Karel Weis

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Karel Weis
Autor: Zdeněk Bořek-Dohalský
Zdroj: Lidové noviny, roč. 40, č. 79, str. 1
Vydáno: 13.02.1932
Licence: PD old 70
Související články ve Wikipedii:
Karel Weis

Bůh ví, proč tohoto člověka z gruntu českého pokládali za Němce a nikdo nepřijde na to, proč jeho kdysi mohutnému kníru, který by byl slušel Lešetínskému kováři, přisuzovali lidé vlastnosti tyrolské, když už se dávno vědělo, že jméno Weis připadlo českému člověku. Divadelní hádky netrvají věčně a přece zůstalo Karlu Weisovi až do dnešní sedmdesátky z povídaček kolem divadla něco německého v jeho tvrdé české hlavě, kterou prorážel život — a byv v Čechách odmítnut — i německá divadla, právě on, pamětník velké bohatýrské doby české muziky a kovářský syn, který te dostal do hudby zázrakem.

Ten zázrak byla paní Pešková, žena sluhy německého pražského divadla. Uhandlovali na Weisově matce pro syna lepší osud, nežli byl život kovářského dělníka v malé továrně na mlýnské kameny. Tak se dostal jedenáctiletý Weis, klerý neznal ani noty, na konservatoř, kde mu páni muzikanti snad z nedostatku valdhornistů přidělili lesní roh. Ten lesní roh byl kámen úrazu ale zase zázrak. Weisova sestra měla lásku a ten mladý muž byl zaměstnán až v Linci. Ženská vášeň hory přenáší a smutné psaní milenky, v kterém se hrozilo smrtí, přeneslo i mladíka do Prahy. Sotva se mladý pán objevil nahoře u sestry v pokojíku, musil mladý konservatorista rychle přinést večeři a obsloužit svého příštího švakra a jak v té prudké ochotě sletěl se schodů, přerazil si dva přední zuby. Bylo po foukání do trumpety, která stočena víc než kdy jindy visela smutně na zdi světnice, zastrašena šišláním bezzubého muzikanta. Konservatoř rozhodla po druhé: poslali ho do houslového oddělení a František Ondříček v parném létu cvičil a studoval s mladým kamarádem do úmoru teplých nocí. Ke konci čtyřletí promluvila kontervatoř po třetí: vyloučila Weise pro nedostatek hudebního nadání. Ústav se spletl ve prospěch svého žáka, nebot Weis přešel na varhanickou školu k znamenitému profesorovi Skuherskému.

Absolvoval a »škrtal« notičky ve tvém hudebním zápisníku. Když mu bylo jednadvacet let, přišla zpráva jako puma. Úřední zpráva oznámila, že vídeňská komité, v níž zasedali pánové Brahms, Goldmark a Hanslick, udělila státní stipendium Svatopluku Čechovi, Chittussimu a jakémusi německému hudebníku Weisovi. Tenhle Weis musil být vyhledán, protože dostal cenu po Antonínu Dvořákovi. Sám se přihlásil a jenom s malou změnou: že je totiž původu českého. Srb-Debrnov vyšťoural komponistu a přinesl Smetanovi oněch devět písní, které vyhrály velkou cenu. Večer v Konviktě v Bartolomějské ulici vypravoval o tom sám Smetana. Po obědě ulehl na pohovku a z přátelství k Srbu-Debrnovi vytáhl písničky s pokryteckým úmyslem, že budou dobré pro spaní. Skutečně usnul znamenitě a když se probudil, zdvihl znovu notový papír a nakoukl po druhé s dobrým úmyslem pokračovat v spánku. Toho odpoledne už Bedřich Smetana neusnul a večer poklepával ramena Weisova, třesoucí se trémou z přítomnosti a pochvaly mistrovy.

To byl slavný vstup Karla Weise do slavné Umělecké Besedy, jemuž se nevyrovnalo už nic v životě, v kterém se kácela stará přátelství právě ve chvílích, kdy te zdála nejpevnější. Stará Umělecká Beseda v prvém svém vzmachu a vzruchu hudebního obrození, za stolem s vypravováním hluchého Smetany, který neupozorněn vpadával do proslovů Bendlových, srdečných rozmluv Dvořákových, akademické řeči Fibichovy a povídání Rozkošného, první velké přehrávání prvních velkých domácích děl s výkladem samotných komponistů, širším a obsáhlejším než bylo znamének v rukopisných partiturách! Celá velkolepá paměť skvělých počátků, která omotala hlavu mladými předsevzetími, s nimiž se vandrovalo na Moravě s Ondříčkem a Trnečkem po venkovských koncertních podiích, v brněnském divadle a zase po nových pražských začátcích za varhanami smutných kostelů, kapelnických míst a přeúnavném hraní v orchestru — až k sedmdesátce, v které vzpomíná na první velký honorář deset tisíc marek za Polského žida přijatého drážďanskou operou.

Hned po premiéře této opery v pražském německém divadle dával se Wagner. Antonín Dvořák, který byl představení přítomen, poklepal Weisovi na rameno, natáhl ruku k jevišti a srdečný, imitoval štiplavý tón každodenních rádců z hudební rubriky: Takhle to mají komponýrovat, takhle, kamaráde! Weis ukázal mistru balík bankovek, které právě dostal od intendanta drážďanské opery hraběte Seebacha, poklepal na tašku a odpověděl: Ba ne, takhle mistře — a Dvořák ihned: Člověče, ježišmarjá pozor, ať jim někdo to jmění neukradne!

Dnes myslí si Weis, že těžko ukradnout jenom ty vzpomínky v té teplé a srdečné formě, jak je nosívají jenom pamětníci a zahrabán jako do peří do svých jihočeských písniček, jejich historií, variací a poesie, vzpomíná na Stachy, kde v horách za písničkou schovanou v chalupách a lesích krouží jako ostříž a pečlivě rozděluje umělou písničku, kterou zpívával štěkenský farář Heydukovi a Klostermannovi, od té poctivé, kterou mu falešně zpívaly dvě baby přadleny.

A pod těmi balíky notací, skic, rozepsaných písní a textů, pranostik, říkadel, národopisných dat, pod tím veselým a neskladným nepořádkem českého folkloru leží balík nové opery se starými sny, které se rozpředly tehdy na začátku ještě v těch starých zdech Umělecké Besedy, v nichž škrtal Bedřich Smetana každou disonanci.