Kalendář Zlaté Prahy/1895/Umění ve starém Egyptě

Kalendář Zlaté Prahy/1895
Na moři	Umění ve starém Egyptě	Píseň rolníkova

Údaje o textu
Titulek:	Umění ve starém Egyptě
Podtitulek:	(K vyobrazení o egyptském umění)[red 1]
Autor:	Rudolf Dvořák (jako R. Dvořák)
Zdroj:	Kalendář Zlaté Prahy. Praha : J. Otto, 1895. s. 64–66. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Související na Wikidatech: Egypt

Jest všeobecně známo, jak blízký byl vezdy styk mezi náboženstvím a uměním některého národa, hlavně přihlížíme-li k počátkům jeho umělecké činnosti. Přes to bylo by stěží najíti druhý národ, u něhož by umění stálo tou měrou v područí náboženských představ, jako jest tomu ve Starém Egyptě. Proslavilo-li se umění assyrsko-babylonské hlavně svými monumentálními paláci královskými, proslulo umění egyptské svými hroby a chrámy. Zní to téměř k víře nepodobně, ale přes to zůstává pravdou, že po dávných palácích, v nichž faraonové egyptští vyvíjeli svou nádheru a z nichž despoticky ovládali svůj svět, nezbylo stopy nižádné, právě tak jako musila archaeologie jen z maleb egyptských, zachovaných rovněž jen ve hrobech, si rekonstruovati příbytek obyčejného Egypťana; naproti tomu není snad faraona, jehož hrobka nebyla by zachována. Tážeme-li se po příčině zjevu tohoto, zní odpověď velmi jednoduše. Paláce královské stavěny právě tak jako domy soukromníků z lehce porušitelného materiálu, který sotva přečkával své majitele, zatím co tesány hrobky ve skalách a chrámy budovány z kamene, jenž jak výkopy svědčí, osvědčil se kovu trvalejším. A výklad zjevu tohoto, který s našeho stanoviska jeví se lhostejností k přítomnosti a životu vezdejšímu, který přece, jak dějiny učí, i v očích Egypťana měl tutéž váhu jako kdekoli jinde, podává nám náboženství egyptské, hlavně jeho představa o životě posmrtném. Je ovšem pravda, že nemáme jasného názoru v otázku tuto a že zvláště mínění těch, již uznávali putování duší a víru v nesmrtelnosť duše u starých Egypťanů, nalezla takého odporu, že považují se jedněmi již za překonána. Po názoru našem neděje se tak zcela právem. Kdo nebyl by slyšel nebo četl o Amenthu u Egypťanů? Byla to říše mrtvých, jak již sama etymologie slova značí (amenti = skrývající), již myslili si Egypťané na západě. Ve shodě s tímto názorem nalézalo se i velké pohřebiště egyptské, jež někteří považují za původ egyptského názoru o amenti, západně Memfidy. Duše zemřelých, jež vycházely po názoru egyptském z těl ústy v podobě ptáků, vstupovaly při západu slunce v Amenthes, provázeny Anubisem, egyptským Hermem. Před branou Amenthu seděl strážce s otevřenou tlamou, egyptský Cerberus, který duše pohlcoval — symbol země pohlcující mrtvého. Odtud dostala se duše do síně dvojí spravedlnosti, odměňující a trestající, v níž v průvodu Pravdy a Spravedlnosti předvedena před soud pána podsvětí, Osirise, jenž seděl zde na trůnu, se symboly vlády, žezlem a bičem, v ruce; vedle něho seděl lev jako strážce, po ruce měl kollegium čtyřiceti dvou soudců nad tolikéž hříchy smrtelnými. Před tímto sborem souzena duše ústně, načež váženo její jednání bohem Horem, tak sice, že položeno srdce člověka na jednu misku váhy a pštrosí péro, znak spravedlnosti, na misku druhou. Výsledek váhy a konečný rozsudek zapisoval bůh Tot. Duše propadší trestu odsouzena k pouti těly zvířecími, kdežto duši osvobozené odevzdáno péro spravedlnosti a ona, obmyta byvši vodou života, uvedena byla na pole boha slunce Ra, kde přičtena byvši počtu blaženců stala se účastnou slastí, jež skýtala Egypťanu na tomto světě jeho země a které on realisticky přenášel na onen svět. Neobsahuje tento názor o podsvětí v sobě jako součástku putování duší, třeba ne v takém rozsahu, jako na př. v Indii? A pojem nesmrtelnosti? K pojmu věčnosti nedovedl se ovšem realistický Egypťan vyšinouti, pokusil se však nahraditi jej trváním pokud možno nejdelším. Nezmarná snaha po trvalosti, tato základní snaha, jež jako vůdčí myšlénka ovládá veškeru činnosť ducha Egypťanova, nabádala jej, jenž pro obyčejná obydlí, ani paláce vladařské nevyjímaje, užíval nejblíže po ruce jsoucího a jen nepatrného namáhání vyžadujícího materiálu, totiž hlíny, sáhati k tvrdému kameni, jakmile měl stavěti hrobku nebo chrám, třeba jeho opatření si a jeho zpracování vyžadovalo námahy obrovské. To dělo se tou měrou, že stal se kámen výhradným materialem stavitelství egyptského, jemuž vtiskl určitý ráz, i tvary jeho podmiňuje. I sochařství užívalo výhradně téhož materialu. Nebylť hrob Egypťanu pouhou schránkou mrtvoly, nýbrž současně prostředkem, který svým trváním zabezpečoval i trvání po smrti, další život svého obyvatele. Egypťan rozeznával totiž vedle duše, jež po smrti člověka do amenti se ubírá, jak vyloženo svrchu, i ducha (ka). Duch tento, jsa nehmotný, ale jinak vesměs tělu podoben jako jeho dvojče, jest nerozlučným druhem těla, s nímž toto „chodí“ jej objímajíc, zatím co duch jest ředitelem těla. To trvá potud, pokud schránka tělesná se nerozpadne, tedy i po smrti. Nebo i po smrti, když tyto tři součástky života se byly odloučily, vrací se duch občas do těla, dokud toto nesetlí a se nerozpadne. Odtud tedy přední starosť o pevnou, trvalou schránku a v této o místo co nejméně přístupné a nejvíce tajné pro uložení vlastní mrtvoly, odtud péče o konservování mrtvoly balsamováním, v němž vynikli Egypťané jako mistři nedostižení a vůbec nedostižní. Poněvadž pak mrtvoly nabalsamované v roucha pečlivě ovinovány a často nad to i do kamenných rakví byly ukládány, připojována věrně zhotovená podoba nebožtíkova buď jako malba na rakvi, neb samostatně jako socha.

Život záhrobní nemohl si ovšem realistický duch Egypťana představiti jinak než jako pokračování předešlého života, obsahem i způsobem. Odtud nejen občasné přinášení pokrmů a nápojů, jež ukládány v předsíňce kobky nebožtíkovy s prosbou k bohu Anubisovi, by odevzdal je zemřelému, ale i, a to hlavně, zařizování hrobky způsobem, který upomínal co nejvíce na předešlý život nebožtíkův. Vedle věrné podoby zesnulého, jež, jak již řečeno z tvrdého kamene tesána, pokrývány stěny a stropy hrobky výjevy ze života nebožtíkova, znázorňujícími jeho osudy a jeho celý způsob života: obydlí, rodinu, a to ženy, děti a služebnictvo, nábytek, náčiní, jednotlivá zaměstnání i zábavy a p. Jednotlivě přikládány i skutečné předměty, by mohl jich zesnulý i nadále používati.

Co tuto řečeno všeobecně, znázorněno na vyobrazení našem jednotlivými ukázkami umění egyptského, čerpanými vesměs z hrobů egyptských. Obraz 2. představuje nám tím způsobem scenu ze života faraona Amenhotepa II., syna Thutmesa III. jak známo, největšího krále egyptského. Mladý Amenhotep znázorněn tu, sedě na klíně své vychovatelky. Na hlavě má korunu vladařskou, kdežto v ruce drží otěže vlády nad repraesentanty tří národů, jichž hlavy slouží za podnož nohou jeho. Vedle Egypta samého podrobeny zajisté Thutmesem III. v Asii Syrie, Assyrie a Babylonie, v Evropě ostrovy řecké a snad i pobřeží některá. Jako jedná se zde o scenu ze života vladařského, podobně znázorňuje obrazec 1. scenu ze života loveckého, kdežto obrazec 4. předvádí nám kousek dílny sochařské a obrazec 3. ukázku práce zlatotepcovy, jehož výrobek, znázorněný na obrazci 7., podává nám originální ukázku mistrovství egyptského na poli tomto. Veškeré tyto, jakož i ostatní obrazce, svědčící, že i v hotovení předmětů denní potřeby byli staří Egypťané mistry hotovými, náležejí době XVII—XX dynastie (1700—1050), tedy době říše nové, z nichž dynastie XVII, hlavně pak XVIII, jako jsou vrcholem moci politické, jsou i význačnými dobami pro vývoj umění egyptského. Jako v celém svém životě byl Egypťan i ve svém umění přesným realistou, jemuž daří se zvláště znamenitě zobrazování zvířat, jak viděti i na obraze č. 1. V ohledu tom jest známo, že dovedl Egypťan i v obrazovém svém písmě, v hieroglyfech, dosíci i při nejmenších rozměrech takové přesnosti, že dovede moderní přírodopisec na základě tohoto písma egyptského určiti přesně nejen rod ale i druh dotyčného tvora, na př. brouka a p. Tím větší dovednosť vyvíjel zajisté tam, kde jednalo se nejen o písmo, ale přímo o malbu. Méně šťastnou jeví se naproti tomu kresba těla lidského. Umělec egyptský dovede sice i při největší velikosti obrazu zachovati přesně rozměry těla, jinak ale nedovede ani tělo správně nakresliti, maluje často, jak obecně známo, hlavu a nohy v profilu, prsa en face. Stejně nedovede oduševniti malbu svou výrazem vnitřních pochodů duševních. I malbě samé možno vytýkati vedle nedostatečného výběru barev hlavně nedostatek odstínů barevných. Čím naproti tomu vynikají veškeré plody umění egyptského, jest přímo božský klid, který ze všech výtvorů mile vane a i při zmíněných nedostatcích činí výtvory ty nejvýš pozoruhodnými.

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

1. Vyobrazení, na které se odvolává i dále v textu, v použitém zdroji chybí.