Kalendář/Čím voní dům

Kalendář Karel Čapek
Jarní bouře	Čím voní dům	Za městem

Údaje o textu
Titulek:	Čím voní dům
Autor:	Karel Čapek
Zdroj:	ČAPEK, Karel. Zahradníkův rok; Měl jsem psa a kočku; Kalendář Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno:	V Praze: nak. František Borový, spisy bratří Čapků ; sv. 45, 1947
Licence:	PD old 70

Nemyslím na vůně posvícenské, na páru prádelen ani na pach dětských plínek. Žiju v mladé končině, která roste za zvonění kladívek, řinčení traverz a úderů tesařských seker; a kdybyste mi zavázali oči a vedli mne městem, poznal bych po dechu: tohle je stará ulice, toto jsou nové domy zčásti ještě neobydlené, toto je novostavba dosud neomítnutá, kdežto tady se teprve kopou základy. Nežli dům načichne člověkem, vydává vůně hmot, ze kterých vznikl, a trvá to desítky let, než se ty pachy sesednou a zvětrají v suchý, prašný, zvetšelý zápach bouračky.

Nejdřív to začpí jalovou zemí; z hloubi vykopaných základů vane chladný, sirý, téměř hrobový dech spodních hornin. Ale to už jsou kolem nastavěny hromady cihel, a dobře vypálené cihly mají vůni poněkud chlebovou, dýchá z nich suchý oheň, práší se z nich teplým, moučným prachem. Pak zadýmá hašené vápno, které štípe v očích a stahuje v hrdle, a je z toho vlhký, studený, syrový zápach malty, jež čpí drsně a svěravě. Dech novostaveb je chladný a sychravý jako dech jeskyní, a bude třeba táborových ohňů a věcných lamp, aby se z nich staly příbytky.

Potom se navezou prkna a nastaví lešení, aby mohli zedníci nahoru a aby to zase vonělo jinak; neboť vůně dřeva je dobrá a důvěrná, dřevo voní domovem a zralostí, a jeho smolný, slunný výdech obestírá vápenné čpění omítek a blátivý zápach betonu. Nebudiž zapomenuto na nakyslý pach železa, traverz a rour a drátů, provázený olejnatým puchem laku; ani na uzeně páchnoucí kouř rozžhaveného uhlí, jímž se vysušuje zdivo. Teď už je řada na tesařích a truhlářích; roubí se krovy, kladou se podlahy, vsazují se okna a dveře; dřevo převládá a jeho pryskyřičný balzámový dech vane z lomozné novostavby. Do toho vůně terpentýnu, vůně fermeží a olejů, čpění klihových nátěrů a barev. A nakonec ještě vydrhnutý dům zadýchá vlhce a je cítit mýdlem jako v neděli umytý kluk; otevřenými okny dýše chlad, prázdnota a podivná dutost nového stavení.

A ne tak hned ztratí nový dům svůj vlastní dech; tak jako nové šaty je cítit textilem a nové boty koželužnou, voní dům ještě dlouho staveništěm. Pane, to potrvá, než se v něm budou lidé cítit doma; teď ještě je dům obklopuje jako nějaké provizórium, nenarostl na ně jako ulita na hlemýždě, tady je přečnívá a tu je škrtí jako nové šaty. Musí do sebe nabrat něco málo zániku, aby se lidem přizpůsobil; mohlo by se říci, že několik let zraje. Stane se doopravdy a naplno domovem teprve tehdy, když přestane být novým domovem; pak už není jen dílem stavitele, ale i lidí, kteří v něm žijí. Od sklepů a prádelen až po čadící komíny je cítit člověčinou a teplem; a až jednou přijdou lidé s krumpáči, zavoní naposled trochu jako mlýnice, moukou, zralostí a zvláštní suchostí, jež připomíná vůni slámy a trouchnivějícího dřeva.