Kapitoly skoro naléhavé/IV

Kapitoly skoro naléhavé Jiří Stanislav Guth-Jarkovský
III	IV	V

Údaje o textu
Titulek:	IV.
Autor:	Jiří Stanislav Guth-Jarkovský
Zdroj:	Národní listy, roč. 59. č. 54. s. 1 Národní knihovna České republiky
Vydáno:	11. 03. 1919
Licence:	PD old 70
Viz též: Paul Kruger

President Jihoafrické republiky Štěpán Jan Pavel Krüger byl ctihodný muž, výborný president, ale mravů velice prostých. Obřadů nedbal, jakož vůbec všelicos jinde nutného bylo mu zbytečností. Když odhodlal se poprvé k cestě do Evropy, aby tam osobně diplomaticky intervenoval, byla to veliká událost v jeho životě a také manželka jeho Zuzana, které říkali mama Krüger, měla s tím veliké starosti. Aby manžela svého pořádně vypravila, koupila „pro všecky případy“ také tucet kapesníků, které byly pečlivě uloženy na dno cestovního kufru. Papa Krüger vyplul a po měsících šťastně se vrátil. Z toho veliká radost v republice i doma a když všecky cestovní příhody i nehody byly vypověděny, manželka starostlivá zase všecky cestovní efekty jala se ukládati z kufru do almary. Na dně objemného zavazadla tucet kapesníků ležel netknut. Kapesníky byly ještě tak zabaleny a i naškrobeny, jak vyšly před cestou z krámu, světla evropského nespatříce. Paní Zuzana se prý upřímně radovala, že se choť nespustil starých dobrých zvyků, kapesníky sebrala, vrátila je a vyměnila za věci užitečnější.

Tuto anekdotu, sotva asi pravdivou, mající však vystihnouti prostotu jihoafrického presidenta, vypravoval konsul spřáteleného státu, který léta trávil v Johannesburce, v dobách, kdy president Krüger měl mnoho sympatií právě pro tuto svoji prostotu a snad ještě více proto, že tato prostota tak silně kontrastovala s neoblíbenou obřadností a nedostupností potentátů evropských.

Papa Kruger, který, sedě na verandě svého domku, udílel audience statečným svým Boerům beze všech ceremonií, vyhovoval beznáročným těm vystěhovalcům, zejména když dobře dovedl jim vlásti, ale sotva by mohl vyhovovati svou jednoduchostí až přílišnou kterékoli republice jiné, která chtěla by se řaditi mezi civilisované po každé stránce. Tam je president nelepším mužem národa ve všem všudy a tak dlužno také na něj pohlížeti. V něm vidí občané ztělesněn svůj ideál svobody, president jest jeho představitelem a v něm každý občan uctívá svůj stát, který bez úcty svých občanů rozpadne se a zanikne neodvratně.

Republika Československá má to vzácné štěstí, že první její president, dávno před tím učenec světového jména, jest také jejím tvůrcem. Proto k úctě vůči němu druží se ještě hluboká vděčnost, kterou občanstvo nemůže mu prokazovati jinak nežli upřímnou oddaností, jevící se při nejmenším v chováni přiměřeném těmto citům.

President republiky ve chvíli, kdy nastoupil svoji hodnost, nepřestává býti občanem, ale stává se občanem prvním a přestává býti na veřejnosti starým známým, a i důvěrný jeho přítel z dob dřívějších nesmí ani na chvíli zapomenouti nové hodnosti, stávaje se důvěrným nanejvýše in camera caritatis a když president sám k tomu dá podnět.

President demokratické republiky není nedostupným panovníkem s umělou svatozáří, jakou si ukovali kolem svých hlav vládcové dřívější, že až se tomu teď divíme. Osvícený, své veliké práce sobě vědomý, ale při tom skromný muž nenadělá kolem sebe barykád, tak jako císařové a králové, kteří opevňovali se dvorskou hradbou jen proto, aby zakryli svou neschopnost. Ale proto nesmíš nikdo se domnívati, že volnost v republice je tak veliká, že netřeba dbáti ani těch ohledů slušnosti, které jsou povinnými v každé společnosti, mající právo na epitheton vzdělaná. Svoboda není nežli soubor ohledů, jimiž člověk vůči člověku je vázán.

Přes to, že padly všecky nesmyslné závory, které dělívaly lid od panovníků, činíce z nich bytosti tajuplné a proto lákavé, ba až k bohorovnosti vynášené, přece nejširší obecenstvo mívá jen dvojí příležitost přiblížiti se ku presidentovi republiky: buď vítá nebo potká jej na ulici, nebo setká se s ním ve slyšení.

Řekli jsme, že president demokratické republiky není nežli prvním občanem. Pozdravíme tedy presidenta jako kteréhokoli občana? — Nikoli.

Monarchu bývalo pozdravovati tak řečenou frontou. Jel-li panovník nebo dokonce šel-li jako každý jiný smrtelník po ulici pěšky, nejen voják, ale i civilista jej potkávající postavil se strnule, obrátil se čelem k němu a pozdravil poníženě, voják podle svých přesných předpisů, civilista hluboce posmeknuv a při tom se ukloniv, více anebo méně hluboce, podle svého smýšlení, a narovnal se fysicky i mravně teprve pak, když panovník přešel nebo přejel. Podobné tajtrlictví není dnes výrazem úcty.

Při příčinách slavnostních objevuje se president na veřejnosti, na ulici ve městě vozmo, buď v autu nebo v kočáře, provázen četami jízdních Sokolů nebo vojáků. Obecenstvo, připravené na jeho příjezd, utvoří volný špalír a vítá jej aklamací, volajíc mu vstříc „Sláva“ nebo „Na zdar“. Mužové bez výjimky smeknou klobouk mávajíce jím, ženy kynou rukou. Při tom nikdo se neder do popředí a netlač, nechávaje cestu pro povoz a průvod presidentův volnou. Sebe větším nadšením a láskou nesmíme dát strhnouti se ke tlačenici, ze které snadno mohlo by vzniknouti neštěstí. Ale i kdyby toho nebylo, bylo by to při nejmenším neslušné.

Projíždí-li president městem anebo krajem v případech sice nikoli slavnostních, dříve ohlášených, ale přece úředních, beze zvláštního velkého průvodu, takže obecenstvo nečeká špalírem jako při jeho vjezdu neb odjezdu, mimojdoucí (předpokládaje, že poznají presidentův povoz anebo auto), smeknou uctivě zastavivše se na malou chviličku, ale bez dvorské fronty, sotva že vůz přejede. Také paní a dívky, jakožto občanky s právem hlasovacím, třebas jen budoucím, zůstanou stát pozdravujíce úklonem hlavy. To všecko prostě, upřímně, bez afektace, nečekajíce pro sebe odpovědi, na kterou by president sotva stačil.

Jde-li president republiky po ulici nebo krajem, jako prostý občan a soukromník jen procházkou, zavděčíme se mu asi, nebudeme-li ho pozdravovati vůbec, ač-li nás nezná. Kdežto při příčinách úředních nemůže míti president povinnosti odpovídati na každý pozdrav, povinnost ta by nastávala, kdyby byl pozdravován při vycházce nebo procházce rázu soukromého, a tu by mu zhusta nezbývalo nežli choditi s kloboukem v ruce. Stačí tedy, ustupujeme-li uctivě s cesty, ale nikoli nápadně, za presidentem se neohlížejíce. — Arci, zná-li nás, pak sluší pozdraviti jej vždy, mlčky a úctyplně, nikoli však nápadně, abychom nevzbudili pozornosti mimojdoucích. Přes to však pozdrav náš neděje se v rychlé chůzi, nezastavíme-li se na malou chviličku, aspoň chůzi znatelně zmírníme, na důkaz úcty.

Stejně ovšem chováme se i vůči presidentově choti.

Znáš-li kdo presidenta republiky důvěrněji, třebas i velmi důvěrně, z let dřívějších, dokud ještě nebyl presidentem, nýbrž prostým občanem jako ty, nedávej ve veřejnosti žádným způsobem svoji důvěrnou známost na jevo, ani ne tenkráte, kdybys byl nad presidenta (dokud ještě jím nebyl) snad společensky nebo jakkolivěk jinak vynikal. Jako president republiky vyniká on nad tebe a nad nás všecky. Nesmíš tedy kynouti naň rukou, provázeti svůj pozdrav slovy nějak důvěrnějšími, úsměvem a podobně. Teprve tenkráte když pozdravovaný sám pokynem anebo oslovením tě oprávní, smíš k němu přistoupiti a přijati podávanou ruku. Jako vůbec nepodáváme sami ruky osobám výše postaveným, starším a damám, čekajíce na tento přátelský doplněk pozdravu, tak i vůči presidentovi.

Také nikdy obecenstvo za presidentem jedoucím nebo pěšky jdoucím anebo se procházejícím zvědavě se neohlížej — vždyť vůbec za kýmkoli na ulici se ohlížeti je neslušno — a žádným způsobem za ním se nehrň, dokonce ne v houfech; to dělají toliko uličníci. Podobnými věcmi znemožňuje se presidentovi klidná procházka, na kterou má právo jako každý jiný občan.

Vstoupí-li president do shromáždění, na příklad do sněmovny, do divadla, do koncertu, veškeré sedící obecenstvo vstane mlčky. Ovšemže možno také pozdraviti aklamací voláním „Sláva“, „Na zdar“ nebo „Ať žije“ — záleží na okolnostech více nebo méně slavnostních — dříve, ještě v polovici minulého století, volávali „Vivat“. Povinnost vstáti odpadá, je-li produkce koncertní nebo představení divadelní v proudu a vstoupí-li president do lože nenápadně a nepozorován, chtěje býti toliko posluchačem anebo divákem neohlášeným. President republiky má právo se opozditi, jako každý návštěvník lože, kterému však nastává povinnost potom nerušiti svým příchodem představení.

Je-li návštěva presidentova předem oznámena, žádá nejprostší slušnost, aby obecenstvo místností uzavřených (i ložové) přišlo dříve nežli president. Je hrubým porušením mravů vůbec, docházejí-li na př. návštěvníci divadla či koncertu po presidentovi nebo dokonce, když již představení v jeho přítomnosti počalo. Jest na pořadatelích nebo zřízencích divadla, aby po příchodu presidentově už nikdo nebyl vpuštěn. Ples nezačne dříve, dokud nepřijde ohlášený president. Při jeho vstupu do lože spustí hudba intrády a veškeré obecenstvo, v sále snad promenující, se zastaví a jistě že mu provolá upřímnou „slávu“. Jde-li president sálem k estrádě, obecenstvo upozorněno byvši pořadateli, utvoří široký špalír a hudba hraje. Hrají-li se při příčinách zvláště slavnostních národní hymny, veškero obecenstvo povstane, chovajíc se co nejšetrněji. Rovněž odcházejícího presidenta pozdraví obecenstvo, povstávajíc, i aklamací.

Nevyžaduje toho všeho president sám nýbrž, jak řečeno, úcta k němu jakožto representantu vlastního státu.