Kašpar Lén/XI

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Kašpar Lén XI.
Autor: Karel Matěj Čapek-Chod
Zdroj: Zlatá Praha, roč. 23, č. 31, č. 32, č. 33, č. 34, č. 35, č. 36 a č. 37
Vydáno: 11.05. - 22.06.1906
Licence: PD old 70
Kapitola z původní verze románu Kašpar Lén mstitel. Viz redakční poznámky k obsahu.

V soudní síni lapěla téměř od samého počátku přelíčení, přišla do prostřed obžaloby. Všecka zborcená vkročila do sálu v očekávání věci nevídaných a neslýchaných, už z daleka, když šla chodbou, tajila v sobě dech, neslyší-li úpěnlivý hlas Lénův, o smilování prosící a nevinu jeho pro všechno na světě dokládající.

Nic z toho všeho.

Našla nejklidnější shromáždění lidí pod sluncem, seděli v lavicích husto v řadách před ní, po stranách na místech povýšených; na kostel to bylo příliš světské, na školu příliš staré, na divadlo příliš nehybné.

Ano, divadlo ještě nejspíš... Tři pánové seděli tváři k obecenstvu obráceni, v obleku kněžském; vynasnažovali se, aby jeden víc než druhý zasmušileji vypadali, a ustrašené Mařce zdálo se, že čím hrozebněji tvářiti se budou, že tím spokojenější bude obecenstvo, a jim samým že běží především o to, aby této spokojenosti dosáhli.

Mladý muž chorobného zevnějšku stoje všem ostatním předčítal, zda-li dobře, to téměř všichni na povýšených místech sedící stopovali v listinách, v nichž všichni najednou a společně s předčitatelem list přemítli...

Žádný z těchto zjevů nesrovnával se s bezmeznou úzkosti, jakou s sebou přinesla, ale zaměstnávaly ji úplně, i bylo jí jaksi úlevou, že tu Léna ani není...

Leč pro boha, je tu, musí tu být!

Zaslechla jeho zakašlání, ten hlas by byla mezi tisíci poznala.

Je to možno, je to on, ta úzká, homolovitá, do hola ostřihaná hlava, s odstávajícíma ušima, jak z bílého papíru vystřiženýma, ten krk, sestávající z dvou tenkých šlach, mezi nimiž se hluboká propadlina bořila, hranatá, široká, ale jako z prken vyřezaná ramena?

Viděla jej jenom od zadu, vyvstalého lopatkami nad oba sousedy, vojáky, a když ještě jednou zakašlal, nebylo už klamu.

Divě to vzalo Mařku, když se takto s Lénem setkala. To bylo ještě ženské cítění, ono hrůzou nekonečné oddanosti jaté vzpomínání v kostele při dunění varhan, ale teď ji pomyšlení na všechno, co ji s Lénem poutá, ve všech údech zamrazilo.

Lítost byla ta tam, z horoucího přilnutí, jakým planula pro něj, vyvanul stesk a dostavila se nesmírná hrdost. Nyní pochopila teprve jak náleží, proč v novinách stálo o Lénovi »hrdina smutného dramatu« anebo »hlavní rek zítřejšího přelíčení«. Lén skutečně stál na výšině, kolem níž se seskupili všichni přítomní, nucení jeho činem k takovému slavnému shromáždění. Tu seděli všichni zkormouceni a zaraženi, každou chvíli rozžehaly se svíce a vstávalo se jako v kostele při evandělium!

Ke všemu, co tu bylo povedeno, tázali se jeho Léna prvního, co tomu říká. Odpovídal málo, bylo vidět, že si z ničeho nic nedělá a že se nikoho nebojí.

Ze žaloby neporozuměla ničemu, že jej obviňují z úkladné vraždy, nebylo pro ni novinou, ale pokud Mařka seznala, báli se mu to přímo do očí říci, jezdilo se pořád na tom, byl-li opilý, anebo nebyl.

A bylo-li to hlavní věcí a hlavnější, než udělal-li to tomu člověku, stálo to s ním přece dost pěkně.

V tom názoru byla utvrzena znalci soudních věcí mezi posluchači, opírajícími se o zábradlí vzadu vedle ni. Visela na něm lokty, zabalenými ve vlňáku slečny Kláry, a jazykem v ústech přemítala kus housky, první sousto, které ukousla a které živou mocí nebyla s to spolknout.

Když slyšela vedle sebe muže nevalně ošaceného, ale přes to úctyhodného vzezřeni, říci: »Kštátní ho tam neskoupá, ať to udělal, anebo neudělal, když se sám nepřizná!« přešly Mařku všechny strachy nadobro. Nemohla se ani dost vynadívat na svého Léna, všechno na něm bylo obdivno.

Osuhlý jeho hlas — takový měli jenom vzpurní mužové, kteří »něco znali« a v ovzduší jejím hráli úlohu neohrožených, obávaných — i ten kostěný schod v jeho líci a duté skráně, když vstal a postavil se před stůl, svědčily »hrdinovi smutného dramatu«. I počínal se Mařky zmocňovati pocit sladkého, dráždivého omámení, špatného jako přibudlina ordinárniho nápoje, ale neodolatelného; poznala totiž, že ono »patříme k sobě« dnešní noci má ještě jinou stránku. Je-li Lén hrdinou, je Mařka přece hrdinkou!

Ty vytřeštěné oči kolem ní, vpřed zírající s takovým napětím, jak by asi koukaly, jaký úžas by asi zavládl mezi »obecenstvem«, kdyby vědělo, že uprostřed něho stojí ta příčina, »ač zavržená, přece jen spanilá dívka, pro kterou mladý život sympatického jinak dělníka uvržen na dráhy zločinné«!

I zatoužila Mařka vášnivou závratí ztracenců, opovrženců, kteří v sensaci, do jaké uvrhnou nejširší veřejnost, všechny ty, jež jimi opovrhují a je zatracují, vidí svou rehabilitaci, aby se mohla postaviti tam napřed po bok »hlavnímu reku dnešního přelíčení«, i aby se na ni ukázalo jako na spoluvinnici...

To by bylo řečí u »stokilové blondýny« — tak říkalo se brlohu, z něhož Mařka utekla, podle majitelky — kdo že by to byl hledal v Elle »štoudvi«; což byl on tam i takhle dnes poprask!

Tolik ovšem nahlížela, že všechno na tom záleží, aby se nikdo nedozvěděl, co ví jen Lén a ona, a, kdyby měl někdo jenom daleké tušení, že by byl ztracen! A kdyby ona sama měla přispěli k prozrazení, toho posměchu a nadávek, jakými by byla proklínána po zákoutích, do nichž naváta troucheň lidská, a k té Mařka i s Lénem patřila.

»Nic tak dalece!« prohodil zas obžalovaný na vyzvání předsedovo, co namítá k výpovědi pana svědka.

»Nic nepotřebuje víc říkat, než tohle, a nežkřivějí mu ani vlásku na hlavě!« vykládal soudních věcí znalý soused svému nejbližšímu okolí.

»Že on kramáře tou cihlou natřel, na to bych chtěl umřít!« bylo mu polohlasem namítnuto.

»Óóó — to je možná věc, to říká také kštátní, ale dokázat mu to musejí, o to se jedná!«

»Ba právě, a to mu pod světem už nedokážou!« vmísil se třetí.

Takové řeči byly pro Mařku rajská hudba. Visela na loktech jako na hácích, nohou ani necítila, stojí-li na nich či nic. Střežila se vůbec každého hnutí, na určitých místech páteře ozvala se ihned tupá bolest, na niž odpovídalo vždy ostré bodnutí v temeni hlavy. S námahou překonávala každé mžiknutí, víčka jakoby ji k očím přirůstala, pro palčivost jich nemohla přivříti, ačkoli padnout, okamžitě by byla usnula.

Byly okamžiky, že při otevřených očích okolí své neznamenala, ospalost její po vyčerpání posledních sil vědomí a chápání byla tak hrozná, že procitajíc z dřímot očima dokořán otevřenýma, po několik chvil nebyla s to připomenout si, kde je, a jenom tupě uvědomený příkaz, že se musí chovat co nejklidněji, aby se neprozradila, zamezil její výkřik.

Trpěla nevýslovně tímto napjatým zápasem zmalátnělosti těla, z nenaznačitelných ještě příčin naprosto vyčerpaného, s nutnosti nepohlednouti tak, až jí horké záplavy do tváři střílely a dech záduchou zaléhal.

V uších jí zvonilo všemi zvony a jinak všechny zvuky pro ni splynuly v jediný šumot, jímž se sluch zalykal; nerozeznávala nic, než Lénovo děsné zakašlání, neviděla na konec nic, než dva plaménky svěc, když byly k nové svědecké přísaze rozžehnuty, a posléz ztuhnula na celém těle tak, že pozbyla i citu námahy, s jakou se na loktech držela zpříma, a kdyby byla měla v tom zmámení dosti vůle odejíti, jistě by nebyla měla dosti síly odlípnouti se od zábradlí, při němž stála.

Leč přihodilo se něco, co jí vrátilo vědomí i duši, jak by ji na ni vhodil.

Kolik času uplynulo za takového ztrnutí, když soudní síní najednou otřásl nezkrocený výbuch smíchu. Vzpamatoval ji jenom tak, že prohlédla na tolik, aby viděla, že se s ní všechno zvolna zatáčí a v jednostejně jasné tmě zase ustaluje.

Ale dřív než mohla zas upadnouti v polovědomý stav, řekl vedle ní hlas povědomého vykladače soudního průběhu:

»To je ta jeho milenka, teď snad něco uslyšíme nového!«

Leknutí jak jiskra projelo Mařkou, dodalo údům jejím hybkosti a zbystřilo v ní čipernost, jakou v každém štvanci rozkřísne okamžik nebezpečí.

Okamžitě věděla, že slova o milence neplatí jí, nýbrž osobě, stojící na vyvýšeném stupni před soudci, a hned také uvědomila si její výrok, který způsobil smích.

Osoba ta byla vysoká žena, pěkně urostlá, pěkně oděná, vrtivých pohybů, houpavých boků, i zůstala stát, spočinuvši na jedné noze, takže druhá kyčel mocně vynikla.

Jak vyšla z místnosti, pro svědky určené, rovnou nohou postoupila k předsednickému stolu, i učinila tu následující prohlášení:

»Ruku líbám, milostpaní! Prosím, já nemůžu tady nic jinýho dosvědčit, než že on to prosím neudělal!«

Pleskla lehce dlaní na stůl a odstoupila.

Celá soudní síň se válela smíchy. Smál se soudní senát, vyjma předsedu, který zachovával dekorum, smál se všechen přítomný právnický svět, vyjma dra. Rybu, který se vůbec nikdy nesmál, porotci, pak ozvalo se jadrně, bezuzdně posluchačstvo, publikum.

Celé shromáždění jaksi oživělo, nálada nabyla, zvlnila se. Veselí zašumělo ještě jednou, když svědkyně přes rameno obrátila tvář k obecenstvu, zřejmě uražena. Umlklo však ihned, snad dílem také z dojmu olivově zbarvené její tváře, napříč srostlým černým obočím jako přeškrtnuté, jistě však proto, že muselo být ticho, aby se slyšelo, co na to všechno řekne předseda.

Ten, když viděl, jak svědkyni pod skvěle bílým hedvábným šátečkem, do týla spadlým, vyronily se veliké stříbrné náušnice, okem zkušeného kriminalisty poznal, že má před sebou cikánku. Mírně vykládal jí, že před soudem smí jenom tenkráte mluvit, bude-li tázána, ale ještě než byl hotov, svědkyně mu vpadla do řeči:

»A když to přece jenom neudělal!«

Tu předseda zpřísněl, napomenul obecenstvo, aby se nesmálo, a na svědkyni se rozkřikl, i pohrozil ji.

Než obecenstvo bylo nezkrotno, i předseda se dokonce rozlítil, když se řehot opakoval, i prohlásil co nejdůrazněji, že dá soudní síň vykliditi, bude-li její vážnost ještě jednou a třeba způsobem nejnepatrnějším porušena. A bylo přece čemu se smát. Především vyšlo na jevo, že svědkyně nejmenuje se Kabourková, nýbrž Danielová po otci cikánu, že je svobodna, ačkoli má šest dětí.

Ve své zábavě osvědčilo se obecenstvo velmi bystrým a jemným pozorovatelem. Z rozpaků, s jakými se přiznávala k této okolnosti, z jejího kradmého pohledu po obžalovaném, poznali i ti, kteří o tom nevěděli, že mezi ní i obžalovaným nejsou vztahy lhostejné.

Smědá tvář svědkyně zhnědla, snad ruměncem, a okamžik byl skutečně neodolatelný, když z důvodu, pro psychology v obecenstvu zjevného, aby totiž seslabila nepříznivý dojem nelegitimního požehnání svého klína, sama od sebe dodala, že »to byly třikrát dvojčata«. Jistě jí šlo o to, aby naznačila, že hříchu nebylo tolik, kolik by se mohlo vzhledem k početným jeho následkům mysleti. Salva smíchu byla hlučnější než dřív, ale veselí tak odůvodněno, že předseda tentokráte nezakročil proti zneužívání místa.

Vždyť ani pan státní žalobce, vtělená přísnost stíhajícího zákona, neodolal, i z lehká usmál se. Byl se zadíval na obžalovaného a zcela jemný detail z něho odpozorovaný, který jistě každému jinému ušel, byl příčinou lehkého úsměvu substitutova.

Neušlo totiž nadanému tomuto zástupci uražené spravedlnosti, že obžalovaný nevynechal dosud ani jediné přestávky mezi dotazy a výpovědmi, ani jediného okamžiku ticha, aniž by nezakašlal, hodně z hluboká a okázale — tak se mu totiž zdálo. Považoval to za potvrzení své nevyvratné důminky, že obžalovaný jest velice honěným simulantem...

A hle, po těch trojnásobných dvojčatech ani muk, a obžalovaný přece kašlal, jako když na putnu buší, když chtěl, i usoudil z toho pan substitut, že zvláštní hnutí mysli zabránilo obžalovanému, aby upozornil na svou těžkou chorobu, na niž obžaloba přes ujištění soudních lékařů nevěřila.

Zvláštní nápad kmitl zástupci obžaloby hlavou a hned jej uskutečnil.

»Poslyšte, svědkyně,« otázal se s dovolením předsedovým, »vy nám tady povídáte, že jste svobodna, matkou šesti dítek, jsou-li pak... od kolika pak... chtěl jsem říci, jsou všechny z jednoho...«;

Nedomluvil ještě a již stál obhájce dr. Ryba na nohou. Stůl couvl před výpadem tělesné jeho hmoty a pohnul se ještě několikráte za dunivého protestu obhájcova proti kladení takových otázek svědkyni, která požívá ochrany zákona, i není povinna vypovídati věci, které by ji mohly jakýmkoli způsobem veřejně snížiti.

Marně pozdvihoval předseda konejšivě ruku proti obhájci, ten nepovolil, dokud nevystřelil své účinné »Dixi!« a dokud sám od sebe neusedl.

Klidně a s největší shovívavostí upozornil předseda na to, že již z dřívějších výpovědi svědeckých známe oprávněné podezření o intimním poměru mezi svědkyní a obžalovaným, a že jest jenom v zájmu přelíčení, aby se i svědkyně o něm vyslovila, ovšem »zůstane jí zůstaveno, hodlá-li odpověděti, čili nic«.

Ani předseda, ani veřejný žalobce nepostřehli, že zakročením obhájcovým skutečně zabráněno otázce po počtu otců svědkyniných dětí, vlastně odpovědi na dotaz ten.

Ctihodný president, úplně zmaten bouřlivým vystoupením doktora Ryby, vytýkal si v myšlenkách nedostatek ráznosti proti tomuto ze všech nejnepříjemnějšímu obhájci, i konejšil se tím, že dosud žádný z jeho kolegů nebyl s to, vyvinouti oproti doktoru Ryboví dosti »náležité autority a energie«.

Sám sebou zaměstnán nesestrojil dosti obezřele následující otázku, takže jí svědkyně rozuměla, jakoby se byl ptal po příčinách její náklonnosti k obžalovanému.

»To proto, milostpane!« odvětila, »že jsme oba stejně velký!«

Porotní síň říjela řevem smíchu, a veselí sotva poutichlo, znova se rozbouřilo, když svědkyně mrštila pohledem po porotě, chechtem se natřásající, a dodala s posunem nezpodobitelné drzé koketerie: »Nojo!«

Předseda chvíli seděl tesklivě znepokojen a pak náhle pozdvihna hlavu setkal se se zářícíma očima veřejného žalobce. Tu napadlo i jej, že zájmům žaloby bylo i tak poslouženo, pokračoval v přelíčení dále.

Téhož večera slavila výpověď svědkyně Kabourkové, nyní Danielové, ještě jeden triumf. Bylo to při čtverylce v soirée klubu, středisku to několikrát cezené smetany společenské, když veřejný žalobce, veda se svrchovanou způsobností tanečnici, dámu svého srdce, pravil k mladšímu votantovi, nyní pánovi svého protějšku:

»To proto, milostpane, že jsme oba stejně velký!«

A mladý rada, rozjařen, napodobil koketní cikánčino zamykláni hlavou:

»No jo!«

Hodilo se to, pan substitut i jeho nevěsta byli na vlas stejně vysocí. Ale, kdyby tak byl někdo jiný si dovolil tuto poznámku!

Mařku Kryštofovu ranila ta slova smrtelně. Ona byla Lénovi sotva pod ramena!

Nevýslovná hořkost ji otrávila, nebýt těch slov, snad by byla Léna té hranaté, urostlé, opálené ženě snáze přála, kdyby byla třeba ještě o hlavu větší. Ona jediná rozuměla trefnosti pošetilého na poslech doznání, pro ni mělo také osobni osten, jeho bodnutí cítila jako zhrzení, ostatní se smáli, až se necítili, ona by byla křičela.

Řeřavě lítostivý stud zklamání, jaký ji z toho pálil, bylo by možno vysvětliti pouze dětskou naivností, jakou nezřídka lze nalézti u ženštin povrženého druhu jejího, rozumově druhdy až k neuvěření nerozvitých.

Říci o ní, že byla svržena ze sedmého nebe, bylo by snad rouhání citům a náladám šlechetných dívek, ale i v bahně jsou stupně, s nichž pád je stejně bolestný — zkrátka: Mařka vzala svou situaci krvavě vážně, a jediný pocit, který ji od té chvíle opanoval, bylo nezřízené záští, k řvaní, řičení.

Musila, musila násilím cpáti si šátek do úst, aby udusila vzteklý výkřik, který ji na čípku lehtal. A dlužno opakovati; to, že tady vystoupila najednou sokyně, která ji odstrčila z místa, jež jí náleželo, by ji nebylo tak k smrti hnětlo, ale, že se milovali proto, že byli stejně velcí, mohlo ji hrdlo roztrhnouti.

Celé shromáždění bavilo se matkou trojích dvojčat, od neznámého počtu otců, každé její slovo bylo rozpoutáním bezuzdného smíchu, který se stupňoval k zběsilosti, když cikánka obrátila svou hněvivou tvář k auditoriu. Rozpoutanost šla tak daleko, že president nanejvýš rozhorlen na obecenstvo do opravdy zaburácel.

Bylo to v okamžiku nanejvýš vážném, zrovna po přísaze Kabourkové, když soudní sluha shasil jednu svíci, a Kabourková mrštně přitočila se a sfoukla honem druhou.

Obecenstvo zakřiknuto rozlíceným presidentem tentokráte stichlo jako v hrobě, ale neminulo ani dvou minut a smích tu byl znova.

Kabourková, po mnohém namáhání přinucena k souvislému vypravování událostí osudného dne, nedala si také ujíti ani jediné podrobnosti.

Pověděla a potvrdila všechno, co už bylo řečeno o příčinách, pro které Lén nešel s ostatními dělníky do hospody, proč zůstal slavit na stavbě s nádenníky, mezi nimiž najednou, po nedělích, objevil se také Trhlý. Přišel si pro peníze, »něco měl ještě k pohledávání«, a přišel taky »slavit rovnost«.

Bylo to k smíchu, neměli čím slavit, přidavačům pan Konopík nechtěl nic dát na zavdanou; seděli pod lešením »teda a čuměli na sebe a povídali se všelijaký darebnosti«.

»Jaké darebnosti se povídali?«

»Muži si dobírali Trhlýho a Léna, že sou oba berani, že se oba potrkali, Lén přej může dělat cosialistu, ten že je celej v tváři rudej, a Trhlý národního, ten že je zas modrej, bílej a červenej... Já jim říkala, aby to nechali bejt, Léna že znají, že je nevážnej, aby se nestalo žádný neštěstí.«

»Že je nevážný, aby se nestalo žádné neštěstí,« opakoval president po svědkyni, návěstí pro zapisovatele, aby tento výrok zanesl.

»A co bylo dál?«

»0ni si teda dali říct...«

»Počkejte,« přerušil ji president, »od čeho pak oni měli ty barvy v tváři? Nevíte vy snad náhodou o nějaké rvačce mezi těmi berany?«

Kabourková, kterou soudce nyní oslovoval jako Danielovou, vyprávěla tedy historii o polenech ryšavcových, »kerejma se producíroval a mně hanzloval skrz ty moje spolčata«.

Každou narážku na dvojčata přijalo obecenstvo vděčným řehoněním, tím upřímnějším, čím častěji se dostavovala, také ryšavcův nápad bavil nesmírně.

Unesena vzpomínkou na Lénovo rytířství nezamlčela svědkyně, kterak hrdinně vítězil.

»Skočil po něm a udeřil jej do tváře,« diktoval president po Kabourkové pro zapisovatele, každá Lenová rána Trhlému zasazená dostala se do protokolu.

»Tak teď se zas vraťme k tomu, jak to dopadalo o té rovnosti. Co pak říkal tady obžalovaný Lén, když si ho dobírali, že se potrkal s Trhlým?«

»Nic prosím, milostpane, on ležel v boudě na pryčně a jenom skřípal zubama, že to bylo až ven slyšet.«

»To se tak hněval?«

»Možná, že to bylo spíš od bolesti, stěžoval si celou noc před tím.«

»Jak jste to mohla vědět, v noci?«

Svědkyně mlčela.

»No, my vám pomůžem. Tady už jsme slyšeli, že jste chodila z práce domů jen tak pro fórek, jak říkáme (pan president užil tohoto i všech jiných triviálních slov, nutných ve výslechu lidí takové úrovně, s despektem zřejmě slyšitelným), a že jste se hned zas se tmou vracela na stavbu... Mám pravdu?«

Svědkyně sáhla si přes temeno dvěma prsty do týla pro svleklý šáteček a přetáhla jej přes hlavu, a jinak nic.

Mlčela.

»No tak co?«

Teprve za chvilku ozval se mužský hlas Kabourkové ztichle a zhlouběle:

»Milostpane, beze mne by snad byl zahynul, zimnice ho roztřásala, a s tím rozbitým nosem prokňučel někdy celou noc jako štěně... bylo mně ho líto...«

»A toho druhého, toho chromého, se kterým jste žila a který za vámi na stavbu děti vozil, vám doma vařil, toho vám lito nebylo?«

»Bože drahej, ten je prosím rád, že je rád, ten už v Praze nebyl... nyčko je s dětma na chalupě u svej matky a... a sám od sebe se prosím zdvihl a děti zavez ven, dyž sem večer domu přišla, byl ten tam... a dyž mu pošlu z pětky dvapadesát, eště se nestalo, že by je byl poslal nazpátek...«

„Kriste!« ulevil svému zděšení nad takovou spoustou mravů kdosi na lavici porotčí docela hlasitě.

Také zástupce obžaloby neodolal. Potvrdil seslabení, ano podrytí výpovědí této vývodní svědkyně zvláštním škodolibým úsměchem, vyraženým z hrdla a vypuštěným skrze nos, podobným zachrápání.

Dr. Ryba jej zaslechl, bylť jen pro něho míněn, a poněvadž věděl, že oči obžaloby v tom okamžiku jsou na něj upřeny, zdvihl i svá těžká vička a vykulil černé zřítelnice na mladého odpůrce tak výmluvně, že ten upřímně politoval neopatrného prozrazení své nálady.

»Tak nám tedy teď vypravujte dál, svědkyně, co se dál událo. Mužští vás poslechli a dali pokoj těm dvěma beranům...«

»Potom řekl Trhlej, že tak na sucho sedět nebudem a že pan Konopík má v krámu dost flašek, uvnitř mokrejch, a že tam pro ňákou dojde. A taky šel a přinesl asi štyry. Tomu sme se všichni divili, protože smě bauhera znali. Ptali se ho, jak to provedl...«

»Dál, dál!«

»Tak smě pili ten roztopčín a byli smě veselí, lecos se povídalo, co kdo zkusil... a na nic si nikdo nepomyslel. Trhlej vyprávěl, jak šel vandrem z Prahy do Vídně jako švec za jednou vdovou, chtěl se tam udělat pro sebe, a nesl sebou asi dvacet kopyt v pytli, jak těm kopytám hráli šumaři v jednej hospodě, ve Veselí, tam prej byl moc smutnej a druhej den při těch kopytách uvařil švestkový knedlíky...«

»Musíte se držet věci, sic nebudeme hotovi. Povězte nám, kdy a jak se stalo, že tady obžalovaný opustil svůj hlídačský příbytek a odebral se nahoru na lešení!«

»Když mám povídat nic než pravdu, a to je přece všechno svatá pravda. Pan Lén šel pryč, dyž se začalo zpívat, malou chvilku před tím, než se ukázal pan Konopik. Pan Trhlý držel k němu děkování, aby novýho domu hodně užil až do roztrhání a že jako ty čtyry flašky, co nám dal, nebude muset do novýho krámu stěhovat...«

»No, a co potom?«

»Potom sme provolali panu Konopíkovi třikrátejc nazdar.«

» A jak jste vy k tomu přišla, když pan Konopík obdržel smrtící ránu?«

»To prosím bylo tak. Jak nebylo už co pít, zdvihl se pan Trhlý, i alou do stavby a já za ním...«

»A proč vy, co vy jste tam měla dělat?«

»Von se dal, to jest Trhlej, slyšet, že mu to panu Lénovi nedaruje, tak sem šla, aby mu neublížil, a krom toho měl pan Lén u sebs peníze, štyrycet nebo padesát zlatejch, a na tych mně taky něco záleželo.«

»A to nám povíte, z jaké příčiny!«

Kabourková-Danielová chvíli otálela, smědá její tvář ruměncem zhnědla a svědkyně hlasem o hodně hlubším pověděla:

»Z tý jednoduchý příčiny, že sme za ty peníze měli s panem Lénem odeject do Tylor na práci, hned jak bylo tady doděláno...«

Týž pan porotce, který před chvíli Krista nahlas vzýval, plácl velmi kvapně oběma dlaněma do stehen a obrátil se s ukrutánskýma očima po ostatních členech soudu z lidu. Tenkrát se obecenstvo nezasmálo, ale zahučelo jako když úlem otřese.

»Šel tedy pan Trhlý napřed a já ho tahám za kabát a vymlouvám mu, aby na lešení nelez, aby toho nechal. V tom mně příde podívat se v průjezdu do dveří, co dělá pan Konopík, protože to bylo dicky tuze k smíchu, jak on se nemohl dočkat. Stál zrovna vprostřed na prkýnku. Lekl se nás, zamrkal hrozně očima, vrazil hlavu mezi ramena, a zrovna vidím, jak se mu na pleši zaprášilo, shora sypala se moučka z malty. Ještě si myslím, esli se kluk zatrolená, učedník, nedělá tatrmany, ale než bych to dořekla, podivá se pan Konopík nahoru, kdo to, co to, a v tej minutě, jako dyby ho někdo mrskl ňákým červeným šátkem přes hlavu, skácel se. Byla to cihla, vzala ho sebou k zemi, a bouchla o prkno. Bylo to, lidičky, hrozný podívání, kerak se zdvihl ještě ze země ni všechny štyry a zase se svalil, jakoby chtěl říct: ‚É, nechám to bejt‘, a bylo po ňom! Já křiknu: ‚Ježíš marjá. krev!‘ a Trhlej hned: ‚To nikdo jinej neudělal, než hodnej chlapec, než Lén!‘«

To nikdo jiný neudělal, než obžalovaný Lén!« opakoval předseda pro zapisovatele.

Kabourková se lekla i předsedovy poznámky, i šumotu, jaký výpověď její vyvolala, bystře podívala se na presidenta, na Léna, který seděl tak do sebe ztracen, jakoby byl v celé síni sám, otočila černou svou hlavu v bílém šátečku tak, že jí zase spadl, a hrozně zeskromněla před slavným soudem.

Mezi zástupcem žaloby a obhájcem odbyla se mlčky celá rozmluva.

Se září ve zracích na doktora Rybu upřených rozhodil pan substitut na stole před sebou sepjaté dlaně, což znamenalo: »Nuže, co tomu říkáte, vážený pane obhájce?«

Šedivé bodliny na temeni doktora »Velryby«, nad stříbro svítící, zřejmě se pohnuly, černé oči doktorovy štěrbinami viček se podívaly, hrubé rty sešpulily se v nekonečně hořký výsměšek, který pravil:

»Ach, to mne špatně znáte, pane státní zástupce! Právě tento výrok svědka, na němž si tolik zakládáte, přispěje mi, uvidíte, ke šlehu, který slavná obžaloba má procítiti! Dixi!«

A pravice doktorova napodobila v miniatuře proslulý jeho posunek.

»Nadarmo se neříká o něm, že má suggestivní oči,« pomyslil si pan substitut, který měl doktora Rybu dnes proti sobě poprvé, a klopil oči.

»Tedy čtyřicet, nebo padesát zlatých,« přemítal dr. Ryba, »no, za ty nepojede do Tyrol, ať už ho pustí nebo ne...« a na substituta ani už nevzpomněl.

Výslech Kabourkové-Danielové byl vrcholem průvodního líčení, a také ona byla jediným svědkem, který byl — zvláště v druhé části její výpovědi — sledován s napjetím až bezdechým.

Vypravování o honbě za Trhlým po schodech, jak mu nemohla stačit, jak Trhlý Léna nahoře popad, jak jím cloumal, jak ona mu ho z rukou vyrvala a jak bezvládně vypadl na prkna lešení, to vše a zvláště živost názorných jejích posunů získalo jí zase sympatie posluchačů a především poroty, která klonila se svým názorem už zase v prospěch obžalovaného. Totiž k původnímu svému přesvědčení, že se obžalovaný v době činu za vinu mu kladeného nacházel v takové ztrnulosti, že ho naprosto schopen nebyl.

Pro znalce fysiognomií, jakým dr. Ryba byl, vzezření pánů porotců po výslechu hlavní svědkyně pravilo:

»Jsme zrovna tam, kde jsme byli před tím!«

Ta nálada ostatně ležela v celém ovzduší, jakož je vždycky zřejmo každému členu davu, jakého je dav mínění, i když je nedává nápadně na jevo.

I poslední prostředek, žalobu zachrániti, selhal. Když totiž svědkyně skončila svá líčení o tom, jak bylo nakládáno s Lénem v jeho bezvědomí, obrátil se rychle předseda k obžalovanému s otázkou:

»Je to tak, nebo není?«

Lén se vztyčil se své židle v plné délce a chvilku zůstal beze slova, bez hnutí. Potom maličko mávl lopatovitou svou pravicí od těla a sedl si zas.

Bylo to výmluvné a sám předseda, vida takto lest svou bezvýslednou, byl otřesen ve své víře o vině obžalovaného.

Zástupce obžaloby nedal se však zvyklati ve svém pevném náhledu, že Lén je zatvrzelý a obratný simulant, zvláště když se zas poprvé ozvalo jeho zakašlání.

To už Kabourková, stáhnuvši šáteček do čela, seděla v řadě svědků vyslechnutých.

Zbýval už než jediný, učeň Ferdinand Fučík, který byl bezprostředně po neštěstí objeven přichvátavšími lidmi, an sedí na krokvi krovu a tiskne v srdcelomném pláči čepici k prsům. Toho odbyl pan president dosti zkrátka. Předně bylo vyloučeno, že by Fučík mohl býti pachatelem; stanoviště jeho bylo na druhém konci stavby a seděl tak vysoko na hřebenu, že se tam mohl jenom velmi pracně dostati. Jeho výpovědí a shodným úsudkem všech ostatních svědků bylo dále zjištěno, že ani nemohl dohlédnouti až k Lénovi, a tudíž ničeho sděliti o jeho počínání »v kritickém okamžiku«.

»A co jste tam vy tedy měl co dělat, jak a proč jste se vyšplhal do té výše; a jak nám můžete vysvětlit své neobyčejné pohnutí mysli, jevící se v tak usedavém pláči, jak jsme tady slyšeli?«

Ferdíkovi, který svou historii již jednou vyprávěl panu vyšetřujícímu, bylo stydno. Začervenal se na svých sedmnácte let až neuvěřitelně a pak začal o houslistovi konservatoristu, jak zedníkům po celé léto vyhrával při otevřených oknech, až jednou přestal a okno se vícekráte neotevřelo. Ferdík sice vyzvěděl, že umělec onemocněl, že měl lékaře, že to dlouho trvalo, ale na konec se to s ním přece zlepšilo.

A konečně se okno zase otevřelo, v ten den, poslední slunný den loňského roku. A Ferdinand Fučík těšil se, že zase uslyší »Lucii«, tu uměl nebožtík tak hrát, ale tak! Ano, nebožtik! Nevěděl to hned, ale když se housle celé dopoledne neozvaly a přece okno bylo otevřeno, napadlo Ferdíkovi, aby se podíval. Vylezl tedy na krokev, a když viděl v okně plameny svěc, na zdi naproti housle v černém floru, věděl, kolik uhodilo. Byl by přece rád viděl nejjistější jistotu, napjal se tedy a zahlédl skutečně dvě žluté sepjaté ruce s černým křížkem v hubených kotnících. A níž podívat už nešlo.

Diškantový hlas Ferdinanda Fučíka, nezralého vytáhlíka, zlomil se při té vzpomínce a přeskočil, takže se předseda již dále netázal.

Ferdík nebyl s to odpověděti ani doktoru Rybovi, jenž srdečným tónem optal se ho, je-li také muzikant a také houslista, a jen přikývl. Tato samovolnost obhájcova vynesla mu přísný pohled presidentův, zastihl však už jenom běloštětinaté témě provinilcovo.

Takové hrdelní stolici soudní znevažující vložky náležely k drobným prostředkům obhajovacího umění starého kriminalisty i zřídka kdy minuly se účinkem. Bylo jisto, že bezvýznamná, pro přelíčení lhostejná výpověď Ferdíkova zmírnila napjetí, uvolnila tíseň a způsobila ulehčení, jež Truneček neúmyslně projevil tím, že takřka okázale Ferdíka, když vedle něho usedl, popleskal na hlavě a pošeptal mu:

»Dobře's to, Ferdo, provedl!«

Vlastně neprovedl nic.

Bylo takřka radostno, že obžalovaný vyvázl, takové bylo aspoň přesvědčení, ježto závěrek průvodního líčení znamenal trvale příznivý obrat pro Léna, očekávalo se, že porota jednomyslně odviní churavého hranáče.

Mařka Kryštofova ztratila zatím v polobdělém svém stavu naprosto všechen smysl pro čas. Co odstoupila svědkyně Kabourková, Mařka sotva chápala, co se kolem ní děje. Ten trochet vědomí, který jí zbyl, vyplňovalo bezdné hoře, toho bylo pro ni dost, víc rozuměti si ani nepřála, než co se dověděla.

Zima trolila její údy ať z únavy, ať z lítosti, zuby jí chřestily drkotající bradou. Kdyby zaťaté dásně povolila, jistě by se dala do bezuzdného pláče, jehož tajením se dusila.

Všechno kolem ní splynulo v jednu netvárnou hmotu, rozeznávala v ní sotva tři odstíny bez valných obrysů, nejtemnější z nich, to byl dav posluchačů, nad nimi bylo světleji a pohyblivěji, hnulo-li se co u soudního stolu, ani sledovati nemohla, tak líně jí chodily oči v hlavě.

Nade vším jednotvárný hlas předčítá nekonečné písemnosti, z těch neví Mařka zhola ničeho.

Měla-li vůbec ještě nějaké pomyšlení v té světlé tmě, do niž namáhavě blikala, aniž rozeznávala, bylo to přání, aby to zde nikdy neskončilo, leda by tu mohla třeba stoje umřít.

Dříve, když byla slyšela úsudek souseda věcí znalého, že Lénovi ublížiti nemohou, jen když bude stále říkat, »nic tak dalece«, zablesklo jí v mysli, počkat na něj, až bude propuštěn, pověsit se mu třeba před celým světem na hrdlo.

Ale teď! Když tam ti dva jsou »oba stejně velký, milostpane!« a pojedou spolu do Tyrol za ty peníze, za výplatné, pro ni, Mařku, Lénem na sobě naškrcené...!

V skráních, v lících jí řezalo od namáhání, aby nezařvala.

Teď jí nezbývá nic jiného, než aby šla za tatínkem na řetězovou lávku... tam taky bude pro ni nejlépe... až tady bude skončeno to říkání... tu ji vzala velká soustrast sebou samou mocně, v očích ji zarosilo, zaperlilo, a třeba že slzu pocítila mezi víčky jako děsně žhavý oheň, přece se ji ulevilo, trochu od ní odpadla starost, co s ní bude, a když to vyřízeno bylo jako nezvratná hotovost, odpustila všem, každému, oběma, zvláště vroucně jemu, Lénovi, a věru musila si pospíšit, aby odpustila, aby jej ještě našla, zahlédla.

Leč marně, ztopořený její zrak už nevykonal cestu až tam, kde Lén sedí s rozsochatými zády a papírovýma, od hlavy odklopitýma ušima... jenom jej ještě Mařka slyšela zakašlat... a potom... potom náhle usnula, stojíc s otevřenýma očima!

Nebylo to pro ni žádným zvláštním uměním, usnula tak už aspoň stokrát »na hlídce«, po druhé noční hodině, když malomocnou překonal stav úplně nevnímavého bezvědomí, krom té zoufalé touhy, ležet, a stejně zoufalé nutnosti, nepadnout.

Stávalo se, že někdy byla tak dokonale bez sebe, že ani na zavoláni neprocitla, za rameno že ji někdy odvést museli, ba leckdy to dokázal jenom notný políček od milostpaní, že se vzpamatovala — štoudev!

Už dávno bylo skončeno čtení protokolů, vysvědčení Lenový občanské i vojenské zachovalosti, pitevní nálezy, lékařská dobrozdání o tělesném i duševním zdrávi obžalovaného atp.

Státní žalobce pronesl byl svou řeč, právnickým důmyslem oplývající, aniž Mařka z toho všeho i jen slovo věděla, ba neprobudil ji ani plaidoyer dra. Ryby, který ukázal, že v hromotluku vězí i hromu hlas.

Byl to právě a hlavně kolosální orgán dra. Ryby, který mu spolu s uchvacujícím temperamentem dobýval jeho porotni úspěchy. Výmluvnost slavného toho obhájce bývala utrpením pro vážné právníky. Svíjeli se pod jeho paradoxy a sofismaty, jimiž žihal »vědu« nemilosrdně.

Dr. Ryba to věděl, ale nedbal. Největší logiky dodával věrojatnosti svým vzezřením plamenného přesvědčení, nákladným rozdouváním rozkladité hrudi, svým zrovna tryskajícím potem, který stříkal kolem z tuhých vlasů doktorových, podobných kartáči ze stříbrných drátků, když přes ně přejel chvějnou pravicí, na vrchol pak uchvacoval pohledem černých očí, plných extase a horovnými kyvy hranolovité hlavy.

Soudní reportéři tomu říkali »kouzlo osobnosti« a velmi správně tím zachytili neodolatelný účinek jeho na porotu. Ve svých obhajovacích řečech nikdy nepěstoval tak zvaných »právnických břitkostí«, nikdy nerozbíral oprávněnost porotních otázek po stránce zákonníka, který v tučných, obrovitých jeho rukou sloužil nejvýše za pomůcku důrazu o desku stolu před ním.

Jeho kritika návladnických řečí a žaloby obmezovala se na kousavosti, pronášené s nevylíčitelným opovržením nad veškerým psaným právem, cynicky na odiv stavěným. Řeči jeho honosily se tím, čemu se říká »velký rys«, do podrobností se pouštěl jenom tenkráte, když byl jist úplným vítězstvím. Jeho posměch byl leptavý, a našel-li na svého protivníka hůl — nic nebylo dru. Ryboví snazšího — bil hlava, nehlava, až přerazil a ještě trosky na drtiny rozmělnil.

Obzvláště potrpěl si na »velkolepé závěry«.

Byl zrovna hotov se státním návladním, ranami pokrytým a hněvem zsinalým, když mu zasadil poslední ránu, pojednávaje o výroku přidavače Trhlého: »To nikdo jiný neudělal, než hodnej chlapec, než Lén!«, výpověď to, na níž veřejný žalobce založil nejpodstatnější část svých vývodů.

Mladý substitut na svém křesle zrovna vyskočil, když dr. Ryba s nejnevinnějším úsměvem a jen tak mimochodem, výslovně na důkaz naprosté relativnosti právnických názorů uvedl, že úsudek veřejné žaloby a úsudek stavebního nádeníka, jak známo, smrtelnou záští proti obžalovanému uštknutého, srovnávají se, při čemž »nebožtik svědek« požívá té velké výhody, že fakultu nestudoval.

Dříve než se substitut vzpamatoval, obhájce už načal konec své řeči.

Na ten nechal si rozvedení oblíbené své methody, na kterou nikdy nezapomínal, jednalo-li se o hrdelní zločin. Tu dr. Ryba snímal s hlavy svého klienta břímě viny a rozdával je celé lidské společnosti, složené ze samých spoluvinniků jeho obžalovaného. Podle něho celé vrstevnictvo bylo spolučinným na útvaru příčin trestného činu, za jaký měl pykati jednotlivec, stížený neštěstím, že v řetěze událostí, železnou logikou spjatých, náhodou určen byl vykonati poslední, už jen pouhé vyvrcholení zločinu, vlastně jeho závěrek. Kdyby nebyla s ostatními předchozími okolnostmi a zjevy spoutána neodolatelnou nutnosti počinu (»ano, početí, pánové, tot to pravé slovo!«, sama o sobě by bývala nesmyslným údajem.

Rozvinuv takto svou theorii, přistoupil k »přítomnému našemu případu« a vrátil se »k troskám obžaloby, celým průvodem dosavadního líčení rozdrcené«.

Projevil své naprosté přesvědčení, že nikdy nebyla »žádná, chtěl jsem říci každá a jakákoli obhajovací řeč tak zjevnou zbytečností, jako tentokráte«, i prosil takřka porotu za prominutí, že u výkonu své povinnosti dokazuje porotě, »slavnému sboru mužů tedy dospělých«, takovou zjevnou samozřejmost, jakou jesti nevina našeho obžalovaného, Kašpara Léna!!

Ovšem mu ani nenapadá, že »by mohlo v ní zasedati i jen jediného muže, jenž by i jen na jediný okamžik dnešního přelíčení byl choval víru, že Kašpar Lén způsobil potutelným způsobem smrt Jindřich Konopíkovi, natož aby jich, těchto mužů, byla většina!«

Než avšak kdyby tomu tak bylo, kdyby této naprosto vyloučené možnosti skutečně stávalo, pak chtěl bych těmto pánům přísedícím z lidu připomenouti jenom jednu věc. Je-li skutečně možno, jedině na základě poučky, která tvoři celý důkazný materiál obžaloby, že totiž žádná hmota není s to, svéčinně v pohyb se uvésti, a na základě podotknutí opilého, potomně zemřelého nádenníka zkonstruovati skutečnou úkladnou vraždu, a je-li, pravím, možno, aby taková záluda zdravého úsudku lidského nalezla přisvědčení, stala-li se tu vražda, pak volám k vám, páni soudcové z lidu, kteří zde spoluvinnou společnost lidskou representujete, i vy jste na této vraždě, kterou ovšem nepřipouštím a kterou arci popírám, spoluvinni, a nejenom vy, nýbrž my všichni, kteří jsme se tu kolem Kašpara Léna shromáždili, abychom na něm spojenými silami vykonali opravdovou vraždu úkladnou, do nejmenších podrobností promyšlenou, všichni, nevyjímaje ani slavný soudní dvůr, ani obžalobu, ani mne, neboť i já budu na ní spoluvinným, nedostatkem přesvědčivé výmluvnosti!«

Dr. Ryba domluvil tuto pasáž řeči s největším napjetím uragánového orgánu, jak o něm psal druhého dne obdivný novinářský referát, a v rozechvění, jaké se nemohlo minouti účinkem na toho, kdo geniálního obhájce viděl po prvé při práci. Zatím, co popíjel vody, podoben známým japanským maskám šedovlasých starců, z červeného dřeva vyřezaným — tolik krve měl ve tváři — prohodil veřejný žalobce velmi zřetelným polohlasem k presidentovi:

»Das ist doch zu stark! (Tot přece přes příliš!)«

»Es kommt noch starker ... (Bude ještě hůře)« odvětil rovněž polohlasem předseda, který neměl dra. Rybu po prvé před sebou.

Hlasem, od nápitku ještě zajiklým, a s úklonou k předsedovi pověděl dr. Ryba:

»Dovoluji si upozorniti, že obžalovaný jest Čech, že obžaloba podána česky a celé přelíčení po česku se vede, takže veškeré poznámky v druhém zemském jazyce jsou vyloučeny,« a nevyčkávaje odvety, pozdvihl hlasu, i hřímal dále: »Velevážení pánové porotci! Dokud právní věda trestní nebude povýšena na stupeň, podle moderních poznatků jí příslušný, a sice směry, kterými se béře též i věda lékařská, dokud nepozná za svůj nejdůležitější úkol, nikoli trestati, ale zabraňovati profylakticky trestným činům, a to na základě nejširších sociologických reforem, dotud bude vždy na porotách, aby při svém rozhodování nebraly pouze zřetel k otázce viny, ale i k otázce tak zvaného trestu, zastaralým naším zákonnikem na hrdelní zločin stanoveného, a zejména, aby výrokem svým hleděli zameziti absurditě, jakouž jest trest, který trestaného nejen fysicky úplně potírá, ale k jedné vraždě vlastně druhou přidává. Pánové, přisvědčením k otázce viny obžalovaného Kašpara Léna, a to i pro ten případ, že by slavný soudní dvůr nevyhověl návrhu obžaloby co do trestu, i uznal na těžký, třeba ani ne hned několikaletý těžký žalář, i tu nevyhnuli byste se těžké zodpovědnosti, že výrokem svým uvrhnete obžalovaného, jehož vinu ovšem popírám, snad i a to jistě do žaláře vlastně doživotního v každém ohledu, neboť obávám se, že tento zlomený muž před námi, osudu svého z ruky vaší očekávající, zasažený chorobou patrně v samé dřeni svého životního kmene, již bojuje svůj zápas smrtelný, zatím co vy budete rozhodovat o otázce života či smrti jeho. Pánové, neračte zapomínati, že původním, historickým významem poroty bylo defensio per patriam, to jest ochrana obžalovaného vlastí, domovinou jeho... porotou, složenou z jeho obhájců ...«

»Dovoluji si upozorniti pana obhájce,« vpadl tu president velmi rozčileně, »že poučovati pány porotce o jich úřadu a povinnosti jest výhradně mým úkolem a že nemohu také strpěti zlehčováni úcty před platným zákonem, i prosím, aby se tímto mým napomenutím nadále řídil!«

Dr. Ryba ustal v polou slova a zíral chvíli na presidenta s výrazem zdánlivě nepokryté a jako stěží krocené nenávisti.

Napjetí, co se nyní stane, v hlubokém, tichu — jenom obžalovaný zakašlal — zrovna praskalo, znalci temperamentu dra. Ryby očekávali prudký výbuch.

Obhájce uhodil špalíkem trestního zákonníka, jejž v ruce držel, vší silou o stůl, až zadunělo, a tu stalo se něco nenadálého, co zamezilo pro vždy uslyšeti, co tenkráte chtěl říci dr. Ryba.

Rozlehlť se soudní síní náhle tak nelidský výkřik, tak příšerně nepřirozený a vysoký a ječivý a také odporný, že na současném trhnutí celým přítomným davem lidí bylo patrno, že kde koho protknul.

První, kdo ze svého místa vyskočil, byl Lén.

Také on jediný znal tento hlas, a uhodl hned, co má znamenati. Slýchal jej nesčetněkráte právě tak zlomený zoufalým strachem, vydírající se ze skrčeného dětského hrdla, když se nad Mařčinou hlavou vztáhla těžká ruka nebožtíka Kryštofa k nepočítaným a neváženým ránám.

Vzrušení bylo veliké a zjevně hněvné, vyděšeni obraceli se všichni do temného pozadí, odkud se nářek nepřestal ozývati:

»Ježíšmarjá, Ježišmarjá, milostpaní, panenko jediná, von ho zabil, Ježíšiiii!«

A ostatek rozplynul se v povídavý pláč, při němž dásně překusují stále: Jejejeje, s neukojitelnou, okolí pobuřující tvrdohlavostí, pláč hysterické ženy nejnestoudnějšího druhu.

Přes hlavy stojícího obecenstva bylo viděti vzadu dvě nahé, kolmo do výše vztyčené, křečovitě sepjaté ruce, náležející ženě, která chtěla, aby byla z daleka viděna a slyšena.

Byla to Mařka.

Neustála ani na okamžik ve svém žalostivém halekání:

»On to udělal, milostpáni... já o tom dobře vím ... Kriste Ježíši... měli sme to spolu smluvený...!«

Takto znělo nepřetržitě ze zadu sálu, a kde se slov nedostávalo, nastavovala nářkem všelijak modulovaným, úst však nezavřela. Obecenstvu byl tento zjev naprosto cizím, zvláště to vytrvalé, bezdeché ječení dav nesmírně rozčilovalo. Nechápal z toho nic, než že se tady přihlašuje nová svědkyně, což samo stačilo k podráždění zástupu veřejnosti při líčení, který věc obžalovaného již dávno před výrokem poroty v jeho prospěch vyřídil a ve svém přesvědčení, že její nález ani jinak dopadnouti nemůže, nevědomky byl uražen, pobouřen nenadálým ohroženim člověka, jejž viděl vyváznouti ze strašné kličky.

Ten člověk byl jejich, z vrstvy příbuzné těmto nezaměstnancům, mnozí z nich přišli s kručícím žaludkem k podívané na drama, v němž nelíčený rek hrál o svůj osud. A že to byla také příslušnice davu, která obžalovaného uvrhuje do neštěstí, do jakého nedovedli jej dostati »páni«, mělo za následek až zuřivé projevy nenávisti proti ní. Byl to úžasný pohled, i pro veterány justice překvapující.

Celá soudní síň byla obrácena na zad a všechny tváře vyplňovaly velký polokruh, jehož středem byla nicotná, napudrovaná, kulatá hlava Mařky, »štoudve«, pod rzivou, směšnou čapkou na rozcuchaných vlasech šikmo čápějící, polodětská tvář, rozšklebená strnutím rysů, prozrazovala nejkrutější utrpení, a jenom takové mohlo opravňovati pronikavý ryk dokořán otevřených úst.

Vyjev byl tak nesnesitelný, že se počaly ozývati rozčilené výkřiky, jako kdyby se byl dav nakazil překypělým vytržením mladé ženštiny.

Obstarožná, tlustá osoba odporného zevnějšku zakřikla Mařku slovem »Kuš!« a nadávkou, jakou nejsprostěji označují druh dívek, k němuž nepochybně obě náležely.

S největším napjetím rozhorlení a křehkého hlasu svého káral president zdivělý shluk lidský, který neslyšel a nedbal, takže páni votanti, zvyklí na největší úctu před důstojností taláru, valili oči.

Šeredná scéna byla by trvala snad déle, kdyby se nebyl vedle hořekující Mařky vynořil najednou muž v kroji soudního sluhy. Vzal je]í sepjaté ruce se zábradlí a odváděl ji pryč.

Shroutila se mu mezi pažemi a snad by byla klesla, kdyby ji nebyl zachytil, rukou však nerozepjala a skučet nepřestala — jako natažený automat.

Její odklizení bylo přijato v obecenstvu s netajeným uspokojením a dokonce se smíchem, když dvéře přeťaly její nekonečný vřískot. Nastalo uklidnění a rozšuměl se bzukot valem vzrůstající, jako v hledišti divadla, když se dostaví první otrnutí z aktu, zajíždějícího obzvlášť citelně pod kůži.

Státní zástupce, který si dával pozor na Lénův kašel, pozoroval, že obžalovaný zakašlal zas poprvé.

Sebral se však a vyběhl, když viděl, že přišel sluha se vzkazem k presidentovi a mezi dveřmi ještě zaslechl, že předseda přerušuje na čtvrt hodiny přelíčení. Obhájce byl v patách za ním.

Když zmizel celý slavný soud, nastal v soudní síni lomoz k ohlu- šení.

Nikdo ovšem nedohádal se o Mařce co zač, a proč tak náhle vybuchla, když podle ujištění mnohých byla přítomna od samého začátku přelíčení.

Nejbližší její sousedé sice viděli, že k neznámé divčici, která k posledku klímala, jen jen padnout, přistoupil muž, »něco jako otec anebo strejc«, ačkoli na to byl »přece jenom tuze slušně ošacenej«.

Ten člověk k ní přistoup, vzal ji za ruku, a jak se jí dotkl, vyjekla, jako když na nůž vezme. A člověk zmizel, jako když se propadne.

Některé zvlášť podezřelé fysiognomie ujišťovaly, že to byl tajný policista a jistý vyhublý človíček, který držel stále ruku na náprsní kapse elegantního svrchníku, aby zakryl zející trhlinu od ni jdoucí, znal dokonce jeho jméno, byl prý to »konfident Orštajn«. Někdo jiný, rovněž s Lombrosem v tváři, znal Orštajna líp, neboť jak mezi zuby a jenom pro kamaráda ujistil, »vzal jej samotnýho Orštajn už dvakrát, jednou na svatýho Jána u svatýho Vita, a podruhý, to neřekne kde«.

»Leda to!« odtušil vyhublý človíček s roztrhanou kapsou. Byl to skutečně chlebodárce Mařčin.

Kdyby se byla opozdila jenom minutu dnes ráno pod Letnou, byl by ji dopadl beze všech nesnází.

Takhle setkal se jenom s revertentem, který s Mařkou, nevěda o ní až ráno, v téže skrýši přespal. Oba se brzy dohodli. »Milostpán« pustil darebu, jenž měl Prahu zakázanou, po svých, a dověděl se za to, že holka, kterou hledá, vsedla zrovna do tramvaje. Milostpán dvakráte objel Prahu, třikráte musil navázat nit, vedoucí po její stopě, až konečně určitou direktivu dal mu strážník, který viděl Mařku kupovat housky. Nic nebylo snazšího než zjistit vůz, jímž Mařka jela, a stanici, na jaké vystoupila, ale tu na Karlově náměstí ztratila se jak myš. Čtyřikrát se sem vrátil marně, a konečně ze zvyku svého povoláni vešel do soudní budovy a zastavil se v porotní síni už podvečer, aniž by se byl ve snu nadál.

Och, proklatá jeho ruka! Kdyby nebyl na ta děvčata tak náhlý a kdyby ji nebyl popad' tak zprudka, jistě by si ji vedl domů, teď musil pláchnout sám.

Ztratil se bídák do zákampí, aniž měl tušení, že uprchlice nachází se v nějakém spojení s přelíčením, prchl spíš, než počala mluvit, a třesa se strachy před svým představeným, který byl na takové skandály divous, jen z daleka obcházel, aby viděl, jak to dopadne.

V soudní síni nadcházela už druhá čtvrthodina přestávky, rozrušení už dávno minulo a pomalu se dostavovala netrpělivost. Zábava byla v plném proudu i na pódiu soudním. Žalobce s obhájcem byli pohrouženi v nejpřátelštější hovor a přes tu chvíli zahřměl »uragánový« smích doktora Ryby do všeobecného šumotu. Substitut, který měl také pod jazykem míšek s jedem, dobíral si advokáta, proč se ve své řeči nezmínil také o čtyřiceti zlatých obžalovaného, to že mohlo býti jeho srovnáni ještě bohatší, neboť potom mohl mluviti i o loupežné vraždě, kterou soud odsouzením obžalovaného spáchá. Dr. Ryba se smál, až mu složené ruce na břiše poskakovaly, i děkoval svému protivníku za pointu, tu že jistě někdy jindy užije.

V tom se otevřely dvéře a senát vstupoval do síně.

Hned bylo ticho, jenom dr. Ryba neodepřel si ještě jedno dodatečné krátké chechinutí.

Lén z hluboká zakašlal.

President zahájil zase jednání sdělením, že se přihlásila nová svědkyně, jejíž výslech považuje za neodkladný. Prosí pana obhájce za prominutí, ale líčení se znova zahajuje.

Obhájce ohlásil zmateční stížnost, o jejímž neúspěchu byl sám zpředu přesvědčen, ale již sluha svědkyni uváděl.

Šáteček a přes něj růženeček v rukou držíc Mařka postupovala krůček za krůčkem před soudní stůl, oči sklopeny. Na vlňáku slečny Kláry bylo znát, že Mařku v zákulisí soudního divadla omývali, byla bledá jako stěna, a nápadná byla strnulost i tvrdost jejích pohybů.

Za hlubokého ticha vypovídala na otázky o své osobě tak šeptmo, že by ji byla moucha přehlušila.

»Tedy sklepnice ve vykřičené místnosti,« diktoval předseda pro zapisovatele.

Obecenstvo předstíralo rozhořčení, tužky zpravodajů mrštně poskočily.

Přes protest obhájcův byla vzata svědkyně pod přísahu, a když na místě přísežní formule nedbajíc nápovědi počala plačky odřikávati:

»Já bídná hříšnice zpovídám se bohu všemohoucímu...« žádal dr. Ryba za protokolování této okolnosti jakožto zvláštního svědectví duševního stavu svědkyně.

»Tak nám vypravujte hezky všecko po pořádku jako při zpovědi, ale trochu víc nahlas než ve zpovědnici,« zahovořil předseda s nádechem laskavosti: »Vy se s obžalovaným tedy znáte blíže, kdepak jste se s nim seznámila?«

A Mařka započala své vypravování, možno-li tak říci, neboť předseda zprvu musil každé slzami rozmočené slovo na ní zrovna páčit.

A ku podivu, přes to, že tento zjev ze všech, jaké se dosud na pódiu ukázaly, byl nejsměšnější, a přes to, že pestrý dav před soudním šraňkem na chvíli před tím Mařku zahrnoval projevy nenávisti hnedle zuřivé, ukázalo se, že byla zábava u konce.

Hned první pokus veselí byl zakřiknut rozhorleným: »Pst!« ze středu samého obecenstva, z něhož najednou hleděly oči mračného zájmu a tváře zkřivené účastenstvím, jež se nerado podává.

Nebylo ovšem nic příjemného na vzezření nebohé Mařky. Třásla se jako malé děvče před panem učitelem a také její vzlykot byl pláčem dítěte, dopadeného při poklesku, pro který se bojí výprasku.

Bylo to nepříměrno otylé postavě sklepnice z místnosti presidentem tak hlasitě označené, její pracné, nyní pocuchlé frisuře; kde kdo byl přesvědčen, že to její krčení hlavy po každé otázce presidentově, jakoby to byla rána, a úpění skrčeného hlasu jest pouhou přetvářkou na ozdobu její zrady.

Nikdo také nemohl věděti, že je to zžiravá lítost Mařčina nad tím, co provedla ze strachu před »milostpánovým kančukem«, před nímž by byla raději vskočila do ohně.

Dokud se soudce vyptával na věci mimotné, nicotné, odpovídala Mařka trhanými slovy, čím více však jeho dotazy slupovaly ožehavé jádro, tím více Mařka drtila slabiky, až konečně uvázla docela.

Marné bylo naléhání, Mařka mlčela a stála chvějíc se jako před skokem do propasti.

»Tak vidíte,« prohodil předseda zvukem největší laskavosti, jaké byl schopen, »sama jste se přihlásila, aby jste ulevila nepokojnému svědomí svému, a nyní vás opustila kuráž. Ale, budete-li rozumná, sama nahlédnete, že už vám nebude nic platno, neboť vaše doznání, že o činu obžalovaného dobře víte, už jsme slyšeli.«

Na ta slova Mařka přitiskla šáteček i s růženečkem do očí s nevídanou prudkostí a ryla pěstmi ve tváři s takovým úsilím, až se zapotácela. Hrozný pláč, který nikdo neslyšel, vjel jí do šíje a zdvíhal její ramena.

Tak zůstala chvíli.

Předseda shovívavě čekal.

Potom šáteček obrátila na suchou stranu, a když se myslelo, že začne do něho cedit znova, Mařka, lapajíc po vzduchu, vykřikla náhle hlasem nepřirozeným, nějak nelidsky napjatým, až k zlomení hořekavým:

»Ty můj bože všemohoucí, to ho neměl snad zabít, když mně zkazil, tatínka do Vltavy vehnal, mně v ty místa přivedl, takže z toho maminka až rozumu pozbyla!?«

Bylo podívání na Mařku, zrudla ve tváři, hrdlo její div se nerozstoupilo, z kulatosti jeho vypnuly se kolmé svaly a na nich ukázaly se žily jako brky, tepny vyvstaly jí z pleti i na skráních. Celý obličej její vůčihledě nabyl a z naběhlých, sotva dovírajícich rtů pádil příval skuhravých slov:

»To je pravda, že tatínka chytil na zboží v magacínu, ale teprve, když jsme tři dni nic nejedli, vzal tatínek kladívko a z kůlničky vylomil do kvelbika několik cihel, když tam bylo jídla tolik. Ale hned tu třetí noc nás pan Konopík vyčíhal a tatínka chytil za ruku, když chtěl zase načisto zazdít, hodil mu na ni smyčku, skrz ten průkop utáhl a na skobu ve kvelbíku přivázal. Tatínek se napřed cloumal, ale byl tam až po rameno, prosil a sliboval, že všechno nahradí, ale platno nic nebylo. Když jsem já ho proboha prosila, aby tatínka pustil, povídal: a tys tu taky? pojď si tatínka rozvázat, on to ale dobře věděl od začátku, že jsem s tatínkem. Tatínek plakal, a když pan Konopík nedal jinak, než že poběhne pro domovníka, řekl, di, děvečko! a já sem tedy šla. A teprve tam sem se dověděla, proč sem tam byla zlákaná a zač sem tatínka směla pustit, zavlíkl mě do krámku a bylo už hnedle ráno, když tatínka uřízl. Sama sem dávala tenkrát kladívko tatínkovi do ruky, aby šel a tomu lotrasovi hlavu rozbil, to bylo mezi námi všechno, protože se maminka nic nesměla dozvědět, jak to skončilo. Tatínek nechtěl a jen držel ten provaz v rukou, a nic jináč, než že se oběsí... mě hladil a líbal, ponejprv v mým životě... A možná dost, že by bylo všechno ještě dobře dopadlo, kdyby pan Konopík nebyl zasej v poledne spustil rámus, jako dyby byl na to teprve přišel; zavolal ke zdi domovníka, že je zazdění do kůlničky ještě syrový a na nás chtěl, abysme mu podepsali, že smě toho vzali za tisíc stoosumadvacet zlatejch.[1] To už ale letělo kladívko panu Konopíkovi kolem hlavy, celej dům byl vzhůru, ale tatínek na strážníka nečekal, jak byl, vyběhl a utíkal na řetězovou, neměl daleko. Ale my smě se s ním už neshledali, až ho vylovili, měl písek za nehty, a tělo od toho zápasu strhaný. A my sme zůstali v celým domě za zloděje a ke všemu nás pan Konopík vyhodil na ulici... Ale neminulo ho to, co ho minout nemělo, dostal tou zednickou třískou, když se Lén vrátil z vojny, a když mně v těch místech našel a když se dozvěděl...«

A Mařka Kryštofova dala se do zuřivého vítězného smíchu. Až potud mluvila samými útočnými výkřiky, hrdlo rozdírajícími, sluch drásajícími, stále výbojnějšími, až bylo zjevno, že už ani nemůže více síly vložiti do svého kosti pronikajícího řevu, bylo také patino, ženení s to ani zastaviti jej, i přerývky mezi větami byly vyplněny rykem, a když dokončila, její strašlivý smích byl pokračováním tohoto vysilujícího vytržení.

Smála se drobným, křečovitým, nezadržitelným chychotem, hnusným, protože připomínal fysické podráždění lechtáním, pro které se nemůže zastaviti. Změnila se při tom k nepoznání, i oční důlky jí jaksi vyhřezly na roveň brunátným až krvavým tvářím, hrdlo zduřelo k prasknutí.

Náhle v tom mávla rukama do vzduchu, odhodila i šáteček i růženeček, zajíkla se ve smíchu docela tak jako malé dítě ve vzteklém pláči, zaryla všemi prsty u krku pod vlňák a nesmírně prudkým úsilím roztrhla sponu, že šátek s ní spadl, a tak v citrónově zeleném, hluboce vystřiženém živůtku s obnaženýma rukama, padla na kolena zachytivši se obruby stolu.

Ačkoli se tu zřejmě rdousila kuckajíc, nikomu ani nenapadlo přispěti jí. V auditoriu vykřikla elegantně oděná dáma hysterickým hlasem, zdvihla se a z prostřed řady klestila si cestu ven, ženské počaly prchati po celých skupinách. Otrlejší stavěli se na sedadla, ve všech očích se zděšení.

Mařka zatím stále ještě klečela pod stolem, na místě dusivých počala nyní vydávati zvuky, ničemu lidskému nepodobné. Vyla ve stejných dutých, jednozvučných přestávkách. Zlobné napjetí proti ní, ježto bylo všeobecné mínění, že se jedná o přetvářku, bylo těmi zvuky zlomeno.

První, komu napadlo, že není možno, aby chtíc takto si počínala, byl dr. Ryba. Pokročil energicky směrem k nemocné. Avšak dříve než mohl shýbnouti mohutné své tělo, přiskočil sluha, poslušen znamení presidentova.

Všechno se nyní sehrálo velice rychle. Kolem Mařky byly nyní tři nebo čtyři osoby, i od novinářských zpravodajů přiskočil drobný, tetelivý mužíček, také porotce, který byl při výslechu Kabourkové si ulevil hlasitým zavoláním Krista, byl na cestě.

Ukázalo se, že svědkyně Kryštofova nemůže se postaviti. Soudní sluha, aby nohy její nevlekl, musel jí vzíti kolem pasu. A tak ji odnášel.

»Do čekárny a honem lékaře!« kynul za ním president, přesvědčiv se pohledem ke křeslu soudních lékařů znalců, že už dávno odešli.

Ani státní žalobce nebyl na svém místě. Těsně kolem jeho očí mihla se hlava odnášené ženštiny i zažil tak pohled nezapomenutelný. Shaslé její oči v rudém, až ohnivém obličeji, jako od smrtelného zápasu upoceném, když zachytly Léna, náhle ožily s výrazem nevypsatelného procitnutí úlekem zděšení. Ústa utýrané byla by jistě vykřikla zvoláním, vše co až dosud pronesla, překonávajícím. Hustá bílá pěna, divně se odrážející od temné červeně jejich tváří, mezi rty jejími tkvějící, jakoby jí byla ústa ucpala.

Se živým pocitem odporu zasedl korektní ten muž práva k svým papírům, a když se mu před zrakem kmitl ještě jednou obraz hybného zmítnutí svědkyně v náruči sluhově, pokus to vyrvati se z jeho objetí, při čemž cvalíkovité ruce její opřené o ramena sluhova směšně vyčněly, zatím co bílý jakýs chvostík kníšel jí z rozcuchané hlavy, tu vzdychl si.

Byl básníkem, jeho verše se tiskly, ovšem pod pseudonymem a vše šeredné protivilo se mu do duše.

Zakašlání obžalovaného, tentokráte jaksi nezvykle divně znějící, obrátilo pozor jeho jednání soudnímu.

Lén zůstal po celý traplivý výjev s Mařkou bez hnutí v naprosté bezúčasti. Krom toho jediného zakoulení očima v okamžiku, když zaslechl její hlas, nikdo nebyl by viděl na něm stopy překvapení nad tímto osudným, rozhodujícím zadrhnutím jeho osudu, kdyby jej byl někdo vůbec na taková duševní hnuti stopoval. Bystrý pozorovatel byl by zvláště od toho okamžiku, co Mařka zmizela za dveřmi, uviděl na něm, že se zaměstnává záležitostí asi nekonečně dalekou všeho, co se kolem něho děje. Leč bystrých pozorovatelů tu nebylo.

Kašpar Lén bled jako sama smrt, která s ním seděla na lavici obžalovaných. Jeho oči, úžasně zářící, upřeny byly na přísedícího, jenž k němu právě mluvil.

»Že jste se činu, za vinu vám kladeného skutečně dopustil...«

»Vstaňte obžalovaný, mluví-li s vámi soud!« přerušil svého kolegu pan president.

Dlouhán vstal, zdvihl vysedlá ramena, lapl po vzduchu a mocně spolkl.

»Pojďte sem blíž!« pobídl pan president.

Dlouhán nachýlil hlavu a chvíli to trvalo, než se rozhodl učiniti ty dva pracné kroky ku předu.

»Že jste to tedy udělal, nebudete ovšem už po výpovědi poslední svědkyně popírati,« pokračoval přísedící rada, proslulý svými bystrými záskoky obžalovaných, »řekněte nám ale, proč jste hodil cihlou a proč ne olověnou vahou, jak jste to s tou ženštinou měli umluveno?«

Lén nic.

»Já vám něco řeknu; kdybyste byl pustil své oběti na hlavu vaše zednické závaží, bylo by se ovšem ihned podle něho poznalo, že jste vy pachatel, že o tom být pochyba nemůže. Což?«

Lén zase ani nemukal, ale oči jeho zářící stále více se vyjasňovaly, jako kdyby mu byl soudce sděloval nějakou vysvobozující novinu.

»Já vám ještě něco řeknu obžalovaný... To hluboké opojení, ve kterém vás po činu nalezli a o kterém jsme tady slyšeli tolik učených názorů, to jste si zjednal z týchž důvodů, abyste sebe jako pachatele zakryl. Vy jste to kvantum opojného nápoje, který obsahovala láhev vedle vás nalezená, vypil buď bezprostředně před anebo bezprostředně po činu! No, mám pravdu, nebo nemám pravdu?!«

A pan rada, zdůrazniv své »buď«, »anebo« vbodnutím obou ukazováků hluboko k zemi, zamlčel se ve vítězoslavném pohledu na obža- lovaného.

Nemohlo býti upřenějšího utkvění než pohled rozzářených, dokořán otevřených očí obžalovaného na soudce v tomto okamžiku.

Bylo vidět, že něco řekne, že jej to stojí jenom jakési přemáhání, jak ukazovalo několikeré prudké oddechnuti a polknutí, jemuž pomáhal vysedlými svými rameny.

Již rozevřel rty, až mezi nimi zasvítily zuby, a to dodalo jeho mrtvolné tváři dokonce zdání úsměvu.

Již měl promluvit, v tom však vznesla se jeho lopatovitá, nyní jak deska tenká pravice vzhůru a se slyšitelným plesknutím přilípla se k otevřeným jeho rtům.

Ne však dosti těsně, nebol mezi prsty obžalovaného tenkým proudem chlístla červená prudce až na soudní papíry, na nichž se rozhodoval jeho osud.

Že Lén nechtěl tomuto poskvrnění, bylo patrno z toho, že nyní plnou pěstí ucpal ústa krev ronící, ale také marně.

Celá jeho pěst byla zbrocena, jako by v ní byl rozmačkal hrst černých třešní.

Ještě jeden nával a trestanecký jeho stejnokroj byl zalit krví.

Jaksi do dřepu zaklátil sebou Kašpar Lén, zacupal patami couvaje na zad a pak upadl na znak v celé délce. Hlava jeho svisla s pódia a buchla o podlahu.

Byla to Kabourková, recte Danielová, která bez křiku a vzlyku přiskočila, a Lénovu hlavu pozdvihla...

  1. Podle skutečnosti.