Kacíř Hus

Údaje o textu
Titulek:	Kacíř Hus
Autor:	Václav Beneš
Zdroj:	BENEŠ, Václav. Kacíř Hus. Praha: Ústřední dělnické knihkupectví a nakladatelství (Ant. Svěcený), 1919. Online na Internet Archive
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Jan Hus
Index stran

Žalářem utýraný, horkou nemocí oslabený, veden byl kněz Mistr Jan Hus na hranici. Tři tisíce oděncův a zástup zvědavců ho provázelo. Před hranicí poprosil, aby se směl vyzpovídati. Řekli mu: „Napřed odvolej!“ „Nelpí na mně hřích smrtelný,“ odpověděl jim Hus a šel na smrt bez zpovědi.

Přivázali ho ke trámci šesti mokrými provazy, hlavu připjali řetězem, dřívím ze dvou for slamou promíšeným až po krk ho obložili a ještě naposled mu radili: „Odvolej, spasíš tělo i duši svou!“ — „Na pravdě, kterou jsem poznal, učil a kázal, vesele chci umřít,“ pevným hlasem pravil Mistr Jan, a kat hranici zapálil. Hus zahleděl se vzhůru k nebi a v bolestech zpíval žalmy, až ho kouř udusil. Bylo krátce před polednem v sobotu 6. července 1415.

Když hranice shořela a spálené tělo na ohořelém kůlu viset zůstalo, srazili je pacholci, snesli dříví z třetí fůry a na novo zapálili. Potom popel smetli na hromadu, naložili na vůz a odvezli do blízkého Rýna.

Hranice vzplála, tam na břehu Rýna,
na ní umírá dálné vlasti syn —
a vůkol něho mnichův rota líná,
rouhavým smíchem velebí svůj čin.
A Vy se ptáte, kdo v těch plamenech?
toť Mistr Jan — toť nejslavnější Čech.

I.

A proč Mistra Jana za živa upálili?

Býval to přece veselý hoch jihočeský, Jan Michalů(v) z chudší selské rodiny, kde bylo několik dětí. Jeho rodná chaloupka pod hradem Husem, v nynějším městečku Husinci u Prachatic, je dosud zachována. Čilého chlapce dali na studie; snad na podnět pána hradu. Nejdříve asi do Prachatic, později na gymnasium do Prahy. V Praze pak našel Hus druhý domov. Živil se tím, že zpíval po kostelích jako ještě dnes činí studenti na př. u křižovníků v Praze. Sám o sobě vypravuje, že býval „žáček lačný“. A ještě na universitě že míval jen suchý chléb. Proto asi bylo vroucím přáním studenta Jana z Husince: „bych brzo byl knězem, abych tak měl dobré bydlo a rúcho a byl lidem vzácen.“ Měli se tenkrát nejlépe na hradě a na farách i na těch malých vesnických. Proto si přál Husův vrstevník:

„Státi v pěkném rúše zlatém
jsa knězem nebo prelátem
v kostele,
kde sedlák stoji ‚jak tele‘.“

Ale Jan, řečený Hus, nestal se farářem. Byl na kněze vysvěcen, ale tužby jeho vedly ho výše. Býti jen farářem — bylo mu málo.

II.

Už dávno před vysvěcením vykonal zkoušky „mistrovské“, stal se Mistrem svobodných umění a profesorem na universitě. V dnešní době, aby směl mladý lékař nemocné léčit, musí po studiích na universitě vykonati přísné zkoušky a státi se doktorem lékařství, mladý profesor, chce-li být učitelem na universitě, musí býti napřed prohlášen za „doktora filosofie“, tenkrát se říkalo za „Mistra svobodných umění“. Od přísných těch zkoušek mohl se Hus podpisovati Mistr Jan Hus, jako by se dnes podpisoval prof. dr. Jan Hus. Za dvě léta už na universitě přednášel a pak v hodnostech, které uděluje vysoká škola, rychle postupoval. I rektorem university po dvakráte byl zvolen. Před ním byl vždycky rektorem v Praze Němec. Měli totiž při všem rozhodování na universitě Němci a cizozemci tři hlasy, Češi jen jeden hlas. Hus s přáteli vymohl na králi, že národ český, „pravý této země dědic“, dostal tři, Němci a cizozemci jeden hlas. Na takto počeštěné universitě byl prvním rektorem Jan Hus; Čech mezi Čechy.

Nadaný, třeba chudý selský hoch z jihočeské vesničky, stal se svou vlastní pílí ředitelem vysokých škol pražských, nebo cizími slovy řečeno: rektorem university v Praze, jediné university ve střední Evropě.

III.

A Janu Michalovu z Husince to bylo málo; těch posluchačů na universitě, k nimž mluvíval, byl počet neveliký. Mistr Jan byl člověk ctižádostivý v krásném slova smyslu. Chtěl se státi kazatelem českého lidu pražského.

Kdo chce dnes prospěti svému národu přednáškou, řečí, živým slovem, může přednášeti ve spolcích nebo řečniti na táborech lidu, jeho řeči se tisknou v novinách a čtou je tisíce čtenářů. Tenkráte nebylo schůzí ani táborův, noviny se netiskly. Kdo chtěl přímo mluviti k lidu, musil se státi kazatelem v některém kostele.

Mistru Janovi štěstí přálo. V pražských kostelích kázalo se tenkrát jen německy; a nějaký „slavný a vznešený muž“ pan Jan Mülheym prostranství získal, které „Betlemem“ zváno bylo, a „vystavěl chrám veliký“ (na nynějším Betlemském náměstí v Praze, na Starém městě) „k tomu cíli, aby se v něm slovo boží po česku hlásalo,“ vypravuje Hus. Za deset let stal se kazatelem a správcem v kapli betlemské sám Mistr Jan. Nedaleko bydlíval (nyní dům č. 256) a „Betlem“ (nyní č. 255) byl mu nejšťastnějším místem jeho působení.

IV.

Kázal chudým o neřádném životě bohatých. Poslouchali ho řemeslníci, dělníci, krejčí, truhláři, kotláři a jejich ženy…, ale přicházeli i měšťané, kněží Mistři, měštky…, neboť Hus byl kazatel dobrý a mravokárce přísný. Někdy míval až deset tisíc posluchačů.

To je pravidelný zjev: Vždy a všude tam, kde lidstvo se kazí, vystupují muži čistého svědomí, přísných mravů a zlořády odsuzují veřejně. Lidstvo pak v různých dobách a v různých společnostech musí se mravně kazit. Jen pozorujte některý příklad v malém, o kterém často vypravují staří lidé:

Chudák otec s chudou, udřenou matkou lopotí se až do krve, žijí nuzně, ale střádají grošík ke groši a odevzdávají synovi malé hospodářství, řemeslo či obchod. Syn jejich byl vychován v odříkání a v bídě; po celý život pracuje, střádá a svým dětem odevzdává slušné, snad veliké jmění. Avšak ty jeho děti už byly vychovány v blahobytu a v pohodlí, nepracovaly, dělaly pány, hleděly si zábav, prohrávaly veliké peníze, v rozkošech promarňovaly tisíce a na konec zachraňovaly se podvody. Upadaly do ssedliny lidské společnosti. Peníze a líný život je zkazily.

Peníze a zahálka zkazí každou lidskou společnost, zkazí i každou náboženskou společnost. Dokud je církev malá a chudá, dokud se k ní hlásí lidé z lásky a dovedou pro ni snášeti utrpení, je v ní život šťastný a krásný, pravé obcování svatých na zemi. Ale když církev nabude bohatství a moci, když papež stane se světským knížetem a obklíčí se vším možným přepychem, když nežije podle příkladu Syna Člověka, kterýž liškám doupat záviděl a sám neměl kde by hlavy sklonil, když kněží nežijí podle vzoru chudých apoštolů, rybářů a zapomínají na slova Kristova: „Království mé není z tohoto světa“, ale celým životem řídí se zásadou: „Království naše je z tohoto světa“, potom taková církev je často útočištěm zbohatlých darebáků a chudým lidem jen slibuje šťastný život až po smrti v království nebeském…

V.

Tak bylo za dob Kristových s náboženskou společností židovskou, tak bylo za dob Husových s církví katolickou. V době Husově byl veřejný život v Evropě ve velkém rozvratu. V Anglii měl vládnouti třináctiletý chlapec a ve Francii jen dvanáctiletý hoch, v Uhrách a v Dánsku panovali nezletilci, t. j. poručníci jejich vládli za ně pro sebe a lid ožebračovali. V církvi byl neslýchaný nepořádek. Nebyla „jedna“, ani „svatá“, „obecná“…, ale měla dva papeže, v Římě… v Italii jednoho, v Avignoně ve Francii druhého, a na konec i tři papeže.

V Čechách po slavném hospodáři Karlu IV. kazil tehdejší naši společnost velký blahobyt. Zvláště zlaté a stříbrné doly (Jílové, Kutná Hora) dávaly zbohatnouti mnohým a vábily k nám cizince, Němce. Lid bohatnul a kazil se. Sám král Václav, muž jinak dobrý, hleděl si lovu, potloukal se v noci se svými kumpány po Praze, zuřil a stekal se, když mu víno stoupilo do hlavy. Boháči žili rozmařile, vydržovali si kněze, aby jim vymodlili nebe po smrti. Dějepisec Tomek vypravuje: „Náleželo tenkrát k slušnosti, při osobách rodu královského, šlechtě, ano i při každé bohaté rodině měšťanské, že založili kapli nějakou, nějaký oltář, nějakou mši a k ní zvláštního kněze ustanovili, aby se za jejich duši modlil. Tím počet kněžstva rozmnožil se náramně. Obyvatel bylo tenkrát asi polovina tolik co dnes, ale kostelů bylo desetkrát tolik. Třetina země české patřila kněžím. Dobré bydlo kněžské tak lákalo, že kde jsou dva, tři kněží, bývalo jich deset, patnáct. A kdo chtěl zvláště dobré bydlo míti, do kláštera musil jíti. Mnohý ten sluha boží pak nebyl knězem pro Ježíše, ale ‚k vůli dobré jíše‘.“

Básník Machar vypravuje, jak Katuše, matka Žižkova, si stýská:

…Je Praha samý kněz a prelát, mnich,
lenoši břichatí a cizopasní,
jenom v hradě do čtyr set se čitá jich…
…A venkov? Samý klášter, mniška, mnich,
čeládka líná — kdyby bůh je slyšel,
a všichni prosili za blaho bližních svých,
jaký to ráj by české zemi vyšel!

Ale neprosili. Mnoho jich bylo, a neměli, co by dělali. Chudákovi říkali: Modli se a pracuj! Ale sami se nemodlili a lenošili. Za to chytře ovládali všechen život českého lidu od kolébky až do hrobu: Za peníze křtili i pochovávali, zpovídali i hříchy odpouštěli. Lid byl hrubě neuvědomělý, k uctívání soch a obrazů modlářsky příchylný. Potulní kněží za peníze mu ukazovali „plénku Ježíšovu“, „mléko Matky boží“, „ubrus z poslední večeře páně“, „houbu podanou Kristu na kříži“, „krev Ježíšovu na hostii“…

Faráři zalepovali oči lidu úžasnou parádou při obřadech a pobožnostech, nedbajíce, že není pravého pozdvižení mysli k bohu tam, kde jsou pohřby s muzikami a průvody s družičkami, nebo kde do uší zaléhají zvuky varhan a klarinetu. Sami pak na farách pořádali hostiny, vedli bujný život s ženkami a chodili na lovy i turnaje. A při tom „poslední halířík, který si babička do šlojířku zavázala, aby jí ho zloděj ani loupežník nevzal, ten halířík vymámí na ní kněz a mnich§§,“ vyčítá jim Mistr Jan.

Veliké pohoršení lidu často dávali. Ludvík Kojata, farář z Podskalí, chodíval do Prahy vášnivě hrávat v kostky. Někdy prohrál i šaty; potom nahého honili ho policajti v noci domů na Vyšehrad. Mistr Záviše byl farářem v Prachaticích, odkud dostával mnoho obroků čili ročních důchodů z fary, ale žil v Praze a v Prachaticích měl kněze-nájemníka. Hus mu praví: „…od třiceti let stříháte ovce v Prachaticích, a kde vaše sídlo? kde práce?“ Jaká práce? Bohatí otcové šlechtičtí i svým chlapečkům v kolébce kupovali úřady církevní třeba i v cizí zemi, kamž chlapeček nikdy ani nepřišel, nýbrž kněze-nájemníka tam poslal a ten pachtýř peníze, které z farního úřadu a z lidu vydřel, vlastnímu majiteli úřadu posílal. Papeži propůjčovali úřady a obročí těm, kdo dali víc. Kanovnictví zadával papež kuchařům, podomkům, honcům i vrahům. Volbram ze Škvorce za své ustanovení arcibiskupem v Praze dal 200.000 K našich peněz. Boháč Albík z Uničova byl vdovec, otec dvou dcer, doktor práv a pak i lékař. Naposled stal se za peníze arcibiskupem, ale knězem ještě nebyl! Teprve za půl roku dal se vysvětit za podjáhna. A všecko bylo dobře, jen když zlatem platil. Však potom jako arcibiskup zas mnoho zlata vydělal. Po papeži Janovi XXII. zůstalo tisíc milionů korun — po Kristu Ježíši nezbylo nic. Jen o sukni jeho tkanou žoldnéři metali los.

A jako Kristus vyhnal z chrámu penězoměnce bičíky uzlovatými, protože dům jeho, dům modlitby, učinili peleší lotrovskou, tak Mistr Jan Hus jako kazatel začal prudce útočiti nejen proti laikům, čili věřícím, ale i proti farářům a mnichům, kanovníkům i opatům, proboštům a biskupům, proti arcibiskupům i papežům. „Kněží jsou první, aby spravovali, a když bloudí, jsou první, aby byli trestáni,“ hlásal.

Tím si však všecky ty obročníky velice rozhněval. Podali na něho žalobu, že podrývá úctu k duchovenstvu, a žádali, aby nebylo dovoleno činiti veřejné výtky kněžím pro jejich soukromý život. Avšak Hus se směle bránil a arcibiskupovi psal: „Čím je to, že kněží smilstvu oddaní, rozmanitými nepravostmi stížení… bez trestu pokárného jako býci nezkrocení a hřebci plemenní se šíjemi vypnutými vykračují si svobodně — kněží však pokorní, hloží hříchů plející jako kacíři žalářováni jsou?“

VI.

Tenkrát za největšího lotra nebyl pokládán zloděj, smilník, loupežník, nebo vrah, ale ničemou nejhorším byl kacíř. To byl veliký hříšník, který měl jiné, odchylné, své mínění. Dopouštěl se těžké urážky papeže; neboť jinak věřil než papež. Spáchal těžkou urážku císaře, neboť jinak věřil než císař.

Z Říma pak přicházely k arcibiskupovi do Prahy žaloby, že kazatel Hus šíří v Čechách Viklefovo kacířství. Mistr Jan totiž nehorlil jenom proti tehdejším zpustlým mravům mužův i žen, věřících i knězi, ale hledal všeho toho příčiny, navrhoval opravy čili reformy, a stával se znenáhla oprávcem, reformátorem v životě náboženském.

Činil tak zvláště od té doby, kdy přítel jeho Mistr Jeroným Pražský přinesl z Anglie opsané knihy kazatele Jana Wyclifa, kterýž Husovi v mnohém „oči otevřel“ a v přesvědčení jeho jej posílil. Viklefovy knihy byly hojně opisovány a čteny. Hus odnesl opsané knihy Viklefovy arcibiskupovi se žádostí, aby v nich bludy vytkl. I jiní tak učinili. Dvě stě knih, mnohé v drahých vazbách, snesli. Arcibiskup svolal faráře a preláty, prohlásil knihy za kacířské a při slavném prozpěvování „Te Deum laudamus“ („Tebe Boha chválíme“) ve svém dvoře malostranském knihy spálil. Všechny pražské zvony k tomu hlaholily „Tedeum“. Ale lid zahlaholil bouřemi po ulicích. Ozývaly se hádky, zpívaly se na arcibiskupa posměšné písničky.

Zajíc biskup, Abeceda,
spálil knihy a nevěda,
co je v nich napsáno.

Říkali mu „Abeceda“, protože prý ani dobře čísti neuměl. Lovu ovšem rozuměl.

Na Husa vydána arcibiskupská klatba. Když ji kněží předčítali a od oltáře mu zlořečili, propukaly bouře v kostelích a kněží, ba i sám arcibiskup, od oltáře musili utéci. Zakázali Husovi, že nesmí kázat. Neposlechl a kázal v Betlemě dále. Předvolali ho před papeže. Nešel. „Zbůhdarma bych život zmařil,“ odpověděl jim, „protože vidím, jak jiní předvolaní ke svým se už nevrátili.“ Vyhlášena na Husa klatba těžší: kněží v Praze zastavili služby boží, nekřtili, k umírajícím nechodili, mrtvé nepochovávali… a v lidu rostl hněv.

Potom začali prodávati odpustky. Papež potřeboval peněz do války s králem neapolským. Poslal do všech zemí křesťanských a také i do Čech výběrčí. V Praze přikovali tři truhly a napomínali lid, aby přinášel peníze, zboží nebo dary, že jim za to následky hříchu budou odpuštěny. A jako Kristus všed do chrámu počal vymítati ty, kteří tam prodávali a kupovali, tak Hus veřejně v Praze kázal proti odpustkům. Arcibiskup poručil, aby v neděli a ve svátek při slavném zvonění a rozžatých pochodní zhasínání Hus byl proklínán a za vyobcovaného z církve pokládán, Hus odpověděl: „Ježto jsem chtěl, aby duchovenstvo podle zákona Ježíše Krista bylo živo, prelátové s arcibiskupem proti mně bullu u papeže vymohli, kterouž zakázáno mi bylo lidu kázat a klatbu nade mnou prohlásili. Já však pravím: Když je dobré nařízení císaře nebo papeže, vykonej, jestli však zlé, řekni: Více sluší poslouchati Boha, než lidí.“ Hlásal tedy vzpouru, revoluci proti vrchnosti. Neposlouchejte darebných představených!

Z Říma poručili, aby Hus byl násilím chycen a přiveden. Propukly veliké bouře v Praze. Tři mladíci byli popraveni, zástup branného lidu vedral se mezi kázáním do kostela, bylo žádáno, aby kaple betlemská byla zbořena. — Hus se tedy rozhodl, že opustí Prahu.

Šest let kázal v Betlemě; po dlouhém úsilí nepřátel konečně byl umlčen a z milé kaple betlemské vyštván.

VII.

Odešel do vyhnanství. Pan Jan starší z Ústí Sezimova, z nynějšího Starého Tábora, zval ho do ochrany, zjednal mu tichý útulek v blízkých lesích na Kozím Hrádku. (Během let byl Hrádek zbořen a zbořenina zarostla. Ale řídící učitel J. Švehla ze St. Tábora s velkou láskou a úctou ke vzácné památce znovu ji očistil a budoucím věkům zachoval.) Když Husův příznivec u Tábora zemřel, ujal se ho Jindřich Lefl z Lažan a usadil ho na Červeném Zámku čili na Krakovci na Křivoklátsku.

Na Kozím i na Krakovci v klidu psal Hus nejlepší své spisy. I v tom má Hus zásluhu, že upravil nám pravopis. Latinka neměla písmen pro české měkké souhlásky, a krátké i dlouhé samohlásky české psaly se stejně. Proto naši předkové psali rcz, rzecz, vaass a podobně, což četli: řeč, váš. Hus na měkké souhlásky kladl tečku (dosud se tak píše j.; nyní na ostatní místo tečky dává se háček) a na dlouhé samohlásky psal čárku, jak se píše dosud.

O Ježíši Kristu vypravuje evangelista Marek, že jednou řekl: „Pojďmež i do okolních městeček, abych i tam kázal, nebo na to jsem přišel.“ O Husovi pak vypravuje dějepisec, že na Táborsku a na Křivoklátsku vyjížděl do hradů, městeček a vesnic, zvláště když zvěděl o posvícení nebo svatbě kdesi, tam jel. A kamkoli se obrátil, tam po něm šli lidé v zástupech nebo jeli na vozích a Hus k zástupům kázával v kostelích. Kde tomu kněží bránili, mluvil na polích, v lesích a mezi ploty. Sám o tom psal: „Káži mezi ploty, v lese, pod lipú u hradu, jenž slove Kozí.“

Universitní profesoři nikdy tak nečinívali. Hus šel mezi lid, byl pravý a upřímný demokrat. Z lidu vyšel a pro lid pracoval.

VIII.

V těch letech rozmáhaly se v Evropě mnohé spory a rozbroje, zvláště náboženské. Císař Zikmund snažil se jim bránit a docílil toho, že byl svolán církevní sněm do města Kostnice, které je výhodně položeno u jezera Bodamského na hranicích Německa, Rakouska a Švýcarska. Hus ve svých sporech s arcibiskupem a preláty několikrát ku sněmu se odvolával a proto — když ho Zikmund na sněm vybídl, ochranný list, průvod a návrat mu slíbil — odhodlal se do Kostnice jeti. Rozloučil se srdečně se svými věrnými. Mistr krejčí Ondřej se s ním loučil: „Bůh buď s tebou! Zdá se mi, že se nevrátíš…“ Přátelé Husovi sbírali mezi sebou peníze na cestu, nepřátelé sbírali proti němu svědectví a peníze pro svědky. Přátelé koupili vůz a dva koně, do průvodu dali třicet jezdců a na podzim 1414 vyjeli přes Plzeň a Norimberk do Kostnice. Na cestě byl Hus všude přátelsky vítán. Šel sice před ním nějaký biskup německý a dával lidu výstrahu před kacířem, ale nikdo toho nedbal.

V Kostnici dostal mistr Jan od Zikmunda průvodní list čili glejt, papež z něho sňal klatbu a slíbil mu, že mu ublížiti nedá, kdyby mu bratra byl zabil.

V Kostnici byl jeden z největších, nejpamátnějších, nejslavnějších a nejnádhernějších sněmů církevních. Nikdy nebylo pohromadě tolik otců církevních, totiž 666, tolik kněží, totiž 18.000; vystřídalo se na sněmu více než 80.000 cizinců. Papež měl v průvodu 1600 lidí, císař Zikmund 1000 koní. Jenom hudebníků přišlo do města 1700, sběhlo se mnoho podvodníkův, a tisíce darebákův, ženek i poběhlic. Skoro všichni ti lidé hledali v Kostnici peníze a rozkoš — při tom rozhodovalo se o věcech církevních a duchovních.

Dne 28. listopadu povolán byl Hus do shromáždění kardinálů. Pravili mu, že odevšad rozléhá se hlas, kterak šíří Mistr Jan z Husince po Čechách přetěžké bludy proti církvi svaté. Odpověděl, že by raději umřít chtěl, než by jeden jediný blud šířil. Když se rozešli, přistoupil k němu mnich staroušek a přimlouval se k mistrovi poníženě, že je řeholníček sprostný a neumělý, že slyšel velké chvály o učenosti mistrově, a že by se od něho rád poučil. Tak prý učí, že ve svátosti oltářní nemění se chléb v pravé tělo Kristovo. Jestli prý je to pravda? I jinak chtěl ho polapiti. Když odešel, řekli mu, že je to nejslavnější učenec v Italii.

Nepřátelé z Čech zatím rozšířili pověst, že chce Hus utéci.

Večer toho dne uvrhli Husa do temnice vedle stoky na nečistoty, takže byl toliko tři neděle na svobodě; za týden pak dali ho do těžšího vězení v klášteře dominikánském (které je dosud zachováno) a 24. března odvezli ho na zámek Gottlieben, kde obýval vězení jako hrob: 7 stop dlouhé (= 2 m) a 3 stopy (1 m) široké, ve dne spoután na rukou, v noci připoután ke zdi. Marně z Čech psali, „ať Mistr Jan Hus je prost toho neřádného vězení“. Nebyl, už v tomto vězení těžce stonal a neměl často co jísti. Čekal tak na první slyšení 215 dní. Zatím soudcové jeho pořádali hry, radovánky a hýřili se ženkami.

Domů do Čech psal Hus potají vroucí listy; zachovalo se jich dosud skoro padesát; většinou jsou uloženy v museu v Praze.

Čekal trpělivě na svůj výslech a těšil se, jak své soudce přesvědčí, že není kacíř a že má pravdu. Konečně 5. června zavolán byl do shromáždění kardinálů. Na stole už ležel napsaný rozsudek. Žádali, aby své bludy odvolal. Prosil, aby mu z Písma, z bible dokázali, že bloudí. „Nech si své mudráctví,“ křičeli, posmívali se mu a proklínali ho. Jeden kněz k němu přistoupil a poučil ho upřímně, jak to na církevním sněme chodí: „Kdyby sněm se vyslovil, že ty máš jedno oko — ačkoliv máš dvě oči — ty musíš vyznávati se sněmem, že máš jedno oko.“

Dne 6. července měl sbor patnácté valné sezení v biskupském kostele. Při mši musil Hus čekati za dveřmi. Po mši byl předveden, byl při kázání a předčítáno mu pak bylo 39 článků bludných, na příklad: O sobě prý říká, že je čtvrtá božská osoba! Brániti se nesměl. Hned na to mu přečetli ortel: „Jan Hus byl a je zřejmý kacíř; neboť kázal učení bludné, pohoršlivé, potupil čest a moc apoštolské stolice a zarputil se ve své zlosti.“

Svlékli s něho kněžské roucho a s hrozným zlořečením vsadili mu na hlavu vysokou papírovou korunu, čerty pomalovanou s nápisem: „Zde je kacíř.“ Rozloučili se pak s ním slovy: „Církev nemajíc s Tebou co činiti, odevzdává tělo tvé moci světské, duši tvou — ďáblu.“

Tak Mistru Janovi nic nepomohl průvodní list císařův ani slib papežův; neboť kacíři se slovo neplnilo.

IX.

Čemu Hus učil, že prohlášen byl za kacíře? Věřil a učil, že: 1. Církev je obec vyvolených křesťanů, kteří budou spaseni; není jen papež a kněží. — 2. Hlavou církve jest Kristus, nikoliv papež (tenkrát papeži říkali: „náš pán bůh na zemi“). 3. Když papež smrtelně hřeší, není vlastně už papežem, a nikdo ho nemusí poslouchat. Vůbec nehodný kněz není žádný kněz a nemůže hodně udíleti svátosti. — 4. Na čem se kardinálové usnesou, tomu nemusí nikdo věřit, neboť učení Kristovo je jen v evangeliu, v Písmě obsaženo, a každý si je může svým zdravým rozumem sám vykládat. — 5. Církev se polepší, bude-li chudá (Kristus byl chudý, apoštolové byli chudí), a budou-li kněží špatně žijící a smrtelné hříchy páchající světskou mocí spravedlivě trestáni jako každý jiný. — 6. Kromě jiného i s tím Hus souhlasil, aby všichni věřící přijímali svátost kalicha, neboť Písmo o přijímání pod obojí určitě praví, že Kristus vzav kalich, řekl: „Pijte z toho všichni!“ a neřekl: „Pijte z toho jen kněží!“

Hus byl pevně přesvědčen, že toto učení jest správný výklad evangelia. To však bylo jeho kacířství.

X.

Kacíře před pěti sty lety pálili jako spalují hospodáři plevel. My dnes na kacíře hledíme jako na bystrého, opravdového, vysoce mravního člověka, který od svého vlastního přesvědčení nedá se odvrátiti nižádným protivenstvím ani smrtí.

I dnes jsou kacíři mezi námi, nevěří všemu, co se jim k věření předkládá, a mají o všem své přesvědčení. O všem sami přemýšlejí, sami uvažují, sami se chtějí poučit a přesvědčit. V malém i ve velkém.

Vidí na př. kolem sebe světy, veliké světy; tuší, že jsou to nekonečné světy. Všecko na nich je v stálé proměně a ve věčném rozvoji. Stvořil ty světy všemocný tvůrce a zahubí je při konci světů? Či nekonečné ty světy byly vždy, jsou a budou vždy v ustavičné změně? Nikdo jich nestvořil? Nikdo nikdy jich nezničí? Neměly tvůrce a nepoznají zhoubce? Nekonečné ty světy jsou věčné? Lidé si tedy dosud vypravují jen pohádky o stvoření světa, pohádky o konci světa?

K velikým, těžkým těm otázkám nedovedeme bezpečně odpovědět. Musíme — jen věřit. Klečící dítě zbožně se modlí k otci nebeskému za uzdravení nemocného tatíčka a věří, že bude uzdraven. Dospělý muž v plné síle nevěří nikomu a spoléhá jen na sebe. Dědeček nad hrobem ví jistě, že umře, ale věří, jen jeho vetché tělo že zemře, „duše“ jeho že bude živa dále, že je „nesmrtelná“. Ale už u slavného Cicerona (ve století před Kr.) čteme, jak jedni věří, že duše po smrti je dále živa, druzí jsou přesvědčeni, že s tělem zmírá i duše.

Tak věříme každý jinak. Jinak rolník za pluhem, jinak horník pod zemí. Jinak dělník v továrně, jinak kněz na kazatelně, a to věří a učí jinak kněz katolický, jinak evangelický, jinak židovský… někteří pak neposlouchají žádného z nich, nevěří a jsou bez vyznání; nečekají ničeho po smrti, ale za živa chtějí šťastni být a jiné blažit. Tak po pěti stech letech dopřáváme každému jeho přesvědčení a nepronásledujeme ho za to. Naopak ctíme každého, kdo má poctivé své vlastní přesvědčení.

Mnoho lidí bylo upáleno, žalářováno, z vlasti vyhnáno nebo jinak týráno než za dlouhá staletí dospěli jsme k tomu, že se nemá přesvědčení, víra nikomu vnucovat, že mají býti lidé volní, svobodni — a poctiví.

Před pěti sty lety za tu volnost v přesvědčení hroznou, potupnou smrtí zemřel Mistr Jan Hus, kacíř.