Kapitoly skoro naléhavé/XVI

Kapitoly skoro naléhavé Jiří Stanislav Guth-Jarkovský
XV	XVI	XVII

Údaje o textu
Titulek:	XVI.
Autor:	Jiří Stanislav Guth-Jarkovský
Zdroj:	Národní listy, roč. 59. č. 168. s. 1 Národní knihovna České republiky
Vydáno:	18. 07. 1919
Licence:	PD old 70

S otázkou precedence přímo souvisí rozsazení stolovníků čili zasedací pořádek u tabule, z hlavních problémů hostinných, na jehož správném řešení záležívá úspěch hostiny stejně, jako na výběru vhodného menu. Ba, často i nejlepší menu zhořkne ubohému stolovníku, kterého jste posadili níže, nežli mu po jeho soudu přísluší. Rozsazení stolovníků jest fiálou stavby, kterou představuje hostina, a vyžaduje nemalého důvtipu, zkušenosti i opatrnosti, chceme-li dílem učiniti zadost požadavkům společenským, dílem vyhověti přáním a zálibám stolovníků a způsobiti, aby zábava byla co nejvíce animovaná a čilá, jak sluší při hostině, nemá-li míti rázu hostiny pohřební.

Ale nejenom místo u stolu samo jest pro stolovníka důležito a určuje často jeho náladu — dobrou, je-li vyhověno jeho samolibosti a touze, mrzutou, cítí-li se býti ponížen — nýbrž také jeho přímé sousedství.

Rozsazovati stolovníky podle určitého pravidla je nutno všude tam, kde rozeznává se u tabule místo lepší od horšího, nebo kde je místo čestné — ale i kdyby tohoto rozdílu nebylo, rozsazením musí býti stanoven aspoň zhruba pořádek obsluhy, který na pořádku zasediacím závisí. Ať je stůl kulatý nebo hranatý, vše jedno.

Lepším a vhodnějším, zároveň i čestnějším místem je to, od kterého je lepší rozhled po tabuli i po jídelně, které má okno za zády tak, že sedícímu nepadá světlo denní do tváře, a to, které je nejdále ode dveří, jimiž vchází obsluha. Tyto okolnosti přicházejí v úvahu i při výběru místa jednotlivcova v každé restauraci.

Při rozsazování stolovníků rozhoduje mnoho všelikých věcí, zejména však: společenské postavení, pohlaví, věk, poměr k hostitelům, poměr stolovníků vzájemný a způsob či pořadí obsluhy. Jednou ten, podruhé onen z těchto zřetelů převažuje, sotva kdy všecky stejně. Mimo to dlužno často uvážiti i okolnosti jiné, jako jsou: účel hostiny a znalost řeči toho kterého stolovníka. (Od zasedacího pořádku při stole pouze rodinném tuto upouštíme, majíce na mysli toliko hosty cizí.)

Na postavení společenské dlužno bráti ohled, pokud společnost naše spočívá na těch základech, na jakých dosud jest; a poněvadž hostina je vždycky více méně událostí společenskou, ani ona nemůže se vymaniti z pravidel ve společnosti obvyklých, ani v republice nejdemokratičtější. Podle těch dlužno pak dáti přednost tomu, kdo společensky a úředně stojí výše. Rozhodujícími jsou tu dosud pravidla precedence, žebřík hodnostních tříd, pak okolnost, kterou korporaci stolovník zastupuje, a vůbec všecko, co určuje společenskou hodnotu člověka. Jenom vědomosti nebo dovednosti všeliké nebývají směrodatnými, ač by měly býti; kdyby byly, možná že dosavadní pořádek docela by se převrátil, neboť ne vždycky nejvyšší hodnostář je člověk nejschopnější. Stačívá mu druhdy i příslušnost stranická.

Ve společnosti obecně má dáma přednost před pánem. Ale tento zřetel jest při rozsazení stolovníků jenom relativní, nikoli absolutní. Sice by dámy byly na řadě venkoncem dříve a pak teprve páni, čímž společnost byla by rozdělena (jak také skutečně bývalo při hostinách v prvém středověku a bývá dosud v Orientě nebo ve vrstvách, ne přísně dbajících předpisů dobrého tonu), kdežto způsob žádá, aby páni s dámami se střídali. Požadavkům společenským pak nejlépe učiní se zadost, kde při tabuli střídání přesně je provedeno, až do posledního místa. Naše společnosti hostinské nerady se podrobují tomuto předpisu a vídáme v nich nezřídka dámy zvlášť, snad aby si dámy mohly volněji povídat o kuchyni a služkách a páni vypravovat veselé anekdoty. Jakoby nebylo zájmů společných.

Co do věku, jak bývalo již za stara, vždycky dáváme přednost osobám starším před mladšími tou měrou, že i staří pánové mají přednost před mladými dámami (ba i provdanými, je-li rozdíl příliš veliký a přistupuje-li k tomu dokonce i vážnost společenského postavení nebo významu vykonané životní práce).

V poměrech příbuzenských vůbec dává se přednost spíše věku, nežli pohlaví a mezi dávnými známými panové těžko si zvykají dávati přednost slečnám, jež do nedávna znali jako malá děvčátka.

Poměr k hostitelům jest věc docela osobitá, aniž možno stanoviti obecných pravidel v té příčině. Vítá-li na příklad hostitel u svého stolu osobu, které je zavázán zvláštním díkem za neobyčejnou službu nějakou, dá jí přednost před jinými i společensky více vynikajícími, předpokládaje však, že osoby tyto znají příslušný důvod. Jinde zase i rodiče hostitelovi zaujmou místa nižší vůči hostům obzvláště vzácným.

Poměr stolovníků mezi sebou, kdyby ho nebylo dbáno, mohl by působiti nepříjemnosti. Tak na příklad, kdybychom posadili vedle sebe rozvedené manžele nebo dvě osoby, žijící v nepřátelství, vyslance dvou států na sebe nevražících a podobně.

Posléze i způsob obsluhy musí rozhodovati. Dojista, že snáze lze vyhověti svrchu uvedeným požadavkům, když je dostatek osob sloužících, tak aby pořad rozsazení i v obsluze mohl býti zachováván, kdežto je-li obsluhujících málo (jako v rodinách středního stavu jedna panská nebo služka, někdy i panská, služka a kuchařka v jedné osobě), nutno nezřídka zřetel rozsazení podříditi poradu obsluhy. Ale však tomu, kdo hostinu strojí a kdo dice, aby byla bezvadná, jest se vždy zase postarati o obsluhu dostatečnou. Tam, kde této obsluhy není, slušný host shovívavě zamhouří oko, ne-li obě.

Mimořádné okolnosti nastávají účelem hostiny. Tak na příklad při hostinách svatebních zaujímají první místo vždy novomanželé, i před stolovníkem sebe více společensky neb věkem vynikajícím, jakými bývají často svatební svědkové; při jubilejních hostinách prvními jsou jubilanti. Účastní-li se takových hostin president republiky, který vždy a všude je první, sluší jemu ovšem dáti přednost. Novomanželé nebo jubilant sedí pak jemu naproti.

Je-li host cizinec a jiného jazyka, jest povinností dáti jemu po bok, třeba-li naproti osobu znalou jeho řeči nebo takovou, která by se s ním mohla dorozuměti, bez valného ohledu na zřetele ostatní.

Diplomaté jakožto cizinci, ještě k tomu vynikající, mají vždycky přednost. S francouzštinou u nich větším dílem vystačíš.

Na konec dlužno také rozeznávati místo předsednické a místo čestné. Místo předsednické jest sice prvním a přísluší nejobyčejněji hostitelce, pořadateli hostiny nebo předsedovi korporace, která hostinu strojí — místo čestné (po pravé, pak po levé straně místa prvního) náleží prvnímu hosti nebo prvním hostům. Zhusta však místo čestné a první, předsednické, v jedno se slučuje.

Místo předsednické, jakožto první, je nejlepším z míst lepších a určeno jest mimo jiné také tvarem tabule. Místa čestná zaujímají často celou čelnou část společného stolu. Místo proti hostitelce jest jakýmsi místem podpředsednickým a přísluší při hostinách domácích hostiteli (manželi); při banketech, při nichž předsedá starosta korporace, nejblíže stojícímu hodnostáři korporace.

Zhusta je zapotřebí několika čestných míst stejné hodnoty; pak jsou jimi nejčastěji oba středy podélných stran neb oba konce tabule (podle okolností, při kterých rozhoduje i tvar jídelny), od nichž pak místa se rozcházejí na obě strany postupně a tam, kde obě řady se spojují, jsou místa poslední. Anebo také volí se několik stejných stolů podélných a tolikéž je pak míst čestných stejného významu. Jindy však i při tomto způsobu dlužno lišiti stůl první a poslední.

Pokud, možmo, nezvete dvě či dokonce několik osob „stejně prvních“, sice sotva se vyhnete ne-li nepříjemnostem, tož nesnázím a trpkostem.

Po hostech čestných nastupují po jich pravici a levici hosté ostatní, jichž pořad řídí se při hostinách rodinných stejně sympatií a důvěrností jako věkem anebo zásluhou. Hleďme pokud možná sblížiti osoby, jež by dovedly udržovati stálý a zajímavý rozhovor, neboť dlužno dbáti, aby hostina byla veselá a rozmařená, — nikoli bujná! Neopomíjejme tudíž ničeho, čím bychom toho mohli dosíci, a poněvadž léta, pokud rozdíly nejsou příliš veliké, valně nepadají na váhu, může hostitelka, pozvala-li na př. dvě manželské dvojice asi stejného věku, rozděliti čestná místa po libosti. Na příklad manželka jejího souseda na pravo bude seděti v levo od hostitele, jehož sousedka v pravo je chotí hostitelčina souseda v levo.

Není-li počet stolovníků pánských a dámských stejný, musí dva mladíci seděti pak druh vedle druha. Ani mezi dvěma děvčaty nemusí pak seděti pán. Oba konce stolu (jsou-li čestná místa na podélných stranách), jsou zachovány mladým lidem anebo nejmladším hostům, anebo přítomným přibuzným.

Ženatý má vždy přednost před mládencem, byť i starším — zlomyslné jazyky říkají, že z úcty k jeho utrpení, ale ve skutečnosti v manželu ctí se i jeho choť, třeba nepřítomná. Rovněž ze dvou sester má přednost mladší, je-li vdaná. Je-li však rozvedena, zhusta vrací se ve svoje pořadí dřívější. Vdova má přednost před starší dámou svobodnou.

Umění rozsazovati stolovníky jest uměním málo uznávaným, nebo jsi-li s rozsazením spokojen, sotva vzpomeneš s vděčností toho, kdo tě na vhodné místo posadil. Nejsi-li však, zavrhneš hned hostinu sebe lepší. Jsou hosté, kteří do smrti nezapomenou, že byli tu neb onde nevhodně posazeni! — Na štěstí však jsou zase jiní, kterým je to naprosto lhostejno a kteří dbají při hoslině mnohem více toho, co mají před sebou, nežli těch, jež mají vedle sebe.