Kalendář/ČSD

Kalendář Karel Čapek
Stanička	ČSD	Čím zvučí srpen

Údaje o textu
Titulek:	ČSD
Autor:	Karel Čapek
Zdroj:	ČAPEK, Karel. Zahradníkův rok; Měl jsem psa a kočku; Kalendář Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno:	V Praze: nak. František Borový, spisy bratří Čapků ; sv. 45, 1947
Licence:	PD old 70

To je napsáno na každém vagóně. ČSD – ČSD – Obcházíš celé nádraží a hledáš, co je tu ještě ke čtení. PŘEDNOSTA STANICE – KOŠ NA ODPADKY – ČEKÁRNA – PRO PÁNY – PITNÁ VODA – To je vše. Aha, tamhle je ještě skladiště; i jdeš si přečíst tabulku KOUŘITI PŘÍSNĚ ZAKÁZÁNO. Tím je veškerá četba vyčerpána.

Koukejme, tady visí košíčky s kvetoucími řeřichami; to je zvláštní, že šéfové staniček milují řeřichy, kdežto traťoví hlídači mají náklonnost k slunečnicím. Zdá se, že železnice mají tajemný vliv na pěstování květin; nikde není tolik kytek jako na venkovských nádražích. Nějaká železniční včela bzučí neúnavně kolem rozkvetlého košíčku. Tak, teď zakroužila, a pryč je. Co dělat?

Pan přednosta vyšel z kanceláře, má červenou čepici, lesklé kalhoty a ruce složeny na zádech; všichni nádražní šéfové mají ruce složeny na zádech, jakmile vyjdou na perón; nejspíš to patří k věci. Postojí rozkročen, podrbe se pod čepicí, a protože se nic neděje, vrací se čile do stínu kanceláře.

My, kdož čekáme, přešlapujeme a pokašláváme polohlasně jako věřící v kapli; jsme čistě oblečeni a jaksi svátečně stísněni. Jednomu strejci vypadla lomozně hůl na dlaždičky; zvedá ji honem a rozpačitě, neboť všichni se po něm káravě ohlížíme jako po výtržníkovi. V hloubi kanceláře tajemně tiká telegrafní aparát. Na staničce se rozhostilo úřední ticho.

“Mami,” ozve se tenkým hláskem holčička.

“Buď tiše,” domlouvá jí maminka šeptem.

“Mami, kdy pojede vlak?”

Buď tiše, dítě; musíme čekat, aby přijel. Nebudeš-li hodná jako v kostele, vláček nepřijede a my nepojedeme až na konec světa, víš? Slepice zalezly před horkem pod vagóny; podivná samota, samota nekonečnosti, uléhá na čtyři páry lesklých kolejí. Zdá se, že čas se zastavil a nejede; rozjede se zase, až bude půl páté. Pozor, pozor, nesmíme se hýbat.

A náhle bimbimbim, bimbimbim, kovový signál ze sousední stanice. Nedivil by ses, kdybychom všichni poklekli nebo se pokřižovali, jako když se zvoní v kostele. Ne, nepoklekli jsme, ale střásli jsme ze sebe strnulé kouzlo čekání; narovnáváme se a chápeme se svých uzlíčků.

Pan přednosta vybíhá na perón a postaví se, aby nedbale zasalutoval přijíždějícímu vlaku. Ještě chvíle, porušená už a neklidná, a je to tady; drnče a supě vjíždí vlak do staničky, pan přednosta nedbale salutuje, my, kteří jsme tak vážně čekali, se v nedůstojném spěchu hrneme do vagónů, nevraživě pozorováni těmi, kdo v nich už seděli, a po jakýchsi průtazích to zapíská a vláček se rozjíždí do světa.

Ještě poslední pohled na Stanici Čekání: je prázdná, pan přednosta s nachýlenou hlavou se vrací do kanceláře, košíčky s řeřichami se ani nehnou v palčivém bezvětří, a hleďme, z prvního patra staničky se za vlakem dlouze dívá mladá paní; je mladá, je hezká a nudí se, vášnivě, líně a horce se nudí nekonečnou samotou čtyř párů kolejí. Ach, jaký život! Panebože, jaký nenačatý román!