Kalendář Zlaté Prahy/1894/Stará svatbí

Kalendář Zlaté Prahy 1894
Na čekání	Stará svatbí	Ústřední Matice školská

Údaje o textu
Titulek:	Stará svatbí
Podtitulek:	Obrázek ze Žďárských hor
Autor:	Vlasta Pittnerová
Zdroj:	Kalendář Zlaté Prahy. Praha : J. Otto, 1894. s. 48–53. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

„Ale, ale, mrzí mě to všechno; neměla jsem to přece tomu děvčeti slibovati,“ pravila k sobě samé panímáma Hrbková a podepřevši hlavu o ruku zahleděla se na svou práci, již byla od sebe odstrčila na bílém, čistě odrhnutém stole.

Byl to kus kostice, několik loket červených uzoučkých pentliček a v papírku něco libovonných hřebíčků, z nichž panímáma vybírala největší a nejstejnější.

Slíbilať panímáma Hrbková své příbuzné, Anničce mlynářově, kterouž byla před osmnácti lety, jak u nás říkáme: „ze křtu svatého zdvíhala“, že jí poslouží za „starou svatbí“. Neslíbila to panímáma ráda; nešla nikdy nikomu na svatbu: pozval-li ji kdo, přála novomanželům upřímně hojného božího požehnání a poslala štědrý dar, jak domácnosť skýtá, od drůbeže, mastného, vajec i pečiva, ale nedala se pohnouti, aby doprovodila svatebníky do kostela. Znala celá dědina i příbuzní v dědinách přespolních tyto panímáminy „muky“, a lidé věděli, že panímáma proto nejde na svatbu nikomu a nikdy, že byla sama proti své vůli k svatbě donucena a na dlouhá léta nešťastna, a teď když smrť mužova jejímu trápení učinila konec, že i jako vdova tomuto obyčeji věrna zůstala, ani o novém sňatku slyšeti nechtíc, ač jí, jako majitelce jednoho z nejlepších gruntů, výborné hospodyni a posud hezké, statné a bezdětné ženě nabízelo se ženichů dost a dost.

Když před několika nedělemi mlynářova Annička přišla své kmotře povědět, že se bude vdávat, že byl u nich dnes ženich na přípovědi, že dostane se přes pole do jedné z nejbohatších dědin na moravskou stranu za Žďár, rovněž do mlýna: panímáma Hrbková přála děvčeti ze srdce štěstí a čtouc v blaženém úsměvu a uslzených očích mladé nevěsty, že těší se na svatbu svou a to mladé srdce že blaženo jest láskou, těšila se z toho tak, že dala se děvčeti přemluvit, že poslouží jí jako stará svatbí. Zprvu arci odpírala poukazujíc, že nechodí na svatby; ale Annička prosila a posléz udolala kmotru tímto důvodem:

„Vidíte kmotřenko, just když jste ještě žádnému za starou svatbí nešly a mně půjdete, můžete si něco přáť; když si člověk při něčom, co vidí neb koná ponejprv, něco přeje, jistě prý se to vyplní; tak si přejte, aby byla ta naša svatba ščasná, ano kmotřenko, pěkně vás prosím, pro tu křesťanskou službu, co jste mi hned při narození prokázaly, a pro našu patronku svatou Annu.“

„Inu děvče, znáš člověka chytit za srdce; ale, ale, když se to snad na mne jako na vdovu nepatří,“ ještě namítala panímáma.

„A proč by nepatřilo, just jako na vdovu, aspoň žádný pantáta se nebude mračiť, když si budete se smluvčím zavdávať. A budeme mít pane jednoho vzácného smluvčího, je to ten mlynář, co od něho Hanesovi rodiče koupili ten mlýn, co tam budeme doma, on ho má sám teprva asi šest let, koupil ho v licitaci po nebožtíku mlynáři a moc ho opravil a spořádal, byl prý to sbor, a teď prý chce se stěhovať do města, nelíbí se mu už na dědině, ještě nám poslouží za toho smluvčího, to slíbil Hanesovi a byl dnes taky arci u nás, je to pořádný nějaký pantáta.“

„Tak by vám mohla jeho panímáma za tu svatbí posloužiť,“ navrhla kmotra.

„On žádnou nemá, není ani vdovcem, nebyl prý ženat, za mlada vdalo se mu potěšení za jiného a on si to tak vzal do srdca, že už se neženil; vdalo prý se mu pro peníze a on od té doby prý měl taky rád jen peníze; tak vykládal Hanesovi, a teď je mu přece jako smutno, že je na světě sám, a proto snad se postěhuje do Žďára,“ vyprávělo děvče.

„To bude divný smluvčí, takový starý chasník,“ usmála se panímáma.

„Ale hodný, a to bude při té naší svatbě snad ščestí, když budou tak vzácní „služebníci“, jako vy a on. Jen mi to už, zlatá kmotřenko roztomilá, slibte; vidíte, to by mi dycky všecko šlo nazpátek, kdybyste mi odřekly,“ znova prosila nevěsta.

„I tak teda ti to slibuju,“ slíbila panímáma a teprve dnes den před svatbou ji to jak se patří mrzelo.

To bylo divení po dědině, když se rozneslo, že panímáma Hrbková půjde na mlynářovu svatbu za starou svatbí; ale že to bylo v kmotrovstvu, lidé to uznali za patřičné, a říkali, že jest zcela v pořádku, aby ta hodná a bohatá panímáma ještě něco na světě užila.

Nemrzelo panímámu ani tak, že stala se nevěrnou slovu, kdysi sobě samé danému, že nikdy na žádnou svatbu nepůjde, ale více pomyšlení, že bude muset při stolování a čepení zpívat, s mluvčím o nevěstu se smlouvat, popadne-li smluvčí věneček, jej vypláceť, všem svatebníkům zavdávat a všem lidem na očích za podívanou být, — ona, jež právě po dvacet roků, co na Hrbkově gruntě vdána byla, jen na pouti a do kostela chodila, i besedám se vyhýbajíc. Říkávala sousedkám na besedu ji zvoucím: „Jako bych došla, nevykládejte mi ve zlé; ale u nás ve stavení není žádná radosť; tam nikoho pozvať nemohu a o ničem veselém vykládať, tak je pro mne nejlépe doma.“

Sousedky panímámě posvědčily; pak ji politovaly i pomluvily, jak už lidé jsou; ale když panímáma ovdověla, počaly ji zváti znova, i k ní docházely; ale panímáma buď že za ta dlouhá léta samotě už zvykla, anebo ji omrzovalo vyptávání po tom, co s nebožtíkem pantátou jak říkala „do hrobu vložila“, nedala se sousedkami na ty besedy přilákať a zůstala „sama pro sebe“.

Po chvíli zamyšlení chopila se opět své práce, sepjala kostici do kolečka asi zvící tolaru, sešila ji pevnou režnou nití a propíchala silnou jehlou kol do kola dírky, do každé vpravila jeden hřebíček, prve v bílku z vejce na malém talířku je omáčejíc, aby na kostici se přilíply a dobře držely. Pak ušila z pentličky kokardičku a do prostřed věnečku ji připevnila několika stehy silnou nití. Věnečky tyto o svatbě ve Žďárských horách donésti jest povinností staré svatbí. Jeden připevní nevěstě do vlasů ještě mimo věneček z rozmarinu a velký věnec z dělaného kvítí; druhý podá na talíři bílým šátkem přikrytý druženka ženichovi, a ten si jej připne na klobouk. Oba si nevěsta na památku schovává do smrti a nezřídka do rakve dát poručí. Přává se nevěstě, aby jí v životě štěstí vonělo vždy jako to hřebíčkové koření.

Panímámě šla práce v rukou, podobnému „piplání“ nezvyklých, dosti pomalu; vzala do úst jeden hřebíček a kousajíc jej zdravými, bílými zuby vmyslila se do minulosti, vzpomínala na svou vlastní svatbu.

Byla smutna, velmi smutna! Mělať hezká Annička, ač byla jen z chalupy, dosti nápadníků a vybrala si mezi nimi hodného, hezkého Kašpara, který před léty byl došel do dědiny jako mlynářský krajánek a zprvu mládkoval, pak stárkoval ve mlýně, sousedícím s chalupou rodičů Anniččiných, v témž mlýně, kde dnes ku svatbě se chystali.

Kašpar s Anničkou měli se rádi a mlynářský sliboval své holce, že bude šetřit, až někde, třeba na struze, bude si moci najmout mlýnek, a pak větší, neb mlynářské řemeslo jest výnosné, až si někdy koupí svůj mlýn a rodiče Anniččini by nenamítali ničeho; až pojednou ohlásil se Anničce bohatý ženich, pantáta Hrbek, který byl po kolik let s matkou hospodařil a po její smrti na rychlo hledal hospodyni.

Vzkázal Anniččiným rodičům a zrovna nechal říci, že nechce krejcaru věna a mladé ženě své že dá připsat půl gruntu. Rodiče Anniččini hned svolili, děvče plakalo, od Kašpara upustit nechtělo, ale muselo, a vše se chystalo k svatbě.

„Proč jen o mne stojíte, když mám už svého hocha,“ řekla tehdy k ženichovi o přípovědi nevěsta na smrť ubledlá.

„Protože jsi hodná a nevyčteš mi nikdá, kdyby tě na mne něco mrzelo, jako já ti nikdá nevyčtu toho mlynářského, odpověděl jí a každý divil se těm slovům. — Kdež pak by na takového ženicha mohlo nevěstu co kdy mrzet, leda že byl málo do světa, neb se starou matkou stále jen doma se držel; ale to hned všichni soudili, že mladé ženě k vůli si někam vyjde a vyjede a světa užit jí dopřeje.

Ale hned ve svatební den vyšlo na jevo, nač ženich myslil, pravě, že nevěstu něco na něho mrzet bude, a bylo to něco velmi smutného a zlého. Anničku netěšily o svatbě ani pěkné hedbávné šaty, ani tři šňůry granátů, dar ženichův; jen plakala a plakala, myslíc na Kašpara, jenž jí byl o první ohlášce po kamarádovi vzkázal, když jí jsou milejší peníze bohatého ženicha než upřímné srdce věrného chasníka, ať jí toho mamonu pánbůh požehná, ale lásky ne. A odešel do světa, s ubohou Anničkou už ani mluviti nechtěje.

Zasmušile pohlížel ženich na nevěstu, která ani po oddavkách neustávala plakati, a sotva se pojedla polévka, vstal od stolu, pravě, že mu je horko. Chtěl vyjíti, ale už se skácel na zemi, s pěnou na ústech, zmítaje se v křečích.

Bylo to hrozné leknutí; rázem všichni poznali, že mladý pantáta Hrbek má asi „zlou nemoc“, jak u nás padoucnici nazývají.

A vyšlo na jevo, že proto se stranil světa, že proto mu stará matka bránila v ženění, proto řekl nevěstě, že ji snad na něho něco mrzet bude, a proto nežádal věna a štědře obmyslil ženu.

Smutně rozešli se svatebníci; s pláčem mladý muž odprošoval svou žínku a tato s hrůzou mu vytýkala, jak ji strhl do neštěstí.

Zachvěla se panímáma a slzy proudily jí s očí při těchto vzpomínkách na nešťastný svatební den, jemuž následovalo mnoho dní, plnících se v týdny, měsíce a léta, plná trapného, smutného očekávání, lekání a hrůzy. Záchvaty nemoci stíhaly pantátu od mládí; matka dovedla věc utajit před lidmi, znajíc každou změnu barvy v synově obličeji a čas, v jakém záchvaty se vracely, ošetřovala jej věrně a chtívala na něm slib, že nikdy se neožení; že tomuto nevyhověl, pokládal pantáta Hrbek za spravedlivý od Boha trest, že ho stihl onen záchvat v svatební jeho den.

Sdělil mladé ženě, že chtěl vyznati se jí hned před svatbou; ale její zdráhání že mu ústa zamykalo, že myslil, že jako nebožka matka věrně ošetřovati ho bude a před světem jeho neštěstí utají. —

A ubohá mladá žena nikdy nepřemohla hrůzy před nemocí mužovou, a tak pantáta Hrbek své ženě život zkazil a sobě zkormoutil.

Po patnácti letech smrť pantátova vysvobodila ženu jeho i jeho samého z trápení. Na smrtelné posteli znova odprošoval panímámu a všechen statek jí poručil. Smířili se úplně a děkovali bohu, že nemají dítek, třeba dědičů té zlé nemoci.

A proto panímáma nechodila na žádné svatby, že prý vždy na ten svůj smutný a nešťastný svatební den se upamatuje. Nemluvila o tom nikdy, při zmínce říkajíc, že vložila vše trápení s pantátou do hrobu.

A teď slíbila jít za starou svatbí své křestěnce a jmenovce, a mrzelo ji to.

Přejela cípem fěrtochu uslzené oči a odnášela hotové věnečky do komory, kdež na stole na prkénku bílým ubrouskem pokrytém ležela buchta, nevyhnutelný dar od staré svatbí, přichystaný k čepení nevěstinu.

Zdařila se panímámě buchta až radosť. Byla přes píď vysoká, povidly a mákem proložena a na vrchu ozdůbkami z křehkého těsta krášlena. Dala si panímáma s ní práci, v každém rohu byla dvě srdéčka, okolo hvězdičky a kolečka, v prostředku přilípnuto cukrové miminko; do rohu hodlala panímáma zastrkati proutky rozmarinu s červenými stužkami.

„Panímámo, panímámo!“ ozval se hlas z venčí. Byla to stará služka, jediná důvěrnice pantátovy matky, kteráž jí a později mladé panímámě při strašných záchvatech pantátových bývala k ruce.

„Co chcete, Kátlo?“ tázala se panímáma.

„Něco hezkého,“ smála se věrná stařena. „Aby se naša hodná panímáma pěkně ustrojily a na mísu koláčů schystaly; vzkázala nevěsta ze mlýna, že už teď dojel ženich i smluvčí; aby se z rána brzo svatba vypravila; ženich dojde k nám, prve než muzikanti vyhrávat přijdou; aby prý paní stará svatbí poznala pana smluvčího.“

A už věrná Kátl přinášela s police pěknou mísu a sama rovnala koláče, jichž tu na dvou prknech bylo vyklopeno, z truhly vzala červený ubrus a pokrývala velký stůl ve světnici, ustavičně panímámu nutíc, by se ustrojila.

Tato rychle přihladila vlasy, oblékla sváteční šaty a usedla ve světnici u stolu, kam Kátl již i láhev s rosolkou a sklenky byla postavila.

Byloť panímámě nějak smutno; vzpomínala, jak bylo jí krušno před svatbou vlastní, jak krušněji po této a jak po smrti pantátově byť ne stesk přece jakési prázdno pociťovala; říkala, že cítí samotu.

V tom Kátl vyhlížejíc oknem zvolala: „Už jdou, už jsou tady, ženich — ale bude to mít Annička pěkného muža, pantáta ze mlýna, a ten smluvčí, no je to čistý člověk a připadá mi známý, kde pak jsem ho viděla?“

„Jak, z tohoto gruntu panímáma bude za starou svatbí?“ otázal se na záprsní cizí hlas.

„Nu ovšem, kmotřenka naša, panímáma Hrbková,“ odpovídal mlynář.

Panímáma zbledla a s vytřeštěnýma očima pohlížela ku dveřím; ty se otevřely a tři muži s křesťanským pozdravem blížili se k panímámě.

„Kašpare!“ vykřikla tato.

„Poznala’s mě, Anničko?“ otázal se smluvčí, statný to muž, trochu smutných očí.

„Hned po kroku, hned po hlase, ty můj Bože na nebi, tedy s tebou mám jít za starou svatbí?“ pravila panímáma, plačíc.

„Teď teprva vás taky poznávám; nevěděl jsem, na koho mne pamatujete, a zatím jste u mne mlynařil,“ řekl pantáta mlynář a podával někdejšímu svému stárkovi ruku.

„A že jste mi neřekli, kdo bude za starou svatbí, jen pořád kmotřenka, moc vzácná přízeň, vdova, byla chudák nešťastna a já ju litoval a nevěděl jsem, že’s to ty, Anničko,“ řekl Kašpar.

„Což o mně si neslýchal?“

„Ba neslýchal; zašel jsem do světa a vydělával a šetřil peníze, měl jsem je rád; ale po čase mi bylo líto, jak jsem ti to o nich vzkázal, a umyslil jsem si, že tě musím někdy přece odprosit. A tak mě to hnalo, ač jsem prošel pěkný kus světa, sem do hor zpátky a zakoupil jsem se tu. A pak mě to zde netěšilo, na tebe ptát jsem se ostejchal; sám člověk ku mlýnu nestačí a ženit jsem se nechtěl. Slíbil jsem dost nerad tuhle ženichovi to služebnictví při svatbě, zvláště do téhle dědiny, ale pak jsem si rozmyslil, že tu už na mne zapomněli — a vida, bylo tomu tak, a že o tobě třeba něco uslyším; jen tys mě, Anničko, poznala.“

A statný smluvčí znova a znova potřásal paní mámě rukou.

Stará Kátl musela posléz nutit hosti, aby si sedli, a sama podávat „úctu“; panímáma jen slzela a zase se smála.

Po chvíli, když pod okny staré svatbí zahrála muzika, bylo panímámě tak veselo, že snad jakživa nevěděla, že ta muzika může tak milo znít, aspoň to tak řekla tomu „starému chasníku“, jenž ruku její ze své nepouštěl. — —

* * *

Celá dědina se divila, že panímáma Hrbková slíbila jít na mlynářovu svatbu za starou svatbí, a divila se ještě více, jak o té svatbě panímáma byla vesela, co uměla písniček; řekla sama, že se diví, jak si na ně vzpomněla, a se smluvčím natropili tolik žertů, že zahanbili druženky i mládence.

Pochvalovali to panímámě všichni lidé, že jednou přece něčeho užila, a pochvalovali ji, jak jí to s tím smluvčím pěkně slušelo.

Ale divila se celá dědina, jak snad nikdy se nedivila, když za kratičký čásek po mlynářově svatbě panímáma Hrbková měla ohlášky s tím smluvčím, v němž všichni poznali někdejšího jejího hocha.

Ale pochvalovali jí lidé též to vdaní; bylť Kašpar dobrý hospodář a paní mámě nahradil pánbůh to utrpení s nebožtíkem vším dobrým.

Mladá panímáma mlynářka oplatila své kmotřence její službu brzy, poslouživši jí též za starou svatbí; později sloužívaly si navzájem kmotrovstvím, a Hanes vyučil prvního Kašparova synka po čase opět mlynářství.