Každý na své místo

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Každý na své místo
Autor: Hans Christian Andersen
Původní titulek: Alt paa sin rette Plads!
Zdroj: H. C. Andersena Povídky a báchorky. Praha: I. L. Kober, 1863. s. 54–62.
Licence: PD old 70
Překlad: Josef Mikuláš Boleslavský
Licence překlad: PD old 70

Bude tomu již více nežli sto let!

Tam za lesem, u velikého jezera, stál starý panský dům ; kolem něho táhly se hluboké příkopy, v níchžto rákosí a vysoká tráva v bahništi rostly. Těsně u mostu, blíže hlavní brány, stála stará vrba, která přes rákosí své větve skláněla.

Z údolí zavznívaly zvuky rohů loveckých a dusot koňský, a proto pospíšila si malá dívka, která husy hlídala, tyto s mostu sehnati, dříve nežby celá společnost tam přiklusala; lovci přišli však s takovým spěchem, že dívka, aby nebyla přejeta, rychle na vysoký úhelní kámen u mostu postaviti se musela. Poloviční děcko ještě, útlého těla, měla přece velmi libý výraz ve tváři a dvé krásných, jasných očí; avšak pro to neměl milostivý pán ani vidu. Když podle malé pasačky tryskem jel, obrátil v ruce bičík, a v hrubé nevázanosti tak ji držadlem do prsou strčil, že po zpátku do příkopu spadla.

„Každý na své místo!“ zvolal, „do louže s tebou!“ a přitom smál se hlasitě, a to byl prý vtip, a druzí jemu přizvukovali; celá společnost křičela a hulákala, a psové do toho štěkali.

Ubohá dívka chopila v pádu ovšem jednu větev vrby, a tak se nad bahništětem udržela, a jakmile panstvo a psi ve bráně zámecké zmizeli, zkoušela také, nahoru se opět dostati; avšak větev ulomila se u koruny, a dívka bylaby jistě do rákosí spadla, kdyby v tom okamžení silná ruka s hůry nebyla větev zachytila. Byla to ruka cestujícího kramáře; tento byl ze vzdálí svědkem toho výstupu, a nyní přispíšil dívce ku pomoci.

„Každý na své místo!“ pravil, po milostivém pánu se tváře, a vytáhl dívku na sucho; ulomenou větev chtěl opět na předešlé místo přidělat — ale „každý na své místo“ — to vždy nejde, a proto vstrčil zlomenou větev do měkké země. „Zrůstej a dař se, budeš-li moci, a poskytni pak jim tam nahoře v panském domě řádnou pišťalu!“ pravil přitom, neboť přál milostivému pánu a celému jeho dvoru, aby si dle proutkové noty notně zatančili.

Nato odešel do zámku, ale nikoliv do velikého sálu, pro tento byl příliš sprostým; do čeledníku vešel, a pacholci a děvečky prohlíželi jeho zboží a smlouvali; nahoře u panské tabule hulákalo a křičelo se, a to byl prý zpěv; inu dělali co uměli. Hlasitý smích a výtí psů rozléhalo se z otevřených oken; tam bylo hodování a veselost; víno a staré silné pivo pěnilo se ve sklenicích a láhvích, a psi jedli zároveň s panstvem; ano mladí páni tyto hafany líbali, když jim dříve ubrusem tlamy byli otřeli. Pak zavolali kramáře nahoru, ale nikoliv aby od něho kupovali, ale aby s ním žerty mohli provádět. Víno vstouplo jim do hlavy, z níž pak rozum se vystěhoval. Nalili piva do punčochy, aby mohl píti, ale rychle; — to měl být také vtip a dal příčinu k smíchu ještě většímu. Celé paseky, sedláci a dvory byly sázeny na kartu a prohrávány.

„Každý na své místo!“ pravil kramář, když konečně zdráv ze Sodomy a Komory té ven se dostal, jak to pojmenoval. „Cesta pod šírým nebem jest mé pravé místo, tam nahoře nebylo mi docela volno.“ A malá dívka, co husy pásla, přívětivě na něho kývnula, když stromovím nazpět kráčel.

A dny a týdny minuly, a ukázalo se, že zlomená větev, kterou kramář v zámeckém příkopě do země zasadil, vždy čerstvá a zelená zůstávala, ano i nové větvičky vyhnala; z čehož malá pasačka soudila, že větev zajisté se zakořenila, a to ji těšilo; domnívala se, že ten stromek jest její vlastní.

Ano, se stromkem to šlo čím dál tím líp, avšak s oněmi v zámku ustavičným hodováním a hrou šlo to čím dál tím hůř: jsou to dva základy, na nichžto nikdo pevně nestojí.

Minulo šest let, když milostpán, ubohý muž, od domu k domu žebrotou šel, a panský statek od bohatého kramáře koupen byl; a tento byl tentýž, z něhož tam byli ousměšky měli a jemuž pivo do punčochy nalili; ale poctivost a přičinlivost vede vodu na mlýn, a nyní byl kramář pánem rytířského sídla. Od této hodiny netrpěl se tam karban. „Je to zlý obyčej,“ říkával; „když ďábel ponejprv biblí spatřil, chtěl podle ní něco utvořiti jí navzdor, a tu vynašel karty.“

Nový statkář oženil se, a koho si vzal? — malou pasačku husí, která byla tak dobrá a nábožná, a v nových šatech vyhlížela tak jemná a krásná, jakoby vzácnou slečnou zrozena byla. A jak se to vše stalo? — To je dlouhá historie pro nynější čas, jehož nikdy nazbyt není; ale stalo se tak skutečně, a to nejdůležitější ještě přijde.

V panském dvoře bylo dobré živobytí; paní sama dohlížela na domácí hospodářství, a pán opět ostatního hospodaření si hleděl; podobalo se, jakoby požehnání samo tam bydlelo!

Starý panský dům byl očištěn a obarven, příkopy vyčištěny a ovocnými stromy vysázeny, všechno bylo přívětivé a utěšené, a podlahy byly vždy umyté jak zrcadlo. Za dlouhých zimních večerech sedávala paní s děvečkami a přeslici ve velké síni, a každou sobotu četlo se nahlas z bible, a sice čítal pan tajný rada sám; tento titul dostal totiž kramář, ačkoli v trochu pozdějším čase. Děti rostly — neboť též měli potom dítky — a požívaly nejlepšího vychování, ale tyto neměly všechny dobré hlavy, jak to i v jiných rodinách bývá.

Mezitím zrostla vrbová větev u zámeckého mostu a byl z ní překrásný strom, který volně a beze vší podpory tam stál. „To je náš rodový kmen!“ říkávali staří, a naostřovali dětem, aby tuto vrbu ctily a jí sobě vážily, a to i ony dítky, které právě neměly dobré hlavy. —

A minulo opět sto let.

Bylo to v našem čase; jezero proměnilo se v bahniště, a starý panský dvůr takořka zmizel — kaliště s bahnitou vodou, u nížto na straně několik zbořených zdí: to byly zbytky hlubokých příkopů, a zde stál pěkný starý strom s rozloženými větvemi, byl to rodový kmen; stál zde opuštěn a ukazoval, jak může býti vrba krásná, když se sama sobě ponechá. Kmen byl uprostřed rozpůlen, od kořena až ke koruně, bouře byla jej ohnula; ale stál zde posud, a z každé štěrbiny, do nížto vítr a vichr země nanesly, vyrůstaly květiny a bujná tráva; zvláště na hoře, kde největší větve se dělily, byla jako celá visací zahrada, maliny a jitrocel ba i malý řeřábek se tam zakořenily a stály pěkně uprostřed staré vrby, která se zrcadlila v temné vodě, když vítr někdy všechen žabinec do jednoho kouta kalištěte sehnal. — Vozová cesta vedla těsně okolo staré vrby.

Vysoko na pahorku, s překrásnou vyhlídkou stál nový panský zámek, veliký a výstavný, s okny tak čistými, že se mohlo myslit, že ani skla v nich není. Veliké široké schody, které vedly ku vchodu, vypadaly jako loubí ze samých růží a širokolistých rostlin. Trávník byl tak čistý a zelený, jakoby každý jednotlivý list vždy ráno a u večer zvlášť byl umyt. Ve veliké síni uvnitř zámku viseli drahé obrazy; sedadla a pohovky, hedbávím a aksamitem potaženy, které skoro na vlastních nohou choditi mohly, byly vůkol rozestaveny; stoly s lesklými, mramorovými tabulemi a knihy v safianu a se zlatou ořízkou… ano, zde bydleli ovšem bohatí lidé, vzácní lidé, zde bydlel baron se svou rodinou.

Jedno rovnalo se k druhému. „Každý na své místo!“ platilo i zde, a proto všechny obrazy, které někdy k nádheře a slávě ve starém panském dvoře ve veliké síni byly, visely nyní v chodbě vedoucí k čeledníku. Bylo to staré haraburdí, zvláště dvě staré podobizny, z nichžto představovala jedna muže v růžovém kabátě s vlásenkou, a druhá dámu s pudrovanými vlasy a s červenou růží v ruce; obě byly však ozdobeny velikým věncem z vrbového listí. Tyto dva obrazy byly skoro samá díra, a to proto, poněvadž mladí páni baronové vždy používali těch starých lidí za terč svých lučišť. Představovaly tajného radu a jeho manželku, od nichžto celá rodina pocházela.

„Ale ti nepatřili jaksi k naší rodině!“ pravil jeden z mladých pánů baronů. „On byl kramář a ona pásala husy; ti nebyli jako papá a mamá!“

Obrazy byly tedy staré haraburdí, a „každý na své místo!“ říkalo se, a proto museli praděd a prabába na chodbu do čeledníka.

Syn místního pastora byl domácím učitelem na statku. Jednoho dne šel s mladými barony a jejich starší sestrou na procházku, a sice přes vozovou cestu, která vedla okolo staré vrby a když všichni tudy kráčeli, trhala dívka polní kvítky, a „každý na své místo“, brzy byla kytice hotova. Mezitím poslouchala velmi ráda všecko, co domácí učitel vypravoval o přírodě, o velikých mužích a ženách; byla zdravé, výborné přirozenosti, ušlechtilá jak na duši tak i co myšlenek se týče, a dobrého srdce, ježto vše od Boha stvořené láskou objímalo.

I zastavili se u staré vrby, a nejmladší z baronů chtěl mermomocí z ní mít pišťalu, jakou míval z jiného vrbového proutí udělanou, a učitel ulomil větvičku se staré vrby.

„O nečiňte toho!“ pravila mladá baronka, ale již se to stalo. „To je náš starý vyhlášený strom! Já jej miluji, a doma se mi proto smávají, ale to nic nedělá! Vypravuje se o vrbě té pověst — —!“

A nyní vypravovala vše, co již víme; o staré vrbě, o starém panském dvoře, o kramáři a o pásačce husí, jak se u tohoto stromu ponejprv spatřili a pak předkové vzácné rodiny a mladých baronů se stali.

„Oni nechtěli být šlechtici, ti staří dobří lidé!“ pravila. „Měli za přísloví: „„Každý na své místo!““ a to myslili, žeby nebylo, kdyby za peníze do stavu šlechtického povýšit se dali. Můj dědeček, který se stal baronem, byl velmi vážen a milován ode všech princů a princezen a býval při všech dvorních slavnostech. Všichni jej doma milovali, ale, nevím sama, jak to přichází, mně jest tak, jakoby mne něco k oněm starým podobiznám vábilo! Jak přívětivě, jak utěšeně muselo to ve starém dvoře bývati, když domácí paní s přeslicí se svou čeládkou společně sedávala a starý pán na hlas z bible předčítal!“

„Toť byli výborní, rozšafní lidé!“ pravil učitel, a s těmi slovy přišla řeč jako sama sebou na šlechtice a měšťany, podobalo se jakoby učitel sám nenáležel mezi měšťáky, takovým spůsobem mluvil o tom, co to znamená býti šlechticem.

„Jaké štěstí, když člověk náleží k rodině, která se vyznamenala, a tím má již pohnutku v krvi, vždy ku předu kráčeti ve všem, což řádného. Jak dobře jest míti rodinné jméno, které jako vstupní lístek do nejvyšších kruhů společenských platí. Šlechtictví znamená býti šlechetným, je to zlatý peníz, který dostal takový ráz, jaký právě cenu má. Je to duch času nynějšího, a mnozí básníci smýšlejí též podle toho, že vše, což šlechticem, i nešlechetné a hloupé jest, a že čím níže mezi chudinu sestupujeme, vše jasnějším rozumem a šlechetnějším smýšlením vyniká. Já však nejsem tohoto náhledu, protože jest mylný. Ve vyšších třídách nalézáme mnoho krásných dojímavých výjevů. Má matka vypravovala mi o takovém a já sám mohl bych mnoho takových uvésti; byla návštěvou ve vysokém domě v městě; má babička, myslím, že bývala kojnou u milostivé paní. Matka má a milostpán byli samotni v pokoji; tu spatřil, jak stará jedna paní o berlách po dvoře kráčí, přicházela každé neděle a dostávala nějaký dárek. „Aha, tu jde ta ubohá žena,“ pravil milostpán, „vím dobře, jak chůze jí obtížnou!“ — A nežli moje matka slovům těm porozuměla, již sám sedmdesátiletý pán sešel dolů, aby jí chůzi na schody uspořil. Jest to ovšem malý skutek, ale jako oběť chudé vdovy v bibli má takový význam, že ozývá se v nejhlubším nitru srdce lidského; a k tomu má básník směřovati a na to ukazovati; v nynějším čase má právě o tom pěti: to činí dobře, dodává úlevy a smiřuje! Ale kde člověk, proto že jest ze vznešené krve a má rodokmen, jako arabský kůň na zadní nohy se staví, na ulici řehtá a doma praví: „zde byli lidé z ulice!“ když nějaký měšťák tam byl: tu šlechtictví začíná hníti, stalo se škraboškou, a sice takovou, jakou Thespis utvořila, a obveseluje, když osoba satyře podléhá.“

To byla řeč domácího učitele; byla ovšem trochu dlouhá, ale mezi tím byla pišťala hotova.

V zámku byla veliká společnost: mnoho hostů z okolí i z hlavního města; mnoho dam vkusně i nevkusně oděných, veliká síň byla naplněna lidem. Okolní duchovní stáli uctivě v koutku jeden vedle druhého, vypadalo to, jakoby tam byl pohřeb, ale byla to radostná slavnost, jenom že radost nebyla ještě jaksi opravdu.

Veliký koncert měl býti provozován a proto přinesl mladý pan baron i svou vrbovou pišťalu, ale nemohl z ní ani jedinkého zvuku dostati, a papá také ne, jakkoliv se dosti namáhal, a proto nestála pišťala za nic.

Byla hudba a zpěv, a sice takový, jaký nejvíce těm se libí, kteří je provozují; ostatně bylo obojí roztomilé!

„Vy jste také hudebník?“ pravil jistý kavalír, syn svého otce: „Vy pískáte na flétnu, ba sám ji zhotovujete? Aj, toť veliký duch, takový všady má přednost, — jemu náleží nějpřednější místo!“ —

„Nikoliv — já pokračuji s časem, a to má každý učinit!“

„Je-liž pravda, že nás všecky svým nástrojem okouzlíte?“ A s těmi slovy podal domácímu učitelovi pišťalu, kterou byl tento z vrby dole u bahništěte udělal, a hlasitě oznamoval, že učitel solo na vrbovou pišťalu chce přednášeti.

Chtěli totiž z něho posměch si učiniti, to bylo patrně viděti, a učitel nechtěl také pískati, ačkoliv na flétně byl mistrem. Oni však na něho neustále dotírali, ano celá společnost to žádala, tak že konečně vzal pišťalu k ústům — v tom však padl jeho zrak na obličej krásné mladé baronky, která tak nyjícím zrakem na něho hleděla, jakoby jej litovala, — i prudce fouknul do pišťaly, a tu jej píchlo u srdce, v hlavě se mu udělala závrať a on klesl ve mdlobách k zemi. — — —

Ano, byla to zázračná pišťala! Zvuk vydala ze sebe táhlý, tak jako z párního stroje, ano ještě silněji zavzněla a zahučela, takže ji bylo slyšeti daleko přes dvůr, zahradu a les, kolik mil cesty v krajině okolní a zároveň s tímto zvukem ztrhla se bouře, a ta zahřměla: „Každý na své místo!“ — a přitom letěl papá jakoby větrem unášen rovnou cestou do obydlí ovčáka, a ovčák letěl — nikoliv do velké síně, tam nemohl přijíti, nikoliv, do předsíně služebných, mezi vyšňořené sluhy, kteří zde v hedbávných punčochách hrdě sobě vykračovali; a hrdopýškové ti byli jako hrůzou omámení, že taková osoba se může odvážiti, s nimi k jednomu stolu přisednout. — Ale ve veliké síni zasednula mladá baronka na čestné místo u veliké tabule, tam kde vším právem zasluhovala seděti, a domácí učitel dostal místo vedle ní, a tam seděli oba, jakoby byli ženich a nevěsta. Jistý starý hrabě z nejstarší jedné rodiny zůstal nedotknut na svém čestném místě, neboť osudná pišťala byla spravedlivá, a to má býti každý. Posměváček kavalír, ten, který byl příčinou všeho a synem svého otce, ano ten letěl horempádem do kurníka, nebyl však samoten. — Ano i venku, kdežto vůkol bylo slyšeti pišťalu, staly se veliké příhody. Rodina bohatého peněžníka, která se čtyřmi jezdila, byla docela z vozů vyfouknuta, a nemohla ani vzadu místa naleznouti; dva bohatí sedláci, kteří v našich časích draze žito prodávali, byli do příkopu u silnice svrhnuti — byla to nebezpečná pišťala. Na štěstí pukla hned při tomto prvním zvuku, a to bylo dobře, neboť proto byla vstrčena opět do kapsy: „Každý na své místo!“ — — — a domácí učitel ležel na lůžku a v horečce mluvil ještě o znamenitějších příhodách, které pišťala byla způsobila. Na hlavu přikládali mu led. —

Druhého dne nemluvilo se již vice ani slova o této příhodě. Vše bylo opět v obyčejném pořádku, jenom že obě staré podobizny, kramář a pasačka husí, visely ve velikém sále na nejpřednějším místě. Jeden ze skutečných znalců pravil, že jsou mistrovskou rukou malovány; zde zůstaly také viset a byly opraveny, dříve se ovšem nevědělo, jakou cenu mají a že za něco stojí, a jak to mohl také někdo vědět? Pěkný kůň a výborný pes jsou mnohem dražší nežli takový starý obraz. Nyní se jim každý obdivuje, a říká, že jsou na patřičném místě. „Každý na své místo,“ a tam také každý přijde! Věčnost jest dlouhá, delší než tato historie!