Přeskočit na obsah

Kalendář Zlaté Prahy/1894/Z Pucka

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Z Pucka
Podtitulek: Kašubská črta
Autor: Edvard Jelínek
Zdroj: Kalendář Zlaté Prahy. Praha : J. Otto, 1894. s. 56–60.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Puck na malém Baltu je staré město kašubské; kdysi bylo něčím, nyní není vlastně ničím. Polský král Wladislav pokoušel se zříditi tam vojenský přístav pro polské loďtvo, ale tato jinak pěkná myšlénka selhala úplně. Nešlo to. Co vystavěli, pobořila nevděčná potomnosť. Ostatně „polské moře“ šumí tady tak krotce a má při břehu mělčiny tak lákavé, že hodilo se snad již tehdáž pro skrovné rybaření. To nevadilo, aby zejména Švédové neotřeli se o Puck, který před tím i později všelijak projevoval choutku, trochu v dějinách se proslaviti.

Ale světa sláva, polní tráva. Gdansk všechnu ji pohltil…

Když jsem přijel do Pucka, ani nechtěli věřiti, že jedu do Pucka k vůli Pucku. Ještě větší obdiv vzbuzovala moje podnikavosť, když dobří lidé vypátrali, že nejsem ani obchodní agent.

Inu ovšem, i já jsem do Pucka jel vlastně jen k vůli Kašubům, jichžto některé pěkné vesnice jsem v okolí navštívil. Puck jsem si jen tak přidal i nelitoval jsem toho, zvláště proto, že jsem i ve starožitném námořním městečku našel hrstku Kašubů a Kašubek, z nichž jedna velmi obratně obsloužila mě hned při obědě v hostinci.

Ale jinak byl jsem s prohlídkou města a jeho památností k omrzení brzy hotov. Ke všemu opravovali právě památný kostel, tak že pro samé lešení jen stěží bylo možno zachytnouti jeho pozoruhodnou podobu. Z kostela poslali mě — chci-li ještě něco vidět, do městského parku.

Viděl jsem již tolik nudných parků městských, že ani Pucký nerozčilil mě příliš. Přednosť má, že hned několik kroků od něho šumí moře. Ostatně pochopuji, že Pučtí občané si na něm zakládají. Poněmčené Pomořanky čtou v něm německé romány a kráčí-li mužský člověk podle nich, dělají, jako by ho neviděli. Ale to jen tak dělají… Tenkráte hemžily se v tom parku právě takové dvě Pomořanky.

Vrátiv se do města, při čemž jsem obešel také náměstí, musil jsem v hostinci vypravovati, jak Puck se mi líbí. Rozumí se, že jsem byl Puckem okouzlen, zvláště parkem. Tím jsem si získal přízeň několika poněmčených Pomořanů tou měrou, že do večera postarali se mi i o — polskou společnosť.

Díky této okolnosti přišel jsem v Pucku o — noc. Seznámivše a rozhovořivše se, pranic jsme neprojevovali chuť, jít po večeři spat. To to! Puck má totiž proti všemu nadání také svůj noční život, zvláště sejdou-li se lidé, kteří spolu se srovnávají. A věru, bylo nám v té česko-polské hrstce v zátoce Gdanské tuze dobře. Co Puck Puckem, nemluvilo se v něm snad tolik o českých věcech, jako tento večer. Jmenovitě z jednoho těchto mých polských společníků vyklubal se ponenáhlu a mimo vše nadání takový specialista in rebus bohemicis, že netoliko házel na mne rozjímání o pravosti našich staročeských rukopisů, ale i jinak z blízka dotýkal se naší moderní literatury. Tehdáž jistě znělo mnohým mým přátelům v uších…

Ale pověděl jsem, že jsme nešli po večeři spat. To to!

Poněvadž byl krásný, jasný večer, vyšli jsme si na procházku k moři, a pak — jak v takových příležitostech bývá, zapadli jsme do příhodného přístavu potulného života. Míním tím nepatrnou letní restauraci, jako stvořenou pro noční život, a nalézající se ve jmenovaném Puckém parku. Byla to původně udírna flundrů, oněch ubohých placatých ryb baltických, s nimiž cestovatel po Kašubsku všady se setká.

V přímořní této udírně nebylo živé duše kromě švítořivého děvčete, z něhož také záhy vyklubala se Slovanka, Polka z Poznaňska. Tedy rozmluva tím snadnější. Ale nebyla to Polka uvědomělá, němčinka otřela se o ni tou měrou, že spíše připomínala dámy, kterým je náramně jedno, mluví-li tak či onak. Ale nejsou udírny flundrů v Gdanské zátoce místem pro objevování — vlasteneckých dam…

Však i tam bavili jsme se výborně, ani nepozorujíce, jak rychle čas ubíhá. Nevím, kolik bylo hodin, když jsme se vraceli do města a na náměstí se loučili, ale tolik mohu konstatovati, že nepatrným zbytkem noci byl jsem oprávněn opovrhovati.

Nestálo to skutečně za to, burcovat v hostinci lidi. Na nebi již se bělal jitřní pruh, a za nějakou chvíli slunce již bylo na výskoku.

A k tomu bylo tak jasno, tak teplo, tak ticho… ne ne, dorazme to raději až do rána!

Ale v okamžiku, kdy uzrál ve mně tento úmysl, stál jsem před svým hostincem již sám. Moji přátelé rozešli se každý do svého domova.

To nevadilo.

Nerozpakuje se, obrátil jsem se a namířil zase k — městskému parku. Pak sestoupil jsem k mořskému břehu, usednul na kamení a čekal klidně na východ slunce. Tolik na odůvodněnou, jak jsem se před ránem dostal k moři.

Neprohloupil jsem!

Na úchvatný obraz probouzejícího se světa nečekal jsem ani půl hodiny. Jako na dané znamení ohnivé paprsky náhle pronikly ranní mlhy a mžikem den byl tu. Moře před tím téměř pusté ožilo. Racek již vesloval vzduchem a i v haluzích nade mnou ozvalo se ptáče.

Mlhy rychle spadaly k vodám i k zemi. Již i Hela bělala se v dáli a nepokojný kmit majáku ztratil se nepozorovaně. Při tom moře šumělo své báje dále a osvěžující vzduch líbal mé skráně.

Hela! Bylo mi, jakoby moře mi šeptalo, co rybáři v pověstech si vypravují o slavném jakéms městě, které kdysi se propadlo se svými nádhernými paláci a chrámy na samé dno moře, a to proto, že obyvatelé jeho vedli život prostopášný a zpupný. O letnicích prý dosud je vídati to město na dně mořském, ale na Hele nezůstalo po něm stopy pražádné. Nyní jen chudí rybáři tam mají nepatrné vísky, z nichž jedna proslavila se tím, že poslovanila své prvotní obyvatelstvo německé.

Nevím, jak dlouho bych se byl oddával starým rybářským bájím, před mou myslí se vynořujícím, kdyby znenadání loďka k břehu se blížící nebyla upoutala a zajala moji pozornosť.

I ona jako v pohádce vyrůstala z vody. Malý nepatrný člun, s plachtou sice rozepnutou, ale nedmul se do ní vítr. Jen tak zvolna blížila se k břehu a běh její sotva bylo lze pozorovati.

Ale blížila se a směřovala zrovna ke mně. Již rozeznával jsem i záplaty na plachtě a dva veslaře v loďce. Konečně loďka stanula, jakoby se byla zaryla do pobřežní mělčiny.

Byli ode mne již jen několik kroků.

„Dobré jitro!“ volal jsem jim vstříc.

„Dobré jitro!“ odpovídal jakýs hlas z moře. A dost. Ani nevím, jestliže neobvyklému setkání se mnou se podivili. Zdá se, že ne, neboť hned pustili se tam do práce, valně si mne nevšímajíce. Nejdříve spustili záplatovanou plachtu, pak rovnali v lodici jakési bečky, naplněné beze vší pochyby — flundrami. S čím jiným byli by přijeli, zvláště pocházeli-li z Hely? Nemýlil jsem se, jak později jsem se přesvědčil.

To trvalo hodnou chvíli.

Pak teprve jeden z veslařů vystoupil z loďky a přebrodil se ke mně na břeh.

Kolik prý je hodin? Já, že před pátou.

Pokynul spokojeně hlavou. Přijeli o hodinu dříve, než počítali. Tedy s chutí zapálil si krátkou dýmku, zaťal do ní své černé zuby a na několik kroků ode mne sedl si na zemi.

Čekal patrně, až z města si přijdou pro ryby.

S počátku nebylo s tímto člověkem mnoho řeči. Začínal jsem rozprávku všelijak, ale dostával jsem odpovědi velmi úsečné.

Jinak byl to Kašub čistého zrna. Postavou vysoký a kostnatý, hlavu již notně prošedivělou, ač nesedělo mu na zádech ještě příliš mnoho let. Hádal bych něco k padesátce. Ale z oka mluvila mu nejen odhodlanosť, nýbrž i velká zkušenosť. Odvyknul dávno všemu se diviti. Ani nejevil zvědavosť, co já tam vlastně chci.

Konečně přece podařilo se mi, sdílnosť jeho ke mně poněkud vzbuditi. Chytl jsem ho otázkou, jak hodně stěhují se u nich do Ameriky? Od jinud jsem věděl, že již 60.000 Kašubů přepravilo se „na druhou stranu“.

Vyslechnuv zmínku o Americe, rybář dost nevrle mávnul rukou. Jakoby řeč o tom chtěl zažehnat. Ale nedalo mu.

Zvolna vyndal dýmku z úst, podíval se na mne a pověděl, že právě dnes tomu týden, co se vrátil z — Brasilie!

Vystěhovalecká horečka strhla do svého proudu i tohoto člověka. Odhodlal se k tomu kroku, když mu umřela mladá žena a když jej omrzel celý svět. Zanevřel tehdáž na lidi a na vše. Sebral se a šel.

„A jak jste se tam měl?“ tázal jsem se.

„Měl jsem se… mají se tam všickni… peněz dost… dost… ale… ale…“ A selhalo mu v hrdle.

Teprve po chvíli rozhovořil se znovu a pověděl toto:

Ve splašené Americe — tak ji jmenoval — měl se všelijak, s počátku velmi zle, později lépe a naposled dokonce dobře. První rok sotva že protloukl nuzný svůj život, druhý již bylo lépe a třetí rok dařilo se mu již tak znamenitě, že mohl již několik dolarů uložiti stranou. Jen že, když jich měl hrstku pohromadě, ukradli mu je v noci. Pracoval totiž v jakýchsi vzdálených lesích s podivnou sebránkou celého světa, s lidmi, s kterými ani dorozuměti se nemohl. Měli se tam hůře než psi, ač peněz vydělali dost. Bydlili a živili se jako zvířata.

Té doby, kdy mu ukradeno bylo těch několik uhospodařených dolarů, jako na zavolání přišel mu krajan, který také přijel do Ameriky, aby se měl lépe než doma. Pocházel z Koścěřiny, a tam u nich, když jedou z vesnice do vesnice, vozík zapadá v písku jako ve sněhu.

Smluvili se, že budou hospodařiti spolu. Nejen že si vystavěli chatrč dost podobnou těm, které se bělají u nich doma, nejen že si pořídili znamenitý kotel — ale i psa si koupili!

Toho psa, aby jim hlídal jich statek za dne a ještě více v noci.

Skvělý to byl pes, vypravoval můj rybář, v noci nikdo nesměl se blížiti k naší chatrči. Hned byl vzhůru a cenil zuby až strach. Naučili jsme ho skákat na cizí lidi a věšet se jim na záda. Každý se mu vyhýbal, věda, že u těch Kašubů mají zlého psa.

Ale čím krutější ta psina byla k jiným, tím věrnější a oddanější byla k nám. Nejen že nás hlídal, on nás i potěšoval. Když z večera jsme se vraceli domů, kdo nás vítal? Pes Černoch! Když jsme byli dobré nálady, kdo to poznával? Pes Černoch! Ba! On jediný nám nikdy toho nezáviděl a byl nám bližší… než nejeden z lidí kolem nás.

Tak žili jsme skorem dvě léta! —

Rybář zamlčel se. Teprv po chvíli ozval se opět, ale již hlasem více žalujícím, než vypravujícím.

Jednoho dne z rána Kašubové našli svého věrného psa přede dveřmi otráveného.

Zavrtěli hlavami a z večera, když se vrátili z těžké práce, psa zakopali. Bylo jim, jakoby pochovávali člověka.

Ztrátu věrného psa oba Kašubové nesli citelně, a jakkoli pátrali po traviči, nedopátrali se ho.

Po té Kašubští rodáci žili mezi cizinci, z nichž polovice beztoho byla kdo ví jakého náboženství, ještě celý rok. Nedařilo se jim špatně, ale… ale…

Tu zase stalo se něco. Rybářův soudruh z nenadání dostal zimnici. Třásl se celou noc. Pak něco vypil a dříve než sehnali lékaře, vypustil duši. Ležel prý na chatrném lůžku tak, jako před rokem přede dveřmi ten otrávený pes. V posledních chvílích Antek žádal prý kněze… ale kde kněze najíti v americké poušti?

To řka, rybář přisednul ke mně. Pak již jen jakoby šeptal, pokračoval:

„To bylo smutné pohřbení člověka. Bez kněze a bez lidí odvlekl jsem Antka k onomu místu, kde jsme před rokem pochovali psa. Vedle psího hrobu vykopal jsem jámu, položil do ní Antka, pak nasypal jsem rov a k hlavě vetknul jsem dřevěný kříž. A zašeptnuv modlitbu, šel jsem do těžké práce… Cestou jsem si pomyslil, že měl jsem vyhledati jiné místo… ale lepšího nebylo. I tam kdysi vystoupí dravá voda. a odplaví oba hroby…“

Tu noc potom můj vypravovatel nezamhouřil oka. Do rána plašily jej strašné sny. Zdálo se mu, že i on dostal zimnici, že hynul jako pes bez pomoci a útěchy. Nenalézal kolem sebe ani toho, kdo by pro bezduché jeho tělo vedle psa vykopal důl a kdo by k jeho hlavě chtěl postaviti prostičký kříž. O modlitbě ani pomyšlení. Vzpomněl si na hyeny, které prý přicházejí k opuštěným hrobům… Zachvěl se… Volal po kašubsku do tmy. Tu zase jako ve snu zdálo se mu, že anděl odnesl jej zmírajícího a dokonávajícího do rodné vísky na břehu šumného Baltu. Hned obstoupili ho lidé a dobrý kněz spěchal k němu v bílé říze s útěchou. A viděl již ve snu ten hezounký hřbitůvek, kupku vedle kupky a kříž vedle kříže. Hrazení bránilo i písku zasypati zelené rovy a kříže stály rovně. Slyšel i hlasy zvonů, smírně se snášející s kostelní vížky… A nejvíce jej blažilo ticho, obklopující ho.

Však v tom vichr zatřásl okny. Rybář polekán vyskočil s lůžka a podíval se do temné noci. Svítily v ní jen dvě oči divoké zrádné kočky. Tedy vzpamatoval se a věděl zase určitě, že žádný anděl nepřenesl ho do rodné vísky na břeh Baltu.

Pak bděl do rána a rozjímal o svém životě v — cizině. Ale do rozednění uzrála v něm velká myšlénka, vzpíral se jí sice v chorobném přemožení, leč posléz ovládla ho úplně!

Nazejtří již nešel do práce. Prodal kotel, do šátku svázal ostatek svého majetku a nuznou chatrč — zapálil. Za několik hodin nezůstala z ní leč hromádka černého popela.

Za dva dni můj vypravovatel octnul se na mezipalubí obrovské lodi, odjíždějící do Evropy! — — —

Rybář dokončil prostě, jak počal. Mávnul ještě jen rukou a dodal: „To byli nepoctiví lidé, kteří nám za mořem slibovali šťastné živobytí… Tu aspoň umíráme mezi svými a aspoň po smrti máme svatý pokoj. Na poslední cestu zní nám zvonek a čeká zelený urovnaný hrob…“

To pověděv, znovu nacpal si dýmku. Zapáliv si ji, vložil si prosivělou hlavu do obou dlaní a s nevyrovnatelným klidem v duši zahleděl se do bělavého pruhu protějšího břehu. Zrak jeho utkvěl na kostelíku v Jastarni, za nímž se nalézá tichý hřbitůvek chudých rybářů helských.

Tak seděli jsme klidně ještě chvíli. Moře šumělo chlácholivě.

Ale zatím vysoko vystoupilo slunce. Také brzy potom přišli z města lidé pro flundry.

Na rozloučenou podali jsme si ruce. „Pomož Bog!“ „Ostaňce z Bogą!“

A rozešli jsme se.

Po snídani vydal jsem se na další cestu, pranic nelituje probděné noci a pobytu v starožitném kašubském městečku. Netušil jsem, že mi v Pucku chudý rybář nově vyloží lásku k vlasti!