Karlovarský šprůdl

Údaje o textu
Titulek:	Karlovarský šprůdl
Autor:	Karel Hašler
Zdroj:	Národní listy, roč. 78, č. 116. s. 3 Národní knihovna České republiky
Vydáno:	28. 04. 1938
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Konrad Henlein

V Karlových Varech byla odjakživa horká půda. Snad je to tím, že tam pracují podzemní živly, které si ulehčují šprůdlem. Proto se divím, že zrovna toto místo si vybral Konrád Henlein ke svému projevu.

Očekávali jsme hodně, ale co je moc, to je moc. Jeden pařížský deník napsal, že Henleinova řeč je pumou, která měla rozhodit Československo. Měla, ale nerozhodila. Pan Henlein žádá moc, protože chce Moc, a to je moc. To mu nikdo na světě dáti nemůže a nedá. Pan Henlein zná dobře Čechy, vždyť je vlastně jedním z nich. Správně řekl, že jsou dobromyslní, mírumilovní a má k tomu hodně příčin. Nenajde Čecha, který by choval v srdci nepřátelství k Němcům. Naši rodičové nás učili lásce k vlasti a k národu, ale ne k nepřátelství k jiným. Stejně jsme daleci kohokoli utlačovati, protože víme z třistaleté zkušenosti, kterak útisk bolí. Či nepangermanisovalo Německo český lid v Kladsku? Neponěmčilo Rakousko celé zahraničí zemí koruny svatováclavské? Nesvědčí o tom jména bezirksleitrů SDP, pp. Dubce, Houdka a Soukupa? Konečně, kdyby Češi nebyli národem arijským, nedokázal by ani Konrád Henlein arijskou rasovost.

Za dvacetileté trvání republiky jsme nikdy neprojevili nepřátelství k Němcům a neprojevili jsme je ani za revoluce. Když jsem 28. října roku 1918 odpoledne vedl průvod desetitisíc revoltujících občanů a vojáků na Staroměstské náměstí, na Příkopech nás zastavili členové Nár. výboru Jaroslav Kvapil s J. S. Macharem a hrozili se mé smělosti, vésti dav kolem německého domu. Zasmál jsem se jim a krátkým projevem jsem upozornil dav za mnou stojící, že jdeme k baště pražského němectví, ale bez nejmenšího projevu nepřátelství. Šli jsme kolem německého kasina a nebylo mezi desetitisíci revolucionáři jediného, kdo by se dal strhnout jenom k výkřiku. Bylo by to možné, kdyby bylo v českém člověku nepřátelství k Němcům? Chce nám snad pan Henlein dokázat, že takovéto vlastenectví je slabostí?

Pan Henlein apeluje ve svém projevu na dobromyslný český lid, aby zakřikl štváče. Štve vůbec někdo v republice proti Němcům? Vytloukli někde Češi okna německé školy, pohlavkuje někdo ze školy jdoucí německé děti, jako se dělo českým dětem za Rakouska? Je snad útiskem Němců, že si dnes nesmějí dopřáti této radosti? Konečně, není to, co dělá pan Henlein, štvaním proti Čechům a neměl by tedy především zakřiknouti sebe?

Celý projev páně Henleinův svědčí o velikášství a to mu ubírá vážnost. Byl jsem asi před dvěma roky svědkem německého dne v Boru. Viděl jsem pochodovati 25.000 lidí bez fangliček, bez heilování a bez vztažených paží. Tehdy jsem viděl Henleinovo hnutí vážné a oprávněné, protože bylo v rámci státu. Tu vážnost vzal Konrád Henlein svému hnutí v neděli v Karlových Varech, kdy se z něho vyklubal nejen odpůrce Čechů, ale i československého státu.

A přesto nejsme nepřáteli Němců. Jsme příliš vzdělaným národem, než abychom se dali strhnouti živočišnými pudy nepřátelskými. Pan Henlein ví, že nejsme nepřáteli Němců. Ale patrně neví, že se neumíme bát. My nemáme pro strach uděláno. To je také zásluhou národních písniček a zvlášť jedné, které se sám pan Henlein zasměje:

„Vem košilku mezi zuby,
dělej na mne bu-bu-bu,
kdyby se tě všichni báli,
já se tě bát nebudu!“