Kapitoly skoro naléhavé/XVIII

Kapitoly skoro naléhavé Jiří Stanislav Guth-Jarkovský
XVII	XVIII	XIX

Údaje o textu
Titulek:	XVIII.
Autor:	Jiří Stanislav Guth-Jarkovský
Zdroj:	Národní listy, roč. 59. č. 179. s. 1 Národní knihovna České republiky
Vydáno:	31. 07. 1919
Licence:	PD old 70

Dochvilnost jest zdvořilou vlastností králů, podle obecného rčení. Je stejně vlastností všech lidí slušných, majíc však širší význam než toliko jakožto příznak dobrého tónu. Je to dokonce umění zvláštního druhu; není to ceremoniel, ale je to pořádek, který život nesmírně zjednodušuje a zpříjemňuje a na kterém nezřídka závisí osud člověka. Kdežto zase nedochvilnost život jen ztrpčuje a kazí, a dělá lidi zbytečně nervosními.

Řekl bych, že důležitost dochvilnosti má stránku hospodářskou jakožto věcnou, a stránku zdvořilostní, jakožto formální, a po stránce této náleží do našich kapitol.

O hospodářském anebo snad národohospodářském rázu dochvilnosti nemůžeme se rozepisovati, ale přece nelze naň nepoukázati a nezdůrazňovati ho dnes, kdy dochvilnost má pro nás úlohu činitele takořka životního, souvisíc úzce se stránkou formální, právě zmíněnou. Cizinci, zvláště Američané a Angličané, s nimiž tak rádi bychom navázali styky obchodní, váhají pouštěti se s námi do vážných transakcí. „Nejste dochvilní,“ říkají, „a obchodovati s vámi je nesnadno. Slíbíte to, ono, nedodržíte slovo, nestojíte ve lhůtě.“ To známe, pomyslíte si v duchu a vzpomínáte na svého dodavatele, řemeslníka, živnostníka, který nejednou vás popotáhl za nos a k němuž jste se nachodili bezpočtukrát, nežli jste docílili správného odvedení zakázky.

„Nežli řemeslník, obchodník, továrník slíbí, musí vědět, možno-li slibu dostáti čili nic, sic ať neslibuje,“ odpovídají cizinci rozhodně na naše námitky, jimiž chceme české dodavatele omluviti, „k takovému člověku, který mne jedinou nebo dokonce dvakráte oklamal, víckrát nejdu.“ A dodají často: „Je neslušný.“ Něběží tu ani tak o rychlé vyřízení obchodních věcí, jako o vyřízení správné, v udaný čas. Jenom umělci a spisovatelé mají jistou výsadu váhání, což možno pochopiti, jelikož slíbená báseň nebo opera nejsou kalhoty práce krejčířské. Také pro lékaře a možná, že ještě pro leckohos jiného omluva nedochvilnosti by se našla.

K dochvilnosti obchodníka-gentlemama náleží také neodkladné vyřizování korespondence, jež však žádáme od každého slušného člověka. Je to někdy těžké břemeno společenské, ale snášení jeho nemá v zápětí zla takového, jako váhavost a odklad.

Nemáme dobré pověsti v cizině, pokud dochvilnosti se týká. Za jednoho z mých pobytů v Paříži pozval nás několik Čechů profesor Louis Leger k jakémusi dostaveníčku. Když jsme se v určitou hodinu dostavili, profesor Leger už byl na místě a my zaraženi kontrolujeme stanovenou dobu. Ale vzácný přítel nás vesele uvítal: Jdete právě v čas. Však jste první Češi, kteří mi nedali čekat. Vy Slované jste hodní lidé, ale nebýváte dochvilní.“

Ve službě a v úřadech je dochilnost podmínlkou správnosti, bez níž dobrá služba je nemožná. Proto už ze zvyku vynikají v dochvilnosti úředníci, kteří jsou vázáni na určité hodiny, jako úředníci železniční, také vojáci, pokud respektují disciplinu a valnou měrou i učitelé vůbec a profesoři středoškolští zejména: ředitel střední školy, čekající, ne-li číhající po zvonění na chodbě ústavu na profesora o několik vteřin se zpozdivšího, je typem, který je tak zakořeněn, že sotva vymizí z republiky sebe demokratičtější, pokud budou i profesoři podléhati rozmanitým potřebám fysickým a fysiologickým. Byl starý profesor, který volným krokem po dobrém obědě kráčel do třídy až po zvonění. Přísný ředitel s hodinkami v ruce stál před třídou, líbezně hlučící. „Pane kolego,“ připomínal starostlivě, nikoli bez nádechu škodolibosti, že přistihl starého učitele při nepřesnosti, „už jsou tři minuty přes…“ Profesor nedal se vyrušiti ani z volné chůze ani z dobré nálady a odvětil: „Tak mne nezdržujte!…“ Oba pánové teď už nemusí dbáti času jsouce na věčnosti, kde dochvilnost asi neznamená nic.

Ale znamená mnoho, ba někdy velmi mnoho v životě společenském a musíme říci, bohužel, že snad jenom zamilovaní dbají společenské dochvilnosti náležitě, ne-li až příliš, jsouce na místě už drahnou chvíli, které mohli by využíti lépe nežli pouhým přešlapováním. Obecenstvo, řečené široké, co chvíli dává příčinu ke stížnostem, které na konec vyznávají i ostrými lokálkami denních listů. Choditi pozdě stává se dokonce i módou a kdyby se rodina, která se pokládá za vznešenou dostavila do zábavy z prvních, snad studem by se propadla, majíc naopak zářiti rozkoší z dobrého příkladu. Je to hrubá neslušnost, začíná-li se obecenstvo scházeti na přednášku, schůzi nebo zábavu nějakou, ohlášenou na určitou hodinu, čtvrt, ba půl hodiny po té. Zvláště venkov rád vyniká touto nepřesností, ačkoli i městům možno vytýkati mnoho po této stránce. Čtvrt zvaná akademická pro svoji stereotypnost není nedochvilností a má svoje právo historické.

Uvážili jste kdy, co vzácného času ztrácí čekáním ti, kdo přišli v udanou chvíli? Té hodnoty vzácné ubíhá nám denně pod rukama až hrozno. Nemluvíme o tom, co času spolykaly a spolykají dosud nešťastné fronty, čekání na vlak, odjíždějící nebo přijíždějící, někdy zpožděný až o hodiny — kdyby na to byla statistika, dostali bychom tisíce a tisíce zmařených pracovních hodin, dní, ne-li let. Přidejte k tomu čekání v předpokojích úřadů a na konec čekání členů spolkových výborů a schůzí přes ustanovenou hodinu, nežli se sejde počet k usnášení schopný a zděsíte se výsledků.

Jste-li zváni do domácnosti na oběd nebo na večeři či na cokoli jiného, nepřicházejte dřív — možná, že všecky přípravy nejsou ještě hotovy, domácí paní není snad dostrojena a způsobil byste rozpaky. Zvláště však nepřicházejte pozdě, sice rozladíte celou společnost na vás čekající, nehledě na zoufalost v kuchyni, kde jídla vysýchají pozbývajíce vypočítané chuti. Pět minut před a nejvýše pět minut po udané chvíli jste v právu; jinak může vás omluviti jenom cihla, která vám cestou padla na hlavu.

Tam, kde jest očekávána hlava státu, odpadá pět minut po a přidejme je raději ku pěti minutám před. President republiky, který dostaví se přesně, nesmí čekati a nic není po stránce slušnosti trapnějšího, nežli host, kterého president vidí přicházeti. Je národní ostudou, čteme-li stesk, že při návštěvě presidentově v divadle „bylo to zejména lóžové obecenstvo, které až okatě rušilo představení, přicházejíc po hymnách národních, již za produkce.“ Světlý pruh otevíraných dveří lóžových, padající do ztemnělého hlediště, byl vykřičníkem neslušnosti těch, kdož dávají si říkati „vybraní.“ Neznám jiného léku proti této nešetrnosti nežli učiniti užití lóže závislým na podmínce dochvilnosti a nepouštěti obecenstva do lóží, neobsazených v čas. Snad by pak jedno slavnostní představení zelo prázdnotou několika lóží, ale bylo by to asi naposledy. Nezvedené dítě také dlužno vychováváti radikální metlou. Neslušnost českého obecenstva je tím smutnější, když v divadle německém a v jiných společnostech, kam president zavítá, nedochvilnost obecenstva se nevyskytuje. A nevyskytuje se ani mezi českým obecenstvem tříd, kterým říkáváme nižší!…

Ještě hůře, opozdí-li se hodnostář zasedaje k banketu teprve při pečeni, proti presidentovi. Ani zasedám ministerské rady ho neomlouvá, to věděl a mohl oznámiti předem, tak, aby jeho místo nezelo prázdnotou. Za starého režimu nebylo něco podobného možno, ba ani ne myslitelno. Za France Josefa hrnuli se lidé do divadla a kamkoli jinam, kam císař měl přijíti, dávno před dobou určenou, bylo „théâtre paré“ za ohlášené přítomnosti panovníkovy a kdyby byl Franz Josef pozval nějakou českou společnost na hrad, byli by přišli do jednoho a snad i na posteli smrtelné by se tam byli nechali donést včas. Opozdilec by nebyl býval vpuštěn — tenkrát by se to bylo uznalo za nutný pořádek… dnes by to byl nedemokratický ceremoniel.

Ke slyšení nebo čemukoli jinému na hrad dostavte se přesně v dobu určenou. Při audiencích nesmíte vyjednávati, uvadějíce, že v dobu, která se vám stanoví, máte již něco jiného smluveno nebo dokonce, když přijali jste hodinu stanovenou, nechtějte odklad proto, že zatím vám napadlo něco jiného. Čas žádného občana ve státě není tak odměřen jako čas presidentův a tomu musí se podříditi všichni ostatní občané bez výjimky, také ministři a členové Národního shromáždění. Ti právě proto, že představují lid, který si presidenta zvolil a tím jej učinil svým representantem, představitelem vlády lidu, kterého lid především musí respektovali, chce-li respektovati sama sebe. Dochvilnost je stejnou zdvořilostí i hodnostářů všech druhův a je trudno, objedná-li si vašnosta návštěvu na určitou chvíli a sám přijde ne o hodinu, ale o tři později, na konec se ani neomluví. Chodil-li malý německý potentát k diner pozdě tak, že čekajícímu dvořanstvu až čtyři hodiny kručelo v žaloudkách, říkalo se mu „starý karabáčník“. — Ani ministr nemá práva okrádati občany o vzácný čas a proto nezdržujte dlouhými audiencemi, jak už jednou měli jsme příležitost připomenouti.

Ale jak zkrátiti slyšení, když návštěva se nehýbe? — Velmi prostě. Audienci ukončiti má právo nejen president, ale i hodnostář a vůbec každý člověk plodné práce, od níž zdržuje jej plané povídání. Vhodným slovem, jako poděkováním, slibem, že tedy „se udělá, co bude možno“ a podobným, nestači-li to, i vhodným posuňkem, jako povstáním z křesla nebo podáním ruky dejte znamení a návštěva už se dovtípí. Zhusta sama na to čeká. Nedovtipí-li se, pak můžete klidně užíti prostředků silnějších a dáti i nepokryté přání na jevo, aby návštěva zavřela dvéře zvenčí. Vůči neodbytným, kteří se dají do povídání i o věcech naprosto se slyšením nesouvisících, mnohdy jiného nezbývá. Ale i tohoto prostředku musíte užíti formou uhlazenou a neodvažujte se návštěvě ukazovati dvéře přímo, sice poškodíte pověst svoji a, jak dnes věci stojí, i pověst své strany.

Požadavek dochvilnosti platí stejně jak pro řádného člověka, tak pro lokomotivu, která táhne vlak. Pamatujeme se, kterak libovali jsme si dochvilnost německých rychlovlaků před válkou a kterak imponovaly nám zprávy, že i za války vlaky v Německu se neopozďovaly, nebo jen málo, zatím co u nás… Vis major, která za války byla hřbetem tak trpělivým, že snesl všecko, co se naň nakládalo, přestává, vláda její končí a na její místo nastupuje zase vůle člověka. Chceme-li tedy svůj prospěch a chceme-li býti ve všem všudy slušnými, musíme býti i dochvilnými ve všem a všudy.