Karel Havlíček Borovský (Tůma)/XXVII. Do Kutné Hory

Karel Havlíček Borovský Karel Tůma
XXVI. Potlačení Národních Novin	XXVII. Do Kutné Hory	XXVIII. První číslo „Slovana“

Údaje o textu
Titulek:	XXVII. Do Kutné Hory
Autor:	Karel Tůma
Zdroj:	TŮMA, Karel. Karel Havlíček Borovský : Nejslavnější publicista českého národa. Díl druhý. Kutná Hora : Karel Šolc, 1885. s. 349–360. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Karel Havlíček Borovský

Krutější rány pro věc naši nedalo se mysliti. „Národní Noviny“ byly plícemi, jimiž oddychovala dosud stísněná prsa národa českého. Nyní přestaly plíce ty pracovat. Po širém venkově našem žádného řádného listu, žádného života spolkového, žádného řečniště pro slovo volné. Rozčilená mysl lidu zpírala se hroznému skutku, že máme být umlčeni tak rázem a tak na dobro. Němcům se noviny neodvislé trpěly; proč jen my máme býti zbaveni svých novin, a tož novin tak znamenitých, takové ceny literární, takového významu pro život netoliko náš, ale pro věc všech Slovanů rakouských?

Co jsme provinili, aby nás kdo směl takto pokutovat? Nikoliv, není možno, soudilo se všeobecně, aby hlas „Národních Novin“ zanikl na vždy. Však on se Havlíček nedá, on se do- vede bránit. —

Skutečně také Karel náš činil, seč mohl učiniti se ctí. Vydal se ihned do Vídně k ministru Bachovi, o kterém již věděl dobře, že on jest nejvlastnějším původcem zákazu, a dovolával se zde práva proti násilí, ukazuje na dojem, jaký by trvalé potlačení posledního oposičního listu českého způsobilo v národě tak nevině sužovaném. Než, jaký byl výsledek všeho domlouvání? — Již v listopadu minulého roku, když meškal ministr Bach za příležitosti návštěvy císařovy v Praze, přihodila se věc velmi zajímavá. V průvodu všemohoucího ministra přijelť tehda do Prahy též sekretář ministerský, „vlastenec“ dr. Antonín Beck a počal jménem vlády vyjednávati s knihtiskařem Němcem Haasem o založení v Praze velkého českého listu vládního proti Havlíčkovým „Národním Novinám“.

Když ale Haase vysvětlil pánům, že by se proti Havlíčkovi ničeho nesvedlo, osnován pokus jiný: řečený dr. Antonín Beck učinil nyní skrze jakéhos „vlasteneckého prostředníka“ samému Havlíčkovi návrh, aby — prodal „Národní Noviny“ „jisté společnosti“ (pravilo se, že „Lloydu“), a nabízel mu za ně 4000 zl. stříbra! — Rozumí se však, že Havlíček na návrh takový ani odpovědi nedal. Na to tedy jsou „Národní Noviny“ potlačeny a jich redaktor stál nyní před Bachem, žádaje, aby mu je znovu dovolili. Dovtipný čtenář uhodne z toho již asi, jak dopadla odpověď Bachova. Havlíček nedočkal se těch dob svobody, kdy hodlal veřejnosti sděliti obsah celé tehdejší rozmluvy své s oním démonem Rakouska. Ale v polemice, kterouž bylo mu později podnikati s vládním „Vídeňským Denníkem“, přece odhalil závoj z tehdejší scény dostatečně: když totiž někdejší jeho spolupracovníci z „Národních Novin“, pp. Jireček a Vodka, aby jaksi omluvili své odpadlictví od naší strany a své sběhnutí do vládní redakce vídeňské, jali se Havlíčkovi vyčítati, že prý „Národní Noviny“ „vlastní svévolí přivedl do zkázy“, a spolu se mu smáli, jak prý šel do Vídně Bacha marně potom za život jejich prosit, odpověděl Havlíček těmito pozoruhodnými slovy: „Ano byl jsem co redaktor „Národních Novin“ dvakráte ve Vídni prositi o povolení k dalšímu vydávání „Nár. Novin“. Po prvé (v červnu 1849) jsem pořídil, po druhé (v lednu 1850) jsem odešel s nepořízenou. Obojikráte ale choval jsem se tak, že se za to styděti nepotřebuji. Že bych byl mohl i po druhé dobře pořídit, vědí ti páni od „Vídeňského Denníku“ tak dobře jako já: ale — nechtěl jsem. Že jsem toho sám příčina, že „Národní Noviny“ posud nevycházejí, to jest pravda: ano, mohly by až podnes vycházeti a ještě bych byl za to peníze dostal a jen tvrdohlavost má byla příčinou, že se to nestalo. Za tvrdohlavost ale nikdo nemůže; — celý nepatrný rozdíl byl ten, že jsem já chtěl vydávati „Nár. Noviny“ tak, jak byly, a kdosi že chtěl zase vydávati je sice s titulem „Nár. Novin“, ale s obsahem „Vídeňského Denníku“.“

Ti pošetilci: bídným zlatem chtěli kupovati Havlíčka!! Toť věru, jakoby kdys byli chtěli biskupové koncilu kostnického uplatit Husa, aby odvolal. — Odcházeje od Bacha, věděl Havlíček s plnou jistotou: že mu vláda nedovolí vydávati v Praze více „Nár. Noviny“, pokud jen bude to v její moci, t. j. pokud bude jí lze držeti Prahu ve stavu nekonstitučním, pod panstvím meče. Kdož ale mohl věděti, jak dlouho ještě stav ten potrvá?

Rozhodl se tedy, že zkusí vydávati list svůj na ten čas ve Vídni, kde sice také panoval dosud stav výminečný, ale ve formách mnohem mírnějších než v Praze. Jedva však přednesl svou žádost vojenskému veliteli Vídně, gen. Veldenovi, již bylo také po tomto pokusu veta: „Umínil jsem si,“ zněla vojensky odměřená odpověď generalova, „že nedám dokonce žádného povolení na žádný nový časopis, poněvadž jest jich ve Vídni již dost!“

„Ale takové noviny,“ bránil se Havlíček, „jaké já chci vydávati, ve Vídni ještě nejsou; moje noviny mají býti orgánem slovanských záležitostí a budou psány česky.“

Do pana generala jakoby bodl: „Wir sein hier Deutsche!“ (My jsme zde Němci!) rozkřikl se a klassicky lakonická ta odpověď byla neodvolatelným výměrem. —

Kromě Prahy a Vídně nebylo za tehdejšího špatného spojení poštovního pro velké, denně vycházející noviny, žádného výhodného místa, než jediného ještě Brna. Tam nepanoval také dosud stav výminečný a nebylo tedy žádného zvláštního dovolení doprošovati se. Ovšem; ale jedva počal Havlíček s tamní knihtiskárnou vyjednávat, zvěděl brzy, že žádný brněnský knihtiskař neodváží se jeho noviny tisknouti, poněvadž prý se následkem dobrých zpráv strachují, že by jim byla odňata koncesse k provozování živnosti knihtiskařské, jakmile by Havlíčkovi sloužili…

Chtěli jej tedy umlčeti na dobro, jakoby byli jisti, že mimo Havlíčka není tu nikoho více, jenž by měl odvahy vstoupiti na rozstřílený násep. Pohříchu podobalo se tomu. Smutný pohled skytal tenkráte tábor náš. „Opatrně se skrýti — a zachovati se pro lepší časy“ — bylo nyní heslem skoro všeobecným a ti „rozvážní“ a „zkušení“ naši „vlastenci“ jali se v zimomřivosti svých malých dušiček nyní zakřikovat a kárat tu poctivou snahu Havlíčkovu způsobem, že náležela k tomu věru železná povaha, nezpromrzeti se a nepohoditi vším. Nejen že potlačení „Národ. Novin“ jemu jedině za vinu přičítali, skuhrajíce tu věčnou píseň o „zámezné vášnivosti“ a „přílišné prudkosti“ jeho, ale vyčítali mu, že prý nám zbytečně nadělal tisíce nepřátel, že prohloubil propast mezi námi a německými našimi krajany, že podkopal úctu lidu ku kněžstvu a k úřadům, že přeceňoval naše síly a vůbec sily Slovanů rakouských, ano dokonce, že prý znesvěcoval naši svatou věc a potřísnil tu mučednickou korunu našich předbřeznových vlastencův, kteří naděje své skrývali tak pečlivě v hloubi srdcí svých a byli takými vzory trpělivosti holubičí, kdežto on svou bujností, svým vtipem bezohledným, svým třískáním do všeho, co se mu příčilo, poděsil všecky vzácné a urozené naše příznivce v kruzích vyšších, zalekl šlechtu i hierarchii již již prý k nám se klonící a způsobil, že nepřátelé naší národností nyní volají: vidíte, jak by byli ti Češi mírní, kdybychom jim popustili uzdy.

Takovými výčitkami, takovými perfidnostmi roztrpčováno Havlíčka v těch dnech zkoušky; tak jej píchali špendlíky oni pygmeové, kteří se honosili, že náleží ještě k těm ideálním předbřeznovým vlastencům…

S druhé strany však procitlý náš venkov, právě nyní s dvojnásobnou vřelostí hlásil se k svému věrnému obranci. Nelze bez pohnutí čísti ty prosté, srdečné přípisy rolníků i celých obcí, kteréž sobě uchoval Havlíček na památku a které vydávají tak důležité svědectví o mravní zdravotě, vytrvalosti a idealní snaze našeho lidu, v níž spočívá celé tajemství našeho zázračného vzkříšení z ran noci pobělohorské. Dobrý ten lid český dával tehda sloužiti mše za zdar úmyslů Havlíčkových a svolával požehnání boží na hlavu poctivého, neohroženého bojovníka, „který nás neopustil, když všichni zalezli“. — Havlíček byl ale z těch mužův ocelových, kteří chválu jako hanu stejně přijímají, nedadouce se ani onou zmámit, ani touto potlačit. V duši jeho nebylo žádných pochybností: on byl si úplně jist, že jde cestou pravou a koná svou povinnost. Muž taký nechá fičet kolem svých skrání všecky ty šípy záští, osočování, nepřízně a žárlivosti i jde svou drahou pevným krokem dále. Leda že někdy vzchytí je v letu do jedné ruky a vymrští zpět, odkud byly vystřeleny.

„Nemyslili jsme nikdy a také jsme to nikdy netvrdili,“ — odpovídá Havlíček všem těm tichošlápkům, „že celý národ s námi stejně smýšlí; neboť se přiznáváme, že bychom se styděti musili, kdyby s námi jistí lidé, kteří přece také rození Čechové jsou, stejně smýšleli; my jsme jen vždy říkali, že s námi většina stejně smýšlí a to jest věc na sněmu i jinde dokázaná. Co se těch pánů týče, které bychom nejlépe „moderados“ nazvali, jsme velmi rádi, když se mezi nás počítati nebudou, proto že nám beztoho jen překáželi a důvěru kazili. Když svítí slunce milosti vládní a rozhazuje paprsky méně neb více výnosných ouřadů a ouřádkův, což divu, že leckomu, který dříve jen národ v srdci nosil, tento národ ze srdce vypadl a že se nyní drží zuby nehty známé písně: „Kdo si nechce hubu spálit, musí mlčet nebo chválit.““

Místo aby ochabnul, jak nepřátelé naši doufali, duch Havlíčkův naopak znovu vymrštil se na vzletného svého Šemíka, bič satyry jeho zasvištěl hnilým vzduchem a studentstvo naše již opět prozpěvuje, opisuje i šíří do všech krajů vlasti nové politické popěvky Havlíčkovy, složené k nápěvům nejznámějších našich písní prostonárodních, „poněvadž nebylo naděje, že by k nim pan Jelen kdy noty napsal“.^[1]

Byly to zvláštní verše; mohlo by se říci: písně poznání, z nichž mluví srdce naplněné hořkostí, ale dosti silné, aby sobě dodalo útěchy; zdály se býti vyňaty z roztrpčené duše lidu, jenž neví, má-li se osudu svému smát, anebo zlostí plakat. Zakyslý smích pohrával těmi stesky, vtip jako ostřice řezal křivdu, až tě posléze jediným obratem, jediným slovem vyšlehl žhavý blesk hlubokého, neodpouštějícího hněvu.

Oživme sobě na paměti dobu, v které časové písně ty se zrodily a zavzněly mezi lidem českým, i domyslíme se snadno, jakého ohlasu došly zejména tyto z nich:

Ach není tu, není

Ach není tu, není, co by nás těšilo,
ach není tu, není, co nás těší;
co nás těšívalo, pány mrzívalo,
ach není tu, není, co nás těší!

Jaká to ústava, bez sněmu, bez práva,
jaká to ústava s obležením?
Taková ústava je jako votava,
je jako votava s zaplavením.

Pořád nám dávají, co se nám nelíbí.
Pořád nám dávají větší daně,
dávají oktrojky, na šíje obojky —
čert by to vydržel, pojďme na ně!

My pole ořeme

My pole ořeme, jiný tam seje,
my se klopotíme, on se nám směje.
Počkej ty šelmo, nebudeš klidit,
však my se nedáme věčně jen šidit.

Ať je tak nebo tak, přec nějak bude,
pro těch pár … národ nezhyne;
pro jedno kvítí, slunce nesvítí,
však my tě … nechceme míti.

Rozhodně nejzajímavější jest však pro nás druhá sloka následujícího rozmarného popěvku:

Mně se všecko zdá

1.

Mně se, mně se, mně se, mně se všecko zdá,
že pan Švarcenberk o ústavu hrá,
mně se, mně se, mně se všecko zdá,
že o konstituci hrá.
To obležení nadarmo není,
to se časem svým v robotu změní:
mně se, mně se, mně se, mně se všecko zdá,
že se o ústavu hrá.

2.

Škoda je těch časů, když jsme povstali,
když jsme konstituci, ve snu dostali,
škoda je těch řasu, když jsme povstali,
že jsme my vás neznali!
Měli jsme vás znát, na fůru vás dát,
za hranice vyjet, tam vás vysypat;
škoda je těch časů, když jsme povstali,
že jsme my vás neznali!

Ejhle, k takovému poznání dospěl trpkou zkouškou Karel náš, toť jeho vlastní kritika celé naší naivní politiky z r. 1848. Poctivě přiznává se, že byla založena na nepodstatné důvěře naší v tehdejší vládu vídeňskou a vzácné ty příznivce, již po nějakou chvíli uznávali za dobré, koketovati s námi, což nám bláhovcům stačilo k víře, že stotožňují svůj prospěch s naším a tedy podepřou naše federalistické tužby, naše slovanské naděje.

„Měli jsme vás znát!“ zní vážné politické naučení pro Havlíčka, naučení pro všechnu budoucnost. „Rok 1849,“ jsou slova jeho, „byl jako morálka k té kouzelné bajce, kterou nyní nazvati můžeme rokem osmačtyřicátým. Kdo se ale v r. 1849 nic nenaučil, komu v tomto roce nespadlo bělmo s očí: ten se již jakživ ničemu nenaučí.“

Těm roztomilým národovcům však, kteří se naučili v roce 1849 — ohýbati záda svá před vítěznou reakcí, kteří pod pláštíkem vlastenectví pamatovali toliko na svůj osobní zisk a nyní, ve službách vládních, ještě jej napomínali slovy káravými k mírnosti a ku zanechání neplodné oposice: těm vzorným charakterům lusknul Havlíček také několika šlehy svého sarkasmu pod nos, až se jim v očích zajiskřilo. Vzpomeňme si pro příklad na rozkošnou tu parodii „Kytice“ z „Rukopisu králodvorského“, napsanou 3. dubna 1850, kde Havlíček kreslí rozpaky jednoho z našich „vážených předákův“, jenž stonal tehda silně na — advokacii a divně sebou vrtěl, aby ji dosáhl:

Kytice

Věje větříček reakcionský,
běží František k Dunaji,
nabírá vody do poděbradky;
po vodě k němu ouřádek pluje,
ouřádek krásný, černý a žlutý.
„Kdybych já věděl, ouřádku mastný.
že bych tě mohl jistotně dostat,
držel bych raději s aristokraty.“
„Kdybych já věděl, ouřádku mastný,
že bys mi mohl na vždy pozůstat,
zradil bych celou demokracii.“
„Kdybych já věděl, ouřádku mastný.
že bys mi mohl časem zas ujít,
držel bych přece radš s demokraty.“
A jal se Franta ouřádek lovit, —
spadl, ach! spadl mezi stolice.“

Kdyby nic jiného, již zmáhající se ta porušenost v řadách našich, toto bojácné krčení se jedněch a nestydaté odpadlictví druhých, volaly důtklivě po znovuzaložení listu, který by pozdvihoval klesající mysl, tepal nestatečnost a cejchoval zrádu, listu, kterýž by bděl jako svědomí národa, jako stráž volající k unaveným: „Vzhůru, bděte, ať neprocitnete v okovech!“ Což divu, že Havlíček v okolnostech takových nemohl odolati šlechetnému pudu srdce svého a byť i věděl, že bude v nerovném boji svém proti reakci brzo státi osamělý „jako ta hruš v širém poli“. Jakub Malý své doby tvrdil v „Musejníku“, že prý toliko „nepokojný, podrážděný duch Havlíčkův znovu jej zavedl do publicistického zápasiště“.

Nejnověji opět dokládá,^[2] že prý není vyloučen při Havlíčkovi i jiný ještě podnět k takové vytrvalosti v oposiční činnosti proti vládě: „totiž pochopitelná samolibost jeho, že nerad by se byl vzdal skvělého postavení svého v národní straně co přední, všeobecně oblíbený a velebený (ač prý ne vzorný) publicista její.“

My ale naproti tomu pravíme rozhodně: ani nepokojný duch, ani samolibost, nýbrž jediná věrnost Havlíčkova v službě opuštěného národa, jedině šlechetný ten zápal pro pravdu a právo lidu, jehož synem byl, jediný pocit svaté povinnosti řídil tehda veškeru snahu a rozhodnutí Havlíčkovo.

Mimo uvedené již okolnosti, mimo tu bídu žalostnou, která hrozila připraviti nás v očích světa i o to nejdražší, co národu po ztrátě volnosti ještě zbývá, o naši čest, stalo se touž dobou, že vláda konečně oktrojovala volební řád pro sněm český a vůbec řád zemský pro naše království. To znamenalo: připravovati se na volební boj, ve kterém vláda napne zajisté všechny síly, aby naši oposici porazila, vnášejíc zmatek do našich řad pomocí českých vládních novin, k jichž založení konala tenkráte již pilné přípravy.

Však poslyšme raději Havlíčka samého: „Tenkráte,“ vypravuje, „očekávali jsme s největší jistotou, že na podzim r. 1850 vláda skutečně dle slibu svého počne do života uváděti oktrojovanou ústavu, že budou svoláni sněmové aspoň v pokojných zemích, že jmenovitě pomine obleženost v Praze a ve Vídni.

„Nechtěli jsme tedy promeškati důležitou dobu voleb sněmovních bez časopisu a považujíce zápověď „Národních Novin“ v Praze jen za taktiku vládní před svoláním sněmu, vynaložili jsme všechno, aby jen mohl vycházeti někde jinde neodvislý časopis naší strany. Takový byl původ „Slovana“.

Ano, — „Slovanem“ chtěl nazvati nový svůj list, aby již samo jméno věstilo tendenci jeho, připomínajíc Čechu v těžkých dobách těch, že není osamocen ve světě, alébrž živým členem rodiny slovanské, jejíž sídla rozkládají se po dvou pevninách zeměkoule. Než chvíle té, chtěla tomu ironie osudu, že nebylo téměř možno nalézti v Rakousku pro „Slovana“ místa, kde by rozbil válečný svůj stan. Když se nezdařila snaha Havlíčkova ani ve Vídni ani v Brně, nebylo vůbec možno pomýšleti dále na vydávání velikého, denně vycházejícího listu, jehož redakce jako expedice vymahá co možná nejlepšího spojení poštovního a telegrafního. Odhodlal se tedy Havlíček, že bude vydávati list, vycházející pouze dvakráte týdně v některém z našich živějších měst, kde nalezne obstojnou tiskárnu a výhodné spojení poštovní. Nejlépe by se mu bylo líbilo v probudilé a společensky přívětivé Chrudimi; než mimo nadání nemohl se dohodnouti s tamním knihtiskařem a tolikéž v Litomyšli nevedlo vyjednávání o tisk „Slovana“ k žádnému výsledku. Patrně báli se přestrašení knihtiskaři podniknouti tisk spisův Havlíčkových, aby nezaplatili to žalářem, ba ztrátou živnosti. Požadovali tudíž záruky pro svou bezpečnost před podobným protivenstvím, jakých Havlíček při svém skrovničkém jmění jim poskytnouti nemohl. — Tu, když Havlíček již byl jako na trní, přistěhoval se právě z Čáslavi knihtiskař František Procházka do Hory Kutné. Uslyšev, že to upřímný našinec, Havlíček bez dlení učinil mu nabídnutí. Procházka se nebál; chtěl býti s radostí Havlíčkovi k službám, avšak — skrovný jeho závod neměl pro vydávání většího časopisu ani náležitých tiskařských rychlolisů, ani zásoby písma, ani zručných sazečův, nadtož místností pro redakci, administraci a expedici listu. Slovem tedy, Procházka byl ochoten pomoci Havlíčkovi svou firmou knihtiskařskou, ale knihtiskárnu a vše, co k ní náleží, měl sobě Havlíček vlastně teprv poříditi sám. Každého jiného bylo by to asi odstrašilo, ale usilovné vůli Havlíčkově nic nebylo za těžko. Dal celé své jmění v sázku a pořídil si sám všechno: rychlolis, nářadí sazečské, písmo i náležitý počet dovedných sazečův, jakož i potřebné místnosti pro tiskárnu, sazárnu, administraci i expedici, tak že měl „Slovan“ zcela svou vlastní tiskárnu v domě číslo 419 na náměstí kutnohorském, kteráž se pokládala za filiálku tiskárny Procházkovy.

Tak doufal Havlíček, že přemohl šťastně největší potíž a požádav přátelsky kutnohorského lékaře, MDdra. Josefa Štětku, aby mu laskavě vyhledal nějaký skrovný, ale přívětivý byt se zahradou, ohlásil příslušným úřadům, že od května roku 1850 počne v Hoře Kutné vydávati nový svůj list. — Avšak, není- liž známo, kterak velikého krále anglického, Viléma Oranského, sklátila v předčasný hrob — krtčí hromádka, přes níž kůň jeho klopýtl. Zarytí nepřátelé jeho, Jakobité při svých hodech proto vždy potom připíjeli — na zdar „malému gentlemanu v aksamitovém kabátci“, totiž onomu osudnému krtku. —

Nuže a několik nepatrných krtků bylo by také z jara roku 1850 málem zničilo veškeru tu klopotnou a šťastně dokonanou práci Havlíčkovu o vydáváni „Slovana“ na Horách Kutných.

Také zde troufaloť si nyní plémě „sedmašedesátníků“ — pozvedati hlavy jako v Praze i jiných větších městech českých. Jakmile pak dostihla zvěst, že Havlíček se přestěhuje do Hory, jakoby do nich střelil. „Cože? Ten rýpal, ten ultra Čech chce se tu usadit u nás a vydávat zde svoje buřičské noviny? Víte, co nám z toho pojde? Že dostanem sem taky stav obležení a že nedostanem sem ani krajský soud, ani který jiný zeměpanský úřad!“ Slovem, zkázu Jeruzaléma věstili ti šosáci Hoře Kutné, dopustí-li, aby do její zdí vešel Havlíček-Borovský. Ode dne ke dni stávala se agitace povážlivější; neboť šosácký ten živel byl dosti silně zastoupen v radě městské a vůdce jeho, tehdejší kancelářský ředitel, měl veliký vliv na slabého měšťanostu. Ano, povězme krátce: na žalost všech uvědomělých občanův kutnohorských nechybělo mnoho a městská rada kutnohorská byla by na věčnou hanbu staroslavné Hory Kutné nedopřála v lůně jejím útulku nejzdárnějšímu synu národa českého, nejstatečnějšímu obránci naší svobody a našeho života, nejslavnějšímu té doby publicistovi světa slovanského!

Pomysleme si tu škodolibou radost našich nepřátel národních, tu ránu mravnou pro naši věc vůči vládě, kdyby město tak ryze české bylo odepřelo Havlíčkovi přístřeší! Nikoliv, toť bylo by bývalo příliš podlé. Však již opřeli se také upřímní národovci kutnohorští šosákům patřičným důrazem a když přišla věc v radě městské na denní pořádek, stačilo rozhodné vystoupení zejména JUDra. Benjamina Demmla, měšťana Vojtěcha Francka a MDra. Josefa Štětky, aby strana sedmašedesátnická zahanbena a poražena klidila se z bojiště. Radost většiny národně-uvědomělého a svobodomyslného občanstva kutnohorského nelze vypsati.

Havlíček však ani slovem neodemstil se oněm šosákům, pracovavším o zkázu jeho; byl přesvědčen, že to nemají ze své hlavy, alébrž, že dali se užíti ve své obmezenosti toliko za nástroj hráčům daleko nebezpečnějším. S těmito chtěl se měřit mečem pravdy pokudkoliv zbude jen píď půdy zákonné v Čechách, na kterou by nohu postavil.

Ze všech spolupracovníkův „Národních Novin“ vybral sobě pouze jediného, mladíka to nevšedního talentu a charakteru, Jana Kodyma, který byl odhodlán vytrvati při Havlíčkovi děj se co děj, do boje posledního. Rozloučiv se pak s přátely a požádav některé z nich o dopisování do „Slovana“, vydal se Havlíček koncem dubna 1850 se svou Julií a Zděnčinkou za novým svým povoláním.

S jakými asi city loučil se Karel náš tenkráte s tichou Prahou? Zda vzpomínal, kterak kdys s tlukoucím srdcem chvátal od hor Žďárských ku bránám jejím, celý svět ideálů v té mladé hlavě nesa? Jaká to obsažná kapitola žití zavírala se dneškem? Právě bylo tomu pět let, co nastoupil trnitou a přec tak vábnou dráhu spisovatelskou. Mohl s hrdostí pohlížeti na ni zpět. — Byť nebylo lze uskutečniti krásné ty plány a podniky literární, o nichž snívala duše mladistvá; však provedl za to zdatný kus práce na roli ještě žírnější, ba vlastní jeho povaze nejpřiměřenější. Byl učitelem, byl vzdělavatelem lidu svého v nejvlastnějším slova významu, jakož toužíval za prvních svatých vznětů a zaslíbení jonáckých.

Nuže, nyní stál před úkolem novým, posavádního neskonale obtížnějším. Zatažený obzor kamkoliv pohlédl; nepřátelé naši plni kuráže, u nás ale všude zmalátnělost myslí, všude hrobové ticho. — Musel býti připraven na vše, i na nevděk vlastních rodákův. Či jej neopouštěli již dnes tak mnozí z bývalých spolubojovníků a přátel nejlepších? Jakž teprv, bude-li v Čechách ještě hůře?

Ale buď jak buď — povinnost velí a chrabrý Karel náš netázaje se po vděku či nevděku světa, již na cestě za novou prací, již neomrzele chvátá novým bojům vstříc! Neboť „kdož se lidu ujímáš, proň pracuješ, aneb v nebezpečenství se vydáváš“ — zní hluboké jeho slovo — „nesmíš nikdy za to očekávati to, co jmenujeme v obyčejném životě vděčností. Pokud jde všechno dobře, přijmou od tebe s radostí všelikou práci, budou tě třeba i chváliti, aneb i v hospodě na tvé zdraví píti: přijdeš-li ale na této cestě své do nebezpečí, k ourazu, neočekávej od nich nikdy pomoci aneb oběti; neočekávej také a nespoléhej se nikdy na ně, kdyby k provedení něčeho zapotřebí bylo také pomoci a oběti z jejich strany. Že tomu jest tak a nejinak, kdož by se divil? Jest to věc zcela přirozená a pošetilý jest každý, kdo očekává něco lepšího; neboť ošizen bude a trpce sklamán v nadějích svých každý, který hledá vděčnosti a odměny od lidu za své práce pro lid.

„Vždyť právě proto se ujímáme lidu, aby se zvelebil, aby pokročil ve vzdělanosti a skrze ní k lepšímu životu: jest-li se tedy ujímáš o nevzdělané, o lidi otrocky vychované a otrocky smýšlející, kterak od nich očekávati můžeš způsoby vzdělanců a svobodných vyšších tvorů? Kdo seje les, kdo zakládá sad, zřídka se dočká sám ovoce a užitku: ale jak bídný by byl svět, kdyby proto již nikdo sadův zakládati a lesův síti nechtěl? — Kdo tedy se ujímá lidu, musí k tomu míti jiné a vyšší pohnútky, než-li jest vděčnost a odměna od něho: ve zdaru svého díla a ve vděčném, přátelském uznání malého počtu svých stejně smýšlejících musí hledati jedinou odměnu, nechce-li býti brzy sklamán. Jaké vděčnosti se ku př. dočkal Mojžíš za to, že vyvedl národ svůj z otroctví egyptského? To buď každému pro útěchu, který se snad rmoutí příliš nad nevděčností, tupostí a nestatečností lidu a snad proto se chystá vším praštiti. Naopak, právě proto se přičiňme o zvelebení a povznesení toho lidu, aby aspoň potomci byli jiného druhu.“ — Nepřátelům našim ale odpovídal:

„Vy jste si dali všechnu práci, vymazati nás z počtu národů; my vám ale dokážeme, že si ještě větší práci dáti dovedeme, abychom zůstali tím, čím nás Bůh stvořil, národem samostatným, vám rovným, nikoli vašimi poddanými!“

„Všechno má svůj čas,
a co jsme my jednou bývali,
budeme přece zas!“

Takový muž opouštěl 24. dubna 1850 obleženou Prahu, jako Leon Gambetta opouštěl obleženou Paříž, aby zkusil osvoboditi vášnivě milovanou vlast.

---

1. Známý hudební skladatel Alois Jelen, byv r. 1848 ve Vlašimi, vděk svornostské své čepici, za poslance do ústavodárného říšského sněmu zvolen, vypřáhl v Kroměříži první z našich řad, přeběhl do služeb vládních a prokázal vládě proti národu našemu co „c. k. archivář sněmovní“ platnou službu tím, že v létě 1850 přijel co agitátor vládní do Prahy a pomohl zde Haasovské „Mittelpartaji“ k vítězství v obci.
2. Viz „Politická bibliotéka česká“, již vydává „Český klub“. Sv. VI. Strana 115.