Karel V. Rais mrtev

Údaje o textu
Titulek:	Karel V. Rais mrtev
Podtitulek:	(Zemřel ve čtvrtek dne 8. července v 10 hodin večer)
Autor:	Jindřich Vodák
Zdroj:	VODÁK, Jindřich. Cestou. Praha : Melantrich, 1946. s. 199–204. Moravská zemská knihovna v Brně
Vydáno:	České slovo 10. VII 1926
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Karel Václav Rais

Smrt se neptá, kolik je někomu let a jak dlouho by mu měla ještě dopřát těšit se z klidného života, k němuž dospěl. Přijde a zkosí, kdykoli si umínila. U Karla V. Raise nepočkala ani, aby se dožil sedmdesátky, skoro o čtyři roky dříve si ho odvedla mezi všechny ty výminkáře, jež ve svých povídkách doprovodil na onen svět. Mohl s ní odcházet ve spokojeném vědomí, že při svém obtížném, odpovědném povolání i literárně vykonal více a lépe, než mnozí jiní bez toho povolání.

Jméno Raisovo vždycky bezděky vzbudí představu někoho, kdo si vyjde do širé krajiny, probírá se ponenáhlu z myšlenek, rozhlíží se kolem po rozlohách polí, po bělavých skalách obalených zelení, po lesknoucích se stružkách a modravých rybnících, po zářivé obloze a užívá přírodního ticha. Napsal kdysi Rais o takové své procházce: „Starosti, které mě tísnily, než jsem do údolí vešel, mučivé myšlenky o nedokonané práci, vzpomínky na úsměvy, jež nedovedly zakrýt škodolibosti, na potměšilou zlobu a ústrky, na závist, tu příšernou postavu, jež se plíží za člověkem od kolébky až do hrobu, ty starosti a myšlenky se vytratily. Klid a veselí plní zde hruď.“ Tak, s tou potřebou niterné úlevy, s tím pocitem vycházky do uklidňující přírody přistupoval Rais také vždycky asi k literární práci a nebylo tedy ani možno, aby nebyl hodně, hodně laskav k lidem svých povídek, aby jim neodpouštěl jejich slabosti a aby se nedojímal jejich utrpením. I když byli někdy velmi zlí, zapomínal přece u nich na své vlastní nepokoje a posiloval se vysvětlováním, že život bez té zloby nemůže být.

Zevně ovšem životní dráha Raisova utvářela se na pohled dost příznivě. Narodiv se dne 4. ledna 1859 v Bělohradě u Nové Paky, prožil doma mládi, na něž rád vzpomínal, Jičín měl nedaleko, aby tam vystudoval nižší reálku s učitelským ústavem, a první učitelská léta strávil v kraji podobném rodnému, půlpáta roku v Trhové Kamenici, půlšesta roku v Hlinsku. Po desítileté učitelské službě dostal se už do Podola u Prahy, po dalších dvou letech roku 1889 na měšťanskou školu do Žižkova a posléze na Královské Vinohrady — kde, dosáhnuv místa řídícího učitele, postoupil za jediný rok na ředitele II. měsťanské školy. Setrval v tom úřadě dvaadvacet a půl roku, je tomu teď sedm let, co vstoupil do výslužby. Kariéru tedy, má-li se o ní mluvit, dělal Rais poměrně krásnou a rychlou a je v ní svědectví, jakým byl snaživým a dobrým učitelem, jak miloval mládež a jaké porozumění měl pro její výchovu. „Pan pomocník by učil od rána do večera,“ říká paní učitelová o mladém Karlu Čermákovi v „Zapadlých vlastencích“ a ten pomocník, jenž se nemohl žáků nabažit, nebyl asi se svou srdečnou horlivostí Raisovi dalek.

Mládež byla právě také příčinou, že Rais vůbec počal spisovat, vkročil do literatury touto postranní cestou, která působí méně hluku a začátečníkům méně bolesti. Raisových knih pro mládež je hodně nad dvacet, jsou ve všech školních knihovnách, chodí z ruky do ruky a obsahují dojista nejušlechtilejší četbu, kterou mohou žáci mít, veršíky, verše i prózu. „Listy z české kroniky“, dva díly „Doma“, „České pohádky o Kristu“, „Vzkazy vlastenecké“, „Obrázky od nás“, „Ze srdce k srdcím“, „Povídky ze starých hradů“, „Čtení o Karlu Havlíčkovi a Václavu Beneši Třebízském“ atd. — každý bystřejší školák vysype ty tituly zpaměti a řekne, že se nikdy nevzpíral, připadla-li mu táž kniha Raisova po druhé nebo po třetí. Nedivme se tomu úspěchu. Ve chvíli, kdy Rais veršoval nebo líčil a vypravoval prózou, byl také jen dítětem, jež rozestíralo po všem svou libost z půvabu, jež se kochalo v zamilovaných věcech svého domova, jež překypovalo vděkem a něhou ke všemu povznášejícímu kolem sebe. Dojímal jiné, poněvadž se dojímal sám, rozehříval jiné, poněvadž byl sám rozehřát, a učil skromnosti, poněvadž sám skromně obmezoval své touhy. Nepudil do daleka, nevzbuzoval vzrušujících přeludů, chtěl a snažil se, aby k okřání a duševnímu vzpružení stačilo to, co máme před očima, veverka na větvi, kvetoucí strom, stezka lukami, památka národního hrdiny, vlastenecký vzlet.

První Raisova kniha pro mládež vyšla roku 1880 a teprve roku 1891 vyšli jeho „Výminkáři“ jako první dílo, jímž se přihlásil do literatury — to znamená, že skutečnou beletrii začal psát až tehdy, když navázal užší styky s Prahou a když měl pojištěno vlídné přijetí jako zralý, hotový muž. Nosil toho v sobě naschráněného a nevypověděného tolik, že mohl hned sypat knihu za knihou. „Horské kořeny“, „Potměchuť“, „Rodiče a děti“, hned na pátém místě byli slavní „Zapadlí vlastenci“, na šestém sensační „Kalibův zločin“, povenkovštěný Herrmannův „Snědený krám“, na sedmém „Lopota“, roku 1898 vyšly dokonce po „Pantátovi Bezouškovi“ tři Raisovy knihy za sebou. Do roku 1906, do „Štehlete“, do „Káče a jiných obrázků“ minul jediný rok bez knihy Raisovy (1902), ale přestávka, jež pak nastala, zdála se být trvalá a nebyla přerušena dříve, než roku 1919 „Trochou vřesu“ a roku 1920 dvoudílným „Ztraceným ševcem“, po němž došlo už jenom na knihu pamětí. Byl to na necelých dvacet let jakýsi mocný, prudký záchvat tvořivosti, zřejmě přivozený hlavně tím, že vzpomínky musily nahrazovat vzdalující se skutečnost a že zaměstnávaly Raise v Praze tím více, čím více byl spoutáván a držen novým svým prostředím. Podobaly se pantátovi Bezouškovi, ten také přijde do Prahy za synem jako zjev minulosti, která je ve své upřímné prostotě milá, dojemná, radostná právě tím, že je nenávratně překonána.

Ale vzpomínkové kouzlo nesvedlo Raise, aby venkovské lidi bezpodmínečně zbožňoval a viděl je skvít se bůhvíjakými ctnostmi a přednostmi. Rais nemusil se realism učit od našich literárních realistů, měl jej z Bělohradu v sobě, třeba velmi zdrželivý a mírný, a tím realismem pozměnil značně dosavadní literární tvářnost našeho venkovana, aby vyniklo, jaký vliv má na jeho bytost krušný boj s hrudou a závislost na ní. Měřítkem pro venkovanovu bytost je Raisovi jeho chování k výměnkářům, poměr mezi rodiči a dětmi, poměr mezi manžely a Rais nabyl přesvědčení, že spíš činí člověka v rodinných svazcích přívětivějším, ústupnějším, méně sobeckým, kdežto hrouda se vším, co k ní náleží, zatvrzuje a zhrubuje duši, rozeštvává bytost proti bytosti, rozmnožuje bezohlednou zištnost. Řekl Rais kdesi přímo, že by ti lidé ve svých chalupách ani nemohli být jinak živi, kdyby se vespolek nedráždili, nervali a netýrali. Věru, měl o nich jasné ponětí, znal dobře jejich duševní pomalost, hlemýždí jejich pohyb kupředu a uměl psát tak, aby jeho kapitoly ve svém prodlévavém postupu byly pravdivým jejich obrazem. Raisův román „Paničkou“ nechtěl podávat dokladu, jak se drobným lidem ve městě vede hůř a obtížněji, nežli lidem venkovským, nýbrž chtěl, aby vysvitlo, co lidi z venkova štve do města a jak málo je u některých selských lidí soudnosti i vřelého citu.

Právě z toho vyplývala Raisovi tklivost, s níž vypravoval o venkovských kněžích a učitelích v „Zapadlých vlastencích“, v „Západu“, v „Káči“, uchyloval se k nim jako k nejkulturnějšímu živlu venkovskému, podivoval se jejich trpělivosti, šlechetnosti, účinlivosti a litoval jich pro jejich niterné osamocení, pro jejich odříznutí ode všeho, čeho je vzdělanému člověku třeba jako vzduchu. Jsou v „Západu“ stránky tak šeře smutné, že je z nich až úzko nad odloučeností, k níž venkov odsuzuje bytost vyšších tužeb a potřeb. Nezabíhal však Rais až k neúprosné přísnosti, která odvážně vynáší na světlo surovost surovců, nemravnost nemravných, sprostotu sprostých, on vždycky ještě omlouval, přistíral, lahodil, zamlčoval, zůstavoval trpčí pravdu svým nástupcům. Jeho dílo je dílo na rozhraní, kdy stará víra se rozviklala a nová váhala před svými konečnými důsledky — Rais oblil své pohledy na venkov úsměvem, steskem, srdečností, ústupnou rozumností a odpouštěl ještě dřív, nežli žaloval. Sám pro svou smrt nevolil venkova, nýbrž vyčkal jí ve svém vinohradském bytě v Čermákově ulici a přivítal ji asi tak, jako by byl vítal hosty z rodného kraje.