Kalendář/Cesta domů

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Cesta domů
Autor: Karel Čapek
Zdroj: ČAPEK, Karel. Zahradníkův rok; Měl jsem psa a kočku; Kalendář
Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno: V Praze: nak. František Borový, spisy bratří Čapků ; sv. 45, 1947
Licence: PD old 70

Tímto nadpisem nemíním žádnou symbolickou cestu domů ani poutníkův návrat z dalekých končin do vlasti; myslím na docela obyčejnou, každodenní cestu domů; na cestu, kterou bychom málem mohli ujít se zavřenýma očima: jednoduše tadyhle rovnou za nosem a podle rohu a přes ulici a pak vlevo a pak vpravo, a je to. Myslím na cestu, kterou opravdu konáme s očima své pozornosti zavřenýma; kterou probíháme ze zvyku, nepozorně, mechanicky, krok za krokem vstupujíce do svých vlastních šlépějí. Nikdo neobjevuje svět, když se každodenní cestou vrací domů. Také ho na té cestě nenapadají žádné zvláštní myšlenky. I jeho myšlení jako by se vracelo do svých vlastních včerejších a každodenních šlépějí.

Ale jednou za čas se člověk na této své cestě setkává s kosmickou událostí, která ho rázem uvrhne do nebývalé dráhy. Strhne se lijavec, a chodec místo svých vlastních šlépějí najde potok, jejž mu jest přeskakovati; jeho cesta domů jaksi omládne a stane se rozjařujícím dobrodružstvím. Nebo se rozpoutá vichřice, a tu se chodec protlačuje jejím zuřivým odporem, tak říkajíc krok za krokem získávaje půdy, jako by dobýval svého vlastního domova. Nebo se udělá náledí (čímž jsem se konečně dostal úspěšně k svému předmětu). Ano, jednou za čas (se zvláštní zálibou v noci, kdy se to nedá napravit) naprší náledí, jak se říká, jako sklo; ale po skle to zdaleka tak neklouže, předně proto, že sklo není tak záludně nerovné, a pak také proto, že tolik skla se nedá nadělat – to dá rozum. A když se takové ošemetné náledí položí mezi chodce a jeho domov, tu (po řadě neúspěšných pokusů o důstojnou chůzi, o klouzačku do kopce, o lehké vznášení nebo nějaké pevnější zakořenění) si uvědomí člověk, který se snaží kráčet domů, několik víceméně nezvyklých stanovisk:

1. že mezi ním a jeho domovem (i když je to jen tady za roh a přes ulici) leží cosi jako hory a moře, pouště a propasti, tisícerá nebezpečí, překážky a místa zakletá, a že ta obyčejná cesta domů je aspoň jednou za čas čímsi jako výpravou končinami, jimiž dosud neprošla noha lidská;

2. že jeho domov je něco jako hrad na skleněné hoře, což mu dodává nejenom jisté nedostupnosti, ale také obzvláštní a přímo magické krásy;

3. že něco je na starých pořekadlech, jako například, že není radno se octnout na šikmé ploše nebo že je nedobře ztrácet pevnou půdu pod nohama; že všude dobře, doma nejlíp a že neříkej hop, dokud nepřeskočíš;

4. že ujít i tak malý kousek cesty znamená jít krok za krokem, a že i malý krůček vpřed je poměrně značný životní úspěch;

5. a že tvůj domov je opravdu přístav, ve kterém loď bouří zmítaná spouští kotvy a řekne “aách, to jsem ráda”, a že bezpečí je asi tak nejpodobnější tomu, čemu se říká štěstí – mimo jiné i proto, že člověk o něm obyčejně neví.

To vše si uvědomiv vyzírá pak člověk domovu navrácený s obnoveným požitkem na ty, kdo se venku dosud pokoušejí dostat se domů. Haha, lidi, vždyť vypadáte jako osel na ledě! Není-li to k popukání, jak se ti motáci tam dole komicky šourají?