Kalendář/Sníh

Kalendář Karel Čapek
Od silvestra do tří králů	Sníh	Praha ve sněhu

Údaje o textu
Titulek:	Sníh
Autor:	Karel Čapek
Zdroj:	ČAPEK, Karel. Zahradníkův rok; Měl jsem psa a kočku; Kalendář Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno:	V Praze: nak. František Borový, spisy bratří Čapků ; sv. 45, 1947
Licence:	PD old 70

Každý to říká, že dřív bývalo více sněhu. Kam se sníh poděl, nevím, a také meteorologové to dosud nijak nevysvětlili. Ale faktum je, že za poněkud minulejších časů bývalo sněhu habaděj, že například ještě na Šimonových leptech se vyskytuje Praha docela zasněžená, že na starých litografiích vidíte prohánět se saně po pražských ulicích, že jako kluci jsme každoročně užili kulování, dlouhých klouzaček a sáněk a otiskování panáků ve sněhu a vykropování podpisů a vzorců a stavění sněhuláků daleko vydatněji než nynější klukovské pokolení. To je úkaz tak nesporný jako úbytek povodní, požárů a jiných přírodních zjevů, jež okouzlovaly naše dětství. Na čem to závisí, nevím; ale není to, zkrátka, už takové, jako to bývalo. V žádném směru.

Onehdy jsem viděl sněhuláka, však myslím zrovna v Brně, a podivil jsem se, neboť mi spadly šupiny z očí. Zničehonic, pár kroků od kolejí tramvaje, jsem v něm potkal pohanskou modlu, rodného bratra nějaké kamenné báby z autentického pravěku. Tlustý, veliký, monumentální, strašný a důstojný: prostě modla. Sněhový bůh. Kluci už zapomněli na ty pravé obřady, nepoklonili se bohu a nepřinesli mu lidských obětí; ale aspoň z nevědomého atavismu postavili modlu, čím větší, tím božštější.

Kousek dál jakýs takýs pokus o klouzačku: dlouhá tak asi dva tři palce a ještě pokropená pískem; a přece každé klučisko pelášící tou cestou zkouší na ní (marně) božský požitek klouzání. A ještě dále se ulice snaží vytvořiti cosi jako mírný svah; a už je tu hejno sáněk, na každých leží kluk na břiše a pachtí se ujet na sáňkách aspoň pět centimetrů. Nu, nejde to, sněhu je málo, stěží pokrývá krabatinu umrzlého bláta; ale kluci kopou do země, odrážejí se, postrkují se po pídích kupředu ve věčné naději, že sáňky se náhle pohnou a pojedou – pojedou – Hej, není-li to zase věčný sen o čemsi, co člověka letem unáší, co ho bez námahy, samo, pouhou kouzelnou mocí přenáší z místa na místo? Není-li pak tohle v jádře prastará pohádka o kouzelném plášti, o sedmimílových botách či okřídlených koních, pravěký mýtus skvostného a čarovného letu? Být unášen! Nejde-li to přes sedm hor a moří, tedy aspoň přes půl metru ulice; místo všední a prozaické chůze být unášen kouzelným vehiklem, který běží sám, třebaže mu je nutno trochu pracně pomáhat! Pro tohle mají kluci tajemný smysl. Vytáhnout vozík nebo sáňky na kopec a pak to pustit dolů: to není právě sportovní rozkoš rychlosti, nýbrž pohádková rozkoš divu, atavický sen čarovného pohybu. Kluci jsou živá mytologie; děti jsou pohanský pravěk lidstva. Nejstarší tradice světa, to je byt správným klukem.

Vidíte, sotvaže jsem se pokusil o zbožštění sněhu, už mi bohové projevili souhlas: neboť – vločka po vločce – zatímco jsem psal, nasypali sněhu na město. Pravda, zatím je to jen lehká a studená poslamka; první vrabec na protější střeše proskáče sněhový povlak až na prejzy; těžko by bylo z toho uválet pořádnou sněhovou modlu a ještě tíž letět na kouzelném vehiklu po kostrbatém svahu Říční ulice. Ale aspoň tolik znamená ta tenká běloučká pokrývka, že i v této špatné, rozleptané a přímo pochmurné době je ještě trochu místa pro pohanské síly života: pro pohádkové elementy, telurické tradice, kouzla a divy; že zbývá ještě – nic už; neboť nežli jsem dopsal tento odstaveček, sníh sešel, a je zas černo a mokro, kam se podívám.

Není tedy pochyby: dřív bývalo víc sněhu, a i ten sníh byl lepší, solidnější, podstatnější, a ne taková kašička jako ten nynější. Zcela správně: Ou sont les neiges d’antan?