Kalendář Zlaté Prahy/1894/Při chudém kotlíku

Kalendář Zlaté Prahy 1894
Umíráček	Při chudém kotlíku	Sloky

Údaje o textu
Titulek:	Při chudém kotlíku
Autor:	Josef Wünsch
Zdroj:	Kalendář Zlaté Prahy. Praha : J. Otto, 1894. s. 74–76. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Ze 2. na 3. srpen 1890 nocovali jsme — totiž já a Vazojevič Vule, majetník mých koní a věrný druh můj po Černé Hoře — v Malinsku u hostinné kuly statného Sima Ďorděviče. Po důkladném obědě rozloučili jsme se s bodrým hostitelem a s celým rodem jeho, při čemž jsme nezapomněli ani na malého Iliu, miláčka starého Sima.

Po skalnaté pláni mírně se sklánějící k severu ubíráme se ku klášteru, zvanému Podmalinsko. Bula, žena Simova, jakož jedna její nevěsta doprovázejí nás. Jdou na rodinný svůj hřbitov a cestou zpívají písně velmi dojemné.

Podél cesty roztroušeny jsou kuče obce malinské, rozložené na hodinu v šíři a na dvě hodiny v délce. Opodál viděti jakousi starou tvrz tureckou. Teď je to „barut-chana“, černohorská prachárna.

Když nadobro jsme se byli rozloučili s hostitelkami, stanuli jsme na příkrém pokraji hluboké sluje, hustě zarostlé lesem. Toť údolí řeky Bukovice, hluboce vyryté a jak štěrbina úzké. Vlastně je to řeka Tušina, která však, přijavši pobočku Bukovici, na čas si přivlastnila i jméno její, jako vdova sňatkem novým přijímá nové jméno.

Nevíme, kudy po srázné stráni se dostaneme dolů. Kolem ani živé duše. Rada tu zlá. Houkáme, dovoláme-li se koho. Konečně z chatrče, zakryté stromy, vylézá děvče asi dvanáctileté, špinavé, ale očí bystrých, jiskrných. Ta za několik dobrých slov a drobných novců (krejcarů) ukázala nám stezičku, která svedla nás k vodě. Bylo to sestupování dosti namáhavé než jsme se dostali s oběma koni šťastně dolů.

Tam přes Bukovici klene se most, jenž patrně uvažuje, má-li spadnouti již dnes aneb až zejtra. Na ten ovšem nepolezeme, nýbrž zelenavou Bukovicí, zde asi metr hlubokou, probrodíme se ve slušné vzdálenosti.

Na pravém břehu příkrá stráň odstoupila od řeky asi na 150 m a tvoří utěšenou rovinku s pěkným hájkem a s několika políčky. Uprostřed stojí kostelík z tesaného kamene nedávno teprve vystavěný v jednoduchém slohu všech moderních církví černohorských. Opodál stojí jiné stavení jednopatrové; obydlí to igumana, klášterníka zdejšího. Mimo to nad i pod klášterem při vodě zroben malý mlýnec. Tomu všemu říkají Podmalinsko.

Iguman právě mešká na Cetyni a celý klášter svěřil žáčku svému asi čtrnáctiletému. Ten zdvořile nás vítá, provází kolem a vše ukazuje. Když jsem fotografoval kostelíček, hleděl zavděčiti se mi rozmanitými službami. Konečně kávou a nemýlím-li se, i mlékem nás vyčastoval.

Bylo již asi 6 hodin, když odpočinuvše chystali jsme se k odchodu. Hoch zve nás, abychom tu dnes již zůstali. Mléka prý má dosti, i o chléb prý se postará. Do Zukve, kam chceme doraziti, je prý ještě daleko a cesta neschodná a namáhavá.

Neučinili jsme dobře, že jsme neuposlechli srdečného pozvání toho. Nekynuly nám tam sice egyptské hrnce plné masa, ale hrnec dobré a lahodné černohorské varenike (sladké mléko) také není jen tak ledacos. — Hoch ještě přes půl hodiny nás provázel. Cesta po příkré stráni se vinoucí hustým lesem byla skutečně velmi špatná. Ubohá zvířata, kterým od Malinska se 1519 m k řece sestoupiti bylo na 966 m, šplhati musila opět do výše asi 1300 m. Oddychovala z hluboka. Často bylo nám odpočívati. Při jízdě hlavně silné větve nízkých stromů velice nám vadily.

Konečně dostali jsme se z lesa a z úžlabí Bukovice na cestu dosti dobrou a jen mírně se zvedající. Po pravé straně máme horský hřbet Borovou Glavu, za kterou do Tušiny ústí pobočka její Bukovice, k severu se zvedá horstvo k lvici, v levo pak v údolíčku příčném rozkládá se památný Mletičak a dále na západ ves Kosorič. Krajina, kterou projíždíme, prosycena je krví křesťanskou i osmanskou. Blíže Mletičaku s Čengičem bojem krvavým utkal se Novica Cerovič, bohatýr černohorský dosud žijící, jehož skutky hrdinné opěvují mnohé národní písně srbské, jakož i velkolepá báseň bana Mazuraniče „Smrť Smail-agy Cengiče“. — —

Útrapy naše, jak zdá se, jsou u konce. Blížíme se k vesničce Zukve, jejíž dřevěné chatky po pláni k jihu mírně nakloněné jsou roztroušeny. Zde budeme nocovati. Již jsme minuli první i druhou. Ale nevítá nás nikdo. I psi, věrní strážcové černohorských samot, dnes jakoby si nás ani nevšímali. A jindy div nás neroztrhali! Konečně došli jsme širšího prostranství, kolem něho seskupilo se asi pět chaloupek. Nikde ani živé duše. Což tu všecko pomřelo, nebo jsme snad ve vsi začarované? Zpíváme, křičíme. Nic platno.

Seskočili jsme a složili zavazadla. Otevřeli jedny dvéře a vstoupili do chalupy, do té strašně chudé a pusté chalupy černohorské. Ohniště vyhaslé. Ostatně skoro jen holé stěny. Tak za půl hodiny prohlédli jsme všech pět chalup, světnice i komory. Nikde nic, na prosto nic jíst, až na ohromné množství živočichů, kteří nás vetřelce vší mocí odtud chtějí vykousati. Obyvatelé odešli patrně výše do hor do katunů, letních salaší. Odešli asi teprve nedávno, poněvadž hoch v Podmalinsku ještě pranic o tom nevěděl.

Zatím počalo se šeřiti. Vule pohlíží na mne, já na Vule. Na další cestu nelze už ani pomysliti. Ale co budeme jísti? Co budeme píti? — — —

„Je tu voda?“ táži se Vule.

„Je, pane“ — odpovídá — „a to voda dobrá, tamo pode vsí.“

Vyhráno! Čaj máme, dvakrát pečeného chleba také je dostatek. Ovšem, hody tučné to nebudou. — V Podmalinsku bychom byli dostali mléko, rýže máme dost: mohla býti slušná večeře! Ale stalo se! — —

Vule odešel s kotlíkem pro vodu. Já zatím snáším a lámu chrastí a stavím na návsi ohniště, to jest shledávám tři vyšší kameny, na něž kotlík se postaví. V tom zaslechnu jakési jemné pípání. Ohlížím se, jdu opatrně po hlase, až za jednou chalupou zahlédnu skutečně — roztomilé kuřátko. Patrně je tu hospodáři byli zapomněli. Ale jen jsem toho nevinného ptáčka spatřil, již probudila se ve mně myšlénka vražedná.

„Výborně!“ zajásal jsem ve hlubinách krvelačného srdce svého. — „Tebe, milé kuřátko, samo nebe posýlá nám do chudého kotlíku! Uvaříme si dnes kuře s rejží!“ — —

Ale zdálo se, jakoby slova „kuře s rejží“ kuřátko velice byla polekala. Rychle vklouzlo do zahrádky tyčkami ohrazené. Já za ním. Než jsem přelezl plůtek, kuřátko proklouzlo do zahrádky vedlejší. I do té jsem se dostal; ale kuřátko již opět bylo venku. I tam jsem se dral. Ale černohorská „drača“ má bodliny tak ostré, že jsem jako moudrý člověk brzy ustoupil. Já sice krvácel z nejedné rány, ale kuřátko s rejží bylo pro dnešek to tam! — —

Zatím i Vule se vrátil. Přinesl vodu výbornou a i koňům přinesl velikou otep „jondže“ (druh jetele), která cestou se mu namanula. O koně tedy bylo postaráno královsky, ale my — pánové!

Oheň vesele zaplápolal, v kotlíku počalo to broukati. Brzy vůně ruského čaje šířila se kolem. Sáhli jsme k železným zásobám, k sucharům chlebovým, jichž v Podgorici napéci jsem dal asi 6 ok.

Když bylo po hostině, rozložili jsme při ohni svá lože a pokuřujíce vonného duhanu (tabáku) skadarského, pohlížíme do krásného hvězdnatého nebe, jež stejně se klene nad spravedlivými i nespravedlivými. Koně stojí opodál. Dolizují z pytlíků poslední zrnka ječmene a spokojeně si odfrkují.

Pojednou za námi něco zamňoukalo, a již ze tmy tiše k nám se plíží kočička černě a bíle žíhaná. Sbírá si drobty, které kolem jsme roztrousili. Je dosti krotká a dá se hladiti. Příliš tlustá sice není, ale bylo by to přece jenom jemňounké masíčko. A my máme rejže dost! — Bylo by to zítra snídaníčko, co?!

Rychle vyňal jsem z pytlíku ještě dva veliké suchary a v čaji rozmočil. Kočičce chutná jak náležejí. Do zítřka si ji ještě trochu vykrmíme.

Kočka zůstala již s námi. Usnuli jsme brzy, a já spal velmi dobře. Měl jsem dobré svědomí, vždyť jsem toho dne — ani tomu kuřeti neublížil. — —

Druhý den první má myšlénka byla kočička. Vařená kočička — rejže — bublající kotlík — chutná snídaně, — tyto vábné fantomy lákaly mne do chladného jitra.

„Čičí!“ — volám ještě na loži.

Kočka nic.

Vyskočím a hledám: „Čičí! Čičí!“

Nic — nic — děsné, němé nic! — —

Prohledali jsme celé okolí, ale po kočičce ani slechu. Nevděčné stvoření! Krmit se to dá, ale ani tolik slušnosti to nemá, aby člověku dobrému také kousek masa poskytlo! — —

A tak i tentokráte hodovali jsme — při chudém kotlíku.