Kalendář/Ptáci

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Ptáci
Autor: Karel Čapek
Zdroj: [1]
Vydáno: V Praze: nak. František Borový, spisy bratří Čapků ; sv. 45, 1947
Licence: PD old 70

To je pravda, viděl jsem už onačejší ptáky; viděl jsem zářit ledňáčka nad černou tůní, viděl jsem královský let orla nad zasněženými horami a krasojízdu racků nad plující lodí na moři; což jsou zajisté z nejkrásnějších vzpomínek mého života. Ale tuhle mám na mysli každodenní a městské ptáky; zdá se, že přírody ubývá a ptáci vymírají, – už tomu jsou léta, co jsem neviděl čermáčka ani stehlíka, ba ani sejkorku ne; ale vrabců a kosů neubývá, ani holubů; tihle ptáci jaksi vzali člověka na vědomí a řekli si, že jim člověk a jeho existence celkem nepřekáží. Už je to tak, že v boji o život vydrží jen ta zvěř, která člověka snáší.

Dobrá, tedy vemte si takového kosa; je krotký až k drzosti a rovnou píská na člověka; kdyby to uměl, kašlal by na něj nebo by mu luskal prsty pod nosem. Má svůj vymezený rajón, na který si dělá právo; má smysl pro rodinu a následkem toho také smysl pro soukromý majetek. Kos z mé zahrádky je vlastníkem čtyř katastrálních čísel neboli čtyř zahrádek, na kterých má výhradní právo vytahovat žížaly, rozhrabávat kytky a uštipovat pupence krokusů. Jsa přísně bigamický, žije nejčastěji ve třech; ten třetí je domácí přítel, takový jednoletý flákač, kterého se zákonitý manžel zjara nějakým způsobem zbaví. Zjara dává kos své manželské štěstí najevo způsobem až vtíravým a neslušným; huláká na celé kolo, zrovna řičí blahem, aby to celý svět (a zejména zapuzený přítel) věděl, nažvaní toho ažaž a vůbec se chová s celým typickým, neostyšným a rozjásaným sobectvím novomanželů. To se rozumí, když přijdou na svět vajíčka, zvážní i kos; počne své ženě říkat “maminko”, sedí sám chvílemi na vejcích a krmí svá ochmýřená mláďata s příkladnou péčí. Má své rodinné ctnosti, je přičinlivý a celkem věrný; je zdravý sobec, dobrý otec, bezohledný vykořisťovatel svého vlastnictví: abych tak řekl, pták s důkladnými lokty. Krom své rodiny nezná žádné solidarity.

Docela jiná je drzost vrabců. Vrabec je pták lidovější; nemaje osobního majetku, chová k ostatním vrabcům pocit rovnosti a kamarádství; následkem toho se s nimi rád pere a hašteří. Jeho společnost není hlouběji organizovaná; je to jen hlouček, něco jako stolová společnost nebo parta, držená dohromady společnou koňskou hromádkou, společnou čtvrtí, vzájemnými šoufky, pohlavní promiskuitou a vrozenou hovorností. Třebaže nemá smyslu pro vlastnictví, je lokálním patriotem a vrhá se s křikem a láním na vrabce z přespolní ulice; má plno veřejných zájmů, jeho svět je ulice; je nerad sám, ale není schopen kolektivní kázně ani kasárnictví. Má své hnízdo, ale o svůj život se dělí se svou partou; je příliš bezstarostný, než aby dovedl v sobě vyvinout důslednější egoismus. Dělí-li se s kamarády o každý kobylinec, nečiní to z vědomí povinnosti, nýbrž aby měl s kým čimčarovat.

Konečně holub je pták davový; vyletuje v hejnech, aby konal svá cvičení, a v hejnech se vrací do společného holubníku. Jejich pospolitost není nahodilá; není to hlouček, nýbrž homogenní celek. Krom erotiky nemají soukromého života ani osobních zájmů; perou se pro holubici, ale nikoliv pro jiné otázky prestiže nebo názoru. Protože mají stejné zkušenosti, nemají co si říci ani čím se vychloubat. Holub ani není jedinec, nýbrž část hejna; proto snad poštovní holub s tak zázračnou jistotou najde cestu domů, – co by si počal v jiném holubníku, do kterého nepatří? Svým způsobem uskutečňuje holub jistý sociální ideál jednoty; patrně toho dociluje tím, že není už vlastníkem ničeho, nýbrž jenom vlastnictvím.