Kalendář/Listopad

Kalendář Karel Čapek
Podzimní dni	Listopad	Mikuláš

Údaje o textu
Titulek:	Listopad
Autor:	Karel Čapek
Zdroj:	ČAPEK, Karel. Zahradníkův rok; Měl jsem psa a kočku; Kalendář Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno:	V Praze: nak. František Borový, spisy bratří Čapků ; sv. 45, 1947
Licence:	PD old 70

Ještě se nemůže říkat, že rok se končí; například venku, na polích a mezích, je ještě převelmi živo; kdekterá kozička a kravka se honem vypásá, než ji zaženou do jejího chléva, aby tam představovala betlémské jesle; ještě pokvétají slzičky Panny Marie, zlatě se třpytí starček a zamane si kvést plazivá mochna. Co se půdy týče, ta pracuje na celé kolo; je zrytá, zoraná a zvláčená, a teď tedy přijímá vláhu i vzduch, voní a větrá, dýše a potichu se rozpadá v kyprou ornici. Ještě mokvá v lese hřib, křehnou žluté lišky a kreslí čarodějná kola bělavá houba, které nemohou přijít na jméno; a všude jsou zardělí strejci, kteří osekávají, sbírají a vozí na fůrách voňavé klestí. I těch zvířat je nějak nápadně víc než v létě; z každé oranice frčí hejno koroptví, zajíc kličkuje k lesu, těžce plácají křídly tetřevi a na pasece zasvítí srní světlými zadečky. Tedy jak říkám, živo by bylo dost; ale najednou, než se kdo nadá, je tu mlhavý soumrak, tu tam proskočí světélko, a celý svět zalehne nesmírná osiřelost; jen pomalá fůra skřípe k vesnici a osamělý člověk s rukama v kapsách jde někam chvatně a zamlkle. Rok se ještě nekončí; ale končí se dnové.

Marná sláva, tmavý je podzim; ale i to je dobře seštymováno. Jinak by nemohly tak pateticky řeřavět poslední barvy podzimu: nach šípků a bohatá červeň bobulí dříšťálových, šarlat višňových korunek, temná žluť modřínů a těžké zlato spadaných listů kaštanových (koukej, mezi nimi to lesklé, brunátně hnědé oko kaštánku, pootevřené v puklé slupce). A nebýt té tmy, nesvítila by nám tak silně ta pravá a nejslavnější barva podzimu: světélko v oknech domova.

Říká se, že se na podzim příroda ukládá k spánku. Je to přibližně pravda, ale ukládá se k němu, jako děláme my; otálí s tím, odstrojuje se s pomalou libostí a ještě se jí chce povídat, co bylo dnes a co bude zítra; a ještě než usne, smísí si vzpomínky uplynulého času s plány budoucích dnů. Ještě nespadalo letošní listí, a už jsou na větvích a proutí tvrdě nalité pupence příštího jara. Tak, a teď se může usnout; neboť i spát se má dopředu.

Čím jsem si ušetřil na konec ten pravý a každoroční objev podzimu. Je to objev vlastního pelíšku. Je to každoroční návrat do postele. Nikdy člověk nespí vděčněji a neprotahuje se v posteli blaženěji než v této době, kdy se krátí dnové. Všechno básníci opěvali, ale nevím, že by některý z nich místo ňader a nebeských úkazů zapěl chválu obyčejného teplého lůžka. I o snech se toho napsalo ažaž, ale kdo popsal hladkou přívětivost podušky a důvěrnou dlaň důlku pod námi proleženého? Připojme tudíž k chvále podzimu tuto chválu lidského pelíšku; ať je laskavý k spícím, něžný ke všem chorým a posilující pro ty unavené; ať najde i zajíc dobrý pekáč, srna suchý důlek a vrabec dobrý úkryt pod okapem střechy, amen.