Kalendář Zlaté Prahy/1895/Hra pocitů

Kalendář Zlaté Prahy/1895
Píseň rolníkova	Hra pocitů	Pytlák

Údaje o textu
Titulek:	Hra pocitů
Podtitulek:	Vzpomínka přítelova
Autor:	František Xaver Svoboda
Zdroj:	Kalendář Zlaté Prahy. Praha : J. Otto, 1895. s. 67–72. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Myslil jsem, že Vláďa do Z. na zábavu nepojede, zavazovalť se zbytečně Bůh ví jakým slibem, že zůstane doma. Hodlal jsem proto po večeři zaběhnouti k němu a pohovořiti s ním. Měl jsem ho velmi rád, byl dobrák, plavovlasý ten jinoch, přítel výborný a snílek neobyčejný. Mimo to zdálo se mi, že ho musím potěšiti. Soužil se.

Pozoroval jsem již včera, když jsem s ním byl v rodině starostově (bylo to jediné středisko na zdejší vesnici, kde jsme se my mladí o prázdninách scházívali) a když zpíval, že se s ním něco stalo, něco nezvyklého. Píseň, kterou jindy plně a pevně zapěl, nějak zalil smutkem a steskem, že jsem byl dojat až k slzám. Ptal jsem se ho večer, co se stalo, a on, dobrý ten hoch, vyprávěl mi, že se rozhněval s Emilkou.

Emilka byla zdejší selská dívčice, kterou měl rád a kterou dosud jsem neviděl. Nechtělo se mu vyzraditi mnoho, tajilť přede mnou dosud vše, ale že byl smuten a že byl krásný, měsíčný večer podzimní, rozpovídal se, aniž se nadál, a pověděl mi všecko o Emilce, i o své lásce. Bylo to zámožné selské děvče (jako poupě, řekl s nadšením, nachyluje hezkou hlavu na zad a pozdvihuje oči k nebi), s nímž tajně se scházel a jemuž prý mé pokusy veršovnické (já jsem tehda taky psal, jako to činí všichni mladší, zamilovaní lidé) v listech svých opisoval. Velmi prý se jí líbily ty mé básničky, sdělil mi s upřímnou láskou, a nenapadlo ho, aby mi lichotil. Ale pojednou prý se rozhněvali pro hlouposť a tak prý na sebe zanevřeli, že je nesmíří leda smrť. Modré, jiskřivé oči jeho při těchto slovech se zatřpytily, ale přes všecku opravdovosť jeho řeči jsem cítil, že hněv obou bude krátký. Poněvadž skutečně byl dojat a rozbolestněn, bylo mi ho líto. Snažil jsem se, namluviti mu, aby se nehněval, aby rozumně jí vyšel vstříc, pak že i ona ráda zapomene na všecko. Marně jsem mluvil, rozohňoval se, zrůžověl a tak rozhodně sliboval zapomenouti, že již jsem se o nic nepokoušel. Věděl jsem, že hezká ta hlava brzy podlehne jiným snům, a nerozrušoval jsem se příliš starostmi, že trvale rozešel by se s Emilkou, kterouž hodlal asi za rok pojati za ženu.

Jemné jiskřičky modrých jeho očí prozrazovaly lásku silnou i krásnou, onu lásku, která obetkává jen mladé, nezkažené, pelové duše. Ale dnes dopoledne, setkav se s ním v poli (měl po otci převzíti hospodářství), shledal jsem totéž vzdorovité rozechvění jako včera. Sdělil mi, že Emilka pojede na studentskou zábavu do Z. s ostatními zdejšími děvčaty; on že zůstane doma. Ale hlas se mu zachvíval a v očích zvolna se roztékala lesklá slza.

Šel jsem s ním po mezi podle uzrálé řepy a opět jsem ho přemlouval. Hlas můj byl měkký a myslím, že tehda až dojemný. Byl jasný den, onen podzimní den po ranních mlhách, kdy země voní čímsi hnijícím, těžkým, a předtucha odpočinku šíří se po jejím povrchu. Slunce zahřívalo prochladlý vzduch a veliké, modré nebe nemělo ani mráčku. Vláďa se znenáhla o Emilce rozhovořil a sdělil mi, že mé básničky četla vždy všecka vyrušena a že vyptávala se na mne. Jsem-li prý hezký, jaké mám oči, jakou postavu a čím jsem? Žárlil prý na mne.

Zprávy tyto příjemně zapadly do mé duše, a pozorně, aby přítel nic nepozoroval, obíral jsem se všecek nějak rozechvěn těmito lahodnými slovy, a mimoděk jsem si pomyslil, že Emilka mě má ráda. Napadlo mě dokonce, že snad rozhněvala se na něho jen proto, aby se seznámila se mnou. Ale ihned jsem cítil, že bych ji nemohl míti rád, kdyby byla třeba jako poupě, jak Vláďa říkával, a lahodný onen sobecký pocit, jenž rozlil se ve mně, nějak rychle zmizel.

Pochopil jsem, přemítaje o podstatě tohoto pocitu, že trval jen dotud, pokud nevznikla ve mně myšlénka, že snad mě má ráda. Tato myšlénka jej ulila jakousi otravnou ničivostí.

Když pak večer naši vesničané odejeli na zábavu do Z., soudil jsem s určitostí, že Vláďa zůstal doma, a připravoval jsem se po večeři k němu na návštěvu, abych ho potěšil a nějakým způsobem těžké snění jeho rozptýlil. V tom zaklepáno na dvéře a než jsem se nadál, Vláďa vstoupil ke mně. Byl zrůžovělý a nepokojný.

„Prosím tě, pojď se mnou,“ řekl, podávaje mi ruku. Hlas jeho byl tichý, ze samé bolesti vstávající.

„Kam?“ ptám se laskavě, dívaje se mu do jiskřících očí a usmívaje se.

„Tam. Do Z.“

„Chceš tam jít?“

„Musím tam jít. Mučím se. Musím vidět, s kým tančí!“

„Zůstaň raději doma.“

„Nezůstanu. Prosím tě, pojď se mnou, mám o sebe jakousi silnou vnitřní úzkosť. Nezdržíme se dlouho.“

Nezbylo, než jíti s ním. Pochopoval jsem jeho rozechvění v tom tichém, podzimním večeru; přišlyť mu asi na mysl četné jitřivé představy zábavy v Z., a mladou, kolísavou duši jeho zachvátily. Připravil jsem se tedy rychle a vyšli jsme. Byla již noc, tichá, měsíčná, smutná, s dlouhými stíny a vlhkou vůní. Ubírali jsme se rovnou polní cestou, podle níž černalo se několik malých, neurostlých švestkových stromků, a tiše jsme hovořili. Na západě bylo nebe kalné, černé, s hvězdami sotva znatelnými. Z východu vystupoval začervenalý měsíc. Planiny byly daleky, obzory na všech stranách nízky, do nesmírných, černých linií srovnány. Vesničky bylo možná rozeznati na několik stranách.

Mluvil jsem opatrně, abych nenarazil na Vláďovu slabosť, na porušení jeho slibu, a všecky obavy jeho, že snad Emilka s některým studentem výborně se baví, všemožně jsem stíral a oslaboval. Však měl jsem tak ostré a tak dráždivé představy, že znenáhla i já jsem podléhal nepokojným, silným pocitům, a Emilku, ač dosud jsem ji neznal, představoval jsem si z jeho kresby tak živě a tak jitřivě, že mě vyplnila temná, smutná nálada.

Tichý, nehybný kraj, rozložený kolem nás, připadal nám bez konce, a vesnička Z. byla snad až na konci světa. Úzkosť, kteréž jsme oba podlehli, prodloužila nám pojem o času, a znenáhla naříkali jsme na zimu.

O desáté hodině došli jsme do Z., nevelkého shluku statků se zahradami kolem kostelíka. Dvě bílé cesty, křížem vsí protažené, třpytily se ve svitu měsíce jako řeky, a na střechách bylo možná rozeznati i ona malá, očím podobná kulatá okénka. Šumivá muzika, kvapivá a jako úlisná roznášela se podzimním vzduchem z vysoké hospody, uprostřed vsi stojící. Hráli valčík. Takty jeho ostře nám tloukly na duši. Dobře jsem cítil, že Vláďa je nevýslovně rozbolestněn.

Vzal jsem ho za ruku, když jsme po jakémsi krátkém váhání vstoupili do hospody, a hlasitě jsem se zasmál. Z malé, cihlami dlážděné chodby vešli jsme v levo do nevelké síně, kde seděli sousedé, popíjejíce, a kde i tanečníci měli po stolech sklenice s pivem.

V pravo se tančilo. Otevřenými dveřmi v šedé jakési hladině zakmitaly se tančící jako stíny. Odložili jsme kabáty a šli se tam podívat. Cítil jsem, že srdce bije mi úzkostí o první obraz, jaký spatříme. Vláďa nemluvil a jak jsem zřejmě pozoroval, schovával se za mne.

Ukázal mi ji; tančila se svým bratrancem Jaroslavem, těžkopádným, kostnatým mladíkem s velikými čelistmi a ospalýma, modrýma očima. Byla vysoká, štíhlá, krásná — úžasně krásná. Tmavé vlasy měla lehce vzadu sepjaty a svinuty jako vídáme na pěkných obrazech, tvář zardělou, dlouhou, jemnou, zřejmě prozrazující daleko zaletlé myšlénky, oči temné, nevelké, a linie těla pružné a přilnavé, připomínající na postavy šlechtičen.

Tančila ochable, s nudou, a neposlouchala řeči Jaroslava, který jí stále cosi povídal. Pozoroval jsem, co se stane, až Vláďu spatří. Ale nerozeznal jsem mnoho; tvář a oči se nepohnuly. Otřela si jen rukou čelo a nedotančivši brzy usedla u blízkého okna na lavici.

Vláďovi jsem šeptal, že je krásná a je jeho příchodem patrně dojata: ale on mě uslyšel. Plavý vlas měl do výše rozházený, modré oči roznícené, těkavé, stále obrácené na jiné strany, než kde seděla Emilka.

Soudil jsem, že není rozhodnut, co činiti. První úmysl jeho, tančiti s jinými děvčaty s jakousi zoufalou opilostí (u něhož tak dlouho se zalíbením spočíval), byl zcela zviklán.

„Jdi s ní tančit,“ pobídl jsem ho; ani to neslyšel.

Po skončeném valčíku opět odešli jsme do levé světnice a hovořili se známými. Otec Emilčin, pán silný, červený, s vousy krátce přistřiženými a na tvářích šedivými, pil čile a potměšile mžoural po nás. Ptal jsem se Vládi, ví-li otec o něčem, ale on mi sdělil, že nikdo netuší o jejich známosti. (Ten bláhový, dobrý Vláďa!) Později jsme s otcem Emilčiným mluvili a on vybídl, abychom jeli s nimi domů, až zábava se zakončí. Má prý velký vůz a místa dosti. Slíbili jsme s radostí.

Emilka již ani netančila. Byla mrzuta, rozechvěna a rozmarna. Pozoroval jsem ji bedlivě. Ani Vláďa netančil; přecházel roztržit, rozjitřen s místa na místo, přenášen jakýmsi silným větrem, ani se neodvažuje přistoupiti k Emilce. Zdálo se mi, že by s ním byla ráda tančila, že na to čekala, a že se rozčilovala jeho zvířeným přebíháním. Poznával jsem též, že temné oči její stopovaly mé pohyby a že se v nich cosi rozněcovalo, kdykoli oči naše se střetly. Jemné, až do hloubi duše zasahující chvění neslo se mojí bytostí. Zapomínal jsem i na přítele, a bylo mi příjemno, když odešel a když Emilka opřela hlavu o okno a dívala se na mne. Nemohl jsem odejíti. Byl jsem zachycen na pavučiny, z očí jejích neviditelně napjaté. (Ty milý, ty nezapomenutelný pavoučku, odpusť mi, snesl-li jsem na tebe tolik podezření!)

Při volence Vláda jako zděšen odběhl do místnosti sousedů, bezpochyby čekaje, že Emilka ho tam vyhledá. Já se ometal podle dveří. Znenadání se štíhlá ta bytosť vznesla a spěchala ke mně. Vyzvala k tanci mne. Zbledl jsem a strnul; nohy se mi třásly. Tančili jsme nějak nepěkně, zmateně, u vytržení. Na nic jsem nemyslil, nic nemluvil a jen se zamotával. Po tanci stočili jsme se k oknu. V té chvíli zahlédl jsem u dveří Vláďu. Usmál se na mne. Porozuměl jsem mu, a určitá povinnosť zachytla se ostrou kotvičkou za mé srdce.

„Vše vyzvím,“ pomyslil jsem si, a „a usmířím je.“

I radosť jsem pocítil v té chvíli, a jakási světlá vůle chvíli urovnávala mé zmatené pohnutí.

„Jak se vám tu líbí?“ ptala se mne, klopíc oči.

„Nevím,“ odvětil jsem. „Jsem nějak rozrušen a málo vnímám.“

„Ale smuten nejste.“

„Hm — smuten snad ne, ale ani ne vesel.“

„Pojedeme domů,“ řekla pojednou s rozhodností, „jsem tu nerada.“

„Mrzí vás něco, slečno?“

„Mnoho.“

Cítil jsem, že je čas, promluviti něco o Vláďovi, ale nemohl jsem. Myšlénky se zastavily, duše uzavřela a tělo sesláblo. Rozpaky a pomatenost vtrousily se mezi nás. Srdce mi bušilo, a v té chvíli zdálo se mi, že i její srdce silně buší. A tak jsme již nepromluvili nic, mimo několik nejasných úlomků, několik odlehlých poznámek, a jednotlivých bezvýznamných slov.

„Pojedeme domů!“ rozhodla se po té. „Připravte se.“

„Což vy víte, že pojedeme s vámi?“

„Vím; otec povídal.“ Odběhla rychle. Popošel jsem za ní ku dveřím. Vláďa mi vyšel vstříc. Modré oči jeho zvědavě spočinuly na mé tváři.

„Vše bude dobře,“ řekl jsem, „pojedeme domů.“

Zavrtěl hlavou.

„Má tě ráda,“ zašeptal mi u samé tváře. Dech jeho byl horký a oči poněkud zakalené. Stiskl mi ruku, jakoby chtěl říci, že se proto na mne nehněvá, ale bolesť jeho ve tváři byla tak silná a dojemná, že jsem ho vzal soucitně kolem pasu a živě mu šeptal, že ho má ráda, že jsem to pozoroval a že vše srovnám. Přivřel rty, jakoby se usmíval, a zavrtěl hlavou.

„Pojď,“ řekl, „pojedeme s nimi.“

Usedali jsme za krátko do vozu. Vláďa si sedl ke kočímu. Otec Emilčin a Jaroslav seděli uprostřed. Emilka a Jaroslavova sestra Božena usedly na zadní sedadlo, za nímž nacpána byla sláma. Do té slámy na přič vozu jsem ulehl já. Emilka seděla u mé hlavy, sestřenice její u mých nohou.

Bylo již po půlnoci, jasno a neobyčejně studeno. Slečny byly zahaleny do těžkých šátků. Kouř z Jaroslavova doutníku zaváněl vzduchem. Měsíc stál vysoko na čistém nebi. Po planinách ležela mlha. Silná vůně hnijícího chrástu vyplňovala vzduch. Vyjeli jsme. Širou planinou zahrčel náš povoz. Zřídka kdo něco prohodil. Studeno zalévalo četně obsazený tento vůz, a duší mou prostíralo se neobyčejné napjetí; cosi sladkého i hrozného míchalo se v bytosti mé.

Obrysy Vláďovy vedle kočího jasně jsem rozeznával a chvílemi se mi zdálo, že se ohlíží. Za chvíli Vláďa se rozezpíval. Dalekým tichem nočním roznášel se hezký jeho hlas a podivně, skoro děsivě nalaďoval moji duši. Zpíval všeliké národní písně s vášní, jakoby chtěl v sobě něco překřičeti a na cosi nesnesitelného zapomenouti. Poznal jsem, že bolesť, stesk a žárlivosť napínají jeho struny bolesti a mučivého zklamání. Hlas těchto strun silně šuměl jeho zpěvem. Emilka se nepohnula. Byla skloněna na zad, jakoby chtělo se jí spáti, a všecka byla zahalena šátkem.

„Já je smířím,“ napadlo mi s takovou opravdovostí, že jsem ani překážek necítil, „ale Vláďa musí být povolnější.“

Však brzy jsem si pomyslil, že Emilka mě má ráda, a mezi těmito myšlénkami, které mě znenáhla tížily, vtíral se v moji pohnutou duši vášnivý, krásný Vláďův zpěv, ona nepatrná a tak divně dojímavá slova národních písní. Temné ostrůvky rozestíraly se mojí myslí, nepříjemné, ale jímavé poznání vnikalo v hruď mou vytrvale, až jsem téměř s určitostí cítil, že mezi mnou a Vláďou v příštích dnech se stane cosi hrozného.

Tu jsem ucítil na levé své ruce, kterou jsem měl položenu na žebřině vozu, teplou ruku Emilčinu. Zahlédla asi, že ruka má stydne v nočním, vlhkém chladu a zlehka mi ji stáhla se žebřiny a přikryla svým šátkem. Jakoby mě proud strhoval, tak mi bylo. Složené, nerozlišitelné pocity rozestřely se mnou, a v té chvíli jsem nevěděl, co učiniti. Lahodné teplo její ruky, kterou od ruky mé již nevzdálila po celou cestu, bylo mi příjemno, ale úzkosť má vzrostla. Nepochyboval jsem již, že Emilka mě má ráda, a vysvětloval jsem si tuto změnu její účinkem svých blouznivých básní. „Ale co teď?“ napadlo mě s naléhavou tíží. „Co se stane? Je možná, abych ji měl rád? Nikoli! K čemu to tedy vše bude? Proč způsobuju příteli bolesť a sobě nepříjemnosti? Bude nejlépe, odjedu-li do Prahy.“

Takové myšlénky přebíhaly mou hlavou, mezitím co vůz vesele hrčel, co druzí rozespale hovořili a co Vláďa bolestně zpíval. Oči mé nepohnutě spočívaly na ztemnělé vesnici, mlhou značně přikryté, z níž vystupovalo několik vysokých stromů, za nimiž na samém obzoru nezvykle převráceno leželo souhvězdí Velkého Medvěda. Rukou jsem ani nepohnul, jakobych se obával, že se stane něco velkého, a znova jsem uvažoval týmiž cestami jako prve.

Za nedlouho jsme přijeli do naší vesnice. Sestoupili jsme s vozu a loučili se. Emilka mi podala ruku a pronesla cosi nesrozumitelného. Vláďovi se poklonila a Boženu s prudkostí zlíbala. Odešli jsme s Vláďou na opačnou stranu vesnice, mlčíce. Oba jsme byli naplněni těžkými, na tu chvíli nejasnými chmurami, jež nebylo možná rozptýliti a pod nimiž bylo na ten čas spletitým myšlénkám našim volněji. Zatoužili jsme oba po klidu a odpočinku. Vláďa mi silně tiskl ruku a řekl, že ráno přijde pro mne.

Spal jsem bídně, zaplaven tisícerými otázkami. „Má mě ráda!“ zvučelo mi hlavou, „ano, miluje mě!“ Poznání to bylo mi těžké a znenáhla nesnesitelné. Cítil jsem i jakýsi odpor k Emilce, a napadly mě i příkré myšlénky o její věrnosti, skromnosti a ušlechtilosti. Bál jsem se setkati se s ní, jakobych se jí byl již něčím zavázal, a úmysl odejeti co nejdříve do Prahy, znova mi přišel na mysl. Teprv k ránu jsem si vzpomněl, že nutno přemysliti, co řeknu Vláďovi. „Mám mluviti upřímně?“ tázal jsem se rozvážlivě. „Či snad mám vše zapříti?“ Nevěděl jsem, co činiti. Otázka všeho byla již těžká, a jak jsem soudil, hrozivě se rozvinující.

Vláda přišel záhy, s puškou přes rameno, v těsném, ale teplém kabátku a ve vysokých botách. Byl hezký, růžový, s knírkem zježeným a s očima tichýma. Usmíval se dobrácky a vyzval mě, abych s ním šel do polí. Ptal jsem se ho, chce-li stříleti; odvětil se srdečným smíchem (snad si myslil, že ho podezřívám z úmyslů sebevražedných), že si chce zastřelit nějakou koroptvičku. Slova jeho i všecko jeho vzezření mě usmiřovalo.

Vyšli jsme za vesnici do zamlžených a zarosených polí. Slunce svítilo, ale den byl dosud chladný. Vrány poletovaly planinami a vesničané se rozcházeli po řepách. Cukrovar sousedního městečka byl sluncem ozářen a v mlhách zdál se potažen růžovým flórem. Šli jsme širokou pěšinou nemluvíce s počátku, jakoby nás prochladlý den podzimní uchvacoval.

„Řekni mi upřímně,“ Vláďa oslovil mě přívětivým hlasem, „líbí se ti Emilka?“

„Je krásná,“ odvětil jsem s obavou, že mi neporozumí.

„A moh’ bys ji mít rád?“

„Já? — Co mluvíš? Proč?“

„Což nevidíš, že se do tebe zamilovala?“

„Ne — ne, mýlíš se,“ bránil jsem se téměř podrážděně.

Zasmál se a vzal mě za ruku.

„Já jsem se upokojil,“ řekl, „už jen tichou bolesť cítím, a ta je ostatně příjemná. Nezapírej tedy, tobě bych Emilku přál, když jsem si ji udržeti nedovedl!“ (Já dobře cítil, že hodný můj Vláďa pohnutím sotva mluví, a bylo mi ho líto.)

„No — možná, že mě má ráda,“ prohodil jsem, pokrčiv rameny, „kdož ví, ale já bych ji nikdy nemohl milovati. Zprotivila se mi.“

„Proč?“ silným hlasem se otázal přítel a vypoulil oči.

„Tak — nevím proč, ale je mi protivna!“

Odmlčeli jsme se. Zkoumal jsem, je-li pravda, co jsem posledně řekl, a cítil jsem s určitostí, že jsem nelhal. Vláďa si pohrával s puškou a modré oči jeho pátraly kdesi daleko. Pozoroval jsem na něm, že poněkud se upokojil.

„Ubohá,“ prohodil a pokyvoval hlavou, „to poznání, že ji nemáš rád, tuze ji zabolí!“

Pokrčil jsem rameny a myslí mou prošla temná vzpomínka na dnešní jízdu v chladné noci, i na to, jak mi Emilka prostydlou ruku zahřála, a ani si toho nevšimnuv, přejížděl jsem prsty svými po zvlhlé, studené hlavni Vláďovy pušky.

Na koroptve jsme zcela zapomněli. Přítel znenáhla se zmocnil všeho slova a v jakémsi vytržení odhaloval mi všecky své styky s Emilkou, počátek jejich lásky, průběh její, všecky radosti, všecku krásu tajných schůzek; vyličoval drobné, měkké a jemné podrobnosti, dýšící něžností a vroucností, vyprávění své zaléval laskavostí i dobrotou neobyčejně hlubokou, tak že jsem až u vytržení naslouchal. Obraz lásky jejich vyvstával přede mnou určitě, malebně a mile, tak že jsem pochyboval o správnosti jeho. Namítl jsem příteli, že snad se díval na všechno svýma očima, že si všecko zabarvil svými dobrými pocity, a že snad není Emilka taková, jak ji líčí, ale on až se rozčilil touto poznámkou. Rozhovořil se ještě vřeleji, a já jsem z toho soudil, že ozvala se v něm naděje. Vrátili jsme se z procházky až před obědem.

Odpoledne unikl jsem tajně za statek, jenž náležel otci Emilčinu, a přecházel jsem zvolna rozsáhlou jejich ovocnou zahradou, přeje si sejíti se se slečnou. Bylo mi vše nejasno a umínil jsem si, nějakým způsobem dáti Emilce na jevo, že ji nemám rád, a že se na Vláďovi těžce prohřešila. Nepřecházel jsem dlouho; přišla za chvíli na zahradu ve světlých šatech a rozeběhla se ke mně. Vysoké tělo její mezi vytáhlými stromy švestkovými téměř poletovalo a slunce, prosvítávajíc prořídlými již stromy, pokropilo ji několikrát svým stříbrem.

„Spatřila jsem vás oknem,“ řekla přívětivě, oddychujíc. Vlasy měla poněkud rozházené a šaty u krku nezapjaté.

„Jak jste se měla po zábavě?“ otázal jsem se.

„Jak bych se měla? Špatně.“

„A proč? Co se vám stalo?“

„Vy nevíte?“ řekla tiše a poněkud smutně.

„Nevím. Jak bych věděl? Vy jste mi nic neřekla.“

„Ani Vláďa ne?“ jemně zašeptala, pohleděvši na mne tmavýma očima.

Strnul jsem. Cosi jako blesk mě zasáhlo, srdce mi rozhoupalo a krev do hlavy vehnalo. Zatěkal jsem zmateně očima kolem sebe, jakobych potřeboval zotavení.

„Ne —“ zašeptal jsem.

„On vám tedy neřekl nic? Nevíte o ničem?“

„Vím — ano — vím, ale nerozumím vám.“

„Což nejste přátelé?“

„Jsme, máme se rádi jako bratři!“

Usmála se trpce a zadívala se na sežloutlou hruši, po jejíž větvích i prořídlém listí rozlito bylo sluneční světlo.

„Pojďte,“ řekla „projdeme se po zahradě.“

Šli jsme po vybledlé sešlapané trávě, s počátku nemluvíce. Nedaleko hrčel nevelký potůček a vůně těžkých, vodních rostlin nesla se vzduchem.

„Mluvil jste s Vláďou?“ otázala se po chvíli.

„Mluvil. Byli jsme celé dopoledne v poli.“

„A vy jste sem přišel úmyslně?“

„Ano.“

„Vzkázal mi něco?“

Zalekl jsem se. Otázka tato poněkud mě ztísnila. Ucítil jsem, že cit můj mě kamsi zahnal a že se ociťuji v nepříjemném postavení. Nemohl jsem se nijak vzpamatovati a obsáhnouti myslí všecko, co se dálo se mnou.

„Nevzkázal,“ řekl jsem slabě, nemaje v té chvíli jiného slova.

„Hněvá se tedy pořád?“ zvolala s bolestným smíchem do svěžího vzduchu, a dlouho vrtěla hlavou.

„On se nehněvá,“ poznamenal jsem, „souží se pouze.“

„Nesmíříte-li nás vy, jiný nás nesmíří,“ řekla z nenadání vážně a vřele. V té chvíli oživla v mé duši vzpomínka na noční jízdu dnešní i na to, jak mi zahřála ruku, a pojednou vše bylo mi jasno. Pochopil jsem zcela jinak tento malinký skutek její, proč mi tiskla ruku, proč se utíkala ke mně, proč se mnou tančila a proč se na mne dívala. Tiché, ale slavné rozvlnění citů vstávalo v té chvíli z mé duše, jež byla nemilým studem všecka strnula, a spletité napjetí, které již od včerejšího dne mě tížilo, lehce a dojemně se rozplynulo.

„Vždyť není třeba smíření,“ řekl jsem s úsměvem, „Vláďa se nehněvá a vy taky ne. Řekněte, kdy má přijít — a je to!“

„Dnes večer sem!“ zašeptala rychle, tiskla mi ruku a rozeběhla se zahradou do statku. Šat její zašustil a hbité tělo neslo se po trávníku mezi stromovím v kropivém svitu slunečním lehce a radostně. Hleděl jsem za ní, nehýbaje se, dokud se neprotáhla hůlkovými dvířky mezi vysokými, sešlými již slunečnicemi a mrazem spálenými již jiřinami, do dvorka, po němž hlava její posud se kmitala.

A nyní, stoje tu tiše, dosud nějak zahanben a stísněn, ucítil jsem v duši své jemný, ale stále se rozvíjející a prudce rostoucí dech lásky, který mě zachvátil dosud mi neznámou mocí, a bylo mi tak, abych odešel kamsi do těch podzimních polí a se svěšenou hlavou toulal se po vybledlých mezích do umdlení. Stesk po Emilce, který nad mojí duší se sklenul, úplně zavládl lučinou mých citů. Miloval jsem ji nyní nevýslovně, silně, blouznivě, nepochopuje proč, neuvažuje o úžasné proměně, která s duší mou za jediný den se stala. Neměl jsem síly, uvědomiti si zjevné ony příčiny, proč jsem dopoledne hezké to děvče nenáviděl a proč je odpoledne miluju s takovým jemným a pronikavým steskem. Zachvíval jsem se v mukách, pociťuje, že musím uzavříti v paměti své všemu světu neznámé tyto proměny, a že jen v pozdějších letech ve večerních chvílích budu se obírati jimi ve vzpomínkách svých rozteskněn i rozplakán.

Volně, dívaje se po nízkých vrbinách potoka, ubíral jsem se k Vláďovi, abych mu donesl radostnou zprávu.