Karel Sladkovský

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Karel Sladkovský
Autor: Ferdinand Schulz
Zdroj: Osvěta, 10. ročník (1880), s. 362–369. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Související: Autor:Karel Sladkovský

Opět jeden život tak v pravdě český, život plný práce a trudu, šlechetných úmyslův a trpkého sklamání, mučennické obětavosti a neúnavných zápasův sklonil se mezi námi v hrob. Karel Sladkovský zůstavil po sobě slavnou památku dokonalého, vzorného bojovníka českého; jmeno jeho zůstane na věky neodlučno od snah a osudův našeho národa v druhé polovici tohoto století.

Nebudeme na těchto místech opakovati, co o vnější stránce jeho životního běhu zevrubně vypsalo se hned nad otevřeným a svěžím hrobem jeho v denních listech našich a co zajisté i čtenářům Osvěty utkvělo v pevné a milé paměti. Účelem našich řádkův jest, rozebrati poněkud hloub z jeho vlasteneckého působení některé články, na nichž dle našeho rozumu závisí hlavní a celkovitý dojem jeho jmena netoliko na současné ale i na příští mysli české.

Ačkoliv se narodil už r. 1823 (dne 22. února) a tož v Praze, Karel Sladkovský přece ještě r. 1848, tedy až do pětadvacátého roku svého věku ve vlasteneckých kruzích Pražských — v nichž tenkráte zajisté netoliko dle jmen ale i dle osob známi byli všichni tehdejší uvědomělí a horliví synové národa ze všech končin této země — nikdy nepřipomíná se výslovně. Tato věc nedá se vysvětliti při českém jinochu, jenž v Praze odbyl také všechna svá studia na školách středních a vysokých, ničím jiným, leda už tehdejším jeho duchovním směrem, jenž byl rozhodně politický a v tehdejších pouze literárních zjevech českého vlastenectví nenalézal plného uspokojení. Při povaze tak přímé, nelíčené a rozhodné, jakou Sladkovský po všechen čas svého života vynikal, při českém vychování domácím, jehož se mu dostalo v kruhu rodinném, při té vroucí lásce k jazyku mateřskému, jímž nejsa v letech študentských básníkem a spisovatelem jako drahně jeho kollegův, na ten čas dosti správně vládl, bylo to něco neobyčejného, tajiti plamen vlastenecký v sobě samém, nesdíleti se o něj ani s mladými myslemi tétéž nálady. Sladkovskému nepostačovaly literární a vlastenecké poměry české, které za dob jeho dospělého jinošství v Praze se jevily na veřejnosti. Snad kdy by se byl narodil někde na českém venkově, kdy by byl co chlapec a jinoch poznal zejmena slasti a strasti české vesnice, kdy by byl ve své mladosti do sebe vssál poesii českého lidu rolnického, byl by nepochybně už tenkráte i pouze literární činnosti české přiznal onu vysokou cenu, kterou ona vždy měla i má a kterou jí po letech sám s nadšením přiřknul. Tenkráte, před rokem 1845, byly mu pouhé spisovatelské, básnické i vědecké snahy české příliš malé, nebo určitěji mluveno, ostýchavé a pokračující k svému cíli velice zdlouhavě. Že cíl těchto tehdejších spisovatelských snah českých byl také politický, nemohlo zůstati tajno bystroduchého jinocha, žijícího napořád v Praze; ale tato oklika k společnému cíli zdála se prudké krvi mladého Sladkovského příliš dlouhá. Pohlížeje okem upřímného, ryzího idealisty na veškerou tehdejší politickou situaci v Rakousku i mimo ně, pojal otázku českou co nezbytnou doplňující část otázky všeobecné svobody a opravdové humanity; pokládal ji za článek, jejž do svého programu pojati a s nasazením všech duchovních a hmotných sil hájiti musejí všichni poctiví přátelé státního a politického pokroku bez rozdílu národnosti. Vida v tehdejším státním zřízení rakouském i mimorakouském toužiti po uvolnění důstojnosti lidské a národní tolik mužův vynikajících duchem i srdcem, domníval se ve vší bezpečnosti, že úsilí jejich musí se nésti zcela přirozeně také k obnově národní a státní existence české. Snažení pouze literární zdálo se mu jakýmsi ještě větším osamocováním českého národa v proudu tehdejších dějin středo- a západoevropských; on pak byl pevně přesvědčen, že toliko ve spolku s národy ostatními, kteří podobně s mnohotvarnými tužbami svými mocně tiskli se na bránu času, také bytost česká z hlubokého ponížení svého může vznésti se k novému důstojnějšímu životu. K takovému spolku s duchovním ruchem časovým, jenž zejmena v sousedních zemích západních a jižních, vždy důrazněji se ozýval, mysli k novému vznětu pobádal a síly k novým skutkům osvěžoval, vedla národ český jediná cesta, činnost politická ve směru svobody a volnosti. Zanášeje se už po několik let při svých studiích právnických politickými spisy tohoto obsahu, vycházejícími v jazycích anglickém, francouzském a německém, byl po skončených studiích universitních úplně spůsobilý k veřejnému působení politickému: však nenalézaje k takovému užití svých státnických vloh a připravených sil ve své vlasti ještě žádné půdy, odebral se r. 1845 do Vídně. Zde bylo už tenkráte snáze pěstovati politiku než v Praze, zejmena v tom směru, v jakémž k ní přilnul a v jakémž ji pro blaho českého národa jedině prospěšnou uznal Sladkovský. Odbývaje při vysokém učení Vídenském právnická rigorosa na dosažení hodnosti doktorské neobmeškával všímati sobě pilně politického ruchu, jenž v ústředním městě říšském se jevil jednak mezi domácím občanstvem, jednak mezi akademickou mládeží, která ze všech končin rakouského soustátí k vůli studiím zde se shromažďovala. Co Sladkovský v těchto kruzích viděl a slyšel, utvrzovalo jej v životních jeho úmyslech: politika stala se hlavním účelem veškeré jeho činnosti.

A tak když Karel Havlíček nastupoval tuto dráhu na Rusi, Karel Sladkovský připravoval se k ní ve Vídni. Oběma nevyhovovaly domácí poměry pouze literární, kteréž po roce 1840 ovšem nabývaly rázu pouhé kontemplativnosti a nemohly dostačiti duchům mladým, bujarým, nesoucím se mocným neodolatelným letem k činům. Vrátiv se ze svého jaksi zkušebního pobytu v národě ruském opět do vlasti, Havlíček takřka jedním rázem sbořil vzduchovou stavbu té slaďounce zahálející sentimentálnosti. která v tehdejším zvláště beletristickém písemnictví českém měla vrch, a burcoval vlasteneckou mysl, aby už se vzchopila k mužnějším činům; Sladkovský po návratu svém do Prahy, po březnových příbězích r. 1848, nalezl zde už prudké vanutí onoho politického vzduchu, v němž posud jediné volně oddychoval v kruhu českých národovců a ve společnosti přátel stejného smýšlení ač různých národností ve Vídni. Sladkovský jeví se co český vlastenec z nové řady, která teprv rokem 1848 vzala u nás svůj zřejmý počátek, z řady mimoliterární, politické. Havlíček jest spojidlem obou těch řad, ukončil řadu literární a zahájil politickou.

Co přinesl Sladkovský s sebou z Vídně? Nádech jakéhosi kosmopolitismu, jenž nejvyšší uspokojení své vyhledával v dosažení všeobecné svobody politické. Program jeho života sáhal tenkráte daleko za hranice české vlasti; český národ byl v něm toliko částí. Není lze upříti, že tříletý pobyt Sladkovského ve Vídni měl na takový sklon jeho od počátku až do konce života ideálné mysli rozhodný vliv. Zejmena společnost některých tehdy jinochův německých, práhnoucích rovněž jako on po upravení státův evropských na základech nejdokonalejší svobody a rovnosti občanské, jevila na vznětlivého ducha a velmi jemné srdce mladého Čecha nepopíratelný účinek. Třeba jen rozpomenouti se na některé úkazy, k nimž zavdala podnět vychladlá tělesná schránka Karla Sladkovského. Ve Vídenském předním listě politickém O. B. Friedmann s city rozplývajícími se v samé něžnosti, se skutečnou poesií rozepsal se o našem zvěčnělém politikovi; němečtí poslanci z Čech zvolení pro radu říšskou i pro sněm zemský přislali na jeho rakev tklivý důkaz své úcty a němečtí členové zemského výboru v království českém, více ze skutečné náklonnosti osobní než z konvencionelní formality vnější, úplným počtem súčastnili se pohřebního průvodu. I za života i na cestě své nejposlednější doznával Karel Sladkovský při německých politicích, i těch, kteří jinak po všechen čas nepřestávali projevovati své neukrotitelné záští a svou nenapravitelnou zlobu proti přirozeným právům národní bytosti české, vždy okázalé šetrnosti ano jakéhosi srdečenství. Žádný z ostatních politikův českých, zesnulých nebo žijících, neměl a nemá v táboře našich národních odpůrcův tolik osobních přátel, jako Karel Sladkovský.

Čím se vysvětluje tento prazvláštní zjev? Opováží se někdo podezřívati Karla Sladkovského z nějaké národní nerozhodnosti neb obojetnosti? Může někdo mezi Čechy vystoupiti proti Sladkovskému buď s domněním neb tvrzením, jako by v některé chvíli svého života byl býval ochoten obětovati kmenovní panovačnosti německé jen sebe menší část národních práv českých? Že by kdy koliv byl chtěl zalichotiti se odpůrcům našeho národního programu nějakou sebe nepatrnější povolností v tom neb onom článku jeho? Že by někdy ústupkem sebe slabším ve věci národní byl chtěl zjednati sobě osobní oblíbenost u našich nepřátel? Může někdo zapomenouti, že Sladkovský se vší silou svého ducha a se vším důrazem svého slova v obraně naší národnosti proti nátiskům činěným jí ze strany německé zjevně a neohroženě stanul vždycky a všude, ať ve sněmovně zemské, ať v poradní síni zastupitelstva obecního, ať ve shromáždění spolkovém, ať se to týkalo školy neb úřadu, neb práva volení neb řádu volebního, neb samosprávy zemské, neb státního práva českého? Na všech těch místech, ve všech těchto i jiných příčinách nejmocněji jiskřilo oko Sladkovského a nejúchvatněji zazníval objemný a pádný jeho hlas, když naproti němu stála křivda páchaná na právu českého jazyka německými krajany našimi. Odkud tedy jich přívětivost k němu? Odkud při všem nepřátelství ve věci přece jejich přátelství k jeho osobě? Neboť i to zřejmo jest, že nikoliv Sladkovský k nim, nýbrž oni k němu osobní přízní se klonili, i to před očima všech leží, že Sladkovský čím dále tím citlivější byl v oboru práv svého mateřského jazyka, že s roku na rok hloub a trapněji pociťoval příkoří, která se dála a dějí naší národnosti v životě veřejném i soukromém, že čím starší tím pevněji se uzavíral a ohražoval na svém stanovisku národním, že nedychtě nikdy po nespravedlivém jednání proti žádné národnosti jiné, sám stával se čím dále tím větším Čechem.

Máme tu před sebou zvláštní zjev. Politikové čeští z pravidla hned od mladosti své z příčin národních a literárních v životě společenském netoliko vzdalovali se kruhův intelligence německé v Čechách a v Rakousku, nýbrž i záhy zaujali proti ní mimo ve věci také ve stycích osobních stanovisko nepřátelské: Sladkovský z příčin politických vešel s nimi ve spojení, sdružoval se s nimi za účely pospolitosti státní, co mladý muž, s ohnivým nadšením pro ideál státu upraveného na nejširším základě osvícené demokracie důvěrně přilnul k mladým mužům národnosti německé, při nichž tenkráte shledával týž zápal pro odklizení všech ze středověku zděděných nesrovnalostí ve zřízení státním i společenském. Idea všeobecné svobody politické uvedla Sladkovského před rokem 1848 do důvěrných svazkův s některými representanty nového pokolení německého; ideály mladosti zastřely tenkráte odvěké a hluboké různosti a spory života skutečného. Zlatá záře těchto krásných snův o všeobecném sbratření se národův nikdy úplně nevybledla a nezmizela v mysli někdejších zanícencův.

Upomínky na mladost jsou vždycky poesie, a něco takového se vznášelo kolem jmena Karla Sladkovského v mysli politikův německých i tenkráte, když někdejší ideál humanity a všeobecné svobody osvíceného lidstva byl učinil v nich místo nenasytné žízni po národní nadvládě ve vlastech českých. Něco jako lepší svědomí ozývalo se v prsou těch mužův, když Sladkovský svou vždy ryzí, nezkalenou, velebnou věrností k nejvyšším účelům lidského života, svou ani nejtrapnějším sklamáním nestenčenou, nezatemněnou a neochabující láskou k svrchované spravedlnosti i vůči zatvrzelému nepříteli a umíněnému škůdci národní bytosti české uváděl jim na paměť zrušené přísahy jejich lidštějších let!

Viděti za rakví Sladkovského skloněná čela některých německých mužův, kteří před třicíti a několika lety budovali s ním chrám svobody, dosti prostranný, aby v něm měl volné místo každý vzdělaný národ evropský, však kteří nyní po dvacet let neobmýšlejí nic jiného než porobu a smrt národa českého; viděti na rakvi Sladkovského palmové věnce s německými nápisy, věnované na poslední jeho uctění od politikův, proti nimž on od roku 1860 v časopisech národních a od 1862 na sněmě zemském vedl nejtužší boj na obranu státních a národních, dějinných a přirozených našich práv: to zajisté bylo nejskvělejším dostiučiněním netoliko jeho osobnímu hrdinství a utrpení, nýbrž i celkovému národnímu snažení českému. Opravdu srdečné účastenství německých poslanců zemských i říšských z Čech při pohřbu Sladkovského bylo jako opozděný záblesk oné dávno zmizelé říše míru mezi všemi národy a dokonalé spravedlnosti, plynoucí z nejvyššího pramene státní moci pro všechny národy, jak zvěčnělý Karel Sladkovský na sklonku první polovice tohoto století v důvěrném svazku s politickými idealisty hlavně německými o ní byl snil! Kráčejíce za stichlým srdcem Karla Sladkovského, němečtí politikové musili v nejhlubších útrobách svých pocítiti ostrý osten výčitky, ono že až do posledního tepnutí svého zůstalo věrno posvátným citům své mladosti, však jejich že bohužel už dávno přestalo bíti pro prvotní své šlechetnější snahy; musili bezděky ve svých myslech přiznati, on že zachoval vznešeným pomyslům své mladosti nejdokonalejší věrnost až do posledního vzdechnutí svého, však oni že už dávno je opustili…

U některých lidí v Čechách i jinde Karel Sladkovský měl pověst velikého revolucionáře, spiklence, nepřítele veřejného pořádku, stálého osnovatele tajných spolkův na zničení všeho majetku, a co vůbec klidným, poslušným a zámožným občanům nahání husí kůži. Známo na příklad, že r. 1862 nynější arcibiskup Pražský velmi důrazně se ohražoval proti tomu, aby měl společně se Sladkovským zasedati v síni sněmovní, a že bylo potřebí žádosti sněmu zemského, aby Sladkovský směl býti také poslancem českým.

Rok 1848 vrhl na Sladkovského těžký černý stín. Vždyť Sladkovský po Svatovácslavské mši stál se zbraní na barikádách Pražských; vždyť k zajatému tehdy českým lidem místodržiteli, hraběti Lvu Thunovi, měl v síni Klementinské zničující řeč, v níž mu vyčítal zpátečnické jednání a vyzýval jej k odvolání vojska z ulic Pražských. Vždyť byl pak sám zatčen, na Hradčanech v klášteře Svatojiřském téměř dvě léta v samovazbě držán, trapně vyšetřován a konečně dne 20. srpna 1850 vojenským soudem Windischgrätzovým odsouzen k smrti provazem, kterýžto rozsudek jen cestou milosti se mu zmírnil v těžký žalář dvacíti let. Vždyť úplných šest let strávil v živém svém hrobě na pevnosti Olomúcké, a byl teprv opětnou milostí dne 10. května 1857 propuštěn na volný boží vzduch.

Nejsou tu snad všecky příznaky člověka velice nebezpečného státu a celé společnosti lidské? Není tu podán nejjasnější důkaz, že každý míru a pořádku milovný občan musí se požehnati při pouhém jmenu Karla Sladkovského svatým křížem a vystříci se na věky všech spolkův a stykův s ním veřejných i soukromých? Víme, že dle takového rozumování drahně lidí v Čechách, mezi nimi též uvědomělí a dobří vlastenci k Sladkovskému pohlíželi a povždy se chovali. Pověst velmi nebezpečného spiklence, účastníka tajných revolučních spolkův namnoze sprovázela Sladkovského až do hrobu.

Pokud Sladkovský žil, nedbal valně o to, aby o sobě samém poučoval lidi, kteří vůbec ve všelikém snažení po svobodném a důstojném životě lidském spatřují, stíhají a zažehnávají největší neštěstí a zlo tohoto světa. Věděl, že ten onen se ho štítí a bojí; nechal každého při tom. Však nad hrobem jeho třeba zjednati veřejný průchod a dáti plné svědectví pravdě. Sladkovský byl povaha odvážná a neohrožená; ale zároveň přímá a zřejmá: duch nelekající se žádných překážek na cestě ke zvolenému cíli, neustupující před žádnými ani hrozbami ani sebe těžším příkořím ve věrnosti k svým zásadám; ale neskrývající se zároveň nikdy a před nikým se svými záměry a podniky.

Hledáli se pro Sladkovského už nějaké jmeno z názvosloví politického, jest to název: tribun lidu, který mu nejvlastněji přísluší. Hlavní vlastnost jeho ducha byla přímost tak rozhodná, že někdy přecházela až v drsnost, a jediné působiště jeho byla veřejnost. Že přes to pokládán i odsouzen byl co spiklenec, co strůjce a účastník tajných podvratných spolkův sociálně-politických, tím vinna byla jiná rovněž vynikající a v celém jeho životě nikým a ničím neporušitelná vlastnost: poctivost.

V jeho pozůstalosti nalezl se list, psaný už ze žaláře Olomúckého, když nemaje tehdy ani nejmenší naděje, že by své rodiče na tomto světě ještě kdy spatřil, v jakési generální zpovědi vyložil před nimi celý průběh svého jednání a svých osudův. Tento list i jinak pln zajímavosti pro poznání nejvnitřnější mysli Sladkovského, má velikou důležitost v osudném jeho odsouzení na smrt. Co Sladkovský před čtvrtstoletím jaksi na rozloučenou v tomto životě své matce o těch věcech sdělil, o tom vyšed pak z kobek žalářních zachovával i k nejdůvěrnějším přátelům svým úplné mlčení, s nímž odešel i do hrobu. Opět skvělý důkaz jeho vysoké šlechetnosti, která nevyhledávala pomsty ani nad těmi, kdož jej vyváděli na popraviště. Pouze syn svým rodičům odhalil roušku, za kterouž velice nadějný život jeho rázem byl sklácen do zoufalosti hrobové; muž a politik nevykonal spravedlivého trestu ani nad těmi, kdož jeho osobě tak těžce ublížili, a nevydal jich ani veřejnému opovržení. Teprv nyní dověděli jsme se z onoho důvěrného listu rodinného, že Sladkovský se stal obětí ošemetného udavačství, nejnešlechetnější denunciace dvou lidí, kteří posud jsou na živě, a kteří právě oním mrzkým skutkem, spáchaným nad někdejším svým přítelem, zahájili svou od té doby už nepřetržitou veřejnou i tajnou nepřátelskou činnost proti celému národu českému ve všech oborech jeho životní snahy a jeho veřejného práva.

Sladkovský počátkem r. 1849, jako každý jiný člověk se zdravým zrakem politickým, viděl, že vláda Vídenská ve svých zpátečnických snahách nezastaví se dříve, pokud ústavní zřízení v celém Rakousku opět neodstraní. Že se nemýlil, dokázaly příběhy, jež nadešly už za několik měsícův. Však na odvrácení hrozící reakce absolutistické zrazoval Sladkovský ode všelikých prostředkův, které by ještě zhoršily nadcházející zlo. Maje zření ke skutečným poměrům, důrazně se přičiňoval, aby český národ nebyl stržen do odbojného proudu, jenž tajným působením revolucionářských jednatelův, hlavně maďarských a německých, měl zachvátiti větší část střední Evropy. Vida pak, že napomínání, domluvy a výstrahy jeho nic neprospívají, nechtěl býti ani svědkem věcí, které dle jeho pevného přesvědčení aspoň v Čechách nemohly vésti k ničemu jinému, leda k novým velikým pohromám občanské svobody. Na kvap se chystal, že raději opustí vlast a odebéře se na několik let do Paříže. Mezi těmito přípravami byl zachvácen podlostí, kteréž ve své přímosti a poctivosti nebyl by se nadál nikdy. Dva tehdy ve stejném věku i až do oné chvíle také v politických snahách s ním sdružení mužové tajně obvinili jej u vojenského soudu právě z toho, proti čemu on ze všech sil ale ovšem marně bojoval. Poněvadž o přípravách k povstání v Čechách sice věděl, ale sám osnovatele toho podniku prozraditi nechtěl, raději stroje se do daleké ciziny, byl dvěma druhy, kteří o jeho protirevoluční činnosti velmi dobře věděli, tajně vydán hrdelním soudům, jakožto prý jeden z předních strůjcův branného odboje a hlavní účastník v osnově veliké revoluce. Oni dva mužové brzy po tom došli žádoucí odměny své, a Sladkovský jakožto spiklenec a revolucionář odsouzen k smrti…

Bylť od r. 1621 z politických vůdcův českých opět první, který měl skončiti na popravišti!…

V obnoveném národním a politickém životě českém Sladkovský vynikl hlavně dvojím spůsobem své činnosti, jako spisovatel a jako řečník. Spisovatelské působení jeho obmezilo se ovšem zase jediné na politiku, do které ihned zasáhl veškerou silou svého ducha, jakmile na troskách absolutistické soustavy Bachovo-Thunovské vzešly jí nové orgány, po desíti letech opět samostatné politické denníky české. Národně oposiční a svobodomyslné časopisy Čas, Hlas a Národní Listy mezi úvodními články svými po řadě přinášely skrze patnáct let také četné práce Sladkovského. Tou cestou tedy Sladkovský konečně vrátil se do kruhův, které ho k sobě o dvacet let dříve zvábiti nedovedly: stalť se vedle politika také spisovatelem českým. Co v té stránce podával, mělo ovšem osud veškeré žurnalistické práce. Od rána do večera těší se i nejlepší a nejkrásnější části denního čísla novinářského z obecné pozornosti, a i pro tu krátkou dobu pracuje český žurnalista bez nejmenších zřetelův k vlastni osobě; pro něho není spisovatelské slávy, ač na spisovatelskou produkci jeho nečiní se požadavky věru menší, než na jinou; on bojuje, aby toliko prapor zvítězil, třeba žerď byla vysoko ohražena mrtvolami hrdin, jichžto jmena se nezaznamenávají v paměti lidské.

Časopisecké práce Sladkovského vyznačovaly se silou logiky a jasností slova. Proti jeho důkazům nebylo nikdy snadno činiti platné námitky. Účelem všech jeho politických článkův bylo přesvědčiti a tož až do nejvnitřnějšího jádra; proto nenalézáme v nich téměř nikde slohu malebného, třpytného, pikantního; chladnosti myšlenek odpovídá také úplná střízlivost slovesné formy. Však mýlil by se, kdo by se domníval, že Sladkovský byl prost všeliké poesie, že nikdy nedovedl se rozehřáti k mluvě obrazné, že neznal kouzla květnatých luhův literárních.

Jeho slavnostní řeči náleží k nejpěknějším plodům rhetoriky české. Rozum a cit vládnou zde mocí stejně rozdělenou; důkaz pravdy a půvab krásy spojují se zde v ladný celek, slovo dýše silou i lahodou, řečnický proud přesvědčuje i unáší naši mysl; všechny ozdoby, jichž schopen jest vyšší spůsob řečnění, vyskytují se zde vždy na nejvhodnějším místě a mají také žádoucí účinek. Pochmurný, ledový řečník sněmovní, jenž železnou pravdou hájí nepřetržitou platnost a nezrušitelnou životnost státního práva českého, jenž pádnou logikou poráží námitky a útoky nepřátel proti samosprávě zemské, vyjasňuje své čelo, září okem a sype květy svých prsou na shromáždění svých rodákův, slavnostně naladěných. Umělť pak Sladkovský také voliti sobě předměty pro své slavnostní řeči.

Cokoliv od roku 1862 až do 1870 největšího, vznešeného, velikolepého dálo se v národní společnosti české, všude zazněl mohutný a lahodný hlas Sladkovského. Prapor Pražského Hlaholu, pamětní desky na rodném domku Karla Havlíčka a Vácslava Hanky, pomník Jana Amosa Komenského, padesátiletá památka nalezení rukopisu Kralodvorského, Základní kámen národního divadla a pětistyletá památka mistra Jana Husi přijaly svou oslavu z výmluvných úst Sladkovského. Praha, Borová, Hořiněves, Brandýs nad Orlicí, Králové Dvůr, Husinec nikdy nezapomenou, že o největších dnech jejich řečnil Sladkovský. Řeči při pomníku Komenského, základním kameni národního divadla a oslavě Husově jsou ze všech nejzdařilejší, v nich Sladkovský dostoupil vrcholu svého řečnického talentu a všeho, co v české stilistice vykonal. Tu zahoroval sobě chladný politik v říši ideálův, tu stal se řečník básníkem! Všechen hluboký, vřelý a jemný cit Sladkovského prolomil zde brnění bojovníka v krutém zápasu politickém otužilého, a vytrysknul plným mocným proudem, že ovlažil, ozářil a osvěžil celou vlast…

Ze všeho, co přímo nenáleželo k politice, mělo pro Sladkovského největší interes v přítomnosti budova národního divadla, z minulosti oba krajní sloupové veliké církevní a mravní reformace české, první a poslední velikán v dějinách středověké osvěty evropské, Jan Hus a Amos Komenský. Umělť sobě vybírati vrcholy duchovních snah v národě našem…

Truchlíce nad hrobem velikého Čecha, Karla Sladkovského, teskně uvažujeme na mysli, jak celkem malý účinek vzešel z tolika utrpení, práce a obětí jeho právě v té stránce, která byla hlavním obsahem jeho života, v politice. Věnovalli v tomto století některý Čech převážnou částku svého životního působení politice, byl to Sladkovský; vyhledávalli kdo neúnavným úsilím, ano obětováním své vlastní existence hmotné a nasazením samého života jen dobro a prospěch svého národa, slávu, čest a rozkvět své vlasti, byl to Sladkovský; bylli kdo stále připraven k tuhému boji a ochoten k nejkrutším obětem pro práva své rodné země, tož věru Sladkovský; umělli kdo pro svůj národ pracovati, trpěti a sebe zapírati, zajisté Sladkovský: a výsledek tohoto života, plného práce, strádání a hrdinství? Jsme posud církví bojující, máme posud více hrdin než vítězův, život náš posud hluboko vězí v tragice. A pln tragiky jest i život Sladkovského. Není lze patřiti na něho leda s nejhlubší zarmouceností a s opravdovou soustrastí. Co by muž tak skvělého nadání státnického, tak neoblomné vůle, neumořitelné vytrvalosti a především tak šlechetných úmyslův, neporušitelné poctivosti a vzorné nezištnosti byl mohl způsobiti obecného blaha za veřejných poměrův, jen poněkud spořádanějších? Schopen k zastávání nejpřednějších úřadův státních, Sladkovský volil raději postavení českého spisovatele a řečníka; moha dosíci nejvýnosnějších hodností veřejných, vybral sobě raději skrytou chudobu. Postava ozdobená občanskými ctnostmi antickými sklonila se v předčasný hrob, u něhož stojíme my v němém žalu nad ztrátou tak bolestnou.