Kalendář Zlaté Prahy/1894/Přástvy na Lužici

Kalendář Zlaté Prahy 1894
Husův odkaz	Přástvy na Lužici	Není Boha!

Údaje o textu
Titulek:	Přástvy na Lužici
Autor:	Adolf Černý
Zdroj:	Kalendář Zlaté Prahy. Praha : J. Otto, 1894. s. 67–72. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Související na Wikidatech: lužická srbština

Nakreslím obrázek z dob vlastně již skoro minulých. Tu a tam v některých zákoutích Lužice nacházejí se sic ještě některé jeho rysy, přes všechnu ničivou snahu nové doby prokmitá sice tu a tam některá barva obrazu nebo mdlý jeho odlesk; — ale v té plnosti detailů a svěžesti barev jako za časů minulých neuzříme ho už nikde. Mnohde zachytíme jeho obrysy již toliko ze vzpomínek a z vypravování starších pamětníků — tak v saské Horní Lužici. Jinde — v pruských Lužicích — i mladší pokolení živě si ho dosud připomíná. Někde vymizel takřka včera; někde přes všecky zákazy úřadův dosud v ústraní lze jej nalézti. Tolik jest jisto, že v době nedaleké i nepatrné zbytky tyto zaniknou.

Ale jak dlouho trvalo, než se podařilo tou měrou setříti tento rys národního života! Přes dvě století! Již dávný spisovatel lužický, Abraham Frencel^[1] připomíná »Ober-Amts-Patent« ze dne 6. července 1677, jímž společné přástvy se zakazují, »poněvadž děje se v nich zhusta mnoho zla a nekázanosti«; hospodář, jenž by je podporoval, měl býti pokutován padesáti tolary. Duchovní měli ten zákaz čtyřikrát do roka čísti s kazatelen. Podobných zákazů vydána až do doby nejnovější celá řada — nejlepší důkaz, jak vkořeněn byl ten obyčej v životě lidu a kterak jen velmi zvolna mizel.

S přástvami zmizí ovšem mnoho. Na přástvách zachovávaly se národní písně, tam bujely i národní báje, pověsti a báchorky, s nimi sloučeny jsou a zaniknou mnohé lidové hry a obyčeje — zkrátka, s nimi zajde nejeden význačný rys národní bytosti lužické. Zachytiti letmo tento blednoucí obraz jest úkolem těchto řádků.

Spřádání lnu bylo ode dávna důležitým článkem domácího hospodářství lužického, podobně jako i našeho. Dle svědectví Frenclova a Smoleŕova čeleď dostávala nemalou čásť mzdy v plátně. Proto hospodáři přidržovali čeleď a děti své v zimě, kdy není jiné práce, k předení potřebné příze na výrobu plátna. Tato doba přástev byla určitě ohraničena: trvala od sv. Burkharda (11. října) až do popeleční středy s přestávkou v době vánoční (totiž od předvečera štědrého dne do sv. tří králů). V čase vánočním nesmí se přísti, poněvadž len by se neurodil, ovce by zvrtohlavěly a ještě jiná neštěstí by mohla přijíti (Schul. I. 250. II. 134.). V okolí Slepého a Nového Města (v pruské Hor. Lužici) nepředou ani již v předvečer a v den sv. Tomáše (21. prosince). Kdysi jistá žena v tu dobu prádla, i přišel »Domaš« (Tomáš) a hodil do světnice plné necky vřeten, aby je napřadla (Schul. II. 126.).^[2]

Služebné dívky mají od sv. Burkharda až do sv. Martina za večer napřísti: jemného, tenkého díla 10 pásem, pačesného (prostředního) 8 a hrubého (»zrebneho«) 6 pásem. Předou-li ve dne i večer, mají uloženo napřísti denně celkem 2 čteníky (dwaj ščenkaj) tenkého, 28 pásem pačesného a i čteník (= 20 pásem) hrubého díla (Frencel).

Obyčejný večer přástvy trvá od hodiny sedmé do desáté, ať již děvčata předou doma nebo někde u souseda pohromadě. Po celý ten čas dívky předou pilně a nepřetržitě; jen po osmé hodině dovolí si čtvrthodinný odpočinek, jenž se nazývá »poł přazy« (Smol. II. 220.); tu vyjdou si před stavení, čili jak se praví, jdou »wjelka honič«. Která dívka neb žena by prádla ještě po desáté hodině večerní, vydávala by se v nebezpečí, že přijdou na ni »worawy« — jakož se věří v pruské Horní Lužici v okolí Černého Chlumce. Worawy jsou divé ženy, přebývající v (horských) lesích; odtud po desáté hodině vyjíždějí do vsí a na návsi s velikým hlomozem orají. Při tom pozorují, nepřede-li se v tu dobu někde. Ženské, kterouž by při té práci zastihly, podají oknem necky, plné prázdných vřeten, aby je za hodinu napřadla. Která to nedokázala, byla dcerou smrti. Však nejedná dovedla divé worawy či wurlawy oklamati — koho pak ženy nedovedou obelstíti! Napředla totiž na každé vřeteno po nitce, tak aby bylo dřevo zakryto — a takto »naplněná« vřetena odvedla worawám. Ty pak zlostně odešly s poznámkou: »Čert ti to poradil!« ^[3]

Doba přástev zahajuje se na Burkharda slavnostní večeří: na jídelním lístku nachází se pečená husa neb jiná pečené se zelím a »w mlocy całty« (pokrm z mléka a housek). Za to hospodyně nemusí od té doby již večer dávati čeledi máslo na chléb; tato povinnosť nastane jí teprve zase po velikonocích. Však nedá-li svým lidem »Burkharda«,^[4] jest povinna dávati jim večer máslo až do sv. Martina (Frencel; Smol. II. 219.).

Společné přástvy (přaza, dolnoluž. přěza; čti pšaza, pšěza) účastní se nejvýše 12 dívek — beztoho obyčejná vesnická jizba by jich ani více nepojala.

Místo přástvy střídá se každoročně — dívky scházejí se každé zimy u jiné hospodyně. V odsluhu za to, že jim poskytuje místa ke společné přástvč, derou jí vždy v neděli odpoledne peří. Uznalá hospodyně je za to pohostí jahelníkem (Smol.). Tyto společné, hromadné přástvy (přazy, přězy), o než nám vlastně hlavně jde, nepočínají tak pravidelně na Burkharda; zahajují se obyčejně s napadnutím prvního sněhu, tedy asi kolem sv. Martina, jenž přijíždí »na bílém koni«.

Pěkná Zejleŕova »Píseň přadlen« počíná:

Na kužel navíjí dívčina,
přeslici chystá svou;
minulo svatého Martina,
na přástvu panny jdou.

A roztomile i zcela pravdivě končí:

Vesele u kamen přede se,
když venku padá sníh,
hladový vlk vyje po lese
a vítr v haluzích.

Zajisté jest uvnitř v jizbě při přástvěvždy veselo! Co přezpívá se tu písní, co napovídá se pohádek a pověstí, co žertův a šprýmů se naprovádí, zvláště jsou-li přítomni hoši! »Přazy« lze bez přepínání nazvati školou národního zpěvu, neboť zpěv je zde veden a řízen zvláštním řádem jako v nějaké pěvecké škole. Není ten řád sice psán a na paragrafy rozdělen; ale přece platí a přesně se zachovává. Zpěv na přástvách vede ze středu dívek volená »kantorka ili »zanošerka« — dívka, která má nejpěknější hlas a umí nejvíce písní. »Kantorka« po čas své svobody řídí zpěv na přástvách, určuje, které písně mají se zpívati, a počíná zpěv — »zanoša, zanošuje«, předzpěvuje (odtud »zanošeřka«). Když se kantorka vdá, nastane buď nová volba, buď jmenuje odstupující »kantorka« sama svoji nástupkyni (jako na př. v Černém Chlumci). Z pravidla služebné dívky nemají právo býti »kantorkami«, nýbrž jen »swoje holcy«, t. j. domácí vesnické dcerky.

V drobných vískách bývá jediná »kantorka«, ve větších vesnicích jest jich tolik, kolik jest přásteven. Pravomoc »kantorek« platí netoliko na přástvách, ale všude, kde dívky hromadně zpívají, tedy na př. na svatbách nebo při nábožném zpěvu na návsi v letních svátečních odpoledních. Dle pěvecké dokonalosti »kantorek« řídí se i stav národní písně ve vsi vůbec; v dědinách, kde měly dívky výbornou »kantorku«, uměly také nejvíce a nejkrásnějších písní. Tak jsem měl na př. přebohatou žeň v nepatrné vísce Miforazu, kdež byla kantorkou Nowakojc Lenka; nevím, je-li dosud kantorkou anebo zpívá-li písničky místo na přástvách – doma svým dětem. Buďsi tomu jakkoliv, vždy na ni vděčně vzpomínám. Naproti tomu na př. ve Šrejcích děvčata nezpívala pěkně a málokterou píseň jsem si tam zaznamenal, poněvadž »kantorka« jako zpěvačka nestála za nic; jinak to bylo hezounké děvčátko, a jej hoch jistě s ní byl spokojen.

Jsou-li dívky zpěvem unaveny nebo zachce-li se jim změny, přijdou na řadu pohádky, báchorky, pověsti a báje — a tu zase převezme vedení zábavy stará »wowka« (babička). Vypravuje s zvláště o báječných »worawách« a »grabech«, poněvadž tyto bytosti zvláště o přástvách prý se zjevovaly, jak jsme již slyšeli o »vorawách«. »Graby« prý měli podobu mužů s koňskými nohami. Nebýt tohoto zpotvoření, byli by to bývali zcela slušní a milování hodní hoši. Také prý se nejednou stalo, že některá dívka takového »graba«, jenž do přástev přicházel, si oblíbila — a teprve po čase poznala, že její nápadník vlastně je lesní potvora. O »grabech« vypravuje se mnoho v okolí Mužakova, kdežto v jiných končinách Lužice těchto bytostí neznají. Tam z bázně před těmi lesními netvory žádné děvče nechce seděti na špalku u dveří. Na to místo vždy posadí starou babičku — tu si »grab« jistě nevezme!^[5]

Často připomíná se na přástvách i jiná báječná bytosť, totiž »drěmotka« či »drěmotawka« (nebo též »drěmak« či »Herman«). Příležitost: naskytne se zhusta, vždy, kdykoliv některou pradlenu »drěmotka« přemůže. Jedno děvče ustrojí se za »drěmotku«: obleče na ruby obrácený kožich, hlavu zavine bílým šatem a v rukou drží hůl, rovněž bíle zahalenou, jako by vynikala z hlavy. Tak chodí od děvčete k děvčeti, vede všeliké žertovné řeči a bodá holí buď ospalé neb ty, které nedobře odpovídají (Smol. II. 269.; Časop. M. S. 1848. 222.; Schul. II. 68. atd.). Jindy připraví tajně podobu »drěmotky« ze slámy a z různých kusů oděvu, načež ji vrhnou do jizby, kdež některá z pradlen podléhá ospalosti — a podobně mnohé jiné šprýmy provádějí. (Schul. II. 68.)

Nejveseleji bývá v »praže«, jsou-li přítomni hoši. Chtčjí-li hoši přijíti, vzkáží napřed dívkám, svolují-li, aby je směli v ten a ten večer vyčastovati pivem a »palencem« (kořalkou). V určený večer pak »so hotuje přaza«, jak se praví, t. j. odbývá se při přástvě veselá zábava, trvající dlouho do noci, druhdy až do svítání, dle toho, brzo-li dojde hospodyni trpělivosť a mládeži — pivo a »palenc«. Kolem deváté hodiny hoši přijdou s dostatečným množstvím nápojů a počne veselá zábava: mládež si vypravuje, zpívá, tančí (ovšem mimo čas adventní), zkrátka baví se, jak nejlépe dovede. Na konec, když došlo pivo i »palenc«, častují dívky mládence kávou, na niž se byly složily. Takto se »hotuje přaza« asi třikrát za dobu přástev. (Smol.)

Kromě těchto jsou ještě pravidelně dva zábavné večery: poslední večer před vánocemi a na popeleční středu.

První z nich slově »dopalowak« nebo »dołamowak« (v DolníLuž. »łamak«),či konečně též »dołha nóc«. Toho večera chvátají dívky, aby měly do určité hodiny vše předivo s přeslice sepředeno; neboť potom přijdou jiná děvčata a hoši, i odbývá se soud nad lenochy a ospalci. Všecky zbytky nesepředeného lnu jsou odsouzeny k spálení a kužele (kruželcy), s nichž ještě všecek len nesepředen, k zlámání: odtud název večera »dopalowak« či »dołamowak«. Na pozůstalém předivu se ortel sice vykoná, ale kužele dostanou milosť'. Soud oslaví se potom hojnou hostinou, kořeněnou veselými hovory, zpěvem a vůbec bujným veselím. (Smol.) O hostinu přadleny starají se již na dlouho před »dlouhou nocí«. Pozornosti přadlen totiž nikdy neujde, že tam a tam ve vsi zabíjejí. V takový večer po osmé hodině (»poł přazy«) vybere se tam z přástvy poselstvo pod okny »kołbasy stonać«, t. j. vzdychat o jitrnice. K té příležitosti mají zvláštní »stonanske hrónčka«, jež pod okny zpěvavým hlasem říkají, jako na př. toto:

My srny sej w hromadže zradźili,
a wy so nás njejsče nadželi.
My smy tu přišli tudy k wam:
mače-li žanu lubosć k nám,
dha dajče nám, dajče nám, štoz chceće nám dać
a njedajće nám tu do l ho stać,
waše wam btóto teptači,
naše nám črije torhači.
Ach, hdy by ta hospozka tak dobra była.
sebi tón nožik wzała
a tu kolbasku krała;
přeco so jej tón nožik zlomił
a tu kołbasku cylu dała;
přeco so wona zamoliła,
přeco tej kołbascy wobě dała!
Hospodarja chcetny sadžić za blido,
kárán jom’ piwa,
škleňcu jom’ wina,
»khocu«^[6] jom’ pjenjez do rukow dač.
Hospozku chcemy k njom’ přisadžič,
čeňku jej kudžełku,
mjehku jej całčičku,
smjetank jej butry do rukow dač.
Jurka pak chcemy won woženič,
rjanu jom’ Holanec Mařku dač;
Haňžku pak chcemy won woženič,
rjanoh’ jej Wawrikec Jánka dač.

^[7]

Klobásy, které za svoje »stonanje« dostanou, pověsí potom v domě, kdež mají »přazu«, do komína. Tam vyprošené klobásy visí pokojně až do »dlouhé noci«. Ještě veseleji oslavuje se »zakałanje přazy« (zapíchnutí, usmrcení přástvy) na popelečnou středu. »Přazu« představuje plný kužel; katanskou práci vykonává nejvtipnější jinoch, jenž po žertovném úvodu k smrti odsouzenou »přazu« skutečně buď kachlovými vidlemi, jimiž se vytahují hrnce z ohně, nebo starým mečem probodne. (Smol.)

Krom toho jest řada různých zábavných neb jinak zajímavých obyčejů, jichž východištěm aneb jevištěm jest »přaza« a jež tedy přispívají ku zpříjemnění přástev.

Tak v některou neděli adventní strojí v přástvě »bože džěćo« nebo »b. džěćatko« (dolnoluž. »b. žišetko«, v pomezním nářečí »džěćetko«). Jedna z pradlen oblékne přes svůj oděv jemnou mužskou košili, vyzdobenou napřed, v zadu i na rukávech stužkami, přes sukni vezme širokou, modrou, květovanou zástěru, obuje bílé punčochy a černé střevíčky, kolem krku zaváže vyšívaný šátek, na hlavu posadí vyšívaný čepeček, na něj zelený (umělý) věneček a obličej zastře bílým závojem. Tak v jedné ruce majíc zvonek a v druhé březový prut, chodí v průvodu ostatních přadlen od domu k dobu a poděluje děti dárky, jež jí byla matka tajně doručila. (Schul. II. 127.).

Ve čtvrtek před vánocemi pradleny v Dolní Lužici »vodí starého«, ve čtvrtek po vánocích pak »mladého« — t. j. vodí starý a mladý párek, patrné na označení odchodu starého roku a příchodu roku nového. Před vánocemi vodí od domu k domu stařenu s hrbem na zádech a berlí v ruce, a starce se svazečkem lnu na hlavě, svázaným napřed červenou či modrou stužkou a v zadu jako dlouhé vlasy na šíji spadajícím. Podobně po vánocích vodí mladý párek, ustrojený v kroj nevěsty a ženicha, za nimiž kráčí družba. Při tom přejí šťastného nového roku — a za to sbírají klobásy, vejce, slaninu atd. k dobrému večeru. (Schul. II. 128.) Mato Kósyk vylíčil ten obyčej v básničce »Młody se wózy«.^[8]

Nejveseleji ovšem jest v masopustě. Tu na př. některého večera hoši přivedou do »přazy« koně. Mladík, jenž představuje koně s jezdcem, má napřed i v zadu připevněny čtyři obruče, jež jsou zakryty bílým prostěradlem: tak utvořeno jest tělo koně. Hlava připraví se z přeslice, ovinuté slámou a šátky, ohon pak ze slámy.^[9] (Smol. II. 220. Schul. II. 138.) Podobně jindy přichází do přástvy jinoch, přestrojený za čápa (baćona). Na ruby obrácený kožich a přeslice, přetvořená na čapí hlavu (podobně jako jindy na koňskou), nanejvýše ještě červené spodky stačí k tomuto mumreji. (Schul. II. 140.)

Zvlášť veselý bývá poslední večer před ostatky, tak zvaný »carny wječor«, »cazowječor« (sazový večer). Tu opět hoši jsou přítomni — a mládež navzájem se maluje v obličeji sazemi. Odtud jméno večera. (Schul. II. 137.)

Před tajemnou dobou štědrovečerní děvčata zabývají se zkoumáním budoucnosti. Vedlo by nás však daleko, kdybychom měli všecky tyto pověry a obyčeje vyličovati, náleží to spíše do článku o vánočních pověrách a obyčejích. Ovšem, že při všech takových zkoumáních a hádáních jsou vždy tytéž otázky: Která z nás se budoucího roku provdá a která nejdříve? V kterou stranu se provdá? Zdali ve vsi či ze vsi? Koho dostane? Zkrátka, předmětem zvědavosti je vždy — žádoucí čepeček.

Vždyť ten mají pradleny vůbec při své práci na mysli neboť k čemu ta pilná jejich práce?

»Předeme s kužele měkký len,
když se den nachýlí;
plátno se vybílí v jarní den
k svatební košili«,

přiznávají se samy v roztomilé Zejleŕově písni…

1. Historia populi etrituum Lusatiae Superioris. Kapitola XIV. Rkp. v Žitavě na radnici (fol. 33.). (Viz «Frenceliana« dra. E. Muky v časop. Mačicy Serbskaje 1882. 36.) Citovati budeme: Frencel. — Jiné prameny: W. v. Schulenburg, Wend. Volkssagen u. Gebräuche aus dem Spreewald. 1880. (Citujeme: Schul. I.) Týž, Wendisches Volksthum in Sage, Brauch und Sitte. 1882. (Citujeme: II.) Smoleŕ, Pěsnički horných a dělných Lužiskich Serbow. 1841 — 1843. II. str. 219-220. (Citujeme: Smol.)
2. Srov., co níže pověděno bude o »woravvách«.
3. Viz můj spis »Mythiske bytosče lužiskich Serbow« (Budyšin 1893) str. 155—158.
4. To jest slavnostní večeři na sv. Burkharda.
5. Více viz v knize »Mythiske bytosće luž. Serbow«, str. 122 až 126.
6. Z něm. Geldkatze; správně luz. »wopask«.

7. My jsme se společně radili,
   a vy jste se nás nenadáli.
   My jsme přišli sem k vám;
   máte-li jakou lásku k nám,
   tož dejtenám, dejte, co chcete nám dát,
   a nedejte nám tu dlouho stát,
   vaše vám bláto šlapati
   a naše střevíce trhati.
   Ach, kdyby ta hospodyňka tak dobrá byla,
   nožík vzala a klobásku krájela;
   a kéž by se jí nožík zlomil
   a ona nám klobásku celou dala;
   a kéž by se zmýlila
   a obě nám klobásky dala!
   Hospodáře posadíme za stůl,
   džbánek piva
   sklenici vína,
   opasek peněz mu do rukou dáme.
   Hospodyňku k němu posadíme,
   tenkou jí přeslici,
   měkkou jí housku,
   smetanový hrnec másla jí do rukou dáme.
   Jiříka pak vám oženíme,
   hezkou mu Holanovu Maří dáme.
   Anežku pak vám oženíme,
   hezkého jí Wawrikova Jenníka dáme.

   (»Lužičan« 1868. str. 62.)

8. Časop. Mać. Serb. 1883, str. 71.
9. Přir. články «Chození s klibnou« v Českém lidu II. 345 až 370, 595—596.