Kalendář/Vláček

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Vláček
Autor: Karel Čapek
Zdroj: ČAPEK, Karel. Zahradníkův rok; Měl jsem psa a kočku; Kalendář
Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno: V Praze: nak. František Borový, spisy bratří Čapků ; sv. 45, 1947
Licence: PD old 70

Chtěl jsem vlastně psát o něčem jiném (o porotách to nebylo), ale právě když jsem bral do ruky péro a ohlédl se k oknu stíhaje zároveň letící mouchu a prchající myšlenku, padl mi do oka vláček, daleký hrčící vláček, obyčejný rozjetý vlak, nu zkrátka rychlík “ku Benešovu, ku Táboru, ku Veselí, ku Vídni”; hasil si to tamhle pod Bohdalcem k Hostivaři, a než jsem se nadál, zavrtal se kdesi do polí a byl tentam. Zůstalo mi jen pero v ruce a užaslá, tichá, typická závist člověka, který sedí doma, k lidem, kteří ujíždějí do dálky.

Dobrá, kdyby před hodinou třeba sám Stvořitel ke mně přišel a řekl: “Karle, seber se, za hodinu pojede rychlík ku Benešovu a ku Veselí; koukej, budeš moci jet tady pod Bohdalcem k Hostivaři, a celý svět, pokud vidí na tuhle trať, ti bude tiše závidět, že upaluješ vláčkem do širého a volného světa, zatímco oni jsou zakleti za svá každodenní okýnka, – nu, jeď si spánembohem,” – tu myslím bych se velmi kroutil a koktal bych, že zrovna dnes se mi to náhodou jaksi nehodí, že mi není nějak tento a že mám vlastně psát článek, vymýšlel bych si padesát záminek, abych mu to vymluvil, a oddychl bych si, když by veliký pokušitel zavřel za sebou dveře a nechal mne doma. A vy byste myslím to udělali zrovna tak: ale to nám nebrání, abychom příští uhánějící vláček nesledovali trochu tesknícíma očima, žíznivýma po nových obzorech a po neznámých cílech. Copak, myslíme si, těm tam ve vlaku se to jede; ale já chudák –

V okně vagónu stojí pán a dívá se, jak kolem ubíhá širý a neznámý svět; copak, tomu se to jede. Ale pán stojí, dívá se na daleká okýnka a myslí si: Tam v tom okně se to musí pěkně žít; vlají tam záclony a je tam ticho a svěže – hned bych tam chtěl jít a zaklepat: Copak mne neznáte? Já jsem ten a ten, jel jsem tudy vlakem a jaksi jsem zatoužil po vašem okýnku, jak se může za ním tiše a hluboce žít. – A tady ta pěšina – nikdy po ní nepůjdu; co asi je dál v tom údolí? Jistě něco krásného a překvapujícího, nějaké stromy nebo studánka. Dojít na konec tady té cesty, podívat se, jak vypadá svět tuhle za tím kopcem, obejít roh těch domů, abys viděl, kdo nebo co za nimi je, prodlít tu a všechno poznat – jaké ohromné, dobrodružné a tajemné možnosti, kolem kterých mne vezou jako zvíře v kleci! Nazdar, nazdar, lidi, kteří jste stanuli, abyste mávali rukou na vlak; vám se to tu žije, chtěl bych byt na vašem místě; ale hleďte, musím jet, musím, a nemohu, co bych chtěl.

A copak si myslíte, že ten pán v okně vagónu dojede do daleké země? I když vyloučím možnost, že jede jen do Benešova, nebude nikdy v daleké zemi; i kdyby jel do Itálie nebo na Jávu, nebude nikdy v daleké zemi, neboť daleká zem není ta, která leží daleko, nýbrž ta, ve které nejsme. Daleká země je ta, do které nikdy nedojedeme, nebo ta, kterou necháváme za sebou. Nikdy jsem nebyl v daleké zemi; a jel jsem někdy mnoho dní vlakem i lodí, abych našel, že daleká země je někde jinde anebo u nás doma. A ať ten pán v okně vagónu jede kamkoliv, nikde ho nepotká dobrodružství; neboť jakmile se něco opravdu stane a musí se opravdu prožít, přestává to být dobrodružstvím; je to jen sakramentská skutečnost. Být na Jávě nebo na Měsíci není asi nikterak dobrodružstvím pro toho, kdo tam je; ale je to ohromné dobrodružství pro toho, kdo tam není. Pro člověka, jenž mává kloboukem na vlak, jsou romantické dálky tam, co ten vlak jede; pro muže ve vagóně jsou romantické dálky všechna místa, u nichž vlak nestaví. Já nevím, snad se někomu zdá být zvláštní a romantické sedět za oknem a psát článek, zatímco mne láká tajemná možnost jet k Benešovu –

Ano, co jsem chtěl vlastně říci? Aha, jen to, že právě proto se každý člověk musí tak dlouze dívat za upalujícím vláčkem a že právě proto nejkrásnější a nejlákavější jsou všechny krajiny, které se jen tak odvíjejí před okny drnčícího vagónu.