Kalendář Zlaté Prahy/1894/Bílá smrť

Kalendář Zlaté Prahy 1894
Moře	Bílá smrť	Husův odkaz

Údaje o textu
Titulek:	Bílá smrť
Autor:	Vilém Mrštík
Zdroj:	Kalendář Zlaté Prahy. Praha : J. Otto, 1894. s. 62–66. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Byla se mnou smrť na cestách. Měla plavé vlasy, do pola byla oblečena v modroblankytné sukně, kolem těla černý pás; prsa měla vyložena bíle a až na černá křídla rozhaleného kabátku všecka byla bílá. Jen rukavičky měla černé, za to klobouk jako padlý sníh, ozdobený krajkami a kytičkou drobných pomněnek.

V Brandýse nad tichou Orlicí rozloučila se se svými známými a příbuznými, zlíbala všechny bledými svými rty a přivoněla ke kytici polního kvítí. Když vlak odjížděl k Ústí, smutně kývala hlavou směrem k Brandýsu, vzala bílý svůj šátek a rozpustivši jej po větru, dlouho jím mávala vzduchem, kývala jím i když nikdo se na ni nedíval; když Brandýs zmizel vzadu, jakoby s Bohem dávala i zeleným těm úvalům a světle ozářeným loukám, po kterých se včera ještě brodily malé její nožky.

V Ústí vystoupila z vlaku a čekala, až jiný ji odveze do Supí Hory.

Nešla, ale nesla se jako pára. Nemluvila s nikým a nikdo nemluvil s ní. Stála stranou — kamenná socha — a nehybná, němá čekala, až pokladna jí vydá lístek.

Neřekla ani, kam jede. Postavila se k otevřenému okénku, nachýlila se ku předu svým rozhaleným poprsím, a zlatobrýlý ten pán s rozhrnutými vousy i vlasy na obě strany ani se jí neptal, kam jede, jenom jí pohlédnul na bleďoučké rty a z pouhého toho dechnutí, které jí zavadilo o čisté zoubky, zdálo se, že uhodnul, kam jede bílé to zjevení, kam ji odeslat s lístkem, kde ji čeká domov s rozevřenou náručí. Vyrazil lístek, plaše se poklonil, smutně se usmál a obrátil se k následujícím. — „Bohousov?“ — „Žamberk?“ — „Potštýn?“ — „Králové Hradec?“ — — —

Smrť zastrčila lístek za černou rukavičku pod úzkou dlaň, rozhlédla se perronem a čekala zas; zase tak nehybná, němá jako socha, s němou otázkou v očích, kdy ji přece zavolá k sobě začoudlý ten vlak a kdy naloží bílé její tělo do kožených svých podušek? —

Tedy do Supí Hory! Ten krásný, zelený kraj zrodil ten stín, černé ty lesy, stojící na obzoru jako brány na rozhraní jiných světů, vydechly světlou tu páru, třesoucí se nad zemí, ledva tak silnou, by se udržela v kožených svých střevících! —

Pohnula sebou! Mladá posud, prohnula se v kříži a přešla perron dvakrát za sebou. Každý před ní ustupoval, každý ji ctil, propouštěl před sebe horskou tu vidinu, ohlížeje se za ní, nerozprchne-li se před ním, nezmizí-li vzduchem dříve, než dvířka se za ní zavrou a pára páru odveze do rodného údolí.

Když se postavila k vozu a vyložila nožku na stupátko vlaku, jakoby se rozmýšlela a shledávala v sobě všechny svoje síly, kterými by se chytla dvířek a vznesla tělo svoje vzhůru, povyhrnula se blankytná její sukně a odkryla nárt a červená punčoška zahořela na okamžik lidem v očích.

Podivné!

Proč blankytnou sukni? Proč bíle vyložená prsa, černý pás? Proč bíle okrášlený klobouk, rukavičky černé a punčošku červenou?

Odkud ta divoká směs barev, divný ten vkus, pestrý rozmar látek?

Vyšňořila proto svoje tělo do jasných barev máje, že sama cítila, jak mimo bledou a bílou z tváří, čela, úst i těch malých boltců uší se jí tratí kdejaká barva jiná? Chtěla si tím aspoň připomenout smavý, slunný máj s ozdobou smutku v těsném sousedství!

Když sedla do vagonu, sklesla zrovna na divan a opatřujíc v klíně pestrou kytici z polního kvítí, obrátila k oknu temné svoje oči. Jaké to byly oči! Černé, ale ne jiskrné, leskly se, ale jiným leskem, než se svítí oči zdravé a čisté. Byla to měkká, mírná, divná jakási čerň, jemná jak aksamít, hladká, ale smutná, mdlá — bez mládí a síly. Neusmály se ty oči za celou cestu, zavíraly se před každým pohledem, před lidmi kryly se v stín. A když po chvilce zas povyhlédly na svět, nevyčítaly, nezoufaly, těžce se obrátily, sklené, tmavé pod bílými víčky, a točily se z vagonu ven, do zeleni kraje, na úvaly mizející kolem, pasoucí se skot, břízy světlé uprostřed tmavých úbočin, přírodu mrtvou a přece krásnou v rámci drnčícího toho okénka, do kterého každá ta krajinka, letící kolem, zasazena byla jako obrázek. Oči ty se zahřívaly, pásly se na dozrávajících nivách v údolí, mládly znovu rozlitými těmi smaragdy luk a čímsi žlutě posetými výhony, chytaly do sebe trochu té šťavnaté úrody a bohatství léta, kterým se plnilo údolí, plápolala země, trochu toho odlesku velikého nebe, které s oblaky plulo na vodách, svými odrazy barvilo řeku a tok její měnilo v křivolaký, bíle vykládaný, v zeleni zahrad a lučin jak měňavá pentle ležící pás… Hleděly smutně ty oči na tolik změn v prostoru i ve vzduchu, jakoby se naposled těšily světu v divoké té ozdobě kolem letících krajin, jakoby naposled viděly dlouhé ty ženy na břehu řeky s vybíleným prádlem v náručí, naposled ta sněhobílá stáda husí, pasoucích se nedaleko vísek s děvčátkem vykasaným za sebou, naposled ta vysvlečená záda sekáčů, jak na kopci stáli a proti nebi sekli první obilí… naposled ty divukrásné směry černých vlaštovek křížících se letem v nekonečných prostorách, naposled ty lučiny, háje, lesy, snivé kouty zátočin, kde na pokraji břehu vrby stály a v řece namáčely řásná svoje poprsí, jakoby naposled dýchala vonnou tu vláhu země, kterou hebkou vlnou do vlaku nanášel vzduch, čechraje plné její vlasy, — nastavila hlavu ještě více do světla, opřela ji o podloženou ruku a těžce dýchajíc, pootevřenými zoubky ssála do sebe všechnu tu sílu a lahodu vonící přírody, dala se ovívat, dala se objímat, dala se líbat měkkými jejími proudy a celá jakoby zmrtvěla v nehotové jakési radosti duše nad kvetoucím tím rájem — přivřela smyslné oči, trhla několikrát prsoma a zatajila dech —… Pojednou však, právě tam, kde řeka nahá vylévala svoje proudy v ostrou břitkou, několikrát v sobě se křížící sluneční zář, jakoby se lekla prudkých těch záblesků řezavých vln, stáhla hlavu zpět a celá jako zmalátnělá v přívalu tolika dojmů najednou, celá jako zapomenutá, opilá barvami, světly a vzduchem, zdálo se, že pozbyla vlády sama nad sebou a slabá poddala se chvilkovému tomu zmámení těla. Oči těžké skryly se do stínu řas úplně, víčka hebounká a měkká jak lupínky od bílé růže klesala stále níž a níž, až zavřela její oči nadobro a bílou smrť políbil na čelo sen. — — —

Jak byla ubohá v tiché té ozdobě spánku!

I rty měla jako svraštělé nad sebou samou, křivila je v bolestný jakýsi výraz umučené. Chvílemi je zavřela a zase je vyhladila v mírné usmívání. Byly bledé a ledva dýchaly. Jak z vosku lpěly na sobě, pak se lehce rozpukly a vlhké daly se postříbřit dnem… Pleť mdlá třásla se v náhlých nárazech vlaku po nerovných kolejích, hlava mdlá na krčních svalech zaklímkala sebou nahoru a dolů, sklesla na prsa a chvíli se kolíbala na měkké té podušce jak neživá. Nejmenší ruch ji probudil. Trhla polekaně krkem, vytřeštila oči. To byl jediný projev síly, který křečovitou vlnou škubl jí celou. Za chvíli spala zas dál. Hlava jak nalomený stonek s vadnoucím květem nížila se stále níž a níž, až mrtvá visela dolů, bez vlády. A zase, když vlak sebou trhnul, zakolíbala se v slabých ramenou a dlouho nemohla najít původní své místo. —

V jednu chvíli vlak se obrátil tak, že světlo plným proudem zalilo vnitřek vagonu. Všechny tváře byly bledy, ale nejbledší přece byla jenom smrť. Slunce ji objalo celou, bílý reflex padnul na blankytný její klín. Růže jí zahořely v prstech, v zlatě ječmene prudce vyšlehnul krvavý mák. A světlo vpíjelo se do průsvitné její pleti, prosvitalo ji celou jak porcelán, lilo se po holém jejím čele, lesklo se po skráních, stříbřilo orličí hřbet nosu, rty ani vlhké ani suché zdály se jako skleněné. Snad už ani krve neměla, ale mléčná nějaká míza proudila jejím tělem, tak byla bledá, tak byla strašná, strávená, neživá, ale krásná, nebesky bílá, když tak celá v lůně ozdobena kvítím hořela v jasu a slunce si hovělo na ní a objímalo ji svými ohni jako světici… Tak ticho spala, mrtvá na pohled, za živa svatá, jen do hrobu ji položit a hlavu jí okrášlit kvítím mučednic… A jakoby nebylo na tom dost, že sama byla jako křída, s hlavy přes čelo ještě klobouček jí věsil krajkové své třásně a ty bílé chvěly se ve slunci a také tak smutně sebou kývaly jako její hlava.

Pojednou jak ze sna pozdvihly se v černých rukavičkách oblečené její ruce a smrť pohybem mechanickým, snad bezvědomým, rychle rozhodila kabátek pod bradou a rozhrnula černá jeho křídla. A prsa, jako by byla zbavena úmorné tíže, vzdula se, oddechla si na slunci, v jasnu a v náhlém tom výdechu zazářila běloskvoucí svojí ozdobou. Mléčné světlo ještě ostřejším svitem šlehlo jí do tváře a duše už se nezbavila divné jakési představy, že to skutečně tam smrť sedí na blízku, mladá, bílá s párem rukaviček černých složených v kvítí. Uhýbal jsem nohama, uhýbal rukou, utíkal jsem celým tělem, abych se jí nedotknul, o ni nezavadil, nezburcoval její sen, nevyplašil ty oči hledící z prázdna, bez lesku a síly, které lekaly více, než celé její zjevení. Obraz života tratil se oknem ven a dojem mrtvoly vzrůstal na jeho místě. — — Už ani nedýchala, sebou nehnula, dala sebou volně pohazovat vlakem a hlava už jí neklesala ani dolů, ale zvrácena ležela nazpět a zase v tak hrozném osvětlení dne, ve kterém byla nejstrašnější. Učiněná mrtvola s těma zavřenýma očima, krveprázdnými rty, nehybnými prsy, suchými, kol kvítí obtočenými prsty a malomocným, jako k chrapotu napjatým krkem. Když sebou pohnul vlak, zakolíbala sebou celá, bezvládně, těžce, měkce, jako hmota. A přece chvílemi, jakoby se sama s sebou rvala z posledních sil, zaškaredila se, zohavila svoji tvář, čelo nad kořenem nosu přeťala dvěma zoufalými, bolestně zaříznutými rysy, násilně nadzdvihla krk, vytřeštila oči, do tolik jasna najednou, ale za chvíli zas tytéž oči, které s takovým úsilím se draly na boží svět, unaveny bujným životem kolem, sklesly opět za průsvitná svoje víčka, a bílé to dítě leželo zas v mrákotách.

A světlé krajky dále se jí tak kývaly nad holým čelem, světlo dále se jí tak plazilo po blankytném klínu, hořely růže, plápolal mák a žádný zvuk nevyšel z jejích úst, žádný vzdech nevzbouřil její hruď, tichá tak ležela s hlavou těžce zvrácenou, se rty zsinalými skoro v příšerném záblesku cenících se zubů.

Tak bez viny, bez trestu hasla za živa s tklivou ozdobou kvítí na cudném klíně. Živá posud umírala sama před sebou, nesouc ve tvářích jako v postrach celému světu otisk prokletí své chudoby krve, smutný odkaz mládí, trpký úděl života, kterým podělena matkou zemí s jejími řády, poznačena byla samou přírodou snad za to, že cudnou tu liliji obrala o všechno, o krásu, mládí, úsměvy, radosť, naděje, sny a nechala jí pouze teskné jakési vědomí něčeho, co znělo nyní jako ztracený život, zabitý věk, vzpomínky bez růžiček lásky, mrtvý věk bez ohně, síly a podivných pocitů v krvi i duši, pro které i její tělo stvořil veliký bůh. — — Z celé její krásy zbyly jí už jen ty pravidelné rysy v tváři a drobné, nyní lehce poodhrnuté zoubky a i ty už podlívati začala mrtvolná žluť. — A když nyní prohlédla, dělo se to zase tak násilně, zase tak nadlidsky vypjatou silou, škubla tvářemi, zdvihla víčka, oči se probudily, oči se otevřely, ale — — — to nebyl pohled, to nebyl zrak, to byla prosba, výkřik těch očí, úpěnlivý, srdceryvný, hrozný jako obžaloba plná orodující vroucnosti a marné touhy po uzdravení jakémkoliv.

Spi sladce, bílá smrti na cestách. Nechť se ti dále nad čelem kývá krajkové třepení, v plavých tvých kadeřích nechť se ti dále tak svítí bílé ty slzy jiskřících náušnic, červenavé růže a krvavý mák nech ti dále krvaví smutný tvůj klín, ať dřímají a hasnou smutné tvoje oči, cesta už není daleká — — — Snad, než dojedu domů, mrtva budeš ležet zase tak bílá a čistá na černých marách, s rukama zrovna tak složenýma v klíně, s korunou kvítí kolem umučené hlavy — — — A tu zabloudily oči zas na spící to děvče přede mnou, odumírající v nejkrásnějším květu osmnácti let.

Posud spala, byla posud tak bílá, ale ku podivu! — — — Už nevypadala tak strašná — utrápená, mdlá — — Utrpením jakoby byla zkrásněla, se zvelebila, zjasněla celá, byla vzdušnější, jemnější — sličná skoro — průsvitná posud, ale ne už mrtvá, ne už mdlá, ale světlá, světlá — — —

Zakašlala, oddychla si.

Vlak se zastavoval.

Cestující vstávali. Vstávala i smrť. Zapotácela se.

Nedala, aby šla první, čekala, že půjde až poslední.

Ohlédnu se zdola, jakobych se byl něčeho lek’.

Snášela se dolů jako cherubín. Na stupátku se zase objevila ta punčoška červená sestupující dolů, blankytná sukně za ní a naposled jako anděl křídla rozpínala svoje ruce, chytala se dvířek a pomalu se spouštěla, pomalu se snášela jako duch.

Ještě jen okamžik a byla by bez pohromy sestoupila na poslední schůdek a odtud na písčitou zem, ale v tom, snad stoupl na křivo drobný její střevíček, zaškaredila se hroznou bolestí, vykřikla bledými svými rty a celá se třesouc byla by se sřítila na rozložené koleje v písku, kdyby ji do náruče nebyl chytil konduktér.

Nedaleko perronu matka její stála a čekala na ni. Neviděla jí. Hledala ji na opačné straně vlaku, než kde ji na zem složil průvodčí. Když bílé její dítě přes koleje vedl k ní, drže ji za třesoucí se ruku, zaplakala matka — —

Radostí či hořem?

Bože! Vrátila se zrovna tak bledá a prázdná a horší ještě nežli jela tam — — k příbuzným, do víru tance a zábav a do svatyň velikých spoust lesů, které jí vrátit měly život. Nevrátily a snad už nevrátí —

Bílá smrť zůstala v Supí Hoře, mě jiný vlak odnášel k Liticím.