Kalendář Zlaté Prahy/1894/Na rychlovlaku

Kalendář Zlaté Prahy 1894
S večerem	Na rychlovlaku	Vzpomínka z Alp

Údaje o textu
Titulek:	Na rychlovlaku
Podtitulek:	Novelka
Autor:	Sofie Podlipská
Zdroj:	Kalendář Zlaté Prahy. Praha : J. Otto, 1894. s. 31–41. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

„Co vy o tom soudíte, milostpaní, vy máte zkušenosť.“

„Já? Ach, věru, já mám zkušenosť,“ odpověděla jsem váhavě a zkoušela jsem se v duchu ze své zkušenosti. Ale své mínění, svůj úsudek nedovedla jsem vysloviti tak rychle právě pro tu zkušenosť.

Bylo to v rychlovlaku. V krajině se šeřilo a stromy, luka, pole, skály, domy unikaly oku ve zběsilém útěku, jakoby to vše propasť pohlcovala.

Moje zraky sledovaly ten útěk, a vzpomínky zavěšovaly se do toho, co oko stíhalo. Byly to pestré vzpomínky. Uváděly mi zástupy postav, skupiny obličejů, kaleidoskopy dámských obleků, transparenty pohledů a úsměvů. Přicházela jsem z četného shromáždění. Měla jsem sluchové halucinace, ve kterých jsem slyšela hlasy, zpěv, volání, smích, rozmluvy.

Rychlovlak hučel. Obávám se, že jsem nebyla právě zábavnou svému mladému ohnivému společníku. Ale on byl zaujat předmětem naší rozmluvy a pokračoval. Líčil mi celou věc, o kterou šlo; kterak totiž dva velmi zajímaví lidé, dívka půvabná, mladý muž duchaplný a nadaný se milují a co brání jejich spojení. Jsou to okolnosti takové, že matka té dívky a všickni přátelé mladého muže oběma zrazují, aby se nevzali. Jeť prý jisto, že budou nešťastni přese všecku lásku.

Ta slečna má dobré postavení jako učitelka, je oblíbena u žaček a jejich rodičů, hejčkána jimi a zbožňována. Sňatkem ztratila by výnosné místo a její matka jedinou podporu. Postavení mladého muže je velmi skrovné, nestačí na výživu rodiny a není proň naděje na postoupení. Starosti rodinné budou skličovati jeho nadání, jemuž naopak by bylo třeba volnosti, cestování, podpory. Je posud velmi mlád. Ale co platno. On myslí jen na ni, bez ní život není mu ničím.

Čekat tedy? Ano, nezbývá nic jiného. Jen že není nač čekat. A je to trapné. Lépe bylo by prý zakončiti, přervati ten poměr.

Naslouchám a kývám. Říkám „ano, ano“. Anebo: „Ti ubozí… to je smutné… Co radit? Co mají dělat?“

Mezi tím rychlovlak hlomozně letí za svým cílem. Nedělá přestávky. Mám toho uši plny a neslyším sama sebe, když pravím: „Zde je těžko radit. Kdož pak ví, jak co přijde? Nechtěla bych býti na místě matky té slečny. Ona prý činí nátlak, aby ten poměr se zrušil. Béře tím na sebe velkou zodpovědnosť za dceřin osud. Ostatně, kdyby teď nebránila a vše splnilo by se, co nyní lze předvídati, opět byla by zodpovědna a řeklo by se jí: Proč jsi to připustila, měla jsi zkušenosť.“

Jak pravím: nechtěla bych býti na místě jejím, neb ačkoliv u mne nejde o nic jiného, než o obyčejný projev mínění v rozmluvě, mimochodem mezi cestovateli, nemohu rozhodnouti se, abych řekla něco určitého.

Jsme již na místě. Zastaven divý chvat vlaku. Nic kolem nás už neřítí se do nějaké propasti. Každá věc střízlivě stojí na svém místě, nebo lenivě čeká, až vnutí se jí pohyb. Čerstvý vzduch ovívá skráně naše, cestující rozprchávají se a mně již zase nic není do osudu oněch dvou milencův. Jsem doma zapředena, opředena osudem vlastním, na rychlovlaku svého života; slyším hluk jeho motoru a vidím prchati do věčnosti jeho okamžiky. Pak přicházejí chvíle, kde řada vzpomínek se mísí v rej přítomnosti, kde vidím zástupy postav všech dob svého žití od útlého dětství, kde vidím celé výjevy, jež kdy se odehrály kolem mne, a slyším hlasy, rozmluvy, volání, výkřiky.

Ale do toho dnes mi také zavznívá: „co vy o tom soudíte, vy máte zkušenosť.“

Nuže budiž! Budeme tu zkušenosť zkoumati a hledati v ní.

Ano, to bylo něco podobného, co přede mnou vystupuje.

Je tomu dávno. Nynější moda dámských obleků tehdy byla na sklonku. Tvořilať se moda jiná a tam ta moda, která nám se zdá tak roztomilá ve svém znovuzrození, tehdy začala býti směšnou, protože se objevovala ještě u stárnoucích osob, které těch kousků šatstva si šetřily a po letech ještě myslily, že něco na nich mají. Což bylo těm do nových mod! To staré bylo mnohem lepší. Byly to důkladné látky, trvaly dlouho a staré dámy oblékaly se do toho, ať mládež se tomu smála. Tehdy bylo to. Vidím ještě ty staré dámy s ohromnými klobouky, na nichžto květiny a péra do výše trčí a se houpají, ty účesy rovněž vysoké, anebo čepce s kokrhely. Ty dosud neopanovaly nynější modu a jsou posud pochovány v minulosti. Jen ať klidně čekají, však dojde i na ně. Tehdáž takové čepce dodávaly starším dámám vzezření velmi autoritního. Myšlénky pod takovým čepcem vysoce načechraným, sněhobílým se stužkami gazovými, pod bradou nad podbradkem vázanými, ty nemohly jinak býti než neomylny.

Mezi množstvím takových čepců neomylných vidím v upomínce dítě milé a skromné, přesvědčené, ona že nikdy nebude takovým neomylným orakulem jako její tety.

Byla sirotkem, říkali jí Lojzinka. Nosila vlasy podél skrání sčesány do čela a nad čelem černou aksamitkou ovázány, v týlu stočené v bohatý vrkoč. To byla tehdáž nová moda a jí slušela, že vypadala jako svatý obrázek. Mělať obličej bílý jako perlu, málokdy růžový, čemuž divu nebylo, neb nikdy nepřicházela na vzduch. Chodilať jen do kostela a do trhu. Procházek ani návštěv pro ni nebylo. Bylať zaměstnána v kuchyni, anebo dohledem v některém z četných krámů velikého závodu pekařského.

Přece ji vychovávali u tety také jako domácí dceru, nejen jako služku neb krámskou. Stála jen tak trochu níže než domácí dcera Márinka.

Ta Márinka byla chudáček nehezká, měla řídké vlasy a žádný účes jí neslušel. Měnila jej proto každý týden a vypadala vždy trochu zdivočile.

Lojzička byla skoro o celých deset roků starší než Márinka, a teta doufala, než Márinka vyroste, že Lojzinka bude buď provdána nebo již odkvetlá. Ale nic tak. Márince bylo patnáct, Lojzince dvacet pět roků; však když stály vedle sebe, byl to den a noc.

Márinka bývala oblečena v nejdražší látky, ušité dle nejnovější mody, nejumělejším krejčím, ale krejčí býval hubován, modám bylo spíláno. Vše vypadalo na ní hrozné.

Lojzička nosila se tak trochu po starosvětsku, až na ten svůj malebný účes. Mělať šaty poněkud krátké. Moda velela dlouhé sukně, dlouhé životy. Lojzinka byla v tom trochu pozadu. Mělať vzdělání jenom ze školy, a ty školy tehdy nebyly ničím. Márinka chodila do kláštera. Uměla německy, Lojzinka nikoli.

Tehdy začala se pěstovati všeobecně hra na piano a Márinka učila se také. Piano dlouhé, s ocasem, bylo koupeno. Věc zcela nová ve kruzích měšťanských. Lojzinka uměla hráti jenom na kytaru a zpívala k tomu. Ten její hlas mám v živé paměti; byl to hlásek fletny, slabounký, nikdy ostrý, nikdy křiklavý. Ona uměla zpívati jenom české písně: Horo, horo, vysoká jsi. — Sil jsem proso na souvrati. — Krásná Minko musím jíti. — Ty panovaly tehdáž.

Tisíckráte více těšily ty její písně posluchačstvo rodinné než Márinčina hra na klavír.

Každoročně dával se v tom domě domácí ples a Lojzinka, ačkoli nebrali ji s sebou jinam na návštěvy, doma nebyla ze zábavy vyloučena.

Vznášela se v tanci, jakoby se klouzala na ledě po želízkách, a mladí páni trhali se o ní, kdežto Márinka tančila jen ze zdvořilosti.

Márinka uměla tančiti čtverylku a contredanse, menuett, gavottu.

Toho Lojzinka neznala. Uměla jen domácí tance a polonésu.

Márinka byla přece od ní zastíněna.

„To není nic,“ tety usoudily. „Lojzinka měla by se vdát. Však má již čas. Jaké pak čekání a odkládání. Snad si ji nenechá rodina na krku? Kdyby panímáma zemřela, nedej bože, Márinka musila by si ji nechati v domě. To by tak něco měla.“ Do služby ji dát, o tom řeči nebylo.

Rodina dbala své cti. To bylo by hezké, aby sirotek se neuživil a nezaopatřil mezi bohatými příbuznými, třeba neměl po rodičích nic, než trochu peřin, nějaké ty granáty, zlatý řetízek, pár dukátů a tolarů s ouškem a s tím dost.

Lojzinčin nebožtík otec pevně si usmyslil, že bude studovat. Dostudovav, čekal dlouho na úřad a jako malý úředník oženil se s chudým děvčetem, přisadil svůj podíl za těžkých nemocí a zemřel brzo za ženou. Zemřel prý v čas, pravily jeho sestry, neomylné tety Lojzinčiny, neb bůh ví, co by dále bylo bývalo.

To Lojzička slýchala od dětství a musila se skrývati, plakávala-li vášnivě o rodiče, které dobře pamatovala. Neb kdyby to byl někdo viděl, bylo by se řeklo, že by měla děkovati bohu, že takový prostředek učinil.

Přes to všecko, jako by byla zkušenosť plevou, Lojzička začala si známosť s informatorem svých bratranců, známosť na vlas podobnou k té, jakou si udělali její ubozí rodiče.

Ona a pan Voda, medik, byli ve stejných letech. Oběma bylo dvacet roků, když poprvé se spatřili v zadním pokoji, kde bývaly děti. Aby hoši při učení vytrvali, bylo nařízeno, aby Lojzinka byla při vyučování. Byliť to hoši divocí, čteračiví a byli by učiteli třeba utekli.

Do té chvíle nevšiml si Lojzinky takřka žádný mladý muž, a příbuzným ani nenapadlo, že by ji mohli provdati. Mohli ji v domácnosti potřebovati a proto jim ani nepřekážela. Říkali také: „Když jsme se jí ujali a ji zaopatřili, ať se nám teď odslouží.“ Ona také byla velmi úslužna a přičinliva.

Když Vodu spatřila poprvé, píchlo ji u srdce tak, že by nebyla uvěřila, kterak taková věc je možna, aby takovou bolesť člověk ucítil bez hmotné příčiny. Líce polily se jí nachem a plály jako růže. A Vodovi bylo právě tak. Měl stísněný hlas, když promluvil, a hned věděl, že stal se tu zázrak lásky.

Po celé vyučování nespustil očí s Lojzinky a ona netroufala si pozvednouti svých od svého šití, neb cítila jeho pohled a byla jím jako zahalena sladkým, vzduchovým jakýmsi objetím.

Ta slasť! To blaho! Ne, to nelze zapomenout.

A každý den stápěli se ti dva do magnetického toho proudění. Dlouho nemluvili vůbec k sobě, leda co bylo nutno, ale blízkosť dostačovala jim a pohledy jejich byly jim září a teplem v tom ledovém pozemském vzduchu.

Pak jednou, když hoši tiše něco opisovali, učitel vzal židli svou, postavil ji vedle Lojzinky a posadil se k ní.

Do smrti ona nezapomněla, jak se jí tázal: „Co to šijete, slečinko?“

Hned rozproudil se hovor. On chtěl vědět, co si při tom šití myslívala, a ona povídala tak ledacos.

Pak ptal se jindy, co ušila, a díval se na ty jemné stehy její práce. Při tom dotýkaly se jejich prsty. Jim točila se hlava tím dotýkáním a opakovaly to každý den, až jednou Voda její ruce políbil, šeptaje:

„Ty ubohé pilné ručinky toho již ušily.“

Tehdy Lojzinka v noci plakala slastí a touhou.

Když jednou hoši při svačině se omeškali před vyučováním, Lojzinka přišla je omluvit čekajícímu učiteli. On, sám jsa s ní v pokoji, chytil ji vášnivě kolem štíhlého pasu a políbiv ji šeptal: „Jen ať tam ještě zůstanou.“

Milující rozlétli se, když slyšeli otvírati dvéře, a Lojzinka utekla do kuchyně. Toho dne nebyla při vyučování a hoši byli velmi nezbední.

„Což se na mne hněváte, Lojzinko?“ příštího dne Voda se tázal, když musila býti v hodině přítomna rozkazem tetiným, jež velmi se hněvala, že hoši včera neposlouchali. Přišlať náhodou k tomu, když učitel s nimi poříditi nemohl a Lojzinky tam nebylo. Bylať za to peskována a musila tedy zas přijíti k vyučování.

„Hněváte se?“ Voda opětně se tázal, až zavrtěla hlavou. Nemohla lhát a povolila sama tu příští dlouhou hubinku, jakmile hoši jako splašení utekli z pokoje.

„Vždyť vás miluji,“ Voda řekl mezi touto hubinkou, sladkou jako slavičí zvuk. „Vy mě také?“

„Ach bože!“

„Tedy budete někdy má, chcete?“

S pláčem sklonila svou hlavu na jeho rámě.

Byli zasnoubeni. Teď měli si co povídat: „Až dostuduji a doktorem se stanu, budete mou.“

„Kdy to bude?“ počítali to.

Každý den si o tom povídali a kde mohli spečetili si to polibky. Plynuly dni a měsíce a konečně i roky.

Již přišel čas dělati doktorát. Ale nebylo peněz. Bůh ví, jaké to bude. Voda neměl nikoho, jenž by ho byl podporoval. Něco dluhů jej tísnilo. Nezbývalo, než ještě si vypůjčit.

„Řekněme to již paní tetě,“ Lojzinka navrhovala. Mínila, že se zasnoubila. „Ona vydá mi moje dukáty a tolary. Snad se tím něco uhradí.“

„Bojím se říkat, Lojzinko,“ odpověděl, „když posud ničím nejsem. Byl bych odbyt a nesměl bych chodit do domu.“

„Jak tedy myslíte; ale na trochu těch peněz můžete počítati. Prodáme také moje šperky, nepotřebuji žádných. A pak vám povím ještě něco. Pletu v noci karkulky a kraječky a prodávám je, aby nikdo nevěděl. Mám malé úspory. Dám vám je, kdy budete chtít.“

Voda byl pohnut její oddaností, ale toho všeho bylo málo. Nemohl jí to říci, ale starosť mu neodňala.

Neříkal o její ruku, ale v rodině dobře věděli a pozorovali, kolik uhodilo, a trpěli to mlčky.

„Nu, proč pak ne?“ tety usoudily. Kde jinak Lojzinka mohla by přijíti k nějaké známosti? Ať tedy se zaopatří, dá-li jí to pánbůh. Živnostník potřebuje peněz, ten si jí nevezme.“

Tak mluvily do nedávna, dokud Márinka ještě byla pouhé dítě. Ale ona najednou dospěla a Lojzinka byla jí v cestě, zastiňovala ji. Ne, to tak nešlo.

Což pak ta její známosť? Nemohlo to ještě být? Teta jednou vyptala se Vody na jeho poměry a on pověděl jí, že je mu třeba peněz a kterak po doktorátu nebude míti ještě několik let řádných příjmů. O Lojzince nezmínil se. Myslil si, že teta by mu mohla dříve nabídnouti nějakou půjčku. Ona brala to vše jenom k vědomosti a řekla druhým tetám v rodinné radě:

„Poslouchejte, to je nesmysl. Lojzička bude musit čekat nejméně pět let, než Voda k něčemu přijde. Toť jsou ještě horší vdavky, než bylo ženění nebožtíka bratra.“

„Jen že by byla časem přece jen paní doktorkou,“ jiná teta ozvala se.

„Ale on do té doby si to třeba rozmyslí. Ona bude stará a není dost vzdělaná pro něho, neumí německy.“

Teta číslo třetí prohodila:

„To byl by muž spíše pro Márinku.“

Jen to vyřkla a bylo rozhodnuto. Do matky Márinčiny vjela ta myšlénka jako šíp. Všecky tety souhlasily. Osud promluvil. Dále objevilo se, že Márinka Vodu milovala. Svěřila se s tím nejmladší ze svých tet, která měla zvláštní nadání, zapřádati důvěrné rozmluvy s mladými děvčátky, při čemž jim dovedla sděliti, čeho bylo vůbec žádoucno. Márinka plakala nesmírně, když jí bylo vylákáno její tajemství, o němž sama před hodinou ještě nebyla měla pomyšlení. Ale nyní byla opanována přesvědčením, že má pana Vodu k smrti ráda. Následkem toho dostalo se mu pozvání na příští neděli na oběd a velká rada byla odbývána, jaký účes by měl býti konečně volen pro Márinku.

Lojzinka byla mistryní v česání a brala si s hlavou své sestřenice všecku práci. Konečně došel obliby všeobecné účes à la Chinoise s vlasy na zad sčesanými, pevně utaženými a násilně uhlazenými. Tím její nízké čelo vyniklo a oči jaksi se zvětšily, velký nos naopak zdál se zmenšen. Lojzinka česajíc a zdobíc ji neměla tušení o zradě, jež proti ní se kula.

Byla dojata pozváním Vodovým a činila se v kuchyni, jen aby oběd byl nejchutnější. Ale Márinka pletla se také do toho a chtěla míti zásluhy v tom obědě.

Po obědě Márinka hrála na piano a Lojzince nikdo neřekl, aby zazpívala. Voda byl ostýchavý, bál se vyzraditi svou lásku k ní. Sotva na ni pohleděl.

Na mladou dívku padlo to jako můra. Přestálať těžký den, ale posud pouze se divila a bylo jí teskno.

Příštího dne bylo Lojzince řečeno, že hoši jsou dosti velicí, aby mohli učiti se bez dozoru. Nebylo už třeba její přítomnosti v pokoji.

To bylo vlastně pravda a nikdo již dlouho od ní nežádal, aby byla při vyučování. Docházela tam z vlastní vůle a jen k vůli Vodoví, ano pokládala to za právo svoje. Nikdo si toho nevšímal. V hodinu toho vyučování býval obyčejně v parádním pokoji kongres tet při svačině anebo bývala Márinka s matkou na návštěvě.

Najednou ten zákaz. A co dále! Voda byl vyzván, aby po vyučování přišel mezi dámy na šálek kávy, a on šel. Ale Lojzinka byla odeslána do krámu zastat krámskou, jež ochuravěla.

Již tomu rozuměla. Márinka netajila se svou láskou k zajímavému medikovi, a když Lojzinka z krámu se vrátila, slyšela již na schodech, kterak Márinka a Voda hráli na čtyři ruce na klavír.

Nevešla do pokoje, zůstala v kuchyni, čekala, že Voda ji vyhledá. On nemohl. Byl hlídán. Kdykoli přicházel vyučovat, byla v pokoji Márinka. Lojzičky ani nespatřil. Byl z toho omámen. Byl nyní každý den pozván na svačinu, zůstával k prosbám všech na večeři a Lojzinku jen tak někdy zahlédl, jen se mu kmitla. Mezi tím pilně připravoval se na zkoušky.

Brzo rozhlásilo se po městě, že je zasnouben se slečnou Marií Fikarovou a gratulováno mu k té partii.

Jeho bratr, assessor, objal ho radostně, když tam přišel.

„Jaké to štěstí,“ zvolal, „teď je bez starosti. Přece jednou, že máme v rodině také štěstí. Ty naše sestry jsou provdány tak špatně, jsem již vyčerpán, jak je musím podporovat. Moje žena, jak víš, neměla žádného věna a těch dětí nám přibývá, jako bychom nejvíce se modlili za to boží požehnání.“

„Ale věř mi, bratře,“ řekl Otomar Voda, „že mě nic nenapadá, že jsou to pouhé řeči. Mám naopak známosť: již kolik let s jinou milovanou dívkou, chudou sice, ale tak drahou, že jinou si nevezmu a nemohu vzíti, nechci-li býti špatným člověkem.“

Bratr zhrozil se tou zprávou, hněval se, prosil, domlouval a rozešli se ve hněvu.

Byl to starší bratr, hlava rodiny, byl jako otcem všech sourozenců a podporoval Otomara za studií gymnasialních, dokud sám nebyl stížen starostmi rodinnými.

Otomarovi nemohlo býti lhostejno, hněval-li se naň. Ale svědomí jej hlodalo více vzhledem k Lojzince. Podařiloť se mu, dodati jí tajně psaníčko s prosbou o dostaveníčko v Týnském kostele ráno, neb tam ona stavívala se ráda, když vyšla nakupovat pro kuchyni.

„Musím ji vidět, tu svou drahou, jedinou,“ tak pravil k sobě, když vešel do šírého chrámu.

Hle, tu klečela blízko vchodu na stupních oltáře, a veškera jeho láska k ní omámením minulých událostí, studií a starostí postrčená probudila se v něm v plné záři.

Nikdo nebyl v kostele na blízku, objal ji, přistoupiv k ní od zadu. Sklonil hlavu k jejímu obličeji. Ona vstala. Její obličej byl zaplaven slzami.

„Můj Otomare,“ zašeptala sladkým hlasem a jmenovala jej takto poprvé a naposled.

Což jindy se jí naprosil, aby mu tak říkala, ale ona tvrdila, že se tomu bude musit teprve učiti. Nešlo jí to opravdu, nebylo to pouhé upýpání. Dnes najednou to uměla. Ale jak jí bylo. Vždyť byl pohřeb její lásky.

Stáhla s prstu prstének s tyrkysy a perličkou ve formě pomněnky, jejž od něho měla, a dávala mu jej chvějícími se prsty.

„Co to znamená, Lojzinko, moje srdce, co to děláš?“

„Musí to být. Váš pan bratr, assessor, napsal mi list, zdali prý vás opravdu miluji, že vám to mám dokázat obětí. Píše mi všecko, jak to je, jak byste trpěl a strádal v chudobě se mnou a jaké by to bylo, kdybychom třeba děti měli v té chudobě; kdybychom těmto umřeli, jak se to stalo mým rodičům. A pak vidím, že Márinka vás má ráda, že paní teta vám přeje, a jisto je, že jsem také jí touto obětí povinna za to že se ujala mne, chudého sirotka. Musí to být, ať třeba srdce puká.“

Mnoho Otomar namítal, dlouho se bránil, přemlouval ji. Ale co mohl dělat? Musil to také uznati. Mohla-liž Lojzinka déle zůstati v domě tetině, kdyby stála Márince v cestě? Či měla jíti do služby? Mohl nastávající doktor míti známosť se služebnou? A co řekl by jí pan assessor!

„Tak usmrtíme se spolu!“ Otomar zvolal.

„Já býti příčinou smrti tvé?“

Poprvé a naposled řekla mu ty. Nikoli. Její láska měla jiné vyznání. Zamrazilo ji od srdce do všech údů při pomyšlení, že by měl přestat dýchati ten, kterýž jí byl nade všecko na světě.

„Ne, vy musíte žít,“ pravila „chci, abyste byl šťasten a slavný. Musím ustoupit, se mnou utonul byste ve starostech, nepřišel byste snad ani k cíli. Což je to vše platno, když láska není všemohoucí.“

Přišli do toho lidé a nemohli dále mluviti. Musili se rozejíti. Otomar odešel se slovy:

„Počkáme, Lojzinko, mám jen tebe rád.“

Ale ona byla odhodlána a nic jí nezbývalo než ustoupiti. Zůstala v kostele celé dopoledne, v sebe pohřížena. Nedbala, co doma řeknou a budou-li ji pohřešovat. Tisíckrát opakovala si všecky důvody, které jí ukládaly tu bolestnou, krvavou oběť. Nebylo východu z těch poměrů, nebylo pomoci. Pryč, pryč bylo její štěstí a všecka naděje a nemohla tomu se opřít.

On byl by chtěl umříti s ní. To bylo poslední její útěchou. Ale ona to zamítla, darovala jej životu, byla mu tím matkou. Přece probrala v duchu možnosť toho společného úmrtí. Zkoumala se, měla-li by k tomu dost odvahy, vžila se do toho, jak by jí bylo při tom.

Umírala by v jeho náručí, od něho objata, na jeho srdci, mezi jeho polibky. Ach! Ráda, ráda zemřela by. Byla by to slasť větší snad ještě než objetí lásky. Neb v tom byla by jistota. Avšak strhnouti jej do té propasti? Viděti snad jeho smrtelný zápas vinou svojí, přežiti jej dokonce snad nějakou ďábelskou náhodou? Pryč! Na věky pryč toto pokušení!

To bylo odbyto. Co dále? Smrť stála posud při ní nikoli děsným strašidlem, nýbrž lákadlem, aby útrapy toho života ukončeny byly.

Ano, smrť! Sama by umřela. Bylo by to ulehčení. Leč, jak mohla tím zarmoutiti jeho, jenž za nic nemohl, a jak zahanbit své dobrodince smrtí násilnou?

Co zde naznačuji několika slovy, zápasilo v ní dlouhé hodiny.

Konečně šla domů jako stroj. Nemyslila pranic. Doma měli o ni opravdu strach. Teta našla za její nepřítomnosti assessorův list. Jak ji znala, bylo jisto, že ustoupí. Vidouc ji strápenu při jejím návratu, měla jistotu, že se odhodlala ustoupiti. Přijala ji neobyčejně laskavě. Učinila jí vše po vůli a když Lojzička vyslovila přání, jíti dnes odpoledne na Hradčany, hned k tomu svolila.

„A co tam, na Hradčanech?* teta tázala se. „Je tam nějaká pobožnosť?“

„Navštívila bych tam tetičku v klášteře, matku Celestinu.“

„Nevím, přijme-li tě dobře, odvykla již docela světu a nám všem.“

„Proč vstoupila do toho kláštera?“

„Inu, nemohla dostat, koho měla ráda. Ale kdyby všecky dívky proto šly do kláštera, musilo by býti více klášterů, než jiných domů. To se stane každé druhé mezi námi.“

Té poznámky Lojzička neslyšela a šla.

Cesta na posvátnou výši Hradčanskou byla jí cestou křížovou. Trpěla, trpěla, srdce krvácelo, s očí kanuly jí velké slzy na dlažbu.

Teta její, nejmladší sestra otcova, byla ve klášteře Karmelitek. Lojzinka neměla naděje, že by se snížila s ní promluviti. Chtěla ji aspoň viděti za oknem, u kterého se objevovala návštěvníkům, aniž jim ruky směla podati.

Do kláštera! O tom teď snila a přemýšlela. Viděla při své návštěvě tetu a její žlutý, vráskovitý obličej, její cizí pohled a jak se snažila návštěvu co možná zkrátit, jak rychle zavřela okenici u mříže okna. Potom Lojzinka mluvila s jednou novickou v hovorně. Ta byla odhodlána vystoupiti, poněvadž neměla pražádného povolání k tomuto přísnému řádu. Myslilať, že tam najde klid, a zklamala se. Sama přednostka jí radila, aby vystoupila.

Lojzinka přišla domů a přímo do své komůrky podkrovní. Směla dnes dělat, co chtěla. Teta ji ve všem šetřila.

Tam visela její kytara s blankytnou stuhou, darem Otomarovým. Objala ji vášnivě. Nikdy už nehodlala zpívat. Na poličce stála skrovná řada českých knih. I ty byly darem Otomarovým. V těch nebyla by mohla čítati ve klášteře, ale čísti v nich toužila. Jen proto, aby zas čísti mohla, přála si upokojiti se. Tedy nechtěla ani do kláštera jíti. Ale kam jen se obrátit? Což byly ty její životní poměry těsny, ne jiné, než jako vězení. A svět je přece tak velký, rozsáhlý, široširý. Proč nebylo možno utéci někam?

Ani zavadit nesměla slůvkem, že by šla do služby. Teta, jindy přísná, rozplakala se proto, chce-li prý Lojzinka, aby lidé říkali, že ji vystrčili?

Otomar omluvil se písemně, že pro zkoušky své dále nemůže vyučovati hochy Fikarovic, a neukázal se v domě.

Psal jednou Lojzince. Ona odpověděla mu tak, že tedy už pokusů nečinil, aby jí se přiblížil.

Bratr smířil se s ním a poskytl mu nutných peněžitých prostředků, slíbil mu svou podporu k doktorátu.

Bůh ví, kde a jak seznámila se s jeho chotí ta jedna teta, která dovedla tak dobře získati si důvěry mladých srdcí. Ta prostředkovala. Stala se u assessorů častým hostem, vídala tam Otomara a podávala u Fikarů zprávy o něm. Učil se horlivě, odbýval zkoušky, měl již před doktorátem. Teď bylo by bývalo výhodou, provdati Lojzinku, aby přestal mysliti na ni. A tu jako na zavolanou našel se pro ni ženich.

Kde teta jej vzala, tu ho vzala. Jmenoval se Václav Škach a byl vyučeným pekařem. Byl by si rád zavedl živnosť, kdyby byl měl něco do začátku. Teta slíbila mu značnou podporu s rukou Lojzinčinou jménem své sestry, neptajíc se, svoluje-li. Ohlásila jí jen, že vše je zavedeno a vyjednáno se Škachem, že nic neschází než aby Lojzinka se ženichem se seznámila. Paní teta byla se vším spokojena. Vidělať, že Márinka se souží, a nemohla se dočkati, aby Voda zas chodil do domu.

Tedy říci to Lojzince. Stalo se. Odpor, zoufalý pláč. Na to byla teta připravena. Domluvy. Důvody. Dokázánoť Lojzince, že jiného východiště pro ni není.

Dánať lhůta na rozmyšlenou. Tedy co? Smrť? Klášter? Býti doživotně obtíží příbuzným? Zahanbiti je vstoupením do služby? Či sňatek a jejich požehnání a spokojenosť; se sňatkem vlastní krb, práci, snad milé dítko…

Kdyby jen nebylo té hrůzy, náležeti muži s obrazem jiného muže v srdci.

Ale co naplat. Vždyť už nesměla na onoho mysliti, jakmile se ho odřekla.

Teď nastal nátlak na ubohou se všech stran a neměla od milých tet chvíle pokojné. Věděla, že bude musit poslechnouti, a bránila se již jenom ze zoufalosti.

Konečně, nenadále, nemajíc tušení o tom, byla s Václavem seznámena. Přišel k Fikarovům jednou v neděli odpůldne. Posadili jej u svačiny vedle Lojzinky. Posléze nechaly ji s ním samotnu.

Tehdy nastalo pro tu dívku nové oddělení života. Katastrofa byla dovršena. Co bylo, vše sřítilo se, nová půda životní se vynořila.

Co bylo, to byla poesie, pel mladosti, lásky božské, zjevení, setkání dvou duší v nadpozemském etheru.

Co nastalo, byl suchopar, vypočítavosť, cizota, setkání dvou chladných osob podléhajících poměrům.

Škach učinil na Lojzinku dojem nejnepříznivější. Neměl žádného uhlazeného mravu, jeho obličej byl docela obyčejný, chůze jeho byla zkřivena, pekařům zvláštní. Byl to kontrast s bohatýrskou postavou a duchaplnou tváří Otomarovou.

Když byli ti dva ponecháni o samotě, věru nenadělali spolu mnoho slov. Ani na Škacha bleďounká, smutná dívka nečinila dobrého dojmu. Byl by mohl dostat mnohou roztomilou mladinkou dívku. Ale co dělat, když to nešlo bez peněz? Byl odhodlán vzíti si tohle ubožátko se slíbenou podporou.

Ještě týž den řekl o ni a ona jako v těžkém a děsném snu dala své svolení.

Teď to šlo o překot. Paní teta vyznamenala se výbavou, jen co je pravda, a docela neskrblila. Márinka pomáhala šít a mazlila se s Lojzinkou. Každý nosil ji na rukou. I flegmatický pan strýček, který nám nedal příležitosti, abychom o něm promluvili, i ten usmál se na ni. Položiv ruku na její pěkné vlasy řekl: „Vida, nebyl bych řekl, žes tak rozumná holka.“

Na ni to slovo mocně působilo. Ačkoli strýček nebyl jejím krevním příbuzným, lnula k němu více než k tetám. Škoda jen, že tak málo mluvil.

„Tak dobře,“ Lojzinka si pomyslila. „Budu tedy aspoň rozumna.“

Nezbývalo jí nic jiného, když se neodhodlala jednati tak, jak by to byl svět nazval nerozumem.

Byla rozumná, ale bylo to smutné. Být rozumnou, co jest to? Ona viděla v tom utlačování sebe sama. Ale co měla dělat?

Škach najal dílnu, krám, vedle krámu jeden pokoj.

„Jsme začátečníci,“ pravil, „musíme toho míti dost.“

Lojzinka byla s tím spokojena. Bylať spokojena se vším a svatební den se přiblížil. Vše bylo připraveno. Márinka pomáhala oblékati plačící, omdlévající nevěstu.

Lojzinka vyšla z komůrky své jako duch. Ale Škach byl také uplakán. Nebyl tak docela psosaický, jak vypadal, a myslíval si jinou svou někdejší nevěstu, jinou svatbu svoji. A pak jej také znepokojovalo, že ani pan strýc, ani paní teta nemukali o té slíbené pomoci. On však měl veliké výlohy a také již nutně potřeboval peněz.

Tak šli ti dva spolu k oltáři a slíbili si lásku a věrnosť a shovívavosť pro všecky případy tohoto proměnlivého a těžkého života.

Co bývá takých slibů vyslovováno bez myšlének, bez přesvědčení, bez citu!

Tito dva lidé, k sobě tak lhostejní, měli jediné hnutí. Když byla pronešena ta slavná, závažná slova, vížící dvě bytosti navždy k sobě, podívali se rázem na sebe těmi uplakanými, unavenými zraky a oba viděli cosi velkého a svatého. Neměliť zjevení lásky. Ale on viděl v jejím oku poctivosť a ona viděla také poctivosť v oku jeho. A bylo v tom také něco božského jako v lásce. On, povzbuzen tím jejím pohledem, podav jí ruku stiskl její tak pevně, že to bolelo. Ale ta bolesť byla sladká.

Lojzinka dala se odvésti v nový domov, neplakala, a vše, co bylo zařízeno, líbilo se jí. Ona líbila se teď již jemu.

Bylať rozumna a už nezdálo se jí neštěstím, musí-li býti člověk rozumným.

Tedy do práce. Oba znali práci, milovali ji a jí měla býti práce náhradou za velkou oběť.

Vše bylo nové, hezounké v té domácnosti. Byliť pánem a paní, vše bylo jejich. Co udělali, bylo jejich, v čem ušetřili, také bylo jen jim ku prospěchu.

Kdo byl by si pomyslil, že to půjde tak věrně u nich, že ženušce nebude pranic se stýskat? Její oči se vyjasnily, tváře znova rozkvetly a on díval se na ni s láskou v oku, která jí srdce zahřívala.

Tak tedy bylo vyhráno? Bohužel nebylo a nic neprospívalo Lojzince býti rozumnou. Nastaly konflikty, kde nejrozumnější člověk by byl pozbyl rozvahy.

„Co je ti probůh?“ Lojzinka ptala se svého muže, když po tři dni a tři noci nejedl, ani nespal. „Mluv, prosím tě, stalo se ti něco. Jsi snad nemocen?“

Konečně to vyšlo. Škach učinil písemný dotaz k panu strýci, nebylo-li by mu libo, vyplatiti mu pomoc slíbenou prostřednictvím paní tetinky té a té.

Vyznal se, že jí nejvýše potřebuje, že vše zařídil na úvěr počítaje na řečenou pomoc.

Dostaltě odpověď, že pan strýc ani paní teta o ničem nevědí, že nic neslíbili, tetinka že neměla práva něco slibovati, že dal neteři vychování a služnou výbavu, ale více že nemohou pro ni učiniti.

Lojzinka četla tuto odpověď. Kdyby hrom byl udeřil u jich domácnosť oživenou rozumem a dobrou vůlí, láskou k práci, nebyla by bývala více zdrcena.

Hodivši psaní na zemi, zvolala s pláčem:

„Oni tě mnou ošidili! Mnou, mnou! A mne ošidili také.“

„Co teď,“ Václav pravil. „Nic nezbývá, než abych to vše prodal a šel za tovaryše. A ty budeš mít bídu. Takovému živobytí zvyklá nejsi.“

„Ó, já uvyknu všemu, Václave, jen uvěříš-li mi, že tím nejsem vinna.“

„Což o to, ty jsi hodná,“ řekl smutně, „tím větší lítosť mám. A tobě nic nevyčítám.“

Tedy bída tu byla, nezaplacené dluhy, zahanbení, pokoření a to bez lásky.

Pro lásku Lojzinka odřekla se lásky, aby se uhnula bídě a starostem, a bez lásky byla v tom.

Václav seděl za stolem, hlavu ve dlaních jako zoufalec. Lojzinka chodila po čisťounkém, vlídném pokoji, modře malovaném, přízemním, jehož okna byla zarostlá řeřichou. Na stěně visela kytara s blankytnou stužkou, v přihrádce stály její knihy.

Teď byla bída zde a k vůli lásce ji nesnášela. Musila s ní zápasit a nebylo to pro lásku. Z toho byla by mohla zešílit, anebo ne-li to, přestat býti rozumnou. A což on, ten ošizený muž, jehož si vzala z přinucení, teď začne spílat, láteřit, proklínat. Avšak posud byl mírný. Řekl, že nejvíce je mu líto jí. Byla mu za to vděčna. Posadila se k němu. Pravila:

„Poslyš. Co se stalo, stalo se. Jen když mne proto neproklínáš. Jsou takové případy, kde ošizený muž ženu pošle domů. Chceš-li, půjdu, a tobě bude snáze.“

„Jak chceš, Lojzinko, nemám ti co dát. Nemohu tě držet. Ovšem, kdybychom se byli vzali z lásky, věděl bych, co bychom spolu učinili.“

„A co, Václave?“

„Utopili bychom se spolu. Ale tak utopím se sám, neb tu hanbu nepřežiju.“

„Václave!“ vykřikla. „Ne, sám se neutopíš. Vezmi mne s sebou. Vždyť jsem tím neštěstím vinna.“

Vzala jej za ruku, kolem krku, políbila jej. On přitáhl ji k sobě.

„Kdybys mne měla aspoň ráda, pak nezoufal bych si tak.“

„Tak tě mám tedy ráda. Jsi teď spokojenější?“

„O mnoho. Ale je to pravda? Neříkáš to jen tak?“

„Stojíme vůči smrti, jsme v neštěstí, tehdy se nelže.“

„To stal se tedy zázrak s tebou?“

„Ba zázrak,“ řekla dívajíc se na stužku u kytary. „Divím se sama. Ale neplač tak jako dítě, můj chudáčku, můj chudáčku, hleď já nepláču. Ba naopak. Víš, co udělám? Teď na místě jdu k panu strýci a promluvím s ním. Nebojím se ani jeho, ani celého světa. On nás musí založit. Upíšeme se mu oba.“

„Já bych šel s tebou. Ale myslím, že nepořídíš.“

„Nepořídím-li, prodáme mou celou výbavu, moje šperky po rodičích, proměníme ty dukáty. Toho bude málo, nechť. Jenom ještě nezoufej. Vždyť máš také mne. Tedy s bohem. Udělej mi křížek na cestu. Tak, jdi prodávat, někdo v krámě zvoní.“

Oblekla se, jak slušelo na její postavení v tehdejší době. Žádný klobouk, žádný „salup“ nevzala. Nosila také již čepec, ale velmi skrovný a krátké sukně.

Našla strýčka doma. Právě se vyspal v zadním pokojíčku a zapaloval si dýmku. Pak teprv mínil jíti dohlédnout do dílny. Ulekl se trochu té návštěvy a chtěl spustit hromobití, avšak byl brzo překonán a slíbil půjčku ubohým oklamaným začátečníkům. Se slzami vděčnosti opustila jej Lojzinka, šla pokojem, kde poprvé s Vodou se setkala, kde ji líbával a lásku jí vyznával.

Dvéře otevřely se. On sám stál před ní. Chodil po její svatbě zas k Fikarovům do domu, už ne jak učitel, ale jako nápadník.

Oba byli pohnuti, pobouřeni, on viděl, že plakala. Leč nemohli si říci nic více a on šel hrát na čtyři ruce symfonie s Márinkou, což mu bylo opravdu požitkem. Ona hrála s citem a porozuměním. Měnila se nyní co do zevnějšku příznivě, stávala se hezkou. Měla jej vášnivě ráda.

Lojzinka spěchala domů ke svému muži. Vše bylo v pořádku a mladí začátečníci znova se činili a pracovali a hleděli překonat chudobu. Opravdu ji překonali, půjčku uplatili, měli časem hezounké dítky.

Přítelkyně Lojzinčiny hrozily se, jak prosaickou ona se stala, jak rychle se dala potěšiti, jak dobře vypadala. „Obyčejná to ženská,“ říkaly o ní.

Doktor Voda vzal si Márinku. Na svatbě vyznamenaly se tety novomódními čepci, kterým se říkalo Toque. Nedávno nosily se podobné klobouky a říkalo se jim „Rembrandt“.

Tety měly každá svůj toque v jiné barvě zelené, červené neb žluté z aksamítu a atlasu a s péry. Odříkalyť se již docela měšťanského kroje, a dostaly doktora do rodiny a on stal se slavným doktorem.

Na kolik Márinčiny peníze přispěly k jeho slávě, nedovedu vypočítat. Byl-li by se stal rovněž slavným s Lojzinkou, také nemohu říci. Byl-li by býval šťastnějším s ní a ona s ním? Kdož má takovou váhu na štěstí? Ostatně potkalo obě rodiny také ledacos neblahého, jak se to střídává se štěstím.

A pak rychlovlak života spěchal s nimi k poslední stanici, kde se skládá přítěž zkušeností pro upotřebení volné těm, kteří jsou posud na cestách.

Lojzinka zemřela dříve než její manžel. Bylať ještě v nejlepších letech.

Jeden přítel Škachův divil se mu, že ji tak oplakával. Byl svědkem na jeho svatbě a věděl, že nebral si ji z lásky. — Vdovec odpověděl: „Tu ženu každý byl by tak oplakával. Ani když nemilovala, měla smilování. Neměla-li vášeň, měla srdce. Byl jsem s ní šťasten. Rozloučili jsme se krásně. Bohudíky, že jsem ji měl. Byla také vděčna, že dostala mě, který jsem dovedl jí si vážiti.“

Tak. To je něco z mé zkušenosti. Vím, že jsou tisícery případy, kde ta věc dopadá jinak a ještě jinak. Ty jsou známy dostatečně. Vímeť, jaké obraty mívá láska, jak přechází, mizí, jiná nenadále vzniká. Bohudíky, nemusím v té věci rozsuzovat, ani radit.

Myslím jen jedno, že láska je snem, není-li v ní slitování; ale slitování, že jediné je pravou láskou, jasným bděním mezi života těžkými a blouznivými sny.