Kalendář Zlaté Prahy/1894/Bouře

Kalendář Zlaté Prahy 1894
Zima	Bouře	Naladění

Údaje o textu
Titulek:	Bouře
Podtitulek:	Obrázek z Korutanska
Autor:	Gabriela Preissová
Zdroj:	Kalendář Zlaté Prahy. Praha : J. Otto, 1894. S. 13–20. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Sotva odumřelo klekání v pozadí úzkých vížek na podolí, vzplanuly po návrších nesčíslné ohně, jeden výstřel počal stíhat druhý a celý kraj zahlušil i zazářil slávou svatodušního předvečera.

Z Kočebovy salaše odběhl skoták s oběma děvečkami hned po večeři někam k ohňům, a kupa navezeného březoví zůstala před obydlím, tak jak ji včera večer chasa tam složila — nedotknuta.

„Na nic se nemůže člověk spolehnouti —“ vzdychla si hospodyně Kočebová, hezká a rozumná vdova Katra, vyšedši před práh krbové jizby. Za stavením pod přístřeškem, kde stálo několik koleček, lučních kos a hrabí, choulila se na troše sena k spánku potulná staruška žebračka. Katra jí postavila hrneček mléka a skývu chleba na trámek, ale staruška jindy tak čiperná a povídavá, že ji proto všude rádi vídávali — dnes nějakou náhlou slabostí ani nemohla jísti. Teď se jen vzmohla na hospodynin povzdech k přikývnutí:

„Ach, jajaja…; mužská hlava ti všude schází, chudáčku!“

„I neschází —“ odvětila rozhodně Katra; — „leda by mi scházelo více sužování. Napracuji se beztoho tak jako tak za dvě děvečky — ale alespoň nemusím se nikoho bát a nikoho poslouchat. Po mužských obrazech nynějšího času nic není — jsou zlí.“

„Jajaja — to už máš pravdu —“ svědčila unaveně staruška.

„Po nových starostech s dětmi také netoužím —“ rozpřádala dále Katra své moudré mínění; „dal mně Pánbůh tři, ale když mi ty dvě starší, z nejhoršího již vypiplané, zase vzal, zkusila jsem už dost, co je to bolesť a těžkosť… Jakživa jsem si takhle vdavky nepředstavovala! Mně se vedlo za svobody jako ptáčkovi; skok sem, skok tam, samá písnička a večer sotva jsem si na lůžku ruce za hlavu položila, už jsem spala… Že jsem tak do smrti nezůstala!… Můj Tomáš byl mužský, aby ho pohledal — dobrý a spořádaný; ale proto přece kolikrát, když jsem se při dětech až k pláči se správou pro deset lidí natahala, jenom říkal, že ženské práce za celý den do hrsti nenabere… Hospodář má neděli a svátek — hospodyně jakživa ne — a k tomu všemu nemají mužští uznání… Šelmy jsou to, které jen sobě samým dobře popřejí a rozumějí…“

„Ochochoch — už je to tak —“ zahlesla ještě na přisvědčenou noclehářka.

„Naposledy nechci, aby nějaký otčím mému Tomáškovi ubližoval —“ věděla Katra novou příčinu — „neřku-li, že nechci, aby lidé řekli, že myslím na vdávání…“

To říkala Katra každému a již byla o ní rozhlášená česť, že je to statečná ženská, která ve svých mladých, vdovských letech každé námluvy smete s cesty.

Teď po své po mnohonácté opětované filosofii chopila Katra do náruči trochu březových větví, chtějíc je k zítřejšímu Božímu hodu rozestaviti, ale zaslechnuvši z komory plačtivé volání svého dvouletého dítěte, o kterém se domnívala, že je již ukonejšila do spánku, pohodila zase tuto práci a spěchala do komory. Po chvilce se vrátila s laťovým vozíčkem na nízkých kolečkách a táhnouc jeho dlouhou voji levičkou a zpívajíc konejšivým tónem namanulý se jí popěvek, počala svobodnou pravicí stavěti májky z březových haluzí do pořadí kolem celého obytného stavení, když pro ně dříve zašpičatělým držadlištěm hrábí vydlabovala důlky; do oken dala po kříži ratolestí a poněvadž ještě trochu zbylo, šla stavět řádek ku stáji.

Tu vedla pěšinka kolem k jejich zimnímu stavení, jehož rozsáhlý senník připravoval teď osamocený šafář s jedním čeledínem pro letošní úrodu. Úhledné, jednopatrové to stavení s vysokým štítem stálo o kousek doleji sousedícího Broučova statečku, ale zastiňovalo ono výše položené hospodářství jak mocný člověk malého. Stezička od obou sousedících hospodářství ku Kočebově salaši vedoucí byla více než Katřinými lidmi vyšlapána mladým sedlákem Broučem, který tudy chodil každého večera cosi poopravovat na vzniku vodního pramene. Kočebova chasa chodila, jakýmkoli směrem ji napadlo, dolů a nahoru, ale Juryj Brouč šlapal vždy tuto pěšinku a byla již tak v letošní trávě vyznačena, že ji bylo i v rostoucím večeru dobře rozeznat na hezký kus cesty…

„Dnes tudy nepůjde —“ napadlo Katře jen tak jako myšlénky jdou, třeba si jen paměť upínala na posvátnou věc, kterou tu k božíhodovému strojení konala — ale sotva to domyslila, zalekla se Juryjovy postavy, který patrně dnes šel odkudsi z jiné strany, než jindy chodíval. Kráčel chvatně a zabloudiv na nějaký krok pod přístřešek, přeskočil řebřiny postavené tu na místě plůtku. Taková bujnosť vážnou Katru zamrzela; po jejím náhledu mohl míti pětadvacetiletý Juryj jako vysloužilý voják už více usedlosti v sobě. Ostatně si k této úvaze ještě v mysli dodala, že jí na něm nemusí nic záležet.

„Štěstí měj!“ pronesl Juryj obvyklý pozdrav ještě za vdovinými zády, že musila už z křesťanské slušnosti na polo obrátit hlavu a tiše odvětila: „Dejž to Pánbůh!“ Nevěděla, jestliže se dnes zase Juryj zastaví nebo ne, ale musila se omluviti, aby mu naposledy nepřipadlo, že na něho čekala. „Zůstala jsem sama doma“ — pravila, dobře si řeč rozmýšlejíc — „a sázení větvic si na mne počkalo. Chasa ta si na vystrojení stavení nevzpomene, ale k ohňům utéci skotačit — to nezapomenou…“

„U nás bude mého návratu také potřeba —“ povzdychl si dosti vážnou, Katře se zamlouvající řečí Juryj. „Já sám jsem si sběhl podívat se na chvíli na druhou stranu ku střelbě, ale rozpomenul jsem se tam na Líšu, koně, že těžce stone… Kdyby se mu tak něco stalo a já při tom nebyl, mrzelo by mne to…“

„Což u vás hlídá stavení alespoň starý tatínek —“ řekla Katra.

„Ten už má chudák rád pokoj — dávno se už nastaral dost… Když si z večera lehne, spí bez probuzení až do rána. On na to naříkává, že je to taková olověná slabota — ale já jsem rád, že má alespoň ten spánek…“

„To je od tebe hezké, že starému otci přeješ —“ chtěla říci Katra, ale že se mužský nemá nikdy přechválit, řekla něco jiného. „Co pak mu schází — Líšovi?“ — obrátila se teď už sdílně s celou tváří k sousedovi.

„A je už snad chudák starý a také stahaný —“ soudil Juryj.

„Na vašem je tak těžká půda —“ potřásla smutně hlavou Katra — „samý svah. Ještě kdyby to ke všemu nebyla samá orná půda, kdyby to raději byly luka! Ale na takové orné půdě neurodí se ani za tu těžkou práci vděk…“

Juryj si posunul klobouk a odvětil s přízvukem jakési chvějící se odvahy: „Osud je těžko lámat… Já jsem si už tisíckráte pomyslil, že tyhle dvě usedlosti, ta moje a vaše, by měly tak patřit dohromady; to by pak už byla radosť hospodařit. Nám scházejí louky a vy jich máte nazbyt… Och, můj Bože, darmo si myslit“ — končil Juryj povzdechem.

„Když ale každý si musí podržet, co mu patří,“ odvětila klidně Katra.

„No ovšem; ale to si jen tak člověk všelicos darmo myslí,“ řekl nejistě Juryj a ač už se rozkládala tma, pořád klopil oči k zemi.

Za to Katra neskláněla hlavu. „Podívejme se, jak si jen myslí na ty moje louky,“ zalehla jí trpká vlnka prsa, že jí až srdce stiskla. „Vyhlíží mladý a upřímný (Katře se v duchu po paměti zamihly jasné, dlouhými řasami obroubené oči Juryjovy s dětským pohledem a jeho milé, jakoby pravdomluvné rty), ale majetek umí brát do počtu jako starý…“

Proto řekla nahlas s troufalou úmyslností a chvatně, jako by tím chtěla smazat bezděčnou pomlčku: „Máš pravdu, že povídáš darmo si myslet; když si člověk spřádá, co by mohlo být a co by rád — a nemůže to být — je to jen hloupé a nadarmo.“

Při tom se Katra znovu chopila voje vozíčku a obrátila se s ním tak, jakoby už měla chuť, utíhnout se do stavení. „To se tmí — jak k dešti,“ dodala jen ku zmírnění svého odchodu.

„Ba, tmí se,“ odvětil zticha a zaraženě Juryj. „Už jen co to spadne; než dojdu domů, zmoknu na kůži.“

„Musíš utíkat,“ poradila Katra.

Počalo se už tak tměti, že jeden neviděl druhému na výraz obličeje. Juryjovi ještě něco napadlo: Vztáhl ruku k voji vozíku a povídá: „Pomohu ti s tím do dveří.“ A když Katra učinila pohyb odporu, doložil ještě měkce: „Neboj se, dám pozor, abych malého nevzbudil.“

Pro milý zvuk této jeho řeči bylo zase povážlivé Katře mladého sedláka z nevýnosného statku trochu líto. Však mu již všecko trefně pověděla, nač by mu teď ještě k lítosti odmítla tu malou sousedskou službu? Se spokojeným úsměvem, který jí sbíral prvější trpkosť z prsou a jejž nemohl nikdo postřehnouti — nechala Juryja posunovati vozíček a když došli ku prahu, kde mu do nadzdvižených dveří hbitě pomohla, poděkovala Juryjovi vlídně přejíc mu zároveň „Lehkou noc!“

Dvéře se za Katrou nezavřely, ale ona se v té tmě někde v komoře ztratila, že jí nebylo více vidět a jenom její zpěvně konejšivé broukání k dítěti: „Aj — tutúja — hajá pupaja!“ zaznívalo ještě k Juryjovi. To již nepatřilo jemu, jeho již odbyla Katra těmi slovy „Lehkou noc!“…

Ono se jí to řeklo: Lehkou noc! — když ani neměla tolik citu k němu, aby ho vyzvala: „Počkej, já rozsvítím; posaď se u nás!“ Nemá nikoho doma, je až k strachu osamělá a přece jen nechtěla, aby na salaši chvíli počkal, než se chasa vrátí… Žádnému žebrákovi by to nevyvedla, nechat ho před deštěm za dveřmi — posýlat ho domů. Je svou paní, může si dělat, co chce, ale místo dobrého slova vyčítá mu, že má špatný majetek — těžkou půdu — — že nemá luk.

Juryj zaskřípal zuby a do očí jakoby mu již s hořejška veskočily dvě dešťové kapky. V tom se zastyděl, tváře se mu oblily horkem, že se mu něco podobného už tak dávno nestalo.

„Ej, co,“ pohodil hlavou — „počkej, už mne tu jakživa neuvidí! Ať si ta svoje pěkná luka nechá a svoje červené tváře také; beztoho je už vdova…“

Juryj si ulomil v cestu se mu namátnuvší borovou haluz a počal jí hněvivě šlehati do vzduchu. Bylo mu dusno — horko až k zalknutí. Na protějším pohoří zářilo několik ohňů; slnily a bodaly mu do očí. On by si teď přál jen samou tmu — a studenou tmu. Ten svět byl tak planý a šalebný, od takovýchto slavnostních světel, lidem na oko, počínaje… Co je to takový oheň? Zplápolá, rozzáří se, ale pak najednou není z něho nic. I ty písně, které měl tak rád, i ta střelba. Zahluší horami — vyzní a není z nich také nic. Všecko je takové prázdné nic, i ten lidský život. Člověk se lopotí, neužije na světě nic dobrého — a když má tu nejhezčí naději, zhasne mu; to je ten celý lidský život! — V tu chvíli padal Juryjovi bolestně z paměti milý obrázek. Připadl mu bláhově do snu z nenadání: když se vrátil z vojny a vídával na Kočebově hospodářství osamělou Katru, namáhající se od časného rána až do večera, aby udržela pořádek. Znal ji od malička — ač se s ním nekamarádila, neboť byla o dvě léta starší a on jí nestačil proto rozumem. Katra byla nejmladší ze tří vesměs provdaných Kočebových dcer, a třeba se do statku po rodičovském ustanovení přiženil Katřin nebožtík muž s příjmením Práž, nenapadlo nikoho jinak říkat, než na Kočebovém a Prážovi se říkávalo také jen Kočeba.

Rodiče Katřini odstěhovali se na výpomoc k nejstarší dceři, na jejíž muže, z lásky k městu a vínu den co den rozjařeného, nebylo v ničem spolehnutí — a o nejmladší Katru neměli nikdy teskných starostí. Každý měl Katru za statečnou a říkal o ní s jejími rodiči: „Ta si již ve všem pomůže sama; ta je chlapík!“

A že byla Katra opravdivý chlapík, dokazovala již tím, že jezdila na trh do města sama, řídíc koně i samostatně si všecko obstarávajíc; a za pilné doby, když byla odpoledne s poklidem hotova, vypomáhala kosit a vláčet. Její hlas byl silný a hluboký, že ji bylo z daleka slyšet, když si zazpívala, a zahvízdnout i zahalikat dovedla jako mužský.

Ale přes to Juryj v Katrině statečném, jinak ale do výšky ani do šířky nepřerostlém zjevu, dříve jiného neviděl, než osamělou, slabou ženskou a ze srdce rád byl by jí přispěl každé chvíle nějakou prací. Ach — ona ani netušila, kolik vhodných, spádových stružek jí letos v časných jitrech a pozdních večerech zavedl na louky… Onehdy jí tajně pospravil kus plotu — jednou zase rozběhl se, jakoby byl malý chlapec, úprkem, aby jí zachránil dvě kuřata od utopení — a teď už chodil den co den upravovat pramen, který se vléval do Katřina vodovodu; bez jeho přičinění málem by se byl už potrácel. Pro sebe to věru nečinil; vždyť u nich stačila k napojení jednoduchá studně na dvorečku…

Ba pro Katru své vlastní hospodářství zanedbával. Tak všelicos již u nich volalo po opravě, nač tatínek marně upozorňoval. Káď na zelí se bortila, obruba u studně nepřiléhala, že už bylo na strach něco postavit, střechu by bylo třeba trochu vyspravovat, pod okapem odtok vydlábnout — a to všecko marně čekalo pro hloupý soucit s Katrou. Co bylo na ní k soucitu? Ona po muži neplakala, bídy nijaké nepoznala, zdraví v ní kypělo — pýcha rostla, že už by beztoho teď chudobu dovedla nohama šlapat… Co jej to napadlo o ni se starat?

Tatínek se mu už od vánoc ohlížel po nevěstě; smýšlel tu — smýšlel onu, ale jakživ mu nenapadlo nadhodit Katru. On byl tatínek člověk povážlivý,moudrý; věděl, co k čemu patří, a nesmýšlel bláhovosti. Ke všemu byla Katra už vdova — ani za celé Korošsko ji neměl chtít!

A v této chvíli narostla v Juryjově představě Katřina souměrná postava až do protivné neženské mocnosti. Její plné, ruměnné, drobounkými pihami na vršcích pohozené tváře se protivně osmáhly, tahy ztvrdly — na mužského se podobaly. To nebyla žádná ženská, to byl chlap — a Juryj byl přesvědčen, že by jí nechtěl, kdyby měla třeba celé Korošsko…

* * *

Z prvu se zasliboval zemi večerní déšť, takový tichý, blahodárný, který v usínající krajině dovede být milou ukolébavkou — ale nedocházel.

Katra uspavši dítě, vyběhla zase na práh, rozhlédnout se. Vzduch se zdál horký a dusný, ani jediný dech větříku jím nešvihnul. Nahoře povlékala oblohu neproniknutelná pokrývka mračen; jen daleko v dohledu přimykal se k ní skromný kousek bílých beránků, v němž prokukovala modrá klička a tamtudy projel na okamžik srpek měsíce. Stopil se zase ihned v mračnech spěchaje dál, ale Katře se to vidění neobyčejně líbilo. Těšil ji ten svět i tak ztišený a zamračený, jak se v tu chvíli zdál; vždyť věděla dobře, že se z nenadání zase vyloupne ze všeho známá hvězdnatá noc nebo sluneční den lidem na radosť. Ach, pravda, zde u nich byl tak hezký svět — je to štěstí, že ji odsud s hora nikdo neodvedl, jak se stalo třeba sestrám… Katra se zadívala ještě pozorně na poslední dva ohně, které ještě plály na slavnosť. Ty mámily zrak i hlavu. Moudrá jindy Katra octla se v nějaké dívčí, ba dětinské době. Bylo jí sladce jako ještě nikdy, bylo jí bujně až k zavýsknutí, jakoby před její pamětí neleželo nic jiného, než ten hezký život na světě, který Pánbůh pro člověka nachystal. V ňadrech se jí rozkládalo z toho blaho; rostlo, šířilo se, div Katra z něho nezavrávorala…

„Bože — to je horko!“ zašeptla přivádějíc se v skutečnosť. Připadlo jí, že v krku ji svírá plátěný živůtek, a rozepjala si tam sponku. Pak se jí zase zdálo, že má až k tíži staženou hlavu, a sejmula si s ní klobouček i šátek; ba i účes, hladce rozmarynkou kol hlavy obtočený a tkaničkou pevně povázaný, si musila nedbale shrnout s hlavy. Co se to s ní dálo?… To byla taková závrať, jakoby ji někdo uhranul… Snad nenosila staruška žebračka v očích sovu? Však to prý ten člověk, do jehož očí se usadí, za to nemůže…

V tom se švihl zčervenalou oblohou klikatý blesk a za ním se rozvalilo zahřmění.

„Pánbůh s námi a zlé pryč!“ pokřižovala se Katra. Byla už dnes tak rozechvěna, že zahřmění, jehož si jindy ani nepovšimla, se ulekla. Pospíšila si do jizby a rozžehla lampičku; postavila ji na zídku okeničky, ale v tom se venku zdvihl takový silný vítr, že jí lampičku sfoukl.

„Je to trápení,“ zasteskla si rozsvěcujíc v koutku znovu; „chasa se vytratí za hloupostmi a člověk zůstane ku všemu sám jako prst.“ Zamrzelo ji teď, že na chvíli nezadržela Juryje.

„On — to přece bylo vidět — byl by rád zůstal a taková nepohodná chvíle ujde lépe, když je někdo ve stavení.“

Katra se schoulila na stoličku u dětského vozíčku a ze zvyku jím pohybujíc, počala na svou stísněnosť sbírati klidnější myšlénky…

„Kdyby jen přes zítřek hezky namoklo — neškodilo by; dva dni se teď beztoho nemůže nic pracovat a kdo ví, jestli pacholci nezůstanou ještě v úterý dole — je tam jarmark. Měla bych tam také sejít; potřebovala bych lžíce. A nějaký obrázek sem do salaše jsem už chtěla dávno koupit… Když sem tak někdo vejde, aby to zde bylo přívětivější.“

V tom se Katra zadívala do rohu za stolem a zcela jiná myšlénka jí zazávojovala ty předešlé. Představila si vyšvihlého Juryje, prostovlasého, s těmi jeho hezkými beránčími vlasy, jak by tam skromně seděl. To všechno, co bylo na něm takové skromné, něžné jako u ženské, se jí zrovna na něm nejvíce líbilo. Vykoukaný se on jakživ nezdál, třeba že byl tři léta na vojně. Jen když se postavil a pohyboval, hrál v něm mladý život; sedě se zdál tak milejší — starší…

„Kdyby seděl tuhle pod obrázkem svaté Anny, „smýšlela si dále Katra — „bylo by tu veseleji.“ Ale nebylo to správně vyjádřeno ve slově „veseleji“, co se jí ve vábivém přání duší kmitlo. Byla v té chvíli, jíž si nebyla dopřála, taková uzounká, schovaná, sladká útulnosť; štěstí, jaké jakživa nezažila. Byl by s nimi malý Tomiš — a co je jí do celého ostatního světa?…

Bylo jí lítostí k pláči, že ta chvíle nepřišla… Nemohla přijít, už bylo na ni dávno pozdě — teď už se pro ni nehodila… Bože, kéž by mohla raději usnout!… Překonala se, povstala a předešlým přemýšlením jakoby zpita, vyšla do síňky, že se ještě rozhlédne, jak to vypadá venku a jestliže se chasa nevrací; pak že si už lehne a musí usnouti… Vyhlédla ze dveří, ale její rozesněné zraky Bůh ví co v té bouři hledaly — a nenalezly.

Po zemi nezdálo se ani tak temno… Katra rozeznala dobře řádky břízek, jež postavila, i tmavší zeleň tu a tam z pokácení vyváznuvších borečků, jež se lišila od jasnější trávy… Přicházejícího člověka bylo by snadno rozeznat… Komu pak by ale napadlo, v takové chvíli se rozejít — chasa se také někde poschovala… Nahoře blesk stíhal blesk, obloha se žeřavě žíhala, jakoby pukala, a pod tím dojmem dole všechno hrůzou se chvělo, svištělo a vzdychalo. Na horách teď dvakrát za sebou uhodilo, a Katře se to zdálo tak blízko, jakoby to jen za salaší bylo.

„Jak si v takové chvíli opuštěný člověk připadá chudákem červíkem!“ vzdychla si, celá se třesouc. „Alespoň si půjdu zavolat Línu žebračku k sobě, abychom se spolu pomodlily růženec; ten zbavuje světské tesknoty…“

Katra se rozběhla pod přístřešek, stále se křižujíc.

„Linko,“ nahnula se ke stařence, „pojďte honem do jizby ke mně — pojďte! V takové bouři byste se tu celá vyděsila!“

Ale staruška se ani nehnula. Byl to tvrdý, bezstarostný spánek; Linka pak se obličejem zahrábla do sena.

„Ti staří lidé už se jen položí jako děti — starostí oni už se pozbavili,“ pomyslila si Katra a připadl jí na mysl i Juryjův otec, o kterém prve mluvili… Katra by si takové stáří už jen chtěla přivolat; sama starostmi často nemohla spát…

„Slyšíte, Linko — slyšíte!“ sesilovala hlas. „Pojďte si lehnout do jizby! Chasy není v domě a teď, když se někam musili schovat, kdo ví, kdy přijdou… Pojďte, budem se spolu modlit růženec! Je takové boží dopuštění!“

Linka se ještě nehýbala.

„Kriste Ježíši, to je spánek,“ zažalovala Katra už netrpělivě a chopivši se staruščina ramene, pohnula jí celou silou, že obrátila k sobě celou její tvář. V tom zažehl na nebi nový blesk a Katra hrozně vykřikla…

Ubohá Linka dotíhla se sem vydechnout duši. Byl to jednoduchý konec znavené stařičké poutnice bez domova — lehká, závidění hodná smrť, ale Katra dnes už beztoho rozechvěná jak osykový list, pozbyla z toho rozumu. Zděšeně utíkala zase do stavení a pamatujíc již jenom na dítě, popadla je z kolébky, přitiskla si spící jeho hlavičku ke krku, stáhla od zadu přes sebe sukni a jako furiemi štvaná utekla ze stavení.

Bouření na nebi střídalo se v Katřině sluchu s takovým hrozným šepotem v okolí, že z něho povstávaly zřetelné vzdechy. Nějaký kamínek strašidelně kutálel se před ní a vedl její horečný běh jistým směrem až k výsece, kde se dělily dvě cesty; jedna šikmá na pravo k blízkému stavení, na jehož konci kmitalo světlo, a druhá dále dolů k jejímu statku. Katra už nemohla dále, táhlo ji to mocí k Broučovu, jako k spasení. Zahnula na pravo, mihla se kolem studny, která přetínala nízký plůtek, a pustila se přes dvorek k matně jasnícím se pootevřeným dveřím.

Když je za sebou přirazila, ochránivši se tak více pudem než vědomím před pronásledováním psa, který se za ní na dvoře se štěkotem rozehnal, pocítila, že je u cíle ztišení. V slabém osvětlení lampičky zabrala jí nejprve zrak kamenitá, vydrolená stěna stáje, pak přes tři kousky položeného hovězího dobytka, vyčnívající postava koně Lišy, který bděl a pomalounku na Katru obrátil hlavu. Talácející se, udýchaná Katra popošla ještě několik kroků až k desce přihrádky se slámou, kde ku zdi obrácen, ruku pod hlavou, spočíval neodstrojený Juryj; únava z celodenní namáhavé práce překonala všechen jeho smutek. Spal klidně jako v pěkném snu.

„Kam jsem se to dostala?“ zarazila se trapně v Katře jiskra rozumu. „Tomška jsem také s sebou vzala — Tomška,“ odvracela si Katra šeptmo svou tíži. Vybalila dítě a položila je k Juryjovi na slámu, neboť cítila v rukou takovou zmrtvělosť, že by v nich již nic neudržela. Síly její byly vyčerpány, celé tělo jakoby se jí měnilo v kámen. Jen v srdci a hlavě jí bušilo, v uších jí počalo hučet a zrak přecházet.

„Bože, snad je to moje poslední chvíle,“ zašeptla Katra a tím znovu zděšená vykřikla „Juryji!“ klesajíc u jeho lůžka na kolena.

Juryj sebou trhl, otevřel zraky a vyjeveně se nadzdvihl. Nejprve spatřil dítě, pak poznal zvrácenou Katřinu hlavu. Měl to za sen, v kterém o nijaké nedávné trpkosti nevěděl.

„Ach, kdybys věděl, co já jsem zkusila — co já jsem zkusila!“ zasteskla si Katra v slzách, slabostí ještě více se choulíc k zemi.

Juryje zabolelo u srdce. Probouzel se již z vidiny, viděl známou stájku, viděl Lišu, jak na něho obrací smutné čisté oči. A Katřino dítě vedle něho libě si oddychovalo. To nebyl již sen!… A Katra k němu nepřišla ta mužská — bezcitná. To byla jiná Katra, slabá, osamělá ženská — té se něco stalo — hledá u něho pomoci. Juryj, jako kdyby vstoupila do něho obrovská síla, s níž by se pro Katru chtěl potýkat s celým světem, skočil s lůžka a zdvihl Katru se země jako hračku.

„Co se ti stalo, že’s došla?“ zašeptl chvějně, podržev ji, opřen o přihrádku, ve svých ramenou.

Katra nezamdlela, ale ztichla jako pěnka… Tatam byla její smrtelná úzkosť, všechen její strach připadal jí tak vzdálený; zázrakem Juryj všechno z ní sňal… Co se to vlastně stalo? Byla silná bouře (teď už bylo zřetelně slyšet, jak se spustil venku déšť a znělo to tak hezky jako ukolébavka) a Linka chudák u nich dokonala. Však byla už jako věchítek — někde musila dokonat…

Počala to šeptem všecko vypravovat Juryjovi, ale nevyvinovala se mu při tom z náručí. Až teprve, když Juryj neopatrně dotkl se horké její tváře, vloudil se jí do celého vyplnění blahého snu, který zatušila u kolébky na salaši z počátku bouře, trn studu. Vyvinula se Juryjovi a zmateně počala se omlouvat.

„Já myslila, že budeš ještě vzhůru u Lišy — a myslila jsem, že u nás na statku mohl šafář s čeledínem také odejít k ohňům anebo třeba zatknout, že bych se byla v té bouři nedotloukla.“

Juryj to všecko věřil, ač to všecko bylo v pravdě tak pochybné, jako že by starý šafář chodil k ohňům — a jak již byl mírný člověk, počali, posadivše se na ohrádku, vážný rozhovor. Juryj nadzdvihl Tomška na svůj polštář z turkyňových listů a pochválil ho, že má hezkou váhu a že si spí jak beruška. Pak se radili, jaký by měla Katra z křesťanské lásky vypravit Lince pohřeb. Konečně se Juryj zvolna přiznával, co všecko na Katřině hospodářství už poopravil. Také mluvili mnoho o Lišovi a o jednoduchých Juryjových vojenských vzpomínkách.

Chvíle za chvílí ubíhala, venku nastalo tichoučko. Katra počala pomýšleti na domov, ale nahoru přece jíti nemohla, rozhodla se, že raději půjde na statek…

Juryj ji s dítětem vyprovázel; šli zcela pomalounku, protože se jim oběma zdála noc tak krásná, jakou ještě nikdy neviděli. S jedné svislé větve sesypal se na Katřinu hlavu rosný déšť a tu teprve poznala, že došla k Juryjovi prostovlasá a nespořádaná, jako nějaká pasačka… Za jednou stydnou výčitkou došla druhá, třetí — kam se poděla její statečnosť a vážnosť, to všecko, na čem si tak hrdě zakládala? A Katra si v té divné i krásné noci podruhé zaplakala, teď již jen sama nad sebou.

„Proč pláčeš?“ ulekl se Juryj.

„Proto, že jsem tak za tebou došla — ach Bože, tak splašeně,“ zasteskla si Katra.

„Vždyť jsi přece jenom chudáček ženská,“ řekl Juryj měkce. „A vidíš, kdybych to nebyl věděl, já bych tě už byl nemohl míti nikdy tak k smrti rád — tak zbožňovat — ani kdybys měla celé Korošsko.“

„Ale kdyby se to někdo na mne dověděl — nedopouštěj Pánbůh — z domu bych nevyšla! Juryji, dokud spolem nepůjdem do kostela, žádný nesmí o nás ničeho vědět… Víš, já jsem vždycky tvrdívala, že už bych se nechtěla vdát, kdyby třeba došel mužský ze samého zlata… Teď mi proto bude trochu hanba…“

Skromný Juryj se nad jejími slovy zamyslil… Nenapadlo ho ani se usmát, neboť oběma novým snoubencům šumělo v prsou posvátné štěstí; takové, při němž se člověk nemůže smát…