Karel Havlíček Borovský (Tůma)/XXX. Výprava proti „Slovanu“

Karel Havlíček Borovský Karel Tůma
XXIX. Aristokracie a byrokracie	XXX. Výprava proti „Slovanu“	XXXI. Duch a srdce

Údaje o textu
Titulek:	XXX. Výprava proti „Slovanu“
Autor:	Karel Tůma
Zdroj:	TŮMA, Karel. Karel Havlíček Borovský : Nejslavnější publicista českého národa. Díl druhý. Kutná Hora : Karel Šolc, 1885. s. 385–400. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Karel Havlíček Borovský

Zatím však již bylo na organisaci podobné pospolitosti mezi námi a mezi liberálnější šlechtou opravdu „příliš pozdě“! Jen že v jiném smyslu než dr. Rieger myslel.

Alexander Bach byl totiž dosti důvtipným nepřítelem, než aby okamžitě nebyl postihl, že klíčem celé posice české té doby jest ona kutnohorská redakce nepřístupného, a neohroženého poctivce Havlíčka. Teprv kdyby se mu podařilo zničiti tohoto patriotu, tohoto spisovatele geniálního, který tu stojí jako žulová skála — bude s odporem národa českého hotov, dříve ne!

Konfiskacemi to nešlo, poněvadž dle platného posud zákona tiskového musela po každé konfiskaci následovati porota; Bachovi ale posud hučelo to jednohlasné „nevinnen“ pražské poroty v uších. Zvolena tudíž jiná taktika. Dobré dvě třetiny říše byly tehda ve stavu obležení. Halič, Uhry, Lombardsko, Benátsko, mimo to Vídeň a Praha, jakož i veškeré pevnosti české. Všude tu mohl býti „Slovan“ prostě vojenskými rozkazy zakázán beze vší procedury soudní. Tím mu odpadne hojně odběratelův, „Slovan“ utrpí citelnou škodu a nad to ještě mírnější lidé se rozmrzí na Havlíčka, proč že tak ostře píše a svévolně hlavou chce prorážeti zeď. Toho momentu se užije k vydávání velikého denního listu proti „Slovanu“. Pro redakci listu toho získají se bývalí spolupracovníci „Národních Novin“, aby se podobalo, že je to list neodvislý a vlastenecký, který se liší od prudkého „Slovana“ jedině svou rozvahou rozumnou. Obecenstvo postrádající denních novin přivykne tomuto novému žurnálu, který pak z ponenáhla, aby se hrubě ani nepozorovalo, stáčeti počne loď českou s unaveným beztoho již mužstvem jejím do proudův politiky vládní.

Tento plán byl již v prvním měsíci života „Slovana“ zosnován a počátkem června počala výprava. Zatím co komandanti výminečným stavem sevřených zemí, krajů a měst obdrželi z Vídně potřebné instrukce, podnikl druhou čásť akce známý nám již úředník ministeriální dr. Antonín Beck a bývalý spolupracovník Havlíčkových „Národních Novin“, té doby ale již příručí úředník v ministerství hr. Lva Thuna, p. Josef Jireček.

Dne 4. června 1850. vystřelena první rána:

Někdejší vojenský komandant pražský, nyní ale v tomže postavení do Lvova prosazený hrabě Khevenhüller Metsch, „ze staré známosti“ první si vzpomněl na Havlíčka a zakázal ordonancí řečeného dne „Slovana“ pro celou Halič, Krakov a Bukovinu. A hle; v několika dnech po té již objevil se pan Josef Jireček v Praze, aby v kruzích spisovatelských sháněl zde spolupracovníky pro nový český časopis ve Vídni, kterýž formátem i úpravou měl zcela připomínati potlačené „Národní Noviny“ Havlíčkovy, tendencí svou ale ovšem jen ducha páně Jirečkova, Thunova a Bachova. Lov ale nebyl valný. Z někdejších spolupracovníků „Národních Novin“ dal se najmouti v žold vládní redakce vídeňské jediný Jan Votka, druhdy veliký radikál v ohledu politickém i náboženském, té doby však již co sekretář hr. Wurmbranda na cestě pokání, která skončila po několika letech v lůně řádu Jezovitského. Mimořádných přispívatelův podařilo se získati pro „Vídeňský Denník“, — neb tak byl po dlouhém porodu nový žurnál „mírných Čechů“ konečně pokřtěn — ovšem již snáze, mezi nimiž také historika Václava Vladivoje Tomka, a někdejšího nadšeného pěvce „Slávy dcery“, nyní ale již oblomeného vídeňského professora Jana Kollára.

Rozumí se, že pilně zapíráno, jakoby to byly noviny vydržované nákladem vládním, že předstírána obvyklá „vlastenecká společnost, která nechce býti jmenována“ atd. Havlíček ale, dojížděje tehda pravidelně do Prahy aspoň za čtrnácte dní jednou, znal všechny tajnosti té machinace do podrobna a odhalil lidu záhy pravdu: „My nemáme nic proti tomu,“ píše 17. června, „když ministerstvo vydává neb vydávati nechá své vládní noviny, — ačkoli jich máme nyní již velmi mnoho — avšak myslíme, že jest nejlepší cesta rovná. Říci zrovna a bez obalu: „časopis bude zastávat ministerstvo a vládu a dozvíte se z něho, kterak smýšlí ministerstvo!“ to se nám zdá býti nejmoudřejší cesta. Což to také platno vydávati časopis za neodvislý, ba za opposiční a třeba také na začátku vystrkoval jinou korouhvičku: dlouho zajisté nemůže taková přetvářka trvati.“

Přivítal tedy soka s myslí velice klidnou, kteráž neopustila ho také na dále, ačkoliv se nebe nad „Slovanem“ již silně kalilo a bouřka nemilosti ministerské, která ještě nedohučela po konfiskaci prvního svazku „Slovana“, již ode všech končin rakouského mocnářství se valila. Dnem 13. června zakázalť nový vojenský komandant pražský svob. pán von Schütte beze všech důvodův „Slovana“ také pro Prahu a okolí její a teprv místodržitel bar. Meczéry doložil, že stalo se tak „skrze dráždlivý a pokoj rušící obsah „Slovanův““.

,Pokud víme“ — zněla odpověď Havlíčkova — „nestal se v Praze za ten čas, co „Slovan“ vychází, ani nejmenší nepokoj, ačkoliv tam více než 600 svazků zasíláno bylo. Musíme ostatně ubezpečit, že bychom s největší radostí „Slovana“ docela vydávati přestali, kdyby bylo možno docíliti tím spokojenost a pokoj a blaženost občanskou v Rakousích; obáváme se ale, že jest ku spokojenosti a blaženosti Rakouska něčeho zcela jiného zapotřebí, než zákazu „Slovana“.“

Předvídá již zřetelně čemu jde vstříc a jest připraven na ránu: „Co nejdříve uslyšíme též podobné rozkazy pro všechny končiny, které již nyní z absolutní vlády se těší — totiž pro Vídeň, pro Uhry, pro Vojvodinu i vlašské země — a tak budeme brzy státi jako orubaný strom v širém poli, co do nebe volající výkřikník rakouských ústavních svobod, a svědek o liberálnosti nynějšího ministerstva! Rozuměti totiž sluší, že všechny tyto zápovědi vždy se dějí hlavně působením pana Bacha, který se jen za vojenské úřady ukrývá: to jsme pozorovali při „Presse“, to při zákazu „Národ. Novin“, to též musí každému padnouti hned do oka při „Slovanu“, když v nejrozlehlejších končinách říše rakouské v pěkné harmonii generálové komandují na „Slovana“ „marš!“ Až do nynější doby čekal p. Bach, nebudeme-li přece činiti pokání, a když jsme nic takového neukazovali na sobě, nebylo nám pomoci, museli jsme padnouti pod meč vojenských, nekonstitučních ustanovení.“

Ale Havlíček se meče toho nebojí, nýbrž oplácí rány „Alexandru Podvodníku“ tím, že jej — portretuje: „Nám velmi mnoho záleží na tom, aby obecenstvo naše dobré ponětí mělo o ministru Bachovi, který umí tak liberálně mluviti a tak krásně psáti ve svých instrukcích, jenžto ale zcela jinak jedná; který se umí nechat představovati tak jako by on sám byl ještě ta poslední hráz proti absolutismu, ježto ale jest právě nejschopnějším a nejpotřebnějším nástrojem k poznenáhlému obmezování všech konstitučních práv. Věru! mnoho se změnilo od té doby, co pan dr. Bach táhl na koni proti císařskému hradu ve Vídni, až do nynějška, kdežto tentýž pan Bach co veliký vezír vládne vojensky nad větší polovicí nešťastného Rakouska. My ale jsme se od té doby nezměnili: jak jsme psali v „Národních Novinách“ hned na počátku r. 1848 v nejbujnějších dobách, tak jsme psali také i v obležení, a ještě nyní tak dlouho psáti hodláme, pokud by právo pěstní neučinilo konec našemu časopisu. My známe světější povinnosti na tomto světě než jest slepá poslušnost k několika ministrům, kteří v celku ještě ničím své schopnosti nedokázali.“

Jakoby ale již slyšel ty úzkostné vzdechy, jež probudí tato slova odhodlaná u našich opatrných a moudrých „vlastenců“, kteří čím dále vždy více toužili na „Slovana“, jak prý nám svou ostrostí u vlády jen škodí… Havlíček odpovídá dále: „My jsme se již za ty dva roky tak nazvaného konstitučního života v Rakousích dočkali té neobyčejnosti, že ti samí lidé, které jsme na počátku, když byla úplná svoboda a nevázanost, museli my napomínati k mírnosti, nyní pod křídly všemohoucí vlády nás za buřiče prohlašují; my jsme se již dočkali toho, že jsme v čas opravdivého nebezpečí pro Rakousko a pro dynastii byli považováni a také od vlády váženi co rozumní zastavatelé státu a svobody, co chranitelé Rakouska a to při té samé tendenci, pro kterou nás nyní, když nebezpečí není, pronásleduje vláda co přepiatce a nepřátelé státu. Z této příčiny také nemůžeme upustiti dobrovolně od svých zásad, a mnohým z našich upřímných přátel, kteří nám něco podobného v těchto časích v dobrém mínění radili, připomínáme jen tolik, že by nám žádná mírnost, žádné slevení v požadavcích nikterak nezpomohlo. Nynější vládě nelíbí se pouze způsob našeho psaní, jí se též nelíbí naše zásady, a kdybychom dnes polovičku svých zásad za oběť přinesli, domnívajíce si tím získati přízeň vlády, zas by nás hned zejtra již s tou polovičkou, která se jim dnes líbila, přece jen považovali a vyhlašovali za přepiatce a pronásledovali tak jako dříve. Zde se jedná o něco zcela jiného a jediný náš účel, který nyní ještě míti můžeme, jest, aby aspoň větší čásť poznala, kam se pomalu, ale jistě směruje. Nastanou nyní ovšem časové zkoušení a trpkého zkoušení pro nás, jakých jsme se až posud nedočkali. Až do roku 1848. byla naše strana tak nazvaných vlastenců tak opovržena u vlády, že si nás nikdo nevšímal, poněvadž se nás nikdo nebál. My však pracovali jsme společně v tichosti a upřímně dále k povznešení národa českého, jak v politickém, tak v národním ohledu. Nebylo mezi námi tenkráte zrádců, ani odpadlíků, ani zpronevěřilců, ne proto, že bychom byli bývali všichni stálí, věrní, pevně přesvědčeni a ve svém mínění utužilí, ale proto, že nebylo ani žádného pokušení, proto, že tenkrát by ani nikdo byl za odpadnutí a zrádu svou nic nedostal. Nyní se časy změnily: v roce 1848 okázala naše strana takovou sílu, takový vplyv na národ český a na jiné slovanské, že museli sami nepřátelé uznati důležitost naší. Což tedy divu, že se počali všemožně pokoušeti o to, aby naši stranu roztrhali a zničili, což divu, že se počali ohlížeti po slabších osobách, jež by mohli všelikými lákavými výhodami přivésti na svou stranu a užívati jich za nástroj k našemu rozdvojení a zničení. Že se takové osoby našly, a že se jich ještě více, bohužel! najde, o tom se brzy přesvědčíme. To však jest věc velmi smutná, ale v celém světě obyčejná, která nesmí nikterak slabiti naše naděje a ujímati nám důvěry ke konečnému vítězství. Předně můžeme doufati, že mužů skutečně k něčemu řádnému schopných nám přece neubyde, poněvadž takový nezadá lehce přesvědčení pro pecen: a mé míněni jest, že kdyby jen vždy z desíti jeden stále a pevně vytrval, přece tento jeden úplně tolik platiti bude, co dříve deset, proto, že platnost jeho leží více v zásadách a pravdách, které zastává, než v osobě jeho. Osoby se mění, osoby pomíjí, osoby klesají — ale pravda trvá věčně. Nebojme se tedy těch, kteří, jak písmo praví, jen tělo zabíjí, duši však zabíti nemohou.

Časy jsou nyní nepříznivé, zamezeno jest nám spojení, jakožto celé straně, a společné pokračování vedle jednoho dle vůle většiny ustanoveného plánu. Jsme rozptýlení a jenom společné a stejné srdečné tušení váže nás dohromady. Jest tedy naše povinnost, aby každý sám ve svém oboru a podle sil svých všemožně působil tak k prospěchu národa, jak to dle svého svědomí za dobré uznává. Dle této zásady budu se od nynějška spravovati také já, jakožto redaktor „Slovana“, a nebudiž tedy považován „Slovan“ co orgán některé strany, nýbrž pouze co časopis vedený podle mého osobního přesvědčení, za které beru jenom já sám odpovědnost před svým svědomím, před národem a zákonem a musí-li to býti i před násilím.“

Tak daleko došlo s námi za jediný rok od rozehnání sněmu Kroměřížského! Jsme rozptýlení — a Havlíček musí se odříkati strany, pro níž byl tolik obětí radostně přinesl, poněvadž slyší z řídnoucích její řad nářek a předhůzky, že prý on jí škodí svou přílišnou rázností, že jde ji tuze z ostrá ku předu, tak že ona nemůže mu stačiti, že ona nechce a nemůže bráti odpovědnost za jeho „zámeznou“ oposici v „Slovanu“ atd.

Nuže, doložme k tomu, že Havlíček od chvíle, kdy poznal, jak všechna mstivost Bachova proti němu se obrací, jak systematicky se strany vládní „Slovan“ vyhlašuje se za list nebezpečný, buřičský, podvratný, — že Havlíček již od léta 1850 v důvěrných listech zapřísahal přední politiky naše v Praze, aby založili si nový denní časopis, podle své chuti, který by nepotřeboval býti ani oposičním, jen když bude poctivě českým, jen když bude lid udržovati při sebevědomí, poučovati jej o jeho právu a povzbuzovati v hodině zkoušek. „Já jsem, kdo jsem,“ byla stále jeho řeč, „a nedovedu býti jiným: ale nechci pro živý svět, aby někdo jiný měl odnášeti za mne. Pochopuju dobře, že lidé od vlády závislejší nemohou se dnes hlásiti k „Slovanu“, který stojí tam, kde stály „Národní Noviny“, zatím co oni couvli; já ale nechci, aby lidé ti odpadali od naší strany, a proto jim opatřte noviny mírnější, noviny, které budou třeba jen přinášet poučné články a denní zprávy, jen když nebudou zpátečnické, protiliberální.“ —

Svým čtenářům však zjevuje upřímně, že „Slovan“ bojuje v Kutné Hoře asi takový boj, jaký bojoval bratr Roháč z Dubé po bitvě Lipanské proti Zikmundovi na nedalekém Sioně. Boj plný nejistoty a nebezpečí. Havlíček však nechce, aby kdo z odběratelův jeho náhlým snad potlačením „Slovana“ přišel do škody, proto neustále žádá, aby se nikdo nepředplácel na „Slovana“ na delší dobu, než toliko vždy na měsíc! Nechť prý odběratelé již nelitují té obtíže, jaká s takýmto častějším zasýláním předplatného jest spojena, nechť prý si pomyslí, že to činí pro pokoj svědomí jeho.

Jaký to pohled otvírá se nám tím v duši Karlovu. Jaká to svědomitost srdce vznešeného, jaká obětavost pro dobrou věc. — Vskutku, jedině onomu rekovnému mstiteli věci táborské, jenž s hrstkou věrných přátel čelil na Sioně vítěznému nepříteli poražené věci národa, nedbaje, že ona již opuštěna jest od nebe i lidí, — jen tomu polipanskému bohatýru Janu Roháči z Dube podobá se náš Havel Borovský ve svém heroickém, osamělém zápase na Horách Kutných! —

A po muži takých vznětů vrhne se v historii „Našeho znovuzrození“, prohlédnuté drem. Riegrem,^[1] jízlivá důmínka, jakoby byl vydával „Slovana“ z pochopitelné „samolibosti“ an prý by se byl nerad vzdal skvělého postavení svého v straně národní co velebený publicista její.“

Ach, té skvělosti! Hájiti polo již pobořenou pevnost proti přesile nepřátel s mužstvem zmalátnělým, v něž zráda se vkradla, viděti, jak den za dnem řídne ten hlouček věrných, jak derouta hrozivě se zmahá, zatím co nepřítel vždy těsněji kruh svůj svírá; slyšeti z vlastního tábora napořád hlasitější reptání a onen nakažlivý nářek zbabělých Vestoňův, jímž není hříchem v porobu samochtíc dát šíjí: věru, toť skvělé postavení!!

Nebylo však dosti na těchto svízelích, které by každého jiného na místě Havlíčkově byly přemohly. Alexandr Bach, jakožto vtipný učeň Metternichův, znal ještě jiných prostředkův k oslazení života svým neporušitelným odpůrcům: ačkoliv na papíře stále ještě prohlášena byla ústava a s ní bezpečnost osoby, zavedeno rokem 1850 ve skutečnosti staré policejní pozorování a stíhání občanů ve způsobě občanstvu ještě citelnějším, než bývalo za časův Sedlnického. Každý horlivý Čech byl opět pod policejní dohlídkou, ale nikdo pod ostřejší, než-li Havlíček v Hoře Kutné. Užito k tomu nejen žandarmerie, ale i zvláště zřízené tajné policie, která musela krajskému Reiserovi podávati kolikráte za den zprávy o každém hnutí Havlíčkovu do podrobností nejmenších.

Zprávy ty posýlány pak opět v pravidelných raportech do Vídně. Účelem organisovaného špehýřství nebyla však jen pouhá malicherná zvědavost nedůvěřivého absolutismu, nýbrž promyšlená týravost: nejen že Havlíček měl zakoušeti onoho nepohodlí a neklidu duševního, jaký způsobuje pomyšlení, jsem stále pozorován — stále špehován, ale tím, že udáván a očerňován na úřadě politickém zároveň každý, s kýmž Havlíček přátelsky obcoval, že pro nejnevinnější setkání a důvěrné pohovoření s Havlíčkem dály se lidem nátisky, udíleny úřední důtky, suspendováni a přesazováni úředníci, — tím vším hledělo se docíliti, aby lid se počal Havlíčka štítit a chránit, aby ctitelé jeho byli odstrašeni, slovem, aby Havlíček i společensky osaměl a stál ve schýlené společnosti jako odstrašující příklad znamenaného kacíře, čili ať užijeme vlastních slov Karlových, „jako dravé zvíře“, jako morem nakažený, kterému se každý z daleka vyhýbati musí, komu je život milý.“

Stará to methoda despotie, vyzkoušená dávno již na patriotech italských a sice nejčastěji s hrozným účinkem. Otevřme dějiny Neapolska, Sicilie, Papežska, Parmy, Modeny, Lombardska, — i zvíme, co znamenalo toto uhrančivé pozorování oběti. Na sta šlechetných patriotův mu podlehlo. Však na ducha Havlíčkova nestačila ta trýzeň. Sardonský smích pohrává toliko na rtech hrdých, an sám varuje přátely své: „Neobcujte se mnou, vyhýbejte se mně, sice budete považováni za revolucionáře jako já.“ Víť dobře, že ti, kdož nyní zůstali mu věrni, zůstanou mu již do smrti a kromě toho — což nezbývá potlačeným onen důvtip, ona účinnost a lest pronásledovaných, jižto nepřelstí sebe bedlivější utlačovatel?

Jeden z tehdejších věrných přátel Havlíčkových, Petr M. Veselský, vypravuje nám ve svých přezajímavých „Pamětích“, jak se vynalezaly cesty a prostředky, aby Havlíček mohl se důvěrně pobaviti s tím, koho miloval.

Scházeli se tajně, jako první křesťané, v skalní jeskyni rozsáhlého soukromého sadu, jenž táhne se po stráni od úpatí chrámu sv. Barbory v údol a k jehož vchodům různým šlechetný majitel a národovec propůjčil jim klíče, anebo si smluvili dostaveníčko kdesi za městem na odlehlé polní křižovatce, odkud se pak podnikl výlet do okolí k některému statečnému rolníku. Pouze v těchto důvěrných chvílích ulevoval Havlíček srdci svému, kdežto v hostinci ze zásady nikdy nerozhovořil se o politice. Tu se pouze žertovalo o věcech nevinných při hře v taroky nebo na kulečníku, a dlouhé uši nemohly raportovati o jiném než o bystrém svěžím vtipu a vždy stejně jaré mysli veselého společníka, jejíž neúmornost prozrazovalo ostatně nejpatrněji každé další číslo „Slovana“. Čím více tapali v tu ocel péra Havlíčkova, tím hojněji jen sršely z ní jiskry chrabrých pravd, satyrických nápadův a palné ironie. Mohli jej týrat, ale toho nezmohli, aby se jim — nesmál. Vizme na příklad, s jakým sarkasmem zaznamenává pověst, že vláda Bachova po příkladě raffinované pruské reakce odváží se co nejdříve i toho drakonického prostředku, že osvojí si právo odejmouti tiskařům jejich živnost, budou-li tisknouti vládě nepohodlné časopisy, a že pošta nemusí podobné časopisy rozesýlati.

„Nyní máme konečně naději, že stav obležení u nás co nejdříve vyzdvižen bude!“ — prorokuje vesele „Slovan“ a kdo by věřiti nechtěl, tomu uvádí následující důvody: „Že jsou tyto prostředky proti svobodě tisku vydatnější, než obležení, toť patrno na první pohled. Obležení na každý pád dělá mnoho povyku, musí se také vždy alespoň nějaké záminky a příčiny k němu najíti, neboť stojí také psáno v ústavě, že obležení jen v čas vojny a vnitřních nepokojů dáti se může. To však by ještě ani příliš nevadilo: neboť když se věc vezme důkladně a nepředpojatě, jest vojna vždycky, ne-li u nás, aspoň někde jinde, třeba v Americe a mezi negry v Africe jistě pořád trvá; a kdyby se přece jednou přihodilo, že by nikde vojna nebyla, přec budou zase jistě vnitřní nepokoje a kdyby alespoň několik občanů jen — bolení břicha mělo, již to každý, kdo jen drobet logiku zná a o potřebě suspendování ústavy přesvědčen jest, za vnitřní nepokoje uznati musí. O záminky a příčiny k obležení nebyla by tedy právě veliká nouze; hlavní věc jest ta, že zkušenost ukázala, kterak ani obležení není již za těchto zkažených časů postačující proti zlomyslnosti některých redaktorů a spisovatelů, kteří místa do obleženosti daná, ve kterých jejich časopisy vycházeti nesměly, zrádně opustivše, na jiných místech své buřičské, všeliký blahobyt podrývající, státní dluhy rozmnožující a státní příjmy zmenšující časopisy vydávati počali, jakož jsme toho některé smutné příklady v nejnovějším čase sami na své vlastní oči viděli… Má to ale přijíti tak daleko, aby se k vůli tak nehodnému tvoru, jako jest redaktor opposičních novin, obležení z města do města stěhovalo? Aby jako hromosvod mračna, takový zločinec obležení všude za sebou táhnul? Aby takový nejposlednější a nejopovrženější občan se mohl chlubiti, řka: Kde já chci, tam bude obležení! Nikoli, tím by zajisté tak vznešený a blahodárný konstituční ústav, jako jest — obležení, jen ve vážnosti utrpěl!… Z toho tedy ohledu pomůže si nyní vláda na poštách a v tiskárnách k tomu, k čemu jí mělo dříve obležení pomáhati!“ — Utěšená ta vyhlídka však právě jen povzbuzuje Havlíčka, aby vykořistil posledních těch chvil umírající svobody tisku co nejvíce a pověděl vládě Bachově i veškerým škůdcům našim plnou pravdu do očí. Nezapomíná ani na chvíli na obleženou Prahu a činí se jejím mstitelem. Bije bez ustání rázy kladivovými na těžkou tu křivdu, pod níž sténá hlava české země:

„Naše nynější vláda prý se štítí starých, tmavých cest, — chlubí se její noviny — a tajné vojenské soudy v Praze, ve Vídni, ve Lvově, v Krakově, v Uhřích, ve Vlaších! Když si zpomenu, jak se lidé v noci chytají, odvážejí, přes rok již zavřeni jsou a vyšetřují, aniž se ví proč, to se jmenuje také štítěním se starých, tmavých cest?

Mluvte, co se to děje u vojenského soudu na Hradčanech? Tam se od 15. měsíců soudí lidé, zatčení ještě před ohlášením obležení — počtem 60 — kterýmžto se vytýkají přestupky též před tímto stavem podniknuté a tudy na každý pád před obyčejné soudy náležící, poněvadž ještě žádné ohlášení, žádný zákon nazpět působiti nemohl — u slušných vlád. Dále se pak vyšetřují u téhož vojenského soudu lidé, dopustivší se v Praze nejnepatrnějších chybiček policejních, jest-li totiž náhodou přišli právě do rukou téhož strašlivého tajného vehme-gerichtu. Pak se tam ale vyšetřují též lidé z celých Čech dle libosti vybraní, ačkoli nikde obležení vyhlášeno není. Pak se chce mluvit o nějakém konstitučním pořádku, o nějakém držení ústavy, o štítění se starých, tmavých cest!!

Nedávno právě zatknut jest měšťan Litomyšlský, pan B. a zavezen beze všech okolků do Prahy před vojenskou komissi. Ó radostné živobytí rakouských konstitučních občanů, kteří večer se kladouce a ráno vstávajíce nevědí, jest-li nebudou do rána nebo do večera v Praze na Hradě seděti, kdežto ovšem, jest-li se ničeho nedopustili, asi za několik — měsíců za nevinné uznáni budou. Kdo by neděkoval Bohu za takovou vládu, kdo by se necítil šťastným, i kde se mohou nabrati nespokojenci? Pan ministr Bach pravil kdysi ve Vídni na sněmu (nestojí mi za to, abych hledal v protokolech, kterého datum), že prý vláda nezavede žádné politické, tendenční processy…

Proč bychom veselí nebyli,
když nám Pán Bůh přeje:
dá nám na světě obležení
a po smrti nebe!“

V tom pronikla na veřejnost zpráva o osudech bývalého poslance na říšském sněmu, Poláka dra. Ziemialkovského, jenž byl od vojenských úřadů haličských beze všeho soudu zaslán do Meranu v Tyrolsku, kdež nebylo žádného obležení a tedy měla platiti ústavou zaručená svoboda občanská, kdež jej ale vzdor všemu tomu plný rok beze všeho právního nálezu násilně zadrželi! Případ ten vzbudil v duši Havlíčkově zajímavou vzpomínku. „Podivuhodná“ jest mu ta — sympathie všech vojenských velitelů v obležení. „Neboť i redaktoru těchto listů v Praze vyhrožoval ještě za času „Národ. Novin“ vojenský úřad tím, že bude zaslán do Celovce, tak jako by se vnitřní rakouské země a Tyrolsko od vlády považovaly za Botany-bay k deportaci!“

Ejhle! Již tedy roku 1849 hledali tu skálu Alpskou, ku které by přikovali našeho Promethea! On ale na štěstí nemá posud tušení, jaký ukrutný osud chystá mu nedaleká budoucnost, nýbrž pln humoru vzpomíná dále na ty chvíle krásné, kdy poznal onu komissi vojenského soudu na Hradčanech tváří v tvář: „Ó! sladké jsou moje upomínky na tuto komissi, kterou hluboce v srdci nosím a která mi zachovala život, neboť mne mohla tak dobře k provazu odsouditi a v prach a kulku ortel zmírniti, jako mne odsoudila ku příkladu k profousovi, všechno podle jednoho zákonu, který se na všechny pády hodí jako šperhák. Byly to utěšené chvíle při výslechách na Hradě Pražském. Pan auditor obyčejně diktoval do protokolu: V čísle N. N. jest článek, jenž obsahuje Aufreitzendes, kterak se můžete ospravedlnit? Načež já vždycky jsem míval obyčej ospravedlňovati se a dokazovati, že to není Aufreitzendes. Ale pan auditor nedaje se ve své víře nikterak ode mne másti, opakovával mi vždy ve své duplice, že to je přece Aufreitzendes. S tím se tak příjemným způsobem protáhlo několik hodin, podepsal jsem protokol a spěchal jsem mezi 2—4 hodinou zachrániti si obědem život, který mi vojenská komisse darovala. Zatím se ale nade mnou na Hradčanech vynášel ortel, slavná komisse, totiž štábní důstojník co přednosta, dva důstojníci, 1 auditor, 1 feldvebl, 1 kaprál, 1 frajtr a 1 sprostý, obyčejně ale, jak se mi zdá, držela s panem auditorem proti mně, a tak jsem zůstal vždycky v minoritě, „Aufreitzendes“ vždy zůstalo navrchu a vždy jsem byl odsouzen a za vinného uznán. Divil jsem se při tom vždy jenom svaté trpělivosti slavné komisse, nač si totiž po každé ještě tu práci brala mne vyslýchati, když bez toho byla vždycky již napřed přesvědčena o mé vině, totiž o tom, že obsahují N. N. „Aufreitzendes“. Jenom jednou všeho všudy nebyl jsem odsouzen, ale ani tenkrát se to nestalo snad z nedůstatku Aufreitzendes, nýbrž „upuštěno jest od dalšího vyšetřování“. — Při tom však panovala přece mezi mnou a dotčenou slavnou komissí veliká symphatie a jen těžce jsme se konečně rozešli a rozloučili. Ještě letos v dubnu (po druhém zákazu N. N.) dávalo se mi na srozuměnou, že bych zase dostal povolení v Praze N. N. vydávati, kdybych o to žádal: já však maje na zřeteli staré přísloví, že když dobrého do třetice, že tedy zlého jistě dvakrát již je dost, roztrhl jsem (s krvácejícím srdcem) dosavadní tuhý svazek se slavnou vyšetřující komissí na Hradčanech a obnovil jsem v neobleženém místě zase staré spojení s tiskovým zákonem.“ —

A jak rozkošně ztepal onu policejní dychtivost vlády, která pro omluvu dalšího stavu obležení nad Prahou potřebovala by již zase nějakého důkladného spiknutíčka. Již prý se mu přišlo na stopu, oznamovala v červenci „Reichszeitung“ z Prahy: V divoké Šárce schází prý se tajná politická společnost českých nespokojencův, ano má prý tam kdes ukrytou i tajnou tiskárnu. To bylo něco pro humor Havlíčkův.

„Věru strašlivé pomýšlení!“ píše: „Tmavá noc, všude obležení a censura, jen ve skalnaté údolině Šárky v temném lese hoří smolnice. Tam se každou noc v pravou půlnoc schází Svornost ze všech končin. Tam provozují s Žižkovými palcáty v rukou strašlivý vojenský tanec okolo ohně s divokým křikem, zpívajíce „Šuselka nám píše“. Každý, kdo do spolku chce přijat býti, musí vypít na znamení pintu krve z německých nemluvňátek. Jeden sedmašedesátník, který se jednou náhodou trochu více napil a tudy přes noc v Šárce v Luštině ležeti zůstal, viděl toto všechno na své vlastní oči a udal to též u náležitého úřadu jak na uvědomělého občana náleží… Nemohl však nikoho poznati, poněvadž měli všickni ďábelsky černé larvy na obličejích. Jednoho ale přece poznal podle hlasu, byl to Karel Havlíček, který sice se přetvařuje, jako by v Kutné Hoře bydlil, zatím ale každý večer s falešnými vousy a pod jiným jmenem po železnici do Šárky k těmto schůzkám jezdí a ráno se vždy vracuje, z kterého ohledu také naschvál v Kutné Hoře konec města bydlí a což patrný toho všeho důkaz jest, nikdy večer do hospody nechodí. — Do skály mají tam vytesanou nesmírnou jeskyni, ve které jest hlavní skrýše. Tam se tisknou zapovězené knihy a noviny, jakož i falešné bankonoty, kterých je proto tak mnoho. Též tam do hluboké propasti, která se táhne až k Vltavě, házejí všechny dvacetníky a proto je jich tak málo. V této jeskyni jest též tajný archiv spiknutí, protož se jim nikdy nic dokázati nemůže: v tomto archivu jsou již vypracované plány na rozdělení všech domů Pražských, které nyní Němcům náleží, mezi Svornost. Každý sprostý dostane jeden dům, kaprál dva a důstojník tři se zahradou. — To všechno se zdálo onomu podnapilému sedmašedesátníku v Šárce a bylo by se mu zdálo ještě více, kdyby ho nebyl probudil žandarm, tázaje se ho na pas, načež se onen co abonent a correspondent Reichszeitungu prenumeračním lístkem vykázal a v pokoji propuštěn jest.“

Tak znal Havlíček vyrážeti nepřátelům z rukou zbraň. Směšnými činil jejich malicherné úklady i jejich vážné škrabošky a pohrdáním odbýval jejich zpupné hrozby: „Myslíte si, že už jsme zase Vaše misera gens contribuens? Můžete mít pravdu. Srdce naše již jest zatvrzeno, že jsme opravdu podle uherského přísloví: Misera gens contribuens, optima flens — pessima ridens.“

„Pamatujte ale, mnoho li nás je, kteří radujem se z Vaších nesnází. — Nezničili jste nás, když nás bylo co prstů na ruce, teď nás již nerozšlapete!“ směje se hrozbám německých oněch hegemonův, kteří nás druhdy před světem očerňovali, že prý k vůli národnosti zahazujeme svobodu, kteří ale nyní beze studu zrazují svobodu a vítají absolutismus, jen když bude německým, jen když nás opět srazí do německého buntu a bude nápomocen onomu neukojitelnému pudu a tahu německému na Východě. „Pozoruje se však,“ zní kaustická odpověď Havlíčkova, „že naši slovanští bratří Rusové, rovněž tak silný pud a tah mají zase k západu. Musejí se tedy nevyhnutelně na tomto tahu svém spolu potkati a do sebe vrazit, při čemž se ukáže, který pud je silnější a který tah má pevnější postraňky…“ Naháněti nepřátelům našim před ruským obrem strach, jest vůbec Havlíčkova pomsta nejsladší!

„Znáte všichni tu píseň o ruském knutu“ — píše v červenci 1850 — „zpívá se známou notou: Rus a knut, a knut a Rus toť jsou dvě myšlénky, které v každé německé hlavě nejblíž vedle sebe sedí, a již jsem z toho ohledu tolikrát litoval, že se knut nejmenuje raději knus, aby se to na Rus zrovna rýmovalo, což by zajisté důležitý byl příspěvek a znamenité ulehčení pro německou poesii. — Víme také, že každého z nás, kdo nechce býti Němcem, obyčejně nazývají „ctitelem a zbožňovatelem knutu“, a nebylo by skutečně divu, kdyby lidé, jako jsme my, opravdu ctili knut a klaněli se jemu, neboť ruský knut je snad na světě ještě ta jediná věc, které se bojí ti velkoněmečtí žurnalisté, kteří se ani Boha nebojí, neznajíce kromě Einiges Deutschland, žádnou spravedlivost a také nic svatého na světě. Proto i já sám po přečtení některého čísla „Ort-Deutsche-Post“ a podobných časopisů se srdečným utěšením podívám se na svůj ruský knut, který jsem si na věčnou památku přivezl z Moskvy, a oddechnu si: In hoc signo vinces! což se vykládá po česku: Kdyby nebylo té bázně před Ruskem, jak by s námi teprve nakládali!“

„Velmi bludně a proti svému prospěchu bychom jednali,“ pokračuje, „kdybychom se pro chyby a darebnost nynější ruské vlády dali popuditi též proti ruskému národu; velmi bychom lezli do pastí od našich nepříznivců a závistníků chytře nastrojené, kdybychom považovali absolutismus ruské vlády za vlastnost a vinu ruského lidu, kdybychom proto, že car ruský všude v Evropě hledí zkaziti konstituční a právní vlády, zanevřeli proti svým rodným bratřím, ruskému národu. Něco jiného jest ruská vláda, to zcela dle cizích nechvalitebných obyčejů chytře zosnovaná, jejížto nejhlavnější nástrojové jsou cizinci, beze všeho citu k národu ruskému, a něco zase zcela jiného jsou Rusové, naši slovanští bratří, národ velký, dobromyslný, velmi schopný a čiperný, zachovalý ve staroslovanských dobrých obyčejích, národ s velikou budoucností, od kteréhožto se i my všickni ostatní slabší kmenové slovanští pro budoucnosť ještě mnohého dobrodiní nadíti můžeme. Mějme vždy slušně na paměti stálosť a důležitosť národů a pomíjejícnosť jejich vlád. Za jednu noc, za jednu hodinu může povstati a zase pominouti každá vláda.“

„Avšak,“ dokládá ihned poctivě k tomu, „neupadejme z jedné chyby do druhé, nevěřme lehkovážně a zcela nesmyslně, jak mnozí dětinští radikálisté evropští věří a říkají, že snad již dnes nebo zejtra pomine v Rusích absolutní vláda, že dnes nebo zejtra vypukne revoluce proti caru a za ní bude konstituce aneb i republika; dětinské jmenují takové mínění, poněvadž nejsouc přiměřené okolnostem v Rusku, marnými nadějemi jiné národy naplňuje a snad k nerozvážlivostem a do neštěstí přivésti může.“… I kresle pevnými rysy společnosť ruskou, oplácí při tom německým hegemonům rovné rovným: jestli že oni tak snadno dovedou oželiti svobodu a smířiti se s absolutismem, je-li jen německým, tož prý zrovna tak rusko-slovanští vlastenci, ačkoliv nejsou absolutisté ze zásady, přece drží nynější neobmezenou vládu v Rusích, jakožto dobrý nástroj ku zveličení a utužení ohromné té říše; až pak tato železná vláda všechno spojí co nerozdílný, ohromný celek, až i materielně zdokonalí Rusko, pak se svoboda politická snadno dobude a moc a vplyv světový zůstanou nové svobodomyslné vládě obrovské říše co dědictví po bývalém absolutismu.

„Nesmíme si také ruskou vládu představovati tak nesmyslnou a tatarskou, jak nám ji malují Němci nebo Poláci, jejichžto barvy jsou jen pouhá žluč: naopak, ruský absolutismus jest mnohem snesitelnější, než rakouský absolutismus před rokem 1848, proto že jest pohyblivý, živý; on zamezuje sice národu všechen podíl v politice a ve vládě, ale otvírá mu za to nesmírné pole pokroku v každém jiném ohledu a stará se tak skutečně o ustavičné zvelebení a zmocnění Ruska. Rus vidí očihledě vlast svou zkvétati a síliti se a to mu podává alespoň jakousi útěchu za nedůstatek politické svobody.

…Jsem nepřítel a protivník vší despotie a budu až do poslední krůpěje potu hájiti konstituci: ale kdybych se despotie nikterak již uvarovati nemohl, jest mi ruská despotie nejmilejší.“

„Chtějíce zůstati Slovany, nechceme býti Rusy,“ praví na jiném místě srovnale s Palackým; ale na důkaz, že nepraví to snad jen z pouhé opatrnosti anebo ze strachu před kýmsi, nýbrž z opravdového přesvědčení, dodává ihned proti Palackému, že „přece raději budeme Rusy, než bychom se dali nutit k němectví“. Za hlavní základ celé slovanské politiky a za jedinou cestu ke skutečnému vítězství pokládá takou poctivou a svědomitou vzájemnost, „abychom jedni druhých neopouštěli ani tenkrát, kdyby skutečně z nějakého jiného spojení vysvítal okamžitý prospěch pro jednoho nebo pro druhého z nás“.

„Zásada naše musí býti: buď všickni budeme svobodni anebo všickni upadneme! Co by nám pomohlo, kdyby jeden z našich kmenův, opustiv a zradiv ostatní, docílil něčeho pro sebe: přišel by čas a zase by se mu to odňalo a kdo by se zastal pak osamělého, kdyby již druzí rodní bratři jeho byli zatím zlomeni?“

Takovéto pospolitosti účinné jsou však schopni jen národové, vychovaní u věrnosti k zásadám osvíceným, národové uvědomělí a stateční charakterem. Zcela důsledně praví tudíž náš bystrý Havel Borovský dále: „Jakožto hlavní pravidlo a základ celého našeho snažení a zvelebení národů slovanských, považovali jsme vždy pevné držení se svobodomyslných zásad a jsme pevně přesvědčení, že jinak ničeho platného a trvanlivého docíliti nám nelze, a že jsme ztraceni, jakmile bychom korouhev svobody opustili.

Proto byli jsme vždy proti všem těm, kteří buď dobromyslně, neb z jiných špatných ohledů radili nám, abychom, odřeknouce se zásad liberálních skrze nějakou protekci jistých vyšších privilegovaných tříd, aneb vlády hleděli pro národnost naši něčeho si dobýti…

Politická a národní vážnost naše nebude nám nikdy dle spravedlnosti přiměřena, nýbrž dle naší moci: to jest hlavní pravidlo v politice a každý jest v bludu, kdo na něco jiného doufá. Jediná pravá a neklamná cesta v tomto ohledu jest, přičiňovati se všemožně, aby národ náš jak duševně tak i materielně větší moci získal, dle té pak se i říditi bude uznání naše u vlády a u jiných národů… My alespoň dobře víme, že se národům přiměřují práva jejich jen podle té míry, ve které se shledala moc a síla těchto národův.

Dávali mi rady, dobrá naučení,
štědřili mi poklon k udušení,
jen prý sečkat mám nějakou chvíli,
až by protekce jich vedla k cíli. —
Při vší protekci a přes vše rady
byl bych ale málem zhynul hlady,
kdyby nebyl přišel řádný hoch,
který se mne ujal jak jen moh’:
Bodrý jonák, dal mi jíst a píti,
chci mu za to věčně vděčným býti,
ptáte-li se však, proč že ho nezlíbám?
Poněvadž tím junem řádným — jsem já sám.“

---

1. Pravíť zajisté autor Jakub Malý v „Předmluvě“ k řečenému spisu výslovně: „Díky vůdci národa našeho doktoru Riegrovi, který na žádost mou uvolil se přehlížeti rukopis mého díla k vůli možnému doplnění a opravení uváděných v něm dát a pronášených úsudků.“