou lidé tak hrdí, nad duchaplným národohospodářským jich pravidlem, připouštěti mladíka netalentovaného, lenivého a pro všecky vyšší zájmy naprosto lhostejného na všecky dráhy duševní činnosti jen proto, že je to mladík, a dívku, byt byla nadaná, čiperná a pro věc nadšená, co nejurčitěji z nich vylučovati jen proto, že je dívka.“ Upomínky str. 240.
- ↑ Zajímavá je episoda z této doby, vylíčená v práci „Pan policejní kommissař“, o níž se spisovatelka v ostatních memoirech svých nikde nezmiňuje, aniž o vlivu, jaký tajná četba u pana kommissaře na vzdělání její měla.
- ↑ Z literárního soukromí. Ženské listy, 1888. str. 94—97.
- ↑ Praví v úvodu k „Vypravování staré žebračky“: „Troufala jsem si i já Tylovi jako buditeli lidu našeho vždy nejpřednější přiřknouti místo a uznávati, že tak jako on nikdo nedovedl sáhnouti mu až k srdci samému.“ Viz i novellu „Za májového večera“.
- ↑ Pěknou, spořádanou chaloupku tu zobrazil malíř J. Prousek, rodák Turnovský, ve Zlaté Praze 1889. Také mezi „Obrazy z Poještědí“, sprovázenými poutavým článkem z péra umělce samého, jest ji spatřiti. Přinesla je za příčinou jubilea Zlatá Praha v únoru a březnu 1890.
- ↑ Pisatelka těchto řádků živě pamatuje se na scénu ze svého dětství, předcházející zbudování „Sokolny“ proti Slepé bráně. Vracejíc se s rodiči z procházky, spatřila na rohu ulice tehdy Žitnobranské neobyčejný shon. Oblaky prachu zvedaly se se zdí jakýchsi, jež sta rukou snažilo se pokáceti: Staří i starší pánové, zardělá mládež, vše s motykami a sekerami v rukou pracovalo o prvních přípravách k budoucí „Sokolně“ — horlivý to sbor dobrovolných zedníků! Nebyla asi práce ta nadšená příliš vydatna, — ale byla jakousi charakteristikou doby, pomalu malátnost se sebe střásající.
- ↑ Její biografické statě „Dvě básnířky lidu“ v Musejníku 1880, „Karolina Světlá, list do našich světlých upomínek“ v Osvětě 1880, a „K pamětnímu dni 24. února 1890“ v Ž. Listech jsou, o menších článcích a básních nemluvíc, nejznamenitějším a nejhlubším, co o Světlé napsáno.
- ↑ Bydlela pí. Karolina Světlá odstěhovavši se ze Smeček několik let v Kateřinské ulici č. 5.; nyní, co tyto řádky píšeme, jest byt její na Karlově náměstí „u kamenného stolu“.
- Monitoring:NavigacePaP/TITUL/=název kořenové stránky
- Monitoring:NavigacePaP/ČÁST/=název podstránky
- Monitoring:NavigacePaP/AUTOR/=plaintext autor
- Monitoring:NavigacePaP/AUTOR2/=(nevyplněno)
- Monitoring:NavigacePaP/AUTOR/ vyplněný
- Monitoring:NavigacePaP/AUTOR2/ nepřítomný
- Monitoring:NavigacePaP/DALŠÍ/ vyplněný
- Monitoring:NavigacePaP/PŘEDCHOZÍ/ nepřítomný
- Monitoring:NavigacePaP/TITUL/ vyplněný
- Monitoring:NavigacePaP/TOP/ nepřítomný
- Monitoring:NavigacePaP/ČÁST/ vyplněný
- Monitoring:Wikidata:TITUL není
- Monitoring:Textinfo/TITULEK/=název podstránky
- Teréza Nováková
- Monitoring:Textinfo automaticky kategorizující stránku neobsahující kategorii autora
- Monitoring:Kramerius/ABA001
- Licence:PD old 70
- Monitoring:Textinfo/LICENCE/PD old 70
- Monitoring:Textinfo/AUTOR/=odkaz Autor s textem (stejné)
- Monitoring:Textinfo/AUTOR-UVEDEN-JAKO/=(nevyplněno)
- Monitoring:Textinfo/PŘELOŽIL/=(nevyplněno)
- Monitoring:Textinfo/AUTOR/ vyplněný
- Monitoring:Textinfo/AUTOR-UVEDEN-JAKO/ nepřítomný
- Monitoring:Textinfo/EDICE/ nepřítomný
- Monitoring:Textinfo/IMAGE/ nepřítomný
- Monitoring:Textinfo/IMAGE-PAGE/ nepřítomný
- Monitoring:Textinfo/INDEX/ nepřítomný
- Monitoring:Textinfo/ISBN/ nepřítomný
- Monitoring:Textinfo/JINÉ/ nepřítomný
- Monitoring:Textinfo/LICENCE/ vyplněný
- Monitoring:Textinfo/LICENCE-PŘEKLAD/ nepřítomný
- Monitoring:Textinfo/LICENCE-PŘEKLAD2/ nepřítomný
- Monitoring:Textinfo/LICENCE2/ nepřítomný
- Monitoring:Textinfo/ONLINE/ vyplněný
- Monitoring:Textinfo/ORIGINAL/ nepřítomný
- Monitoring:Textinfo/PODTITULEK/ vyplněný
- Monitoring:Textinfo/POPISEK/ nepřítomný
- Monitoring:Textinfo/POPISEK-IMAGE/ nepřítomný
- Monitoring:Textinfo/PŘELOŽIL/ nepřítomný
- Monitoring:Textinfo/SOUVISEJÍCÍ/ vyplněný
- Monitoring:Textinfo/TITULEK/ vyplněný
- Monitoring:Textinfo/VYDÁNO/ nepřítomný
- Monitoring:Textinfo/WIKIPEDIA/ nepřítomný
- Monitoring:Textinfo/WIKIPEDIA-DALŠÍ/ nepřítomný
- Monitoring:Textinfo/WIKIPEDIA-HESLO/ nepřítomný
- Monitoring:Textinfo/WIKISLOVNÍK-HESLO/ nepřítomný
- Monitoring:Textinfo/ZDROJ/ vyplněný
- Monitoring:Textinfo @ 301241-260558
- Monitoring:Forma/1/proza
- Monitoring:Oddělovač/1/* * *