Kalendář/Boží mír

Kalendář Karel Čapek
Prázdniny	Boží mír	Neděle na periferii

Údaje o textu
Titulek:	Boží mír
Autor:	Karel Čapek
Zdroj:	ČAPEK, Karel. Zahradníkův rok; Měl jsem psa a kočku; Kalendář Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno:	V Praze: nak. František Borový, spisy bratří Čapků ; sv. 45, 1947
Licence:	PD old 70

Jedni jej hledají na vrcholcích hor a jiní v chladné lodi chrámové; k jedněm mluví večerním vánkem a k druhým jiskřením vln. Ale pravý, plný, dokonalý boží mír, to je letní redakce denního listu.

V zimě, to je jiná. V zimě to vypadá asi tak: U každého stolu sedí ohnutý hřbet; dáte-li si trochu práce, najdete i hlavu. A každý ten ohnutý hřbet v horečném tempu něco píše. Úvodník nebo Hospodáře nebo referát nebo něco jiného neobyčejně závažného. Každý je poháněn jakýmsi profesionálním vztekem, jehož dynamickým výrazem je spěch. Neboť žurnalista, jak známo, má vždycky naspěch. Proto má také vždycky jakýsi takový vztek, což je slyšet ze skřípění per. Když někdo promluví, odpoví jiný ohnutý hřbet zvukem, který lze po delší redakční praxi dešifrovat na slova “Dejte mi pokoj”. Do toho ovšem zvoní telefon, chraptivě zuří telefonista, brebtají návštěvy, jichž ostatně nikdo neposlouchá, redakční nůžky cvakají jako u holiče, někdo se ptá na něčí adresu, a tak dále.

Ale nyní v létě dobrá polovice ohnutých hřbetů zmizela. Jsou někde venku a nadávají, buď že prší, nebo že je horko. Několik pozůstalých, kteří se už vrátili nebo teprve pojedou ven, na znamení, že zahajují denní práci, si sednou na stoly, dají nohy na židli a přemýšlejí.

“Nemáme úvodník,” řekne po chvíli jeden. Uplyne nějaká doba. “Tak nějaký napište,” ozve se druhý. “Dejte mi pokoj,” brání se první, “já měl úvodník dnes.” Delší ticho. “Znáte už tu anekdotu o tom legionáři?”

“V sazárně nemají fejeton,” ozve se někdo po chvíli. “A o čem by měl být úvodník?” “O valutě.” “Tak to napište.” “Ale vždyť byl včera.” “Tak tedy o těch poměrech v Německu.” “Tak to napište.” “To jsme měli dnes ráno.” “Víte co? Mohl by se napsat úvodník o polské krizi.” “Tak to napište.” “To není můj obor.” Uplyne chvíle. “Ale mohli bychom něco mít o změně vlády.” “Tak to napište.” “Já o tom nic nevím.” “Právě proto.”

Za chvíli se sazárna ptá, co je s tím úvodníkem. “Jo, úvodník,” zívne někdo. “Ale o čem?” “Něco o vnitřní politice.” “Teď žádná není. Ale takhle o hospodářských poměrech.” “V létě nejsou žádné.” Pauza. “Měli bychom se proti něčemu pořádně ohradit.” “Proti čemu?” “To já nevím.” – Anděl bezmyšlenkovosti ovívá celou redakci. “Víte co?” ozve se jeden, “takhle se úvodníky psát nemají. Úvodník má něco říci. Úvodník, to má být přímo politický čin. To má byt událost. To má být… zkrátka něco.” “Tak něco udělejte.” “Já nevím o čem.”

Sazárna se shání po fejetonu. “To se řekne, fejeton. To se nedá jen tak vysypat z rukávu.” Sazárna se shání po sportu a denních zprávách. “Lidi, vždyť nemáme ani entrefilet. Nechtěl by někdo napsat entrefilet?” Hrobové ticho; jen redakční sluha chytá na okně mouchu. “Tak co bude s tím úvodníkem?” “Koukejte, tamhle je u okna pěkná holka!” Celá redakce se dívá oknem; konečně pěkná holka zmizí, a redakce se zase rozsadí na stolech. Sazárna by chtěla něco do kulturní rubriky. A v létě není žádná kultura. Ani žádná pěkná vražda.

Konečně se odhodlá nejpodnikavější člen redakce roztrhnout hladinu očarování. “Lidi,” prohlásí, “mne nic nenapadá; já jdu domů. Kdo jde ještě?” V takovém případě se vždycky najde někdo, koho náhodou také zrovna dnes nic nenapadá. Ti druzí jsou patrně příliš líní na to, aby šli domů; ještě za zavřenými dveřmi je slyšet hlasité zívnutí.

Nuže, nejpodivnější na celé věci je, že časně ráno noviny přesto vyjdou; že v nich je opravdu úvodník, třeba tentokrát o Maďarsku; snesl se odněkud zvenčí jako boží holubice. A hleďme, kde se vzal, tu se vzal, je tu i fejeton a entrefilet a hospodář a sport, kultura a ještě plno jiných věcí; najednou je nějaká politická situace, jakési hospodářské poměry a bůhví co všecko. Kde se to všecko nyní v létě bere? Patrně sám Bůh miluje noviny a živí je jako Daniela; snad sám Bůh posílá do sazárny články – kupodivu nejsou ani lepší, ani horší než jindy; a kdyby celá redakce usnula spánkem Šípkové Růženky, noviny z božího dopuštění vyjdou ráno zas, jako by se nic nebylo stalo. Z toho vidíte, že i v tomto zkaženém světě se dějí ještě zázraky a že Bůh miluje lidi pokojné; a že nedá dopustit na ty, kdo dělají práci užitečnou a bohulibou.