Karel Havlíček Borovský (Tůma)/Předmluva

Karel Havlíček Borovský Karel Tůma
	Předmluva	I. Nejdávnější zpomínky

Údaje o textu
Titulek:	Předmluva
Autor:	Karel Tůma
Zdroj:	TŮMA, Karel. Karel Havlíček Borovský : Nejslavnější publicista českého národa. Díl první. Kutná Hora : Karel Šolc, 1883. s. 1–7. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Karel Havlíček Borovský

Ty’s nebyl svobody jen apoštolem,
Ty’s předním svobody byl bojovníkem,
Ty’s byl i svatým jejím mučedníkem!

J. Neruda

Velebná i podivuhodná jest myšlénka znovuzrození národa českého. Sám duch Goetheův žasl nad tím sebezapřením, tou vytrvalostí a tím posvátným zápalem, jakým od počátku století našeho hrstka šlechetných mužův z rodu českého podnikala nestejný boj proti přívalu vítězné cizoty, boj o vzkříšení a zachránění jazyka dvoustoletou porobou k smrti utýraného a povrženého národa. A přece neznal a nevěděl veliký básník Němcův ani z daleka, čeho přetrpěl ubohý ten národ český za předešlých dvou století, za oné hrozné persekuce bělohorské, jejíž hrůzy teprv dnes vystupují na pravdu dějin. Všecka fantasie lidská umdlévá vůči neskonalosti těch muk a toho hoře. Dnes teprv víme, že není žádného druhého národa na pevnině evropské, jenž by byl tolik přestál a zakusil útrap nevýslovných jako my. Po takové minulosti věru by nebylo divu bývalo, kdyby vzkříšený ten Lazar český u prostřed století devatenáctého ještě vratkým, slabostí podlomeným krokem byl vstupoval do zápasiště vznícených národův a toliko nesmělým pozdravem vítal oslňující slunce vzešlé krásné svobody.

Jiného se také do nás hrdost cizoty nenadálá. Jakkoliv již od delší doby okem žárlivým sledovali naše probouzení se, přece nevěřili zde již v možnost žádného opravdového hnutí národního, které by jen na chvíli mohlo zastaviti vzedmuté vlny jejich myšlénky velkoněmecké. K uštvané lani domírající tiše v ponurém hvozdu, zvykli si přirovnávati národ Husův; toliko nevinné, dumné elegie nadáli se z té vlasti pozasutých hrobův a kobek dávno zašlého, dávno rozbořeného státu českého. Že by zde mohla náhle jak ručej horský vyvříti síla rázného ducha slovanského, že by zde se svou velkoněmeckou trikolorou mohli vraziti na prudký odpor celého uvědomělého národa: to Lützowům frankfurtským hrubě ani na mysl nepřišlo.

Skokem smělý jejich chtíč přelétl přes hradby krkonošské v tu klidnou, dobře hlídanou oboru německého buntu, aby odehnali veselým honem tu vzácnou českou zvěř do hvozdův svého jediného Německa. Ale již při prvním kroku zůstali páni lovci zaraženi státi. Místo uštvané laně ozvalť se jim probuzený, neudolaný — český lev. Místo krotké elegie — jarobujná píseň českého vzdoru, místo mdlobného nářku „několika filologův“ a „slavofilův“ — rázné, rozhodné nikdy čtyřmilionového slovanského národa, v němž ožil a procitl dávnou svojí silou starý český duch, který dokonce nelekal se té hrozby ostřím německého meče, aniž padal do prachu před pompou té světové řeči a kultury německé, nýbrž zmužile a vesele se hotovil k obraně, odhodlaně a bystře podnikal zápas, ažtě i podivuhodným zápalem a neodolatelným vtipem porážel veškeru tu sofistiku lačnosti germánské ráz na ráz. V úžasu utkvěl tehda zrak zaražených pangermanův německých na jednom z mladých bojovníkův našich.

Kdo jest, odkud vzal se ten mladý muž, tázali se rozčileně, jenž takou prudkostí a smělostí na nás dotírá? Jaký to harcovník! Vždyť není možno měřiti se s jeho břitkou damascenou, s těmi říznými šlehy jeho sarkastické polemiky. Onť odstřeluje šípy kalené v jedovině pravtipu samorostlého, ostří péra jeho, jakoby bylo ukuté z ocele starých husitských mečův, on hřímá pérem svým a rozdává rány palcátové…“

Nuž za to věděl dobře český lid, kdo byl ten mladý, statný bojovník v předním šiku. S rostoucí rozkoší ode dne ke dni pozdravoval a k srdci vinul znamenitého, bohem nadaného svého publicistu, který po staletích mdloby opět první okřídlil tištěné slovo české ráznosti a mohutným vzletem ducha husitského. Jaká to jadrná mluva chrabré pravdy! Z každé věty viděti muže celého, přesvědčeného, odhodlaného. Jaký to pronikavý rozum, jaký to hluboký cit pro právo a spravedlnost, jaká to láska k národu, jaká to zmužilá rozhodnost v hájení národnosti a svobody české, jaká činurodá víra v dobrou českou věc!

Tak dosud nikdo nepromluvil pérem k srdci národa českého. Tak jasně, tak srozumitelně, tak upřímně ještě žádný český spisovatel nepsal o věcech veřejných, — tak účinně nevniknul v povahu duše, v hlubiny citův a tužeb svého národa snad vůbec žádný spisovatel politický — jako náš Karel Havlíček Borovský.

Ale jako se může o něm říci, co děl Petöfy o Rozsavölgym, že „on a on jen věděl, kde lid náš srdce má“ — rovněž tak opět vše, cokoliv Havlíček napsal, vycházelo z hloubí jeho přesvědčenosti, z nitra samé jeho povahy, i každé takřka trhnutí jeho péra bylo rázem jeho srdce, každý nápad bleskem jeho vlastního, samostatného rozumu, každý jeho článek, každá píseň pravým jeho skutkem. Jeho mysl ryze slovanská, v níž bujný vtip a křepký humor snoubil se tak obdivuhodně se zmužilou opravdovostí, — svěží břitkost neodolatelné satyry s vážnou rozhodností i rozvahou karakteru žulově ustáleného, byla jako stvořena ku veliké úloze, již sobě vytkl duch i patriotism 27letého publicisty v památné době roku čtyřicátého osmého.

Znalť tu chrabrou, pevnou, hrdě českou mysl dodávati všemu národu. Jeho sloh jest prost veškeré plané ozdoby, všeho lesku obraznosti, ale plný šlechetné síly a bodrosti. V jeho duši vře veškeren žal nevole, trpkost a zarytost, kterouž staleté nátisky vštípily do duše nešťastného národa. Nicméně nelibuje si Havlíček v měkkém toužení a žalování, aniž v pathosu prorockém; nevzbuzuje vášně, nýbrž appeluje vždy ku zdravému rozumu, ku soudnosti lidu. Ať pak bojuje zbraní ironického, do živa bodavého smíchu, či žehavě ostrou, kypícím hněvem a sopečnou silou oduševněnou satyrou, anebo klidnou jasnou mluvou rozjímavého, vážně kritisujícího rozumu, vždy jest boj jeho poctivý a čistý, vždy zápasí za věc dobrou, spravedlivou a rozumnou, vždy tepe neřesť, bezpráví, křivdu, neb hloupost. Blaho a povznešení milovaného národa, jeho sláva a čest: toť jediný jasný a neopuštěný cíl jeho snahy životní. Za tím pracuje, zápasí a trpí až do smrti. Žádné pronásledování, žádná hrůza není s to, aby otřásla jeho přesvědčením, aby jej přinutila chváliti, co chvály nehodno, a haněti, což za pravé a poctivé uznává. Ani doba všeobecné rozpoutanosti, ani doba nejkrutější reakce nedovede jej strhnouti s cesty pravdy a práva, s cesty zákonného boje proti bezpráví. Jsa neunavným, nejrozhodnějším protivníkem každé poroby ať politické, ať duchovní, jsa nejurputnějším odpůrcem věrolomné reakce, nicméně varuje stále před násilnou svépomocí, jsa pevně přesvědčen, že toliko mravnou opravdovou, klidnou silou a snahou dobude sobě národ svobody trvalé. „Nepopusťte!“ volá ještě chrabře slovem i příkladem zmužilosti své, když vše vůkol již couvá a bledne podlomeno bázní: „bojujte proti absolutismu, braňte krok za krokem právo své a ohroženou ústavní svobodu!“

Tak ostkvěl náš Havel Borovský vznešenou dobu znovuzrození národa českého září anticky neoblomného karakteru, bleskem genia, jako křišťálovým jasem ryzí poctivosti a spolehlivosti politické, která vzbuzovala i úctu nejurputnějších našich nepřátel. Nazval-li tehdejší ministr Schmerling Havlíčka v Hoře Kutné nepopíratelně nejnadanějším a nejgenialnějším redaktorem v Rakousku, — tož musel na druhé straně „z lásky k pravdě“ doznati i sám jeden z hierarchů našich, že „srdce a vůle jeho byly poctivé a čisté, vždy prosté mrzkých ohledův a pohnutek, že Havlíček byl „jeden z nejšlechetnějších synův českého národa.“

Než, jaký byl los tohoto srdcem i duchem tak neobyčejného člověka, tohoto chrabrého patrioty a velikého vlasti syna?

Srdce české sevře se žalem při pouhém vzpomenutí. — Z lůna milené rodiny, z náruči plačící manželky, od úsměvu útlého děcka, od staré matičky a od zbožňované vlasti odervali náhle nevinného obhájce pravdy a práva i zavlékli do vyhnanství v dálnou, tvrdou cizotu, kde věděli, že uvadne a zahyne to žití šlechetné jako hyne réva zavezena od luzných břehův teplého jihu v daleký chladný sever, jako umírá vzduchu král, když sevřen v žaláři, nemůže vznášeti se křídlem mohutným u volném vzduchu k jasnému slunci a shlížeti s temen rodných skal po všem horstvu…

Ticho hřbitova rozkládalo se v Čechách, když po létech vracel se chorý, zlomený stín Havlíčkův do nešťastné vlasti. Když ale za nedlouho po té do toho teskného ticha poroby zalehla žalozvěst o smrti mučedníka, tu jako hromem dotknuto, strnulo každé upřímné srdce české; a nechať ústa naše byla sevřena, nechať bylo jméno Havlíčkovo propsáno a ni plakati nám nebylo dovoleno, tož nicméně lid český v tichosti tisknul sobě drahý ten obraz svého Havlíčka v zbožné úctě a lásce nejvroucnější v srdce i pamět, tož jako svaté pozůstatky a poklady choval i čítal jeho spisy nalézaje v nich jedinou zotavující útěchu a posílení v těch dobách bídy a tmy žalostné.

Tak působil i mrtvý Havlíček ještě za hrobem blahodárně v lidu svém. Jako zdravé osení skryté v lůno země, klíčily myšlénky jeho v duši stlumeného národa, ta víra v právo a svobodu naši, kterouž on zarosil krví srdce svého, žila a sílila se po národě dále, i když na pohled všude bylo mrtvo a němo. A tak jen stalo se, že když děla solferinská sbořila onen žalář, jejž krutý absolutism vystavěl na národy rakouské, když padla bastilla bachovské poroby, že národ český stál zde opět zdravý, mužný a silný, ba silnější než za dnův Havlíčkových. I divnoliž, že první hnutí volného jeho srdce platilo osiřelému děcku po milovaném mučedníku, že dcera Havlíčkova stala se miláčkem národa, jenž zbožně a nadšeně putoval do rodiště Havla Borovského, jako vděčně věnčil prostý jeho hrob. Tehda také napsány první nástiny slavného a přezajímavého života Havlíčkova, vřelé to upomínky přátel a vrstevníků jeho. Tehda již ozývala se tužba, by se nám vypsal zevrubněji život Havlíčkův, který jakkoliv krátký, přece tak bohatý a rozmanitý jest, že byl by hoden bedlivého a důkladného uvážení, i kdyby mu utrpení posledních let nedodávalo záři mučennické.

„Kdo podrobí se jednou vděčné práci,“ jsou tehdejší slova jednoho z historiků našich — „aby sepsal důkladný životopis Karla Havlíčka Borovského, vylíčí jej od mládí útlého až ku tragickému skonu jeho, všude dokládaje se vlastními slovy jeho, čerpanými z přehojných zápiskův vlastnoručních, podá národu našemu výtečnou knihu nejkrásnější zábavy a nejpožitečnějšího poučení, neboť vylíčí mu obraz výtečného člověka a věrného vlasti syna.“

Více než dvacet let minulo, co vysloveno toto přání toužné, promluvené z duše každému upřímnému Čechu, avšak hle, pohříchu! Podnes nemáme důkladnějšího životopisu našeho nejslavnějšího bojovníka novodobého. Rokem 1872. podobalo se sice, že splatí tento dluh čestný památce Havlíčkově muž nad jiné k tomu povolaný: slovutný to náš Václav Zelený. Jalť se v druhém ročníku „Osvěty“ uveřejňovati počátek obsáhlé, na nejpilnějších studiích založené biografie Havlíčkovy, jehož byl a zůstal ctitelem nadšeným. Než, radost obecná, s jakou uvítány tyto mistrné úryvky „ze života Karla Havlíčka“, neměla trvati dlouho. Již po čtvrté stati, ve kteréž dospěl jedva přes mladická léta Havlíčkova (do r. 1844), musel výborný biograf náš ustati v záslužné práci, neboť vznešen naň zatím pilný úkol o sepsání většího životopisu Jungmannova. A nastojte: tak jako krutý osud přerval až běda ranně život Havlíčka samého, tak dělo se i nejpovolanějšímu životopisci jeho. Václav Zelený neměl se více navrátiti k práci poodložené. Životopis Jungmannův zůstal posledním spisovatelským dílem jeho! Však nejen že nelítostná smrt zachvátila výborného pracovníka u prostřed rozdělané práce, ale s ním ztracen bohužel i převzácný ten materiál rukopisů Havlíčkových, o němž Zelený zmiňoval se — snad na vždy…!

Nicméně mohlo se doufati, že některý z bývalých přátel a spoluzápasníkův Havlíčkových, jichž kruh ovšem jest valně prořidlý, ujme se ostaveného důležitého díla již z piety k památce druha tak slavného, aneb přispěje aspoň svými memoiry k úplnému poznání charakteru i ducha tak neobyčejného.

Ale ni toho jsme se nedočkali. Prošlo opět plné desítiletí a nikdo nepodnikl práce záslužné. Ba ani ku vydání politických spisů Havlíčkových podnes nedošlo. Od května 1870., tedy úplných třinácte rokův veřejnost česká marně čeká na slíbený druhý díl „sebraných spisů Karla Havlíčka“, na tyto drahocenné pozůstatky mocného ducha jeho, jichž vydáním hodlal tehda Svatobor uctíti památku Havlíčkovu spůsobem nejúčinnějším.

Za to však dočkali jsme něčeho jiného. Dočkali jsme se toho, že známý osobní protivník Havlíčkův — Jakub Malý — jako mohl v létech reakce v Muzejníku zhyzditi povahu Havlíčkovu, zatím co bezbranný mučedník v Brixenu za národ svůj trpěl: nyní na novo v bibliotéce vydávané českým klubem nákladem J. Otty v Praze, ohlodává vznešený karakter Havlíčkův a tož spůsobem možno-li ještě cyničtějším než druhdy. Kdežto tušíme každý pravý Čech zrovna dobu působení Havlíčkova v Hoře Kutné, kdež on sám jediný, jako onen rek báje nordické „svobody svých rodných bratří háje, poslední v boji vytrval co skála“ — právem za největší a nejslavnější dobu celého chrabrého žití toho pokládá: Jakub Malý naopak hledí potřísniti toto vyzáření charakteru Havlíčkova, hledí zlehčiti zrovna tento obdivuhodný zápas hrdiny našeho jako prý „nevčasnou vzdorovitost“ a „bezúčelnou oposici“, žele farizejsky té krátkozrakosti „toho sankvinického temperamentu Havlíčkova, který (prý) mu nedal poznati pravdivou povahu doby“. — Záhubná „vášnivost, která si nedovedla vzíti naučení z trpké zkušenosti a mírniti prudkost svou v boji“, strhla prý Havlíčka do té „náruživé oposice“, a „nedala mu upustit v pravý čas od nerovného zápasu“. Proto prý také „ne všichni horliví národovci schvalovali počínání Havlíčkovo“. I bera v ochranu tyto „upřímné národovce“, kteří prý „v nejlepším úmyslu sloužili vládě“ — Bachově, zavírá Jakub Malý svou charakteristiku Havlíčka tím, že jej líčí jako řemeslného publicistického rváče, který prý se „potýkal s celým světem; jemuž nic nebylo svaté“, který „chtěl hlavou proraziti zeď“ a sprostou polemikou neušetřil ani největších zásluh; na druhé straně ale opět mu vyčítá „chabou nesamostatnost“ a „pochlebnictví“, slabosti prý to, které prý se odpouštějí jen mužům skutečně velkým, za to ale „na povahách nedosahujících k té výši zůstávají lpěti co nesmazatelné skvrny“.

Hle, tak se u nás píše o muži, jakým byl národu českému Havlíček — v bibliotéce redigované Českým klubem a vydávané nákladem vlastenecké firmy pražského knihkupce! — A nikdo ze všech těch bývalých přátel našeho Havla Borovského nezastane se mrtvého přítele, nikdo neodpovídá spravedlivým oceněním vznešené ryzí povahy bohatýra našeho, nikdo nezakřikne Thersitsky nízkou všednost, aby nehyzdila rouhavě tvář našeho Achilla! Za těch okolností odhodlal jsem se, že tedy sám pokusím se o zevrubnější vylíčení života i povahy Havlíčkovy, než stalo se u nás posud, že podám lidu našemu dle svého vědomí a svědomí naskrze pravdivý obraz ducha i srdce Havlíčkova, jak toho svrchovaně zasluhuje syn národa českého nejzdárnější a člověk nejšlechetnější. Mám to za vlasteneckou povinnost a důležitost v této době nestatečnosti, v této době chameleonských charakterův politických, abych postavil jí vzor povahy démantové. I nechať shledá se snad nedostatečnou práce má, však poctivou bude a přispěje, jak doufám, aby i dorůstající generace rozuměla duchu Havlíčkově, aby příklad tohoto velikého žití neustával nám zářiti na dráhu trnitou povzbuzuje, posiluje a potěšuje všecky, kdož mají ducha, jemu následovat.

V PRAZE, v květnu 1883.

Spisovatel.