Kalendář/Říjen čili o zvířatech

Kalendář Karel Čapek
Zlatá země	Říjen čili o zvířatech	Podzimní

Údaje o textu
Titulek:	Říjen čili o zvířatech
Autor:	Karel Čapek
Zdroj:	ČAPEK, Karel. Zahradníkův rok; Měl jsem psa a kočku; Kalendář Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno:	V Praze: nak. František Borový, spisy bratří Čapků ; sv. 45, 1947
Licence:	PD old 70

Každá doba má své znamení, nejenom na nebi, nýbrž i na zemi. Jaro zajisté je ve znamení ptáka, jakož i všeho, co poletuje; i Erós jarní je okřídlený, a veškeré zvířectvo, jež nám ohlašuje jaro, je tvorstvo křídlaté, ať je to skřivan, vlaštovka, babočka, nebo právě zmíněný Erós. Léto je doba živlů, slunce, vzduchu, vody a země; proto se nalézá ve znamení zvířectva živelného, jako jsou víly, rusalky, vodníci, ohniváci, polednice a divoženky, tvorové většinou lysí, nazí a éteričtí, takže si je nelze rozumně představit vystavené nepohodě a špatnému povětří. A konečně podzim je ve znamení zvěře srstnaté, pokryté kožichem ryšavým nebo hnědým jako kaštany, jako podzimní listí, jako všechny zralé věci podzimní; je to doba jelenů, faunů, kanců a lišek, doba, kdy mužové přestávají plašit děvčata a vycházejí na lov kosmaté zvěře. Načež Dušičky znamenají zářez, jenž člověku připomíná, že rok vstupuje do znamení tvorů domácích, jako jsou duše zemřelých, skřítkové domu, zabíjačka, praskot ohně a knížky.

Jakživ jsem nestřelil žádné zvíře; ale kdykoli jsem v říjnových lesích potkal veverku, lišku či jelena s laněmi, měl jsem pocit, že jsem najednou vkročil do nějakého jiného světa: do jejich světa; neboť říjen jim náleží daleko tajemněji než kterákoliv jiná doba ve věčnosti. V létě potkáš srnku, jako bys potkal pěkné děvče; i pozdrav tě bůh, holka, nemusíš se mne bát. Ale na podzim potkáš jelena, jako bys potkal nějakého boha nebo cosi odvěkého; zatajíš dech a stojíš, aby ses nedopustil svatokrádeže; stydíš se nazvat svůj úžas pravým jménem, jež jest úcta.

Říkám vám, každý jelen je tak trochu jelenem svatého Huberta; když tak stojí se vztyčenou hlavou korunovanou vzácným a košatým obloukem parohů, se slechy široce postavenými, zkamenělý v ušlechtilé nedůvěře, tu jako by opravdu na jeho čele zářilo něco rovnocenného kříži. Ano, kdybych byl svatým a křesťanským mužem, byl by to zajisté zářící kříž; ale protože jsem člověk zmatený a malověrný, není to kříž, nýbrž jakési velké a nejasné znamení. Nezamíříš, lovče, na čelo jelena, neboť byl by to hřích; miř, miř na komoru a spusť se srdcem sevřeným hrůzou a žádostí. Neporušíš koruny na hlavě zvířete a neroztříštíš znamení na jeho čele; a když věšíš jeho parohy na stěnu, děláš to jako dobyvatel, který ukládá do bezpečí uloupenou korunu zabitého krále. Neboť i uloupená koruna je předmět hodný zvláštní úcty.

Nebyl jsem to já, neboť od lidí mého povolání se lze nadít ledačehos, co se zdá dětinstvím nebo přepínáním; byl to muž v moci postavený a tvrdý, hladký jako meč i drsný jako kámen; říkám vám, že se z lidského těsta málokdo tak do tuha vypeče. Tedy bylo to před ním, že se na říjnovém palouku zjevilo dvacet, padesát, sto plavých a pokojných laní korunovaných královskými parohy jelenů na stráži; a tu ten muž zatajil dech a skoro se chvěl úžasem nebo úctou a šeptal, že to je něco jako mýtus nebo jako pravěk; takto stál předlouho, a pak odcházel tak tiše, že by v žádné kapli, v žádném božišti tak tiše nenašlapoval; a ještě dobrou hodinu po tomto zjevení mluvil hlasem daleko tišším než kdy jindy. Toto uvádím jako svědectví, že zvěř v říjnu nese na sobě veliké a božské tajemství.

Snad právě proto lovci, když se vracejí z čekané, mluví hlasem nadmíru hlučným a hlaholným, aby ze sebe setřásli toto strašné a mlčelivé kouzlo. “To vám bylo,” křičí z plna hrdla. “Na sto padesát kroků přišel ke mně jelen; hodinu jsem se na něj díval, a nedostal jsem se k ráně. Lidičky, to byl chlapík! A já zas dostal jelena za půl hodiny; sotva jsem byl na místě, už si to nese přes palouk. Dostal ji do komory na sedmdesát kroků; ale je to slabší kus. Mládenci, dnes si dám berdo! Bože, proč jenom jsem nedostal jelena, kterého jsem viděl včera!”

Ano, neboť nejkrásnější jeleni jsou vždycky ti, kteří nepřijdou lovci do rány. Jistě i svatý Hubert viděl svého nejkrásnějšího jelena, jelena s křížem, na sto osmdesát kroků; neboť vězte, že jinak by ho byl určitě položil. I s tím planoucím křížem na čele. A rovnou do komory.