Kalendář Zlaté Prahy/1895/Upomínka bývalé učitelky

Kalendář Zlaté Prahy/1895
U zeleného hroznu	Upomínka bývalé učitelky

Údaje o textu
Titulek:	Upomínka bývalé učitelky
Autor:	Josef Laichter
Zdroj:	Kalendář Zlaté Prahy. Praha : J. Otto, 1895. s. 80–83. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Odbývalo se »Veni sancte«; děti vedeny svými učiteli a námi učitelkami, ubíraly se do chrámu. Viděti posud letní a sváteční ústroje a ač již počínal podzim, byl málem letní, svátečně krásný den. Zvony zněly, prapor, jejž nesl chlapec, opásaný hedvábnou šerpou, vlál v předu. A slavno bylo v srdcích za vstupu do chrámu, kde mládež měla se modlit za příchod Ducha svatého.

Já, kráčejíc podél řady děvčátek, teprve před dvěma dny octla jsem se v městečku, přijedši přímo z Prahy, plná rozechvění, jak zahájím svou životní dráhu. Počínala jsem býti učitelkou. Byla jsem mladá dívčina a již z rozpaků, jaké jsem jevila, dalo se soudit, že octla jsem se v nezvyklém ovzduší. Zhusta se červenajíc, dívala jsem se po starších družkách, jak občas se zastavují, postrčí párek děvčátek, promlouvají, napomínají — — a činila jsem také tak. Něco naučené vážnosti, něco těch nesnází a mnoho nadšení a lásky jistě zíralo z mých očí.

Děti vstoupily do chrámu. Nejprve děvčátka, přímo za praporem, vlajícím jim nad hlavami. Rachot tympánů a zvuk hlaholících trub, intráda venkovského kostelíka uvítala je na prahu přitmělých zdí, z nichž vál chlad a vůně kadidla, promísená čmoudem voskovic Po dlažbě do hluku bubnů ozýval se dusot drobounkých nožek, jak pár za párem vcházel a ubíral se lodí chrámovou. A my, učitelky, rychle chvátaly s děvčaty, poklekaly, řadily je v skupiny, usedajíce pak v přední lavici pod samou mříží presbytéře.

Pokřižovala jsem se a ostýchavě se rozhlížela. Vše bylo mi tu nové: ten chrám venkovský, ta mládež, ti lidé, kteří se nahrnuli do kostelíka, i knězi za hlaholu opětné intrády objevivší se v slavnostním rouchu před oltářem. Ale hlavní a nejnovější byla ta moje dráha, ten život, jejž právě jsem zahajovala.

Byla jsem tedy již také učitelkou. Bože, co snů, co plánů předcházelo, než přijela jsem sem do vzdáleného — — venkovského městečka! Ano, co snů a plánů! Žila jsem stále jen v těch neutěšených zdech velkého města, vyrostši v Praze z rodičů nuzně se protloukajících. Jen chudé nedělní výlety naučily mě znáti venkov a pak ty mnohé sny, jimiž jsem ráda ulétala z Prahy do volné, boží přírody. A nyní byla jsem zde — nejen u pramene přírody, na klíně venkova, ale i u cíle, k němuž jsem se připravovala a spěla. Oči mé blahem se přivíraly, srdce prudce tlouklo, krev hrnula se do skrání při neodvratně vtírající se otázce, není-li to tedy již jen žert, přišla-li tedy skutečně ta chvíle.

A co před oltářem odbývala se mše, co na kůře hráli, co děti poklekaly a vstávaly, přiklonila jsem hlavu, zamyslila se, zadívala se do sebe. Na všecko jsem myslila, co bylo, co bylo — — a co ještě bude. Myslila jsem na to, jak sama bývala jsem tak voděna do chrámu, nejprve v dětství a pak již i jako kandidátka učitelského ústavu. A nyní? Oči jakoby nevěřily, rozhlédly se chrámem. A zase ten cíl, k němuž již jsem se přiblížila, měla jsem na mysli. A vzpomněla jsem, jak poprvé se mi odhalil. Více pro zaopatření, pro živobytí byla jsem dána do ústavu. Ale tam ve středu spolužaček po čase se mi zjevilo, že neběží jen o zaopatření, ale že na tom konci, až rozžehnám se s ústavem, čeká něco vznešeného — — ach, jaký cíl! Ne — nebylo možno, abych zůstala zabedněna, abych byla vychodila ústav jen v domněnce, že běží pouze o můj život. A když jsem to seznala, počala jsem býti nadšena a vážná. Nevýslovně krásné illuse roznítily mou hlavu.

Jaký to cíl: milovat a vychovávat mládež! Jaký to cíl: učinit svůj vlastní život zdrojem života tisíců jiných. A již před léty při svém učení milovala jsem tu neznámou, bůh ví kde v které končině vyrůstající mládež — — tu dnešní svou mládež.

Snila jsem a toužila. Slova profesorů o vznešeném povolání hltala jsem s nadšením, ráda čítajíc i knihy, v nichž nalézala jsem blouznivé výlevy o šťastném útulku venkova. Prsa se mi zvedala, vždyť tam je víc vzduchu, víc světla, víc čistoty, víc lásky.

Nyní tedy byla jsem zde. Poprvé poznávala jsem své děti, alespoň v celku. Jejich tváře viděla jsem, byla jsem již mezi nimi, stála jsem na samém kraji toho významného okamžiku. S jakou chutí po první prosněné noci v najatém, útulném pokojíku již na úsvitě jsem se oblékala, v jakém rozechvění chvátala do školy a v jakém rozechvění byla zde v kostele! Šťastný zmatek myšlének bouřil mým srdcem, přetrhuje modlitbu, již opět a opět jsem počínala. A když slavně znělo chrámem »Veni sancte spiritus«, duše má vysoko vznášela se u nebe.

Slavnosť byla u konce. Vystoupily jsme z lavic, děti vracely se z kostela. I já opět se svou třídou, ohlížejíc se, usmívajíc se na svá děvčátka. Nebe bylo jasné a krásné. A to bylo dobře. Slušelo tak k mé slavné náladě a k náladě všech těch dětí. Jaké štěstí, jaké rozpaky — — a přec i sebevědomí! Poprvé stála jsem na svých nohou a z těch dětí také nejedno poprvé vstupovalo do nového života.

***

Ale po této krásné a slavné chvíli přišly dni tuhé práce a mnohých zklamání. Brzy jsem poznávala, že skutečnosť nesrovnává se s illusemi, které jsem si přinesla. Nebylo lze jen tak rozestříti náruč a milovati — — neznámé děti. Zde viděla jsem je z blízka a ani zevnějškem nebyly všecky tak růžolící a zdravé, jako jsem si představovala, a ani nitrem tak milé, dobré a čisté. Byly zlé mnohé a vzdorovité i nechápavé, že toužím být všemi milována a že je chci všecky milovati. Ano, milovati — — a zatím ruce visely nyní bezvládně v klíně a hlava klonila se v dumách. Tu bylo třeba teprv učiti se lásce od případu k případu, zvykati drsné skutečnosti a v ní pracné budovati chrám lásky. Sebe samu musila jsem učiti a vychovávati. To pak byla stejně těžká úloha jako ona s dětmi. Nic- méně mnoho mi pomáhalo, že jsem měla vůli, nalézti vznešený a krásný ideál ve svém povolání. Plakávala jsem ovšem doma, když naděje mé se stroskotávaly, plakávala často i nad sebou, když jsem podléhala hněvu a nechuti proti škole — — avšak právě proto, že jsem se učila plakati nad sebou a nejen nad těmi dětmi, ta práce nepřecházela v řemeslo a já viděla i nyní, ačkoli byl to těžký úkol, že ho nekonám pouze pro peníze, pouze pro svůj život. A dřív než rok sešel se s rokem, vychovala jsem sebe, vychovala jsem svěřené mi děti, milovala je, byla jimi milována a také milována celým městečkem.

Blažena odjížděla jsem na prázdniny a blažena po prázdninách vracela se k svému povolení. A opět tak ubírala jsem se s děvčátky do chrámu jako před rokem. Zase viděti bylo letní a sváteční ústroje, zase zvony zněly a zase prapor, jejž nesl chlapec, opásaný hedvábnou šerpou, vlál v předu.

Nicméně já již nebyla tou, která nadšena ubírala se do chrámu před rokem. Šla jsem opět ve zmatku jako tehda, ale byl to již jiný zmatek — jiný.

Toho dne poprvé jsem jej spatřila: příštího svého muže. Poprvé jsem s ním mluvila, právě než ubírali jsme se do chrámu. Byl to hodný, dobrý člověk, byl učitelem a právě dostal se do města. Něco přátelského, milého hledělo z jeho očí. Představili mi ho a řekli žertem, jaká jsem přemrštěná podivínka. Ale to ho rozveselilo. Ani on prý není jinaký, odvětil, aby mě nezarmoutil. Byla jsem mu za to povděčna a chvíli pak jsme spolu vážně rozmlouvali A kdykoliv o tom uvažuji, i dnes jsem plna podivení, jak zcela malounký, nepatrný okamžik dovede přetvořit člověka. V chrámě již nemyslila jsem na svůj cíl, nebyla jsem plna vzrušení a lásky k dětem; myslila jsem jen na něho. Po očku dívala jsem se, jak sedí v protější lavici, jakou má dobrou tvář, jaký je milý člověk. Také jsem se modlila, ale modlitba byla prosycena světskými myšlénkami. Bože, jaké sny plynuly z mého srdce, co z daleka vynořovalo se mi před zrakem! Kněz zvedal svátosť, děti poklekaly, znamenaly se křížem, i já poklekala a křižovala se, ale při tom — při všech těch úkonech duše má neslučovala se s bohem. Dýchala jsem vůni kadidla, sladko mi bylo při hudbě chrámové. Sladko mi bylo, protože tanula jsem již v luzném tušení probouzející se lásky. Ano, poznala jsem pravého, usouzeného mi muže — tak aspoň zdálo se mi — poznala jsem muže, jenž se mi líbil a jejž jsem chtěla milovat. Milovat proto, že naše duše hned cítily se příbuzný, že tu byl ideový souzvuk. Ale proč idea, pro kterou jsem žila, jen od té chvíle pozbývala své síly, proč přestala vyčerpávati plně můj život? Proč tomu tak bylo, když přece nás sblížila?

Nebylo pochyby, že jsem se stávala jinou, zamilovavši si jeho. Mluvívali jsme od toho dne spolu častěji o svém vzájemném povolání a já opět a opět jsem se rozplameňovala, horovala s ním pro ten cíl, pro ten vznešený úkol: ale zatím již jiný cíl počínal blažit mé srdce. Vždyť i on mne miloval a vždyť již ustanovili jsme i, že se vezmeme. A řekla-li jsem, že se vezmeme, vlastně neměla jsem již původního cíle, rozbila jsem jej, zaměnila za jiný. A co víc, mne ani nenapadlo uvažovati o kollisi — o tom, že bořím starý život, že odhodila jsem již svůj ideál. Já i pak bývala vznícena — i pak nás horování sbližovalo.

Byl to zvláštní stav duševní, jehož jsem si tehda jasně neuvědomovala, jejž však dnes v plné síle dovedu si zpřítomniti. A tu z daleka mi připadá, jakoby onen ideál byl se mi stal obchodním prostředkem. Avšak nemohu býti tak přísná. Nebyla jsem tenkrát neupřímná, vždyť s těží znamenala jsem obrat, jenž ve mně se dál. Všecko odbývalo se tak lehce, jako by se rozumělo samo sebou. I ty okamžiky některé, v nichž náhle ujasňovalo se mi, že jednoho dne konec bude všemu tomu, proč jsem chtěla žít, konec mé dráze, na niž jsem sotva vstoupila — ani ty okamžiky nenabývaly v očích mých zvláštní váhy. Všecko zdálo se nutno a přirozeno.

***

A tak přiblížil se den, kdy jsem se loučila se školou, kdy skutečně a neodvratně přišel konec té zvolené a s takovým vznětem nastoupené dráze mého života.

»Hleďte, vy naposled do roboty!« pravily mi mé družky, když jsem přicházela.

A jeden z učitelů, který rád mě škádlíval, řekl, že teprve v domácím čepečku naleznu pravý ideál. »Vidíte, jak brzy jste schladla ve svém nadšení. Život je život a člověk vždycky zůstává člověkem. Ideály — — ach ideály — — známe to!«

Usmála jsem se, přijímajíc bez vzrušení ta slova, jak jsem tomu již v poslední době uvykla. A pak jsem vstoupila do třídy.

Pomodlila jsem se s dětmi, usedla za katedru. Avšak podivno, pojednou bylo mi při tom nevýslovně smutno. Již při modlitbě padl na mne smutek. Z čistá jasná vynořila se v mé duši slova, která na chodbě pravil mi učitel. A ta slova teprve teď zavířila mou hlavou. V náhlém, pronikavém světle vyjasnila se mi zpronevěra, kterou činím minulému svému životu. Na stolku svém zřela jsem květy, naposled dětmi mi přinesené. A sváteční šaty děvčátek jsem viděla, viděla jsem smutné tváře, očka s dojímavou láskou upřená na mne. A náhle, jakoby se mi nechtělo od těch dětí se odtrhnout, takový stesk mě pojal.

Ve zmatku vstala jsem od katedry, přistoupila k lavicím. Snažila jsem se, abych se usmívala, ale rychle jsem dýchala a ruce se mi chvěly.

»Tak vidíte, děvčata,« vypravila jsem ze sebe, »již nebudeme žíti pospolu, již dnes rozloučím se s vámi. Vzpomenete si na mne někdy, vzpomenete si na svou slečnu? Měla jsem vás všechny tolik ráda!«

Ptala jsem se, protože v tom okamžiku jsem cítila, že člověk je nejblaženější takovou nevinnou a silnou láskou, jakou ke mně chovaly ty děti. Ptala jsem se, protože jsem se jejich láskou posledně chtěla roznítit a všechnu ji uzavřít do sebe. Pohladila jsem vlásky jedné z nich, milému děvčátku, sedícímu v krajní lavici. Té za ostatní jsem vlásky pohladila.

»Nu, tak co — vzpomenete si?« opakovala jsem třesoucím se hlasem.

A spatřila jsem, jak zrosily se řasy všem ve třídě, jak z prsou, z hluboká, takřka jedním výkřikem zvolaly: »Slečno, vzpomeneme U A pak zaškytaly, celá škola se rozplakala.

Mně samotné slzy vstoupily do očí. Rychle obrátila jsem se k oknu, vedoucímu do dvora, a zahleděla jsem se ven. Na okně stály karafiáty a azalky, a s té strany nesvítilo slunce, bylo tu milo, v stínu. Chvíli jsem stála, skrývajíc svou tvář. A nikdy nechápala jsem té kollise, které jsem se vydala v šanc, jako v tom okamžiku.

Vlastně v tom okamžiku poprvé jsem pochopila, že je tu kollise a že je mi kruto odloučiti se od mého povolání. Byla jsem bledá, cítila jsem, jak jsem bledá, jak mráz mnou prochvívá. »Bože,« pravila jsem si, »ráda se vdávám, ale…« Nedopověděla jsem, leč vtom vydechnutém »ale« skrývalo se všecko: celá ta ztráta, kterou dávala jsem v oběť svému příštímu muži A ptala jsem se sama sebe, proč je to nutno, a skutečně-li to nutno? Žalovala jsem na osud žen, tam u toho okna jsem žalovala, že »on« nemusí se loučit s dětmi, že může žíti dále svému ideálu, svému povolání a proč ženě právě má být jediným a plným cílem, co muži je pouhou soukromou záležitostí. Ztupěla jsem nad tím. Ale sotva jsem se od okna odvrátila a pozřela na vzlykající děti, znovu slzy lítosti polily mi obličej, ještě hůře mi bylo — takže již ani jsem se nepřemáhala. Šla jsem ke katedře, usedla jsem, plakala. S dětmi jsem plakala, až se mi ulevilo. A pak jsem s nimi počala rozmlouvat. Již nemusila jsem dbát, co a jak se nám předpisuje, a mám-li snad kde jakou čárku správně v katalogu, mohla jsem mluvit zcela podle srdce svého. I vyprávěla jsem o sobě, o své minulosti a také o své příští svatbě. Mluvila jsem k nim o lidském životě. Oči děvčátkům hořely, tak horoucně a rozumně mne poslouchala. A z těch jejich očí jakobych četla, že zdá se jim zcela správno a přirozeno, abych se vdala. Ale mně — —? Nu, i já se již uklidnila a potěšila. Líbala jsem ty děti, jako s přítelkyněmi jsem se loučila, takže ani nemohly jsme se rozejíti. Stále chtěly mi ještě mnoho říci, já chtěla jim ještě mnoho říci a každá chtěla i něco na památku.

Konečně společně vyšly jsme ze školy. Několik jich se ubíralo se mnou až k mému bytu, kam mi nesly květiny. A ostatní, rozcházejíce se na různé strany, lítostně dívaly se za mnou hlubokým, dojímavě výrazným pohledem. I já ohlížela se po nich. A vím, jak mi bylo úzko při té lásce k nim. Tak ráda všem bych byla řekla, aby šly se mnou, že všechny mohou se mnou — ano se mnou.

***

Usedla jsem ve svém pokojíku, ztrnulá jsem v dumách. Květiny těch dětí měla jsem na klíně. »Konec — konec!« třásly se mé rty. »Již nikdy mezi ně nevkročíš, již je konec všemu!« A třeba jsem se těšila na budoucnosť, třeba jsem milovala a chtěla býti ženou, přece jen tento okamžik byl zlý a krutý. Vysilující stesk tížil mi srdce.

Můj pokoj byl přízemní a jako každá dívka dovedla jsem si učiniti jej příjemným a útulným. Na stole ležely knihy: čítanky, písanky a jiné věci, upomínající mé na školu. Avšak tam ani podívat jsem se nemohla, oči kalily se mi při myšlénce, že všechno to již bude pro mne zbytečno. A tak jsem seděla jako nad propastí, do které padala všechna má minulosť.

Pojednou rozevřeným oknem přes květiny, stojící tam na polštáři, ozvalo se z ulice do vnitř známým, drahým hlasem:

»Pavlínko, vždyť já již chvíli tak se dívám — —

»Trhla jsem sebou, vyhlédla jsem. Byl to on — nynější můj muž.

»Co tak zamyšlena ?« dodával.

Chtěla jsem se usmáti, ale nešlo to. Pracně jsem se zvedla, přiblížila se k oknu a pojednou dala se do pláče.

»Co se stalo? Co se to děje?«

I ztlumila jsem pláč, počala vše sdělovati. Usmíval se. A i já usmívala jsem se v slzách. Lehčeji a lehčeji mi bylo, čím dále jsem vyprávěla.

»Ach, ty jsi dětina — — jaká jsi dětina! Vždyť zase jiným místo učiníš,« laskavě mě napomínal.

Leč já jsem mu řekla, aby si jen rozvážil, co znamená takový okamžik, kdy člověk musí se zříci všeho, proč chtěl žít. Snad při tom mém vzrušení vypadala jsem trochu nerozumně, snad bylo to i nepřirozené. Tak ráda, s takovou vnitřní bolestí přála jsem si naznačiti mu, jak jsem chtěla vychovávat — vychovávat, jak je nyní konec všemu a jaký je tu nespravedlivý rozdíl mezi mužem a ženou. »Vychovávat jsem chtěla — vychovávat!« opakovala jsem s dětskou, směšnou zarputilostí.

»Ale vždyť budeme moci také vychovávat,« usmíval se, »avšak — —«

Zarděla jsem se. A ačkoli již málem bylo mi veselo, přece jsem se hájila. Leč marně. Viděla jsem, že mi v tom okamžiku nerozumí. A přece tehda na počátku mi rozuměl, tehda mi bránil, tehda jen proto jsme se sblížili. Zamyslila jsem se, proč je to — proč je to? A on zatím ujal mě za ruku, stiskl ji něžně a řekl, abych se naň podívala. I pohledla jsem, bezděky stiskla i jeho ruku. Mnoho jsem ji stiskla, s velikou, prudkou láskou a při tom dívala se naň, zdali mi konečně rozumí. A marně jsem vložila do očí svých smutnou výčitku, nerozuměl — a nechtěl rozumět.

Uplynula léta. Vskutku mám děti a vychovávám své děti. Ale někdy zastavuji se u skříně před krásnou, alabastrovou vásou, poslanou mi před léty k svadbě oněmi děvčátky, jimž jsem byla učitelkou. Ve vaše stojí uschlé květiny, také jimi darované. A dívám-li se, minulosť oživuje, v srdci zvedá se touha a ruce jakoby se chtěly rozestřít a obsáhnout širší kruh milých, vzdálených bytostí. Činnou chce se mi být. Avšak hned se pamatuji a rychle vracím se k svým dětem. »Tu je tvé místo,« přesvědčuji se, »a tam konají svůj úkol zase jiní!«