Kapitoly skoro naléhavé/VI

Kapitoly skoro naléhavé Jiří Stanislav Guth-Jarkovský
V	VI	VII

Údaje o textu
Titulek:	VI.
Autor:	Jiří Stanislav Guth-Jarkovský
Zdroj:	Národní listy, roč. 59. č. 72. s. 1 Národní knihovna České republiky
Vydáno:	25. 03. 1919
Licence:	PD old 70

Audience u paní presidentové jsou stejného rázu jako audience u presidenta republiky, jenom že tak jako vůbec vůči dámě, i zde ohledy náležité slušnosti a úcty ještě se stupňují.

Co se týká úboru, pánského nebo dámského, není rozdílu od audience presidentovy, leč bys ještě úzkostlivěji, možno-li, dbal základních požadavků čistoty a pořádku i úpravnosti.

Žádným způsobem nikdo, ani pán, ani dáma, prostý muž či žena, nepodávej ruky dříve, aniž sám po ruce nepodané se nežeň, abys ji políbil. Líbati ruku dámě vůbec na pozdrav není závazným. Vstoupíš do přijímací síně mlčky a mlčky se ukloníš, paní presidentová dojista je napřed zpravena o osobě, kterou přijímá.

Podá-li paní presidentová ruku, ukloň se při tom na znamení díků za toto vyznamenání, ale ruky netiskni, leda slabě. Pán rychle vystihne, je-li v podání ruky obsaženo také dovolení, aby ruku políbil: sebe slabší odpor je znamením, abys upustil od tohoto výrazu úcty neb abys nepřijímal důkazu přízně, jímž dáma nemíní tě obdařiti. Je-li podáníruky se strany dámy vyznamenáním, ještě větším je pak dovolení, ruku políbiti, tím více ovšem se strany paní presidentové. Když pak ruku políbíš, neshýbej se při tom příliš, zachovávaje vůbec obecná pravidla slušnosti, při tomto výkonu dvornosti obvyklá.

Konec konců, nedělej si s tím velikých starostí, prosté podání ruky vždycky stačí a nikdy nebude ti zazlíváno, zůstaneš-li při tom. Čím dáma je vzdělanější a čím jemněji cítí, tím méně si váží toho přežitku, jakým jest políbení ruky, které, obracej věc jak chceš, bývá většinou výrazem ponížení, někdy také výrazem intimnosti, která však v tomto případě je vyloučena. Pomalu líbání ruky omezí se jenom na příslušníky rodiny a odstěhuje se do čtyř stěn nejužších společností. Ve státě občanské svobody nevylučujeme dvornosti, ale vyhýbáme se všemu zdání poroby. Proto líbání ruky nikde není požadavkem.

Oslovujeme paní presidentovou prostě „paní presidentová“. Za konversace také „milostivá paní“. Jednoduché oslovení „paní“ nemá v češtině toho dobrého a obecného zvuku jako francouzské „madame“ a dosud nelze tak říkati. Snad časem, až naše formy společenské stanou se jednoduššími.

Při obecném přijímání, jaké bývá někdy u presidentů republik, jako při routech, kdy paní presidentová s presidentem republiky vítají každého hostě, odpadá líbání ruky vůbec. Zbývá toliko podání ruky.

Zastupuje-li při této nebo při jakékolivěk jiné příležitosti paní presidentovou její dospělá dcera, má tato stejná práva, to jest stejné společenské postavení, jako její matka.

*

Ministři a nejvyšší úředníci republiky neudílejí audiencí, nýbrž přijímají návštěvy, a to v určité dny a v určité hodiny, o kterých dlužno předem se informovati. V těch dnech netřeba zvláštního dovolení a přijda můžeš býti jist, že budeš přidat, ač-li nával návštěvníků není již veliký; pak přijdeš tedy po druhé. Jenom máš-li na srdci nějakou věc důležitou, která vyžaduje zvláštní pozornosti ministrovy a i delší doby, požádej písemně o povolení návštěvy v den mimořádný, udávaje příčinu.

Úbor pánský při návštěvě ministra řídí se obvyklými pravidly podle rázu a účelu návštěvy. Redingote, žaket, nikdy ne frak a bílá kravata, rovněž ne smoking. Rukavičky do ruky, pokud návštěva jest obřadná; klobouk nech venku. Oblek sakový jest výrazem jisté důvěrnosti anebo může se v něm objeviti úředník, který k ministrovi jest povolán od svého pracovního stolu. Paní omezí se na úbor vycházkový, řídíc se při tom samozřejmě svými poměry.

Jako při audienci presidentské, tak i při obřadné návštěvě ministra a nejvyšších úředníků ti, kdož nosí nějaký stejnokroj nebo odznak svého povolání, objeví se v této parádě, zejména když jde o představení. Nečiní tak k vůli osobě ministrově, nýbrž k vůli úřadu, který cti každý slušný občan republiky. Představování úřednictva novému ministrovi není žádným poklonkováním, úřednictva nedůstojným, nýbrž prostou a nutnou slušností, úřednictvo nikoli ponižující, nýbrž povznášející.

Návštěvy u nejvyšších úřadů jsou rázu tak rozmanitého — obřadné, děkovné, přátelské atd. — že nelze v krátké stali vystihnouti všecky jejich odstíny a dlužno omeziti se na pokyny toliko povšechné.

Poměry dnešní jsou dosud nehotové, všude samé provisorium, a proto i ministerské předsíně jsou u nás namnoze zatímní, bývajíce někde zároveň i předsíní úřadů a úředníků podřízených. Ale v každé předsíni buď sluha, který nejenom dbá, aby ti nikdo neukradl odloženého svrchního šatu, ale který zejména udržuje pořádek, maje v evidenci toho, kdo dříve přišel, aby také dříve mlel, to jest aby naň dříve došlo. V demokratické republice není u ministrů rozdílů hodností, je tu tak jako v předsíni lékařově: pěkně po pořádku. Leda, je-li návštěvník od pana ministra požádán anebo je-li předem ohlášen; pak musí míti přednost. Rozhodují tu někdy také důležité zájmy státní.

Návštěvníci buď zapisují se do připraveného archu a potom druh po druhu nastupují anebo odevzdávají visitky a sluha podle toho řídí postup návštěv. S čekáním v předsíni ministerské musíš se smířiti, ale každý návštěvník měj aa zřeteli svoje čekající následníky a nezdržuj se u ministra zbytečně. Žádné dlouhé řeči s tvé strany, ale také ne se strany přijímajícího úředníka, který má plné právo návštěvu ukončiti buď pokynem či úklonem hlavy, nebo tím, že vstane s křesla. Pak hleď rychle dopovědít, co snad jeřté máš na srdci.

Přijímající asi vždycky nabídne ti posazení; přijmi bez váhání. Stane-li se, že nabídne i doutník, raději zdvořile poděkuj, abys zbytečně nezdržoval, vždycky maje na mysli, že čas každého úředníka, nejvyšších zvláště, je velmi drahý.

Předsíň ministerská je polovičním salonem, proto nemile působí, když se tam odbývá posnídávka. Doba návštěv není tak nekonečná, aby žaludek ji nepřečkal v klidu a pokoji. Hned na počátku republiky někteří pánové v předsíni vysokého úředníka představovali si nastalé uvolnění tak, že mohou sedati po stolech, kouřiti doutníky a příchozího valně nedbali, což je znehodnocení svobody. Je záhodno, aby zřízenec či sluha, návštěvy v předsíni přijímající, nějakým způsobem, alespoň páskou na rameni, když ne uniformou, se odlišoval tak, aby příchozí hned viděl, na koho se obrátit. Čte-li však dotyčný zřízenec noviny, ničeho si nevšímaje, myslíš, že to je ministerský rada a stojíš v předsíni bezradně. Býti slušným sluhou nebo zřízencem, bývá také někdy uměním, jevícím se v náležitém souladu přívětivé úslužnosti a příslušného sebevědomí svobodného občana, kterého bys hrubě urazil, kdybys mu dával zpropitné za to, že koná svou povinnost.

Ministři naší mladé republiky jsou vesměs zkušení a vyškolení politikové a parlamentáři, kteří dobře vědí, co a jak, nejen z Národním shromáždění, ale i ve společnosti. Jenom příštím četným čekatelům všech závažných úřadů republikánských budiž dovoleno připomenouti, že přijímati návštěvy jest z nejdůležitějších jejich funkcí, ke které jest zapotřebí mnoho taktu a společenské dovednosti, neboť o způsobu jejich mnoho se mluví a dlouho se pak na ně vzpomíná. Přijímací musí umět vystihnouti, koho přijímá a jak jej dlužno přijímati. Ničeho ani mnoho ani málo. Oslovuje-li ministr republiky, která zrušila všecky rodové tituly, bývalého knížete „Jasnosti“, je to mnoho, nechá-li staršího občana nebo dokonce občanku, ať s čímkoli přišli, stát, sám zůstávaje sedět, je to málo. Chlubí-li se ministr, který nebýval ministrem odjakživa, v přátelském kroužku třeba hospodském, že k němu, který… atd., chodí teď páni biskupové ve fialovém taláru, je to při nejmenším neopatrnost.

Ministr pamatuj, že dnes jsi a zítra nebudeš a že i když jsi, nejsi pánem nejvyšším a že i pouhý zástupce presidentův, byť byl i tebe mladším, před tebou má přednost. Jsi-li ministr dobrý, nemusíš každému připomínati, že jsi ministr, připomínají to tvoje skutky, jakož vůbec slovem šetř, neboť slovo ministerské platí desetkrát víc a váže. Proto nikdy neslibuj, co splniti nemíníš nebo nemůžeš. Ale zase i když víš, že prosbě přednesené vyhověti nelze, neříkej to způsobem, který prosebníku způsobí bolest. Fráze „uvidím, co bude možno v té věci udělat“, nebo „učiním, co bude lze“, nezavazuje k ničemu a přece prosebníka nezarmoutí.

Ministerstva vídeňská, ze kterých pro nás vyplývalo tolik zla, slynula měkkou rukou a hladkostí; proto právě dovedla nám nadrobiti tolik hořkostí: dávali jsme se svésti uhlazeným způsobem.

Ministr má také mnohé společenské povinnosti — zejména vůči cizím hostem republiky — ve kterých velkou oporou je mu jeho choť. Není tajemstvím, že často dělá se více a úspěšnější politiky na ministerských routech a hostinách nežli na politických schůzích a ve sněmovních kuloárech.

Ministerskou radu představujeme si jako vzor jednajícího shromáždění a litujeme toliko, že jednání tohoto sboru není veřejné, abychom my, předsedové, místopředsedové, jednatelé a vůbec činovníci rozmanitých spolků, společků a jednot učili se, jak má býti jednání věcné, slušné venkoncem, řízné a na všechny strany konciliantní, i tenkráte, když jednáme s názory protichůdnými. Pohlížíme na nejvyšší svoje úředníky jako na vzory občanských ctností i společenské dokonalosti, muže ve svých ressortech venkoncem vynikající, nic od nich nežádajíce, nežli aby právě toto ráčili míti na paměti.