Kamarád

Údaje o textu
Titulek:	Kamarád
Podtitulek:	Obrázek života
Autor:	Jakub Arbes
Zdroj:	Spisy Jakuba Arbese VII – Knihy novel a povídek II. Praha : B. Kočí, 1925, s. 139–152.
Vydáno:	1888
Licence:	PD old 70

Již tomu asi třicet let, co za tichého, příjemného večera na sklonku měsíce září — právě když bylo slunce zapadlo — seděl na kameně vedle silnice vedoucí ze Satalic do Prahy asi osmnáctiletý mladík.

Na první pohled bylo lze poznati, že připutoval pěšky po silnici z daleka a že jen odpočívá.

Byl celý zaprášen a činil dojem k smrti unaveného ubožáka, který neví, má-li či nemá-li dále jíti.

Byl prostřední postavy, suchý a slabý, skoro kost a kůže; ale měl intelligentní vzezření.

Souměrné rysy tváře však ničím nevynikaly; byla to jedna z oněch fysiognomií, jež nutno déle pozorovati, nežli si ji vštípí člověk do paměti.

Toliko dlouhý plavý vlas a modré oči upřené právě do krvavé záplavy na západě byly nápadnější: vlas svou hebkostí, oči nevylíčitelně zádumčivým výrazem.

Asi po čtvrt hodině ubíral se po téže silnici jiný mladík — o něco starší prvního; ale velký, silný, ba hranatý.

Zdravím kypící tvář drsných tahů jest podmračená a skoro škaredá. Černé oči však se dívají spokojeně kolem a sešpoulené odulé rty pohvizdují právě nějakou písničku.

Byl taktéž celý zaprášen; na zádech měl tlumok, v ruce sukovitý obušek a vykračoval, jakoby se byl teprve před nedávnem vydal na cestu.

Přešel podle odpočívajícího plavovlasého mladíka, aniž by si ho byl hrubě všiml; ale asi po desíti krocích buď náhodou nebo z jiné příčiny se zastavil a poohlédl.

„Hola, kamaráde! Kam pak?“ zvolal drsně chraplavým hlasem.

„Do Prahy!“ odpověděl nesměle plavovlasý.

„Nuže, zvedni své pedály a pojď — chceš-li!“

Nebylo to sice vyzvání příliš lákavé; ale plavovlasý vztáhl jednu ruku po svém ranečku a druhou po holi, jež ležely podle něho — „zvedl své pedály“ a nesměle se přiblížil.

Černooký změřil modrookého od hlavy k patě s výrazem upřímné soustrasti.

„Nu, ty's mi pěkné vyžle!“ zamručel na polo pro sebe. „A z daleka?“ dodal nahlas.

„Z Králové Hradce,“ odtušil plavovlasý. „Vyšel jsem včera ráno a dnes —“

„Dnes už nemůžeš s místa — není-liž pravda,“ vpadl druhý a po chvíli dodal: „To jsem já jinší chlapík — podívej se! (při tom se vzpřímil a plavovlasý naň upřel zvědavě své zádumčivé oči). Já vyšel z Hradce včera v poledne — půl dne jsem profechtoval — a teď bych ještě šel kraj světa.“

Plavovlasý jen smutně přikývl, černooký zatočil sukovitým obuškem nad hlavou, načež oba vykročili.

Chvíli šli podle sebe mlčky; plavovlasý pokulhával.

„Ty's pořádně schvácený!“ ozval se posléze černooký. „Skoro bych měl chuť shoditi pinkl a vzít na záda tebe.“

„To snad nebude ani třeba,“ míní prostoduše druhý.

„A snad ty nemyslíš, že bych to udělal opravdu?“ rozesmál se škaredý. „Co pak mi po tobě?“

„Pravda, co ti po mně!“ přisvědčil smutně druhý.

A zase šli mlčky podle sebe.

„A co pak ty vlastně v Praze chceš?“ ujal se po chvíli poznovu slova černooký.

„To sám pán bůh ví,“ odtušil tázaný váhavě.

„A čím pak jsi?“

„Já? — Student…“

Škaredý se rozesmál.

„Proč se směješ?“ optal se po chvíli student.

„Protože jsem myslil, že's nějaký ‚hnidopich‘ nebo tak něco, co musí nosit v kapse cihličku, aby to vítr neodfouk'…“

A zase se ubírali chvíli mlčky podle sebe.

Student — buď že unavením nemohl statně vykračujícímu soudruhovi stačit nebo že mu společnost drsného kumpána nebyla příjemná — zůstával pozadu.

„Pojď, vyžle, pojď!“ vybízel kumpán po několika minutách.

„Vyžle“ snažilo se vyzvání vyhověti. Ale posléze asi po půl hodině, když už byly červánky na západě skoro úplně pohasly, zůstalo stát a smutně připomenulo:

„Já přece jen nemohu.“

„Bolí tě něco?“ optal se soudruh.

„Nebolí; ale jsem schvácen.“

„Tak si chvíli odpočiň! Tamhle u škarpy je trochu trávy — já na tebe počkám.“

Student popošel, ulehl do rozprášené trávy a soudruh nad ním stál jako na stráži.

„Jdi jen sám!“ ozval se po chvíli student.

„Proč mne odháníš?“ odtušil škaredý s mírnou výčitkou. „Ublížil jsem ti? Bojíš se mne?“

„Neublížil's, nebojím se tě.“

„Nu tedy — počkám na tebe. já už dnes nic neprozahálím. A přijdu-li do Prahy o hodinu nebo o dvě dříve nebo později — co na tom?“

„Ale co ti po mně?“ míní student.

„Hlouposti!“ zamumlal kumpán. „Aby se člověk ze všeho zpovídal — —“

Ale po krátké pomlčce doložil:

„Tak ti to povím, já měl taky bratra studenta —“

„A nemáš?“

„Nemám. Umřel loni v Praze — a byl — nu, já ti to povím všechno — zrovna takové vyžle jako ty. A když šel před třemi lety poprvé do Prahy, taky došel, jak mám psal, jenom až sem někam k Satalicům a nemohl už schvácením dále…“

„A jak se dostal do Prahy?“

„Zcela jednoduše. Nějaký povozník ho vzal na vůz — to´t celá komedie… A pojede-li někdo kolem, dám tě taky naložit a bude vyhráno.“

„Ale já nemám, čím bych zaplatil.“

„Nu — nějaký ten groš snad přece máš?…“

„Nemám. Měl jsem dva zlaté, ale od včíra poledne nemám ani krejcaru.“

„Propil's? Nebo prohrál?“

„Ztratil jsem —“

„Aj, aj! Tak jsi musil fechtovat jako já…“

„Ne — já nefechtoval — nežebral —“

„A kde pak's byl přes noc?“

„Přespal jsem několik hodin v prázdné hlídačské boudě u Chlumce…“

„A kdo ti dal jíst?“

„Nikdo.“

„Ty's nejed'?“

Student váhal s odpovědí.

„A máš hlad?“

„Mám,“ zašeptal nesměle a stydlivě student.

Škaredý se zdál být s výsledkem svého vyzvídání spokojen. Přikývl několikráte hlavou, po té sáhl do zadní kapsy svého kabátu, vytáhl několik skyviček okoralého chleba a podal je studentovi řka:

„Zatím!… Co mám, to dám. V nejbližší hospodě se pořádně najíme. Vyšel jsem z domu bez groše; ale vyfechtoval na cestě skoro tři zlaté… To snad dostačí — ne?“

Student se neosmělil ani odpověděti. Hltavě pojídal okoralý chléb a kumpán se zjevnou uspokojeností naň pohlížel — —

*

Co dále se sběhlo, možno pověděti několika slovy.

Asi po čtvrt hodině jel tudy ku Praze nějaký povoz a svezl studenta, kdežto soudruh hodiv si na vůz jen svůj tlumok klusal podle vozu.

Dojeli do Prahy pozdě na večer.

Před jednou z četných hospod na Poříčí dal samaritánský vandrovní zastaviti, zaplatil kočímu několik krejcarů a student slezl s vozu.

Po několika minutách seděli oba v hostinci za stolem. Povečeřeli a popíjeli vypravujíce si všední a nejvšednější věci.

Student se dověděl, že milosrdný kumpán zove se Matěj Svoboda, je koželužský chasník z malé vísky u Hradce Králové a že jde do Prahy hledat práci.

Chasník pak se dověděl, že student zove se Matouš Procházka, že je rodilý z Králové Hradce; ale už dávno sirotek — že vystudoval v Hradci v bídě a nouzi gymnasium a jde do Prahy — nejspíše taktéž v bídě a nouzi — dostudovat…

Vše ostatní, co si tito dva mladí lidé ještě vypravovali, bylo trak všední, že můžeme to pominouti mlčením.

Minulost obou byla stejně neb alespoň nápadně podobně trudná a sblížila je v brzku tou měrou, že prodlením necelé hodiny jinak se neoslovovali, nežli „milý Matouši“ a „milý Matěji“ — krátce, že se v pravém slova toho smyslu skamarádili.

Student Matouš poznal, že seznámil se s drsným, nevzdělaným, ale nikoli hloupým chasníkem, jenž se rád najedl a ještě raději napil a nebyl naprosto žádným přítelem škarohlídství, nýbrž rád se zasmál a nerad si připouštěl starosti.

Chasník Matěj naproti tomu poznal, že spřátelil se s nesmělým, zádumčivým mladíkem, kterýž přes všechny své vědomosti nevěděl si v životě rady, tím méně pomoci, nebo jinými slovy: s dorostlým dítětem, které potřebovalo snad ještě několik roků pomocné ruky zkušeného člověka.

„A co tu chceš v Praze počít — jak to chceš narafičit, milý Matouši,“ pravil k němu mimo jiné, „když — jak povídáš — nemáš v kapse ani vindry?“

Student Matouš pokrčil ramenoma.

„Či myslíš, že tu v Praze na chudé studenty čekají?“ pokračoval Matěj. „Nebo myslíš, že se budou o tebe dobrodinci rvát, kdo z nich by tě mohl vzít do bytu nebo ti dát jíst a platit za tebe školné? Prosím tebe, jak tě jen mohlo napadnout vydati se na cestu do Prahy jako — bez vesla na moře? Znáš tu někoho?“

„Neznám, ale mám dobré vysvědčení,“ odpověděl skoro až hrdě student.

„Věřím,“ Matěj na to. „Do škol tě tedy snad přijmou. Ale na tom není dost…“

„Nu — snad s nějak protluku…“

„Snad, snad… Ale jak? Přemýšlel's o tom?“

„Ovšem že… Doufám, že nějaké hodiny…“

„Ale jak pak, když nikoho neznáš?“

„Mám tu některé kamarády, kteří se mnou studovali v Hradci…“

„Ah — na kamarády nespolehej!“ varoval chasník Matěj studenta Matouše. „Kamarád je tak dlouho kamarádem, dokud doufá, že mu kamarádství může prospět.“

„Ty tedy v kamarádství nevěříš, milý Matěji?“ optal se Matouš s důrazem, jakoby na odpovědi závisela jeho spása.

„Ať věřím nebo nevěřím, na tom nezáleží,“ odpověděl tázaný, „ale já bych se na kamarády nikdy nespoléhal. Ovšem není kamarád jako kamarád. Jsou kamarádí — — a abych ti dokázal, že jsou také jiní kamarádi — pověz mi, čím bys mi na příklad mohl prospěti teď ty?“

„Já tobě?“ opáčil student, nevěda, co Matěj slovy těmi míní, a po chvíli doložil s důrazem:

„Ničím!“

„Nu — tak vidíš!“ ujal se slova chasník. „A kdybych já ti v něčem pomohl, byl bych dobrým kamarádem — ne?“

„Ovšem, ovšem,“ vpadl živě student.

„Ale mohl bys na toto dobré kamarádství spoléhat?“ namítl Matěj.

Ale dříve, nežli Matouš odpověděl, dodal sám:

„Nemohl! Dnes jsem takový a zítra makový — rozumíš? Dnes bych snad s tebou rozdělil poslední sousto a zítra bych ti třeba poslední sousto vyrval z ruky… To je to! Člověk, ať kamarád nebo nekamarád, vždycky nebo z pravidla myslí jen na sebe…“

„Ale ty jsi dnes přece na sebe nemyslil, když jsi mi přispěl!“ připomenul měkce a tónem vděčnosti student.

„To bylo něco jiného — to byl jen tak pouhý nápad,“ omlouval se Matěj a doložil:

„Ostatně — když jsem ti podal několik kůrek, byl jsem sám syt — a nebyl jsem ještě ani tvým kamarádem“

„A teď jím jsi?“

„Nu, chceš-li — jsem; a chceš-li, zůstanu jím… Ale spoléhat se na moje přátelství nesmíš, jako já se nespoléhám na tvoje!“

„Nuže, dobře,“ odpověděl student. „Já chci, abys mi zůstal kamarádem…“

„A nespoléháš se na moje kamarádství?“ vpadl Matěj.

„Nespoléhám; ale ty se nesmíš spoléhati na moje!“ doložil student v souhlasu s chasníkem.

„Já na tvoje? Ani mi ve snu nenapadlo a nikdy nenapadne!“ zvolal živě Matěj.

Po té zvedli oba mimoděk sklenky, přiťukli a připili na kamarádství, v němž jeden na druhého nespoléhá.

Chasník zaplatil za studenta řád i nocleh — když pak se vyspali a z rána rozloučili, aniž by si byli řekli, kde se zase setkají, našel student v kapse několik krejcarů, jež mu tam byl patrně chasník tajně vstrčil, aby „měl něco do začátku“…

*

Od té doby minulo pět roků, aniž by se byli podivní tito kamarádi setkali.

Každý šel svou cestou…

Matěj byl dobrý, pilný a svědomitý dělník; dostal práci hned druhého dne — vydělal slušný groš a také si přál: neuhospodařil ani vindry.

Asi po třech letech seznámil se s chudičkou nějakou dívkou, sirotkem — oženil se a byl rád, že život vůbec uhájil.

Život Matoušův byl nepoměrně svízelnější; a jak jej uhájil, jest vůbec zázrakem, jakých se rok co rok děje v každém velkoměstě několik set; ale vzhledem k Matoušovi byl to přece jen zázrak zázraků.

Dal se zapsati do práv — podařilo se mu uloviti obstojnou hodinu, ba i malé stipendium — a po celý rok studoval horlivě a pilně… Ale po roce uděleno stipendium jinému, hodina nestačila — slovem Matouš octl se na holičkách.

Nebyl sice zvyklý blahobytu — vyznal se v hladovění se závidění hodnou virtuosností, ba nepatřil mezi onen druh studentů, kteří se neumějí všemožným způsobem potloukati.

Ale což naplat, když se tak zvané poměry proti člověku v pravém slova smyslu spiknou — když veškeré úsilí a namáhání jest marné.

Po roce a několika měsících byl nucen studií zanechati a byl rád, že zachytil se jako diurnista u polopokoutního advokáta s pranepatrnou praxí — a živořil beznadějně od měsíce k měsíci, ba od roka k roku…

Přirozenoť, že v té době si často vzpomněl na kamaráda Matěje, ba že ho chtěl i vyhledati, aby si mu postěžoval. Ale když si připomenul, že se na jeho kamarádství nesmí spoléhati, zastyděl se a živořil o samotě dále…

Možno si tudíž pomysliti jeho překvapení, když asi po pěti letech vyhledal ho kamarád sám, navštíviv ho v kanceláři.

Bylo to v neděli dopoledne.

V kanceláři nebylo kromě Matouše nikoho; ale kamarád Matěj se nezdržel.

„Rád bych s tebou o něčem vážném promluvil mezi čtyřma očima,“ pravil tajemně. „Kdy a kde?“

Shodli se, že sejdou se po poledni asi o druhé hodině v téže hospodě na Poříčí za tímže stolem, za kterým byli poprvé v životě spolu „hodovali“.

A skutečně se tam také sešli.

Hospoda byla skoro prázdná; mohli tudíž pohovořit zcela důvěrně.

Možno si tudíž představiti překvapení obou, když si pověděli, že nemá ani jeden ani druhý praničeho nazbyt a že — i kdyby některý z nich chtěl na druhého se spolehnout — nebylo by mu to pranic platno.

Ale překvapení diurnisty Matouše změnilo se v úžas, když koželužský chasník svěřil se posléze se svým tajemstvím, řka zcela rozhodně:

„Není pomoci, kamaráde! Potřebuji tisíc zlatých jako sůl a ty, chtěj nechtěj — musíš je opatřit.“

„Tisíc zlatých!… Já —?“ zvolal diurnista úžasem.

„Já se sice na tvé kamarádství v ničem nespoléhám,“ ujal se slova koželuh; „ale opatříš-li peníze, nebudeš toho litovat — uvidíš!“

Diurnista pokrčil ramenoma a zavrtěl hlavou — ale koželuh nedada se mýliti, pokračoval:

„Nekoukej, prosím tě, na mne jako na nějakého šibala. Jsem dosud poctivý chlap a za to pranic nemohu, že jsem něco vyšpekuliroval — —“

„Ty že jsi něco vyšpe — —“

„Ovšem —“

„A co, prosím tě — co?“

Koželuh se tajemně nahnul k uchu diurnistově a zašeptal:

„Vyšpekuliroval jsem, jak by se dala teletina laciněji, lehčeji a lépe než dosud vydělávat.“

Prozrazení prosaického tajemství působilo na diurnistu trochu komicky, ale zároveň ho napadlo, že si z něho někdejší několikahodinový kamarád tropí šašky.

„Nevěřím,“ pravil úsečně a rozhodně.

„Prozatím není také třeba,“ odtušil koželuh, „vždyť tě mohu přesvědčit, kdy budeš chtít. Teď jen opatř peníze, abych mohl začíti pracovat na vlastní vrub! Ty se můžeš státi mým společníkem nebo třeba samostatným podnikatelem a já budu tvým ředitelem nebo dílovedoucím — jak budeš chtít — — Jenom opatř peníze!“

Sledovati další rozmluvu zdá se nám býti zbytečno. Dodáváme jen následující:

V několika dnech, vlastně večerech koželuh diurnistu přesvědčil. Vydělalť před vlastníma jeho očima dvě teletiny na zkoušku, a diurnista, ačkoli laik, musil u srovnání novým způsobem vydělané kůže s koží po starém způsobu vydělané přiznati, že jde skutečně o nový vynález, jenž může býti znamenitým zdrojem příjmů, ba snad i rychlého zbohatnutí.

Ale kde vzít peníze?

Přemýšlel, kombinoval, hloubal po několik dní; ale nic naplat… Nabýti tisíce zlatých tak zvaným poctivým způsobem jest pro diurnistu přece jen cosi skoro nemožného.

Nicméně asi po půl létě je přinesl přece. Jak jich nabyl, zůstalo tajemstvím; ale peníze byly k disposici — naši spekulanti zahájili přípravy ke svému podniku.

Především vymoženo úřední povolení k zřízení malé dílny v Bubnech, najmuty místnosti a v několika týdnech zahájena výroba v malém.

Diurnista jako vlastní podnikatel a kapitalista byl — opatrný. Provedl vše na vlastní jméno a kamarád vynálezce figuroval jen jako dílovedoucí, po případě ředitel.

Někdejší diurnista jako továrníček ovšem byl v první době „pátým kolem u vozu“; duší podniku byl koželuh — nicméně asi ve dvou letech vpravil se i onen do věci tou měrou, že jí rozuměl a stal se později platným faktorem jako obchodník závodu.

Po pět roků závod ten jen stěží udržoval se nad vodou. Nemělť obchodních styků atd. S počátku pracováno jen pro nejužší okruh odběratelů — dělníků bylo v továrničce na nejvýš deset — krátce závodeček byl začasté již na pokraji záhuby.

Když však se Matoušovi podařilo zjednati obchodní spojení s cizinou, začal se závod rychle zvelebovati — dělnictva přibráno.

V brzku místnosti nestačily a závod přeložen na Oujezdskou bránu, kde zahájena práce skoro již horečná s neméně než asi sto dělníky. Krátce v dalších deseti letech byla to jedna z nejvýnosnějších továren v bezprostředním blízku Prahy.

Poměr mezi vynálezcem a „kapitalistou“ zůstal však již v jistém ohledu beze změny.

Pánem a vlastníkem závodu byl Matouš Procházka,— kamarád jeho Matěj Svoboda zůstal prostým dílovedoucím; neboť prodlením doby uznáno za nutné ustanoviti i zvláštního ředitele, kterémuž se Matěj z dobré vůle podřídil.

V celku byl Matěj spokojen.

Bral slušnou mzdu dvou set zlatých měsíčně; ale jsa tak trochu „kamarád z mokré čtvrti“, rád si zahýřil a z pravidla celou mzdu spotřeboval sám. Rodina jeho, žena i dcera byly po celou řadu let odkázány na dobročinnost vlastníka továrny, jenž také nikdy penězi neskrblil, opatřuje je vším, čeho potřebovaly.

On sám však vedl život téměř knížecí. Koupil si dvě villy, měl dvě ekypáže — krátce snažil se vynahraditi si, co mu byl skoupý osud z mládí tak houževnatě odpíral.

K Matějovi choval se přes všechny jeho nehrubě příznivé vlastnosti shovívavě. Nikdy mu ničeho nevytýkal, nikdy ho ku práci a pilnosti, ve které v poslední době valně ochaboval, nenabádal; nikdy ho z ničeho nekáral, ba zhusta ho zakládal i penězi, když Matěj potřeboval, což dělo se zpravidla vždy na sklonku měsíce nebo již v polovici.

Matějovi zdálo se býti vše to a mnohé jiné lhostejné. Uvykalť hýřivému životu, až posléze skoro nic v továrně se nestaral a mnohdy po celý týden, ba měsíc se tam neobjevil, leda když potřeboval peněž.

Matouš peníze dal, — Matěj hýřil dále.

Avšak i k rodině Matějově choval se Matouš se vzornou šetrností a úslužností. Dům jeho vlastní byl i jejím domem, v němž mohla žíti po své libosti, aniž by se o něco starala.

V létě obývala rodina Matějova jeden z Matoušových letohrádků. — krátce obě strany, kapitalista i vynálezce, jakož i vynálezcova rodina byly po celou řadu let svrchovaně spokojeny.

*

Minulo dalších pět roků…

Závod úžasně rychle vzkvétal, peníze hrnuly se do pokladen se všech stran. Matouš žil vždy s větší nádherou, Matějovi pak vždy více se nedostávalo — peněz…

Nepracoval už dávno pranic — za to tím více hloubal o svém zvláštním poměru ke svému kamarádovi, až dospěl k výsledku pro sebe nad míru nepříznivému.

„Jakž medle k tomu přijdu já,“ mudroval, „abych byl jemu podřízen — já, prapůvodce a duše všeho — já, kterýž jsem atd. atd. Jak k tomu přijdu, abych závisel ve všem všudy na něm a byl takořka jeho podnoží? Ne, ne — to déle trvati nesmi… Postarám se, abych si dopomohl ‚ku svému právu a stal se také pánem jako on‘.“

A rozhodl se učiniti, čeho bylo třeba, by si k právu svému dopomohl.

Dostavil se do kanceláře kamaráda-společníka a pověděl prostě, ale cela jasně, oč jde — vlastně co chce.

Kamarád ho vyslechl se vzornou trpělivostí.

Nejevil ani překvapení, aniž nechuť nebo nevoli; ale když Matěj skončil, odpověděl suše a rozhodně:

„Ne! Nikdy!“

Podobné odpovědi Matěj neočekával.

Odpověděl podrážděně — slovo dalo slovo a přes to vše nebo právě proto, že Matouš zůstal klidným, ale zároveň neoblomným, rozzuřil se Matěj tou měrou, že jen divem nedošlo s jeho strany k násilí.

Četl kamarádovi nejtrpčí litanie. vyčetl mu vše, co mu mohl vyčítati — vyhrožoval… Ale nic naplat…

Matouš s chladným úsměvem odpovídal:

„Na kamarádství se nespolehej — vždyť víš, co a jak —“

Matěj však toho nedbal.

Láteřil a zuřil, až zdálo se, že došla i Matoušovi trpělivost.

Vztyčil se a rozhodně pronesl poslední své slovo:

„Za to vše, cos mi teď, kamaráde, provedl, dávám ti výpověď ze závodu. Dnešním dnem počínaje nebude se ti vypláceti žádná mzda… A teď jsi jdi hledat své tak zvané právo, kam chceš…“

Matěj zůstal v prvním okamžiku jako omráčen; ale po chvíli spustil poznovu:

„Jak? Ty ničíš mne, kterýž jsem ti dopomohl ke všemu, co svým nazýváš — ty mne doháníš k zoufalosti?“

„K jaké zoufalosti? Nemáš ženy? Nestarej se — žena se o tebe postará!“

„Jakže?! Žena — moje žena, která i s dcerou závisí na tvé milosti? A já že bych měl žíti z milosti ženy, kterouž můžeš, kdykoli i libo — uvrhnouti v bídu?… Nikdy! Ostatně — —“

Hlas jeho třásl se nejprudším pohnutím, když slova ta pronesl a pohroziv kamarádu společníkovi pěstí vrávoravým krokem opustil kancelář — — —

*

Co se dělo v duši Matějově, nelze vypsati. Hněv, lítost, zklamání a pomstylačnost rozdmychovaly ji po několik dní, až po sléze se rozhodl vzíti útočiště k prostředku nejkrásnějšímu: domoci se práva svého soudně.

Navštívil jednoho z nejrenomovanějších advokátů, pověděl, oč jde, a dostav v odpověď, že za takových poměrů není možno proces vyhráti, dal k provedení jeho své svolení.

Objemná a výborně koncipovaná žaloba napsána a podána. A po několika týdnech ustanoven i den řízení.

Matěj Svoboda dostavil se se svým právním zástupcem; Matouš Procházka však bez zástupce.

Po obvyklých formálnostech řízení soudní zahájeno. Obžaloba přečtena a žalobník i právní jeho zástupce ji opodstatnili. Žalující vypravoval prostě, ale přesvědčujícím tónem vše, co zdálo se mu býti vhodným; jak se s Matoušem před lety seznámil, jak ho nasytil a napojil — vůbec vypravoval celý průběh svého i Matoušova života…

Obžalovaný s ledovým klidem naslouchal. V tváři jeho ani sval se nepohnul a jenom když žalující s trpkostí to neb ono mu vyčítal, zdálo se, jakoby se snažil potlačiti úsměv.

Konečně uděleno slovo obžalovanému.

Vstal a pravil tónem chladným:

„Slavný soude! Na vše, co zde bylo pronešeno, nemám jiné odpovědi, nežli prosbu, aby byla především vyslechnuta choť žalobníkova, za jejíž předvolání jsem byl žádal.“

Žalující v nejvyšší míře popuzen, vyskočil.

„Jakže?! Moje vlastní žena že má svědčiti proti mně?“ zvolal rozjitřen.

Soudce však upozornil na soudní řád, že má žena sice právo, svědectví se zříci, ale že svědectví vydati — může.

Rozlícený žalobník byl nucen usednouti a svědkyně předvolána.

Klidně předstoupila a byvši vyzvána vylíčiti stav věcí položila prostě jakousi listinu na soudní stůl.

Za všeobecného napjetí přelétl soudce listinu nejprve sám pro sebe a po několika vteřinách počal ji čísti odměřeným tónem nahlas.

Obsah listiny byl prostý, ale v právním ohledu nade vší pochybnost určitý. Obžalovaný Matouš Procházka v listině datované již před sedmi lety prohlašuje, že letohrádek, jejž obývá v létě rodina Matěje Svobody, jest jejím majetkem, že rodina tato má právo na polovici továrny a vůbec na polovinu čistého užitku z továrny té plynoucího — na všechny časy; ale že hlava rodiny té, Matěj Svoboda, jest vyloučena z veškerého spolupůsobení při závodu…

Žalobník byl zdrcen…

A přece po chvíli zajásav padl kamarádovi, jemuž byl před lety sám radil, aby se na kamarádství nespoléhal, okolo krku…