Karel Havlíček Borovský (Tůma)/IV. Na troskách

Karel Havlíček Borovský Karel Tůma
III. Ideál a skutečnost	IV. Na troskách	V. Světem na zkušenou

Údaje o textu
Titulek:	IV. Na troskách
Autor:	Karel Tůma
Zdroj:	TŮMA, Karel. Karel Havlíček Borovský : Nejslavnější publicista českého národa. Díl první. Kutná Hora : Karel Šolc, 1883. s. 34–42. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Karel Havlíček Borovský

Záludný sen mládí byl dosněn, a střízlivá skutečnost napomínala dvacetiletého jinocha: varuj se illusí dalších! Starý dobromyslný vikář, jenž byl člověkem příliš zkušeným a lidí znalým, než aby byl i jen jedinou výčitkou zranil upřímné srdce Karlovo, potřásal za to nedůvěřivě a zamyšleně hlavou, když mu Havlíček zjevil, proč se byl již v semináři rozhodl, — že chce totiž státi se spisovatelem českým. Krásný a chrabrý to zajisté úmysl nadšeného, mladého národovce. Když nemohl učiti lid v rouše kněžském, když nemohl naň působiti slovem živým s kazatelny, chtěl jej učiti slovem psaným. Avšak za tehdejších poměrův, za toho hrozného systému němoty a tmy, za té Metternichovské poroby a zmalátnělosti, nebylo-liž to předsevzetí přímo krkolomné státi se českým a pouze českým literátem?

„Poctivému hrozí jenom hlad,
zloději zas jenom šibenice;
Český literát má trampot více,
jemu hrozí hlad i šibenice.“

Co tuto o několik let později vyjádřil Havlíček v smavém epigramu roku 1841., bylo v Čechách pohříchu truchlivou skutečností a pravdou. Tragický osud genialního Frant. Ladislava Čelakovského, mohl jako výstraha státi na očích Havlíčkových. Avšak — uveďme opět vlastní slova neoblomného našeho Karla: „Člověk, kterému již spisovatelství v krvi leží a kterému trochu jasnosti v hlavě svítí, ničím na světě, ani zákazem, ani kritikou, ani strachem o výživu odstrašiti se nedá.“

Přece však měl starý vikář pravdu: Havlíček nestál v životě sám, on měl svaté povinnosti k těm, kdož jej vychovali, kdož pro něho strádali. Bude pro pobožnou dobrou matičku samo o sobě krutou ranou, až se jí svěří s tou starou novinou, že nebude knězem. Ubohá snad ani nepřežije té „hanby“, až si budou lidé škodolibě šeptati, že syn její jest takový „páter vyklouz“. A což teprv kdyby jí nemohl říci, že bude za to nějakým úřadníkem, doktorem, neb jiným pánem? Jak jí vpraviti ponětí o vznešeném povolání spisovatele? Porozumí ta mysl její starostlivá, ta duše všedními péčemi sklíčená obloholetným záměrům a hrdinné té sebedůvěře synově?

A přece jest to duše tak dobrá, jejížto zármutek proklál by Karlu srdce. Musel tedy se rozhodnouti zároveň k čemus praktickému, nežli předstoupí před rodiče. Avšak k čemu? Ani právnictví, ani lékařství, ani vojenství neskytalo v těch dobách mladíku bez známostí, bez protekce, beze jména vyhlídek. Deset let musel právník sloužiti bez platu, advokacie byla obmezena privilejem; důstojnictví ve vojště bylo toliko pro synky šlechtické a k lékařství neměl Havlíček naprosto náklonnosti.

Zbýval jediný stav, jediná dráha svědčící do jisté míry povaze a snaze Havlíčkově: učitelství. Pro tu se tedy rozhodl. Oznámil rodičům, že nebude knězem, alébrž professorem na školách latinských. A nebyl to pouze lichý slib, na utěšení polekaných rodičův, poctivě a opravdově si to rozhodný mladík předsevzal a vrátiv se koncem září 1841. z neveselých prázdnin do Prahy, ihned s veškerou energií začal za nově vytčeným cílem života postupovat. Hned toho samého dne 9. října 1841., kdy obdržel vyžádané vysvědčení zachovalosti ze semináře, podal Havlíček žádost c. k. ředitelstvu gymnasií českých, aby mu bylo povoleno auskultovati při gymnasiu staroměstském pod Jungmannem. Nutno zde několika slovy vysvětliti copatý spůsob předbřeznového obsazování míst učitelských na gymnasiích našich. Kdo chtěl se kdysi státi professorem gymnasialním, musel si nejdříve po řádně absolvované filosofii vyprositi u c. k. direktorátu všech gymnasií zemských „vysokou milost“, aby směl ještě jednou choditi do gymnasia a poslouchati zde výklady professorův. Tomu se říkalo auskultovati.

Rozumí se o žádném platu při tom ani řeči. Kdykoliv pak uprázdnilo se někde jakés místo učitelské, mohl takový auskultant se o ně ucházeti, t. j. přihlásiti se ku písemné zkoušce, jížto se říkalo konkurs. Byla-li mu Štěstěna příznivá, ať již ve spůsobě protekce, či náhody, obdržel někdy místo třeba hned na první ráz. Nebyl-li však ze šťastných, mohl třeba pětkráte podstoupiti zkoušku s nejlepším úspěchem, nic mu to neprospělo, počkal si léta, třeba až do zšedivění na stolici professorskou. Leda, že starší auskultanti, kteří již kolik zkoušek byli obstáli, měli vyhlídku, že v případě onemocnění některého professora budou zavoláni k suplentství, a že se pak, arci třeba zase až po létech, na tyto služby jejich vezme konečně ohled.

Taková pašijová cesta kynula Havlíčkovi. To byla celá ta milost, za kterou opřen o svá výborná vysvědčení z obou ročníků filosofie, nyní žádal: aby směl poslouchati ještě jednou výklady professorů gymnasialních. Spoléhal se, že bude v málo dnech chovati v rukou příznivou odpověď. Nuž ano, dostal odpověď: „Pro přílišný nával kandidátův“ nemůže prý se „na ten čas“ prosbě jeho vyhověti, ale za to vyzývá se, aby se do 25. listopadu podrobil konkursní zkoušce na uprázdněné právě místo professorské v Chebu, kterouž-li dobře obstojí, bude se moci hlásiti znovu o — auskultantství. To bylo pěkné nadělení. Co jiným povolovalo se bez obtíží, k vůli tomu měl on dříve podstoupiti zkoušku a to — v lhůtě tak krátké! Za čtyři neděle měl si vštípiti znovu v paměť do podrobna vše, čemu se byl před léty učil na gymnasiu brodském z latiny, řečtiny, dějepisu, zeměpisu a mathematiky.

Než, odhodlaný hoch troufal si železnou pílí svou zlomiti i tuto neočekávanou překážku. Přípisem z 21. listopadu přihlásil se ku konkursní zkoušce a odbyl ji, jak za to měl, šťastně. Čekal dychtivě na výsledek. Ale nastojte, čekal měsíc, prošly dva měsíce, ani ozvěny. Zaklepal tedy 27. ledna 1842. znovu, opětuje svou žádost za připuštění k auskultantství. Ale teprv po nekonečných pěti měsících, teprv 13. června 1842., dostal odpověď sl. c. k. direktorátu studií gymnasialních a to pěknou! Zkouška jeho neshledána prý od censorův za dostatečnou, pročež prý se mu na ten čas nemůže auskultování povolit.

Bylo patrno, že tu nepronásleduje snaživého mladíka toliko snad nepříznivý rozmar náhody, ale spíše „černá kniha“ z kolleje jezuitské… Za těch okolností jen mysl bláhová byla by se mohla ještě přemlouvati, že i tato dráha životní není pro vždy zatarasena. Byla to pro ubohého Karla rána dojista nejcitelnější, jakou mu posud v tom žití mladém bylo zakusiti. Doufal, že bude moci ustarožené rodiče potěšiti z Prahy konečně aspoň zvěstí: „auskultuju“ — a nyní bylo i po skrovné této útěše veta! Sám o sebe statný hoch nebál se nikterak. Znal svou sílu, věděl, že dovede vydržeti i o suchém chlebu, a troufal se za nedlouho již uživiti svým pérem sám. Ale mohl tuto víru dodati také matce a otci? Mohl s čela jejich zapuditi tu starost tesknou o budoucnost svoji? Pomyšlení to hnětlo útlocitného hocha nemálo, bylo mu však spolu i ostnem. Kde jiný byl by upadl v málomyslnost, on naopak ve výhni protivenství stával se pružným a tvrdým jako ocel. „Česká hlava stěnu prorazí!“ toť jest jeho naděje a víra — práce, neomrzelá, práce pak jeho živlem a útěchou spásnou. S klopotnou horlivostí a železnou vytrvalostí jal se studovati, jal se připravovati ku velikému, svatému povolání učitele a vychovatele národa: neboť tím a ničím menším nebylo mu české spisovatelství. Bydlel tenkrát v domě u Turků na Václavském náměstí ještě s dvěma studenty: Klejzarem a V. Zeleným, z nichž prvý stal se později pastorem, druhý kat. farářem. Ti oba ještě po létech vypravovali o železné píli a nezdolné vytrvalosti dvacetiletého svého soudruha. Studoval co den od rána do noci a tož dle rady Jungmannovy stále s pérem v ruce, aby sobě ihned zaznamenal, cožkoliv pamětihodného se mu naskytlo.

Z rána pravidelně den co den čítával asi půl hodiny v bibli. Pak šel obyčejně do knihovny universitní, jež stala se mu — „novou farou borovskou“. Bylť, tam úředníkem — Pavel Šafařík, jehož právě vydaný Národopis slovanský, kde ponejprv s vědeckou přesností vyložen rozsah světa slovanského i určena příbuznost jazykův slovanských vespolek, Havlíčka přímo elektrisoval. Brzy se oba seznámili a čím lépe Šafařík Havlíčka poznával, tím více si ho zamiloval. Takž největší náš badatel slovanský stal se otcovským přítelem a rádcem duchaplnému mladíku, jenž měl naděje jeho také splniti co nejskvěleji. Z přehojných výpisek Havlíčkových viděti, jak rozmanité byly obory píle jeho. Obírá se dějinami i literaturami všech národů slovanských, zdokonaluje se mluvnicky v jejich jazycích, studuje Šafaříkovy „Starožitnosti“, a kochá se v krásách poesie Mickiewiczovy, z jehož „knih národa polského“ překládá místa nejpamátnější. Nade vše hluboký dojem učinil však na Havlíčka tehda světoznámý kněz a spisovatel francouzský Robert de Lamenais. Dnes málo kdo již vzpomíná na tohoto genialního a šlechetného člověka, který však náleží bez odporu ku nejznamenitějším zjevům našeho století. Tak jako Havlíčka, i Lemenaisa vedl vroucí cit náboženský z mládí ke stupním oltářů. Tak jako Havlíček, i on doznal hrozné sklamání ve své touze, aby spatřil církev římskou opět v té prvotní její ryzosti křesťanské, kdy bývala církví chudých, milující matkou trpícího, utlačeného lidu.

I pohrdnuv všemi hodnostmi, jež mu nabízeli, a nedbaje hrozeb, ni klateb, jal se statečný muž nyní za časů Havlíčkových s veškerou horoucností své lásky k lidu, mohutným slovem biblickým horliti proti sobectví a pokrytectví hierarchie, jako činíval druhdy náš Jeroným a Hus.

Za heslem „Bůh a svoboda“ dokazoval, že evangelium Kristovo hlásá bratrství, rovnost a volnost národům, a že jsou nepřáteli křesťanství všickni ti, kdož chtějí lid udržeti v porobě a temnotě ducha pro svoje nadpráví a pro svůj zisk.

Nadán úchvatnou obrazotvorností a mluvou tak ohnivou, jakouž jen Rousseau vládl, Lamennais ve spisech svých „Slova věřícího“ a „Kniha lidu“ líčil podobenstvími biblickými a obrazy apokalyptickými pověký zápas bezpráví a farizejství, s pravdou a právem lidu, aby volal spících k procitnutí a potěšil sklíčených mohutnou věštbou brzkého vítězství spravedlnosti, lásky a svobody mezi lidmi.

Žádná kniha nespůsobila snad posud takovou sensaci, jako koncem let třicátých „Slova věřícího“. Dožila se v krátce sterého vydání a převedena jest do všech vzdělaných jazykův.

Nuž, po všem tom, co víme dosud o životě i povaze Havlíčkově, srozumíme snadno, proč Lamennais tak velice zaujal osamělého 20tiletého mladíka. Snad nikdo ze všech těch tisícův, kdož obdivovali se velikému „křesťanu demokratu“, neporozuměl mu vroucněji a pronikavěji nežli neznámý tehda ještě syn národa Husova, jenž v tiché své komůrce často pozdě do noci s velikou piétou překládal „Slova věřícího“ na jazyk český a překlad vykonaný téměř kaligraficky opisoval do úpravného zápisníku na papír růžový. Maje před očima starožitnou tu bibli Králickou, kterouž otcové naši jako poklad jediný zachránili z té hrozné noci pobělohorské, jakž neměl býti mladý, nadšený Čech až do té duše dojat, když četl v Lamennaisovi: „Otcové naši viděli zapadat slunce. Když zašlo z obzoru, třáslo se veškeré lidstvo. Nastala noc a s nocí cosi neslýchaného hrůzou svojí, rozmnožujíc strach noční… Černý jest západ jako noc, matka jeho, ale k východu jest šero.“ A jak muselo na silnou víru jonáka našeho působiti to úchvatné vidění brzkého, obrovského převratu, ta zoře dne, kdy prorocký duch Lamennaisův „viděl národy zdvihati se z hrobů, viděl je bojovati jako někdy bojoval archanděl Michael a viděl posléze prchati satanáše a Spasitele s anjely dosedati na stolec světa.“ Jestli kdo, byl to Havlíček, jenž sdílel tuto víru v konečné vítězství spravedlnosti, rozumu, lásky a svobody. Jestli kdo, byl to náš statečný jonák, jemuž Lamennais mluvil z duše, an volal k mladému pokolení: „Protož ozbrojte se zmužilostí, kteříž snášíte křivdu, a posilněte duší svých. Brzy zasvitne den zkoušky, toho dne má každý obětovat život svůj bratřím svým a po tom dnu přijde den vysvobození. Pracujte, bojujte, tepte a umírejte pro říši boží, kteráž jest říší spravedlnosti v myslích a lásky bratrské v srdcích. Svoboda jest chlebem, jehož sobě národové v potu tváře dobývati musí… Je-li na světě cosi vznešeného, jest to pevné předsevzetí národa, jenž před tváří boží bez únavy zápasí o vymožení sobě svých práv, nepočítaje při tom svých ran, ani krušných dnův, ani bezesných nocí, nýbrž říkaje u sebe sám: Což jest to vše? Svoboda a spravedlnost jsou hodny zcela jiných obětí! — Takovýto národ může zakoušeti protivenství, neštěstí a zrádu, on může býti prodán od Jidášův, ale nic nemůže zlomiti mysl jeho. Zajisté, pravím Vám: i kdyby národ ten jako Kristus do hrobu sestoupil, tož opět jako Kristus třetího dne vstane z hrobu co vítěz nad smrtí a nad despoty tohoto světa, i nade všemi služebníky jejich.“

Toť byla poesie, po níž práhla horoucí duše mladíka, jenž vepsal za jedné z těch nocí probděných nad knihami sobě v zápisník: „Bože dej mi, abych byl pilným, aby ze mne někdy měli Češi radost.“ Pro něho neexistuje žádná zábava hlučného města. On, jedva že odpoledne zotaví se u spolužáků svých Gáblera a Jirgla nějakou hodinou veselým zpěvem a hrou jako za let studentských, anebo že vítá u sebe jednou v týdnu některé své druhy milé ze semináře, zejména „tu dobrou duši“ — svého věrného Mudru. Však večery tráví vždy doma, kavárny, hostince a plesy jsou mu protivny.

Když vlastenci staří i mladí v noci na 27. ledna 1842. zmohli se na první skvělý „český bál“ v sále Žofinském a plesali nad tím jako bůh ví nad jakým úspěchem a činem velikým, Karel náš v skrovné své komůrce u lampy bdí a píše ve svůj denník o 2. hodině s půl noci tuto vroucí a nade vše charakteristickou modlitbu vlastencovu:

„Vyryjte do desk železných, že v Praze r. 1842. byl ještě Český společenský bál! — Kde těch Čechů nabrali…? Bože! Můj Bože! Nedej nám vyhynúti v otroctví, nám, jejichž otcové se nepodali celé Evropě! Dej nám setrvalosť v pracích a požehnej vše, co započíná čistá láska k vlasti a k slávě velikých otců našich. Nedej vrahům šlapati nám na šíje u hrobů otců našich, před nimiž utíkávali otcové jejich, ale smiluj se nad matkú chudú, vlastí naší a rozmnožuj její dobré syny.“

„Veliký, dobrý otče! Plyň tam nad nimi plesajícími a odpusť jim, jestli někdy pro milostné usmání jedné dcery české na jho bratří a sester svých zapomínají…

Bože, který jsi mne obklíčil trápením kolem okolo, který jsi vysoko nade mne postavil všelikú radosť a hluboko pode mnú všelikú naději: dovol mi aspoň tuto noc za ně za všechny proklínat naše vrahy! Dovol mi v oku svém sjednotit zuřivost veškerých jinochů českých!

Dovol mi překročiti meze síly své a dovol mysliti jen na chvíli, jak drtím v rukú všem našim vrahům najednou hlavy a prsa, jen jedno, jediné okamžení!! Svatí duchové…“^[1]

Než, darmo se mladý Spartan náš brání: jaké by to bylo jaro života, aby je nezveselil a neprohřál luzný paprslek slasti nevýslovné, aby v tom vřelém, ryzím srdci nerozvil se pel první lásky? Již o prázdninách seznámil se Karel s ušlechtilou, nevšedně vzdělanou dívkou, rodilou Moravankou, sestrou to svého přítele a zahořel k ní citem, v němž chvělo se zbožné nadšení i bolestná touha odříkání. Nyní přebývala milovaná dívka s bratrem v Praze. Havlíček mohl ji častěji vídat, a přece — jako by clona jakás oddalovala milující se duše jejich: Sličná Moravanka nemělať toho pravého vroucího citu českého, jakého žádal od dívky srdce svého Havlíček. „Víru novou, jiné náboženství“, učily ho blesky zraků jejich, než jaké chmury táhnou nicméně přes to nebe krásné:

„Dcero Slávie, ach nepovrhuj
mluvou naší, slavskou mátí,
nezneucťuj rty nebeské
slovem cizím, slovem vrahů
našich: meč mi v srdce ženeš
a to srdce Tvé jest víc než moje“

zapřísahá dvacetiletý Karel děvče, které snad sotva tuší, jakýmto jonákem jest zbožňováno. Neměl také milostný ten svazek trvati dlouho. Jiná bytost byla souzena Karlovi za věrnou družku života, upřímnější to dcera Slávie měla spočinouti kdys na těch chrabrých, věrných prsou, v nichž dřímaly vzněty tak nevšední, jakož prozařují z následující, bezpochyby že tehda napsané, myšlénky Havlíčkovy: „Chceš-li mne děvče znáti, nehleď na mé spisy; tam vidíš mi do srdce jen skrze sklo od světských předsudků dané; ale hleď na mne, až já meč do rukú vezmu proti vrahům vlasti, i až budu umírati pro vlast: tenkráte patř mi do tváře.“

Nelze poodstoupiti od této zajímavé periody života Havlíčkova, aniž bychom nepovšimli si tehdejší jeho záliby v čtení emigrantské literatury polské a přátelského obcování jeho s několika polskými jinochy v Praze studujícími, zejména se Skarszevským (Leonardem Žukem) a Skirlinským z Haliče, s nimiž se u kněze V. Štulce seznámil. Havlíček byl sice ještě hochem, když dokrvácelo poslední povstání polské (r. 1830.), ale v Brodě slýchal již co mladý student velmi mnoho o prchajících tamtudy emigrantech polských, jakož i o krutém osudu mnoha set mladíků, mužů i starců polských, jež dal Metternich vsaditi do hrozných žalářů na Špilberku a na Kufšteině. Což divu, že citlivá a každou nespravedlností nanejvýš popuzená mysl záhy živě zaujata byla pro udolanou Polsku, kterážto sympathie rostla s dospívajícím jinochem, když probíral se dějinami svého vlastního národa. Byl tedy dvacetiletý Karel náš rozhodným přítelem věci polské, nenáviděl katany šlechetného národa polského jako mladí jeho přátelé polští a byl by snad v hodině boje s nimi na roveň chvátal zápasit za vzkříšení „svaté matky Polské“. Ale již tehda činil rozdílu mezi despotismem ruským a národem ruským. Tento byl v očích jeho veškeré viny prost, poněvadž byl sám dosud porobencem a nevolníkem trpícím. Nesdílel tudíž zášť polských svých přátel proti Rusům (Moskalům) vůbec, naopak toužil, aby se někdys dva ti národové slovanští poznali co bratří a podali sobě ruce ku pospolitému volnému životu. Každým spůsobem umínil si, že musí poznati oba ty národy v jejich vlastech, tak jako Slovany jižní na poloostrově balkánském. A jakým shledá a pozná šírý ten slovanský svět, tak chce jej líčiti po pravdě svému národu, tak chce pracovati dále v duchu Šafaříkově o myšlénce vzájemnosti slovanské.

Věru, dosti to smělý cíl pro hlavu dvacetiletou. A zatím vizme, co vše hodlal Havlíček ještě kromě toho vykonati v příštích desíti létech. Léta od r. 1842—45. měla býti věnována cestování po veškerých vlastech Slovanstva. R. 1846. pak chtěl v Praze zahájiti spisovatelskou svou činnost románem pastorálním „Páni bratří“, k němuž nabral sobě v semináři látky s dostatek. R. 1847. měly vyjíti „Cesty po veškerém Slovanstvu“ o 3 dílech, pak „Krátká historie literatur slovanských“ a — „Nová paprika“, již nasázel H. Borovský. R. 1848.román „Gladiátoři“, — Mluvnice jazyka ruského a jeho nářečí, — Normanská pověsť „Ulie Hielau“, — „Rozumný učitel venkovský“, - „Hlas volající z Blaníka ku všem věrným Čechům“ a — „Medvědí almanah“. — Rokem 1849.: Slovník rusko-český. — Tragoedie: „Bohoborec“, — „Čert a jeho království“, humoristický příspěvek k historii a bohosloví H. Borovského, s obrázky. — Krátká historie literatur švédské, dánské a německé. Historie republiky… a román: „Velká láska“.— R. 1850.: Gramatika jazyků litevských a Malá encyklopaedie Slovanská. R. 1851.: Smíšené básně H. Borovského a tragoedie Pan Záviše. R. 1852. Porovnávací mluvnice jazyků slovanských s ohledem vzatým na litevský a rumunský.

A mimo to bez udání roku tyto žerty: Famfrnoši, román. — Příběhy, které se zběhly v loni na panství Lhotském. (Satyra.) — Senatus populusque Kocourkovianus. — Podpory vlasti, čili. hoši rádi hrají na vojáky. Veselohra. — Životy svatých a světic s písničkami. — „Kázání na neděle a svátky na celý rok. Sepsané od blaženého otce kněze Havla Borovského S. J., t. j. z Tovaryšstva Ježíšova a vydané od S. S. řádu Jezovitského. V Římě.“

V příštím potom desítiletí, tedy asi do r. 1860., chtěl pak společně s Gáblerem a Jirglem (které pobádal co nejhorlivěji k studování jednak frančiny a vlaštiny, jednak angličiny a španělštiny) vydati Dějiny veškerého člověčenstva.

Takové rozsáhlé a smělé plány městnala ta hlava bystrá, tolik vůle odhodlané, tolik pracovitosti bujelo v té hrudi mladé! Na troskách starého chrámu budoval si nový!

---

1. Tak končí modlitba Havlíčkova otištěná prvně V. Zeleným v „Osvětě“ roč. 1872.